Průzračně čisté moře, 300 slunečních dnů v roce, pestrá a chutná kuchyně, památky na seznamu UNESCO. Ostrov Kypr, třetí největší ve Středozemním moři, láká turisty jako magnet. Většina jich ale zůstává obklopena pohodlím a blahobytem na pobřeží. Autentický Kypr musíte hledat dál od moře, ve vnitrozemí.
Cizinci se u paní Luly zastaví jen zřídka. Někdo z místních jim musí poradit, kde tuto svéráznou paní hledat. A když už někdo na práh jejího domu na samotě v údolí obklopeném vrchy a bujnou přírodou přijde, přivítá ho s radostí a pohostinností typickými pro Kypřany. Paní Lula je v tomto kraji vyhlášená: už 40 let vyrábí totiž čerstvý sýr halloumi. Pochoutku, na kterou jsou Kypřané náležitě hrdí. „Dělá se z ovčího, kravského a kozího mléka už od byzantských dob. Je to výborný sýr k červenému melounu a na grilování,“ říká mi má průvodkyně ostrovem, Čechokypřanka Sylvi Georgiou.
Velká rodina
„Sýr jsem se naučila dělat od rodičů, pocházím z 10 dětí. Stejně jako rodina mého muže jsme měli stádo. Po svatbě jsme je spojili, začali sýr vyrábět a prodávat hlavně do okolních taveren a obchodů,“ říká mi žena, jež sama vychovala sedm dětí a její tři dcery jsou jí dnes při výrobě sýra k ruce. „Každé ráno chodím s mužem dojit našich 200 koz. Trvá nám to tři hodiny a pak mléko pomalu zahřívám, až se sráží. Sýr pak leží ve slaném nálevu a na závěr ho posypu mátou. Do mléka nepřidávám žádné kultury mléčného kysání, proto dlouho vydrží,“ popisuje Lula. Od jara do července vyrobí ve dvou malých místnostech přilepených k domu 30 kg čerstvého sýra denně. „Od srpna se nám začínají rodit mláďata, a proto nedojíme a staráme se pak přes zimu o jehňátka,“ vysvětluje.
Paní Lula žije na pohled skromně – dům si rozvětvená rodina postavila z papundeklu a z vlnitého plechu. „Kdybych mohla, tak bych měnila. Je to dřina, musím denně pracovat venku, ať je zima, nebo bláto,“ říká. Živobytí ve vnitrozemí v malých vesnicích není jednoduché. Mladí odcházejí za lepším: stahují se k pobřeží, kde pracují v cestovním ruchu. Je to jednodušší než pěstovat ve zdejších vedrech třeba brambory. Ostatně ty kyperské jsou vyhlášené a na stůl si je nechává servírovat i britská královská rodina.
Půvab venkova
Cesta do vnitrozemí pomalu stoupá zvlněnou krajinou s vysekanými pásy kvůli požárům. Na jaře a na podzim ostrov hýří barvami, v létě je krajina vyprahlá a spálená. Vesnice většinou s kamennými domy jsou ospalé, vylidněné. Ve Vavle na úpatí pohoří Troodos potkáváme postarší paní Panagiotu v zamoučené zástěře, jak v poledním vedru zatápí v tradiční kruhové venkovní peci. Prohodíme pár slov a už nám dává ochutnat kuluri: hutný světlý chleba se sezamem. „Na víkend přijde celá rodina, proto peču. Do pece běžně dávám i maso,“ říká nám. Kypřané jsou družní, veselí a rádi se potkávají. Rodiny — běžně 10 i 20 lidí – se každý týden pravidelně setkávají u jednoho stolu.
Kyperská vášeň
I na vesnicích se lidé snaží utrhnout si z turismu něco pro sebe. A tak tady najdete půvabná ubytování v tradičních kamenných domech, v malých obchodech nabízejí místní kulinářské speciality od naložených oliv po vína až třeba po krajky. Na ty si zajeďte do hor do vesnice Lefkara, určitě tu uvidíte ženy, které venku před svými domy vyšívají tak, jako to dělaly jejich matky a babičky.
V některých tradičních vesnických tavernách najdete i vícejazyčná menu. Věřte, že tady chutná o něco lépe než v restauracích na pobřeží střižených na míru cizincům. A navíc se potkáte s místními a můžete si užít jednu z velkých kyperských vášní: jídlo. Kypřané jedí rádi a hodně a umějí si je vychutnávat. Pokud budete chtít ochutnat ze všeho, objednejte si meze – od každého jídla od předkrmu po hlavní pokrm vám přinesou kousek. Ale pozor, na Kypru nejsou rozhodně žádní troškaři a ta největší meze umějí připravit i o 40 chodech. A jako aperitiv nebo digestiv si dejte nejstarší značkové víno na světě Commandaría. Je hodně sladké, připomíná portské a je to další kyperská chlouba.
Pod ochrannou značkou
Na další zastávce ve vesnici Kato Drys stojí na prahu domu pan Dimitris. Zve nás do obchodu své dcery s různorodým zbožím: prodává místní marmelády, sušenky, vína i vařečky a misky s olivovým motivem. Ve žhavém poledni je chlad jeho obchodu příjemným osvěžením. Hned nám dává zdarma ochutnat ořechy s cukrem a šťávu ze skořice Kannelada. Je hrdý na to, že za ni před nedávnem získal certifikát Taste Cyprus. Kypr se touto značkou snaží pomoct malým obchodníkům a živnostníkům podporovat a propagovat lokální výrobky a potraviny. Pan Dimitris má času zjevně dost, ve vesnici není ani noha. Vytahuje staré album a vzpomíná: na doby, kdy bylo ve vesnici ještě živo, vily obchodníků se leskly ve své kráse, zatímco dnes v nich poletují holubi a odpadá omítka.
Vzpomínky na zloděje ostrova
A řeč přijde také na rok 1974, kdy na Kypr vtrhli Turci a pro sebe si ukradli třetinu severní části ostrova, odkud dodnes neodešli. Roku 1983 vyhlásili Severokyperskou tureckou republiku, kterou ale kromě Turecka neuznal jediný stát na světě. Lidé před nimi v bouřlivé a nebezpečné době utíkali do zahraničí nebo na jih ostrova. Pan Dimitris je také uprchlíkem ze severní, okupované části a s mou průvodkyní Sylvi, která turecký vpád zažila ve svých sedmi letech, si mají co říct. „Utíkali jsme s rodiči a rodinou z Famagusty, která je dnes městem duchů, protože ji Turci uzavřeli a nechávají chátrat. Museli jsme tam nechat spoustu osobních věcí, brali jsme jen to nejnutnější a rychle odjeli speciálem do tehdejšího Československa,“ vypráví Sylvi.
Ostrov je od okupace rozdělen hranicí, kterou střeží vojáci OSN: někde je ostnatý drát, jinde zátarasy. Na pěti místech je možné (pouze s pasem) přejít z jedné strany na druhou. Hranice je i na pěší zóně v hlavním městě Nikósie, které Turci přeťali přímo v historickém centru. „Někteří Kypřané se časem vrátili, opravili své domy, jiní zůstali v zahraničí a sem jezdí na léto. Mnohé domy ale zůstaly napospas a chátrají,“ vysvětluje Sylvi. O Turcích se v tomto koutě světa rozhodně nemluví hezky – rána, kterou zanechali v srdcích místních lidí, je stále otevřená. Řešení je v nedohlednu, jenže Kypřané prý věří i na zázraky.
Duchovní zážitek
Na turistickém pobřeží si toho možná nevšimnete, ale Kypr je prosycen vírou. Zajet si na ostrov o Velikonocích, které jsou pro Kypřany nejdůležitějším duchovním svátkem, a zažít smuteční procesí, mše trvající do půlnoci a v den zmrtvýchvstání veselí a radost v ulicích, to je opravdu zážitek.
Pro křesťany je ostrov poutním místem a většina lidí jsou pravoslavní křesťané. Kostely jsou i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Třeba nedaleko Nikósie v obci Kato Deftera najdete kostel v jeskyni ve skále.
Dveře mívají kostely většinou odemčené, a pokud ne, klíče často najdete u sousedů vedle. Jako pravoslavní nemají Kypřané v kostelech sochy, ale ikony, které uctívají. Jsou symboly duchovní krásy a místní věří, že pomáhají. Mají prý dobré i špatné energie. Pokud narazíte na zakrytou ikonu, je to ta horší varianta.
Zázraky Kypru
Na Kypr si jezdí lidé také pro uzdravení. Třeba do kláštera Agia Thekla, kde vám z vosku vymodelují bolestivou část těla, pověsí vedle ikon a modlí se za zdraví. Ve svatostánku založeném svatou Helenou mají také léčivou vodu a bahno. Vyhledávaný je klášterní komplex na hoře Kikos v pohoří Troodos. Pokladem tohoto svatostánku je ikona Panny Marie zdobená drahokamy. Měl ji napsat (ikony se nemalují, ale píšou) svatý Lukáš ještě za života Panny Marie, jež ji dokonce požehnala.
I když jsou tato místa svou atmosférou výjimečná, musíte počítat s tím, že sami tady rozhodně nebudete. „Klášterní turistika“ je na ostrově oblíbenou kratochvílí a některé chrámy už proto zavřely před cizinci dveře. Turisté rušili mnichy v jejich modlitbách a svatém rozjímání. Zkuste se ale zastavit v některém z klášterů v horách. Přivítají vás tady vřele a podpořit je můžete tím, že si koupíte třeba jejich výrobky: med, marmeládu, koření, víno i pálenku.
Dar od slunce
A ještě jedním zázrakem se Kypr chlubí: z mořské pěny se tady měla narodit starověká bohyně lásky, sexuality, plodnosti a krásy Afrodita. Stát se tak mělo podle pověsti v zátoce Petra tou Romiou. Dnes je to na Kypru jedno z nejexponovanějších míst, kam míří turisté a prohlížejí skálu čouhající ze slané vody, jež má bohyni připomínat. Po pravdě, chce to dost fantazie. Ale pokud toužíte vidět tuto kyperskou chloubu a na chvíli věřit, že když si namočíte nohy ve zdejší vodě, tak omládnete, vydejte se na ostrov na jaře nebo na podzim. Vyhnete se tak invazi turistů. Letní sezona tady začíná už o Velikonocích a v prohřátém moři se lidé koupou i koncem října. A ti trochu otužilejší se do mořských vln vrhají i v listopadu.
Cesta na Kypr
Na Kypr můžete doletět na letiště ve městě Larnaka nebo na menší letiště Pafos, využívané hlavně mimo sezonu. Pozor na třetí letiště Ercan, které je na okupované části ostrova Kypru. Všechna letadla mířící na Severní Kypr musí nejprve přistát v Turecku a teprve poté pokračovat na Ercan.
Jak cestovat po Kypru
Spoléhat se cestou do vnitrozemí na veřejnou dopravu se nemusí vyplatit. Autobusy sice občas jezdí, ale rozhodně ne podle jízdního řádu a nemusíte se jich dočkat. Jistější je pronajmout si auto. Na Kypru se jezdí vlevo. Na jihu ostrova se domluvíte anglicky. Kypr je součástí Evropské unie a na letišti vám stačí občanský průkaz. Pokud se vydáte také na okupovanou část ostrova, je třeba mít s sebou pas a počítat s tím, že anglicky se domluvíte stěží.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
