Výjimečné pamětihodnosti našeho kontinentu dost často tonou v tlačenici turistů. Přesto ale pořád existuje i pravý opak. A to mimořádně atraktivní místa bez davového šílenství, předražených stánků a cetek. Jedno takové leží v Bosně. Schovává se uprostřed přírody, za chalupami horské osady Donji Bakići, rozprostřené poblíž městečka Olova.
Kamenný kolos
Už asi dvacet minut se marně snažíme najít správnou stezku. Jdeme na to chytrou, avšak vyčerpávající, metodou pokus – omyl. Omyl se projevuje tak, že se plahočíme bahnem příkré lesní cesty, dokud ji nadobro nepohltí bujné rostlinstvo. „Naposledy jsem tady byl někdy před osmi lety,“ odfrkl si Braco Babić, sarajevský reportér, propagátor vysokohorské turistiky a ostřílený horský vůdce. Konečně chytáme správný směr. Upozornilo nás na něj zašlé značení. A po deseti minutách funění do příkrého kopce stojíme před obří kamennou stélou, dokonale utopenou v příšeří husté smrčiny. Odborníci i místní jí jednoduše říkají „obelisk“. Byť jde spíše o čtyřboký hranol zakončený pyramidou jehlanu. Tady uvnitř lesa, daleko od městské civilizace, působí jako posel z jiného světa. Boky tohoto mysteriózního obelisku zdobí jednoduché reliéfy. Dobře patrné jsou hrozny révy, kruhové spirály i zvláštní profily zvířecích hlav připomínajících kance. Tajemné spirály navenek zavánějí slunečními kotouči, či známými spirálami života, spojovanými s megality. Každý z kanců pak zároveň nese štít ve tvaru erbu. Vrchol obelisku současně zdobí kamenná koule. „Při poslední návštěvě byla koule zčásti rozbitá. Poškodila ji těžba dřeva,“ připomenul Braco Babić. Teď je obelisk čerstvě zrestaurován. Pod větvovím stromů jasně září a okamžitě upoutá svojí monumentalitou. Vždyť svojí výškou přesahuje čtyři metry.
Neprobádaná minulost
Způsob provedení reliéfů i jejich motivy, úzce souvisí s unikátními náhrobky nazývanými stećky. Ty představují nejmarkantnější hmotný doklad osobité kultury středověkého bosenského státu. Zároveň poskytují jedinečné svědectví existence svébytné nezávislé Bosenské církve. Ta je dodnes zahalena ohromným závojem mýtů, hypotéz, domněnek a spekulací, namísto jednoznačně ověřitelných údajů. Vybrané nekropole bosenských stećků se nedávno dostaly do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jelikož středověká Bosna za časů své největší slávy sahala též na území nynějších sousedních států, tak se s nimi cestovatelé setkají i v příhraničních místech Chorvatska, Srbska i Černé Hory.
Desítky otazníků
Obelisk je správě datován do poměrně dlouhého období středověké Bosny. To je ale doopravdy asi vše, co můžeme spolehlivě potvrdit. Pak už následuje smršť různých teorií, vrtkavě podpořených více, či méně důvěryhodnými fakty. Podobnost se stećky nahrává verzi, že se jedná o hrob. A dokonce snad o hrob samotného vladaře, nebo významného šlechtice. Místní mu také občas přeneseně říkají „nišan“. Což je pozdější výraz pro (muslimský) náhrobní kámen. Klasické stećky často napodobují stylizovaná lidská obydlí. Tady ale opracovaný monolit evokuje hradní věž. Badatelé dokonce přišli s názorem, že reliéfy mohou odkazovat na Dračí řád, co se snažil zamezit tureckému průniku, neboť jeden z jeho významných členů je provázán s historickou Bosnou. Mohutná stéla mnohdy nese označení „obelisk krále Tvrtka“. Lidové podání ho tedy spojuje s nejmocnějším panovníkem středověké Bosny. U Blízkého Olova se rozkládaly rudné doly. Bohaté hornické městečko skutečně prvně patřilo králi. A za dvěma, třemi, horami od něj tepalo bájné srdce Bosny s královskou rezidencí na hradě Bobovci. Byl snad obelisk znamením u cesty? Nebo vyznačoval hranici majetků? K panovníkovi se rovněž váže zvláštní pověst. Ta vypráví o králově lovecké výpravě, kdy se šlechtická kratochvíle změnila na boj o holý život. Vladaře měl napadnout rozzuřený divoký kanec a těžce ho poranit. Na připomínku šťastného konce a následného uzdravení, pak král nařídil vztyčit obelisk.
Podvedený ďábel
Olovo se zároveň pyšní legendárním katolickým poutním místem se svatyní Panny Marie Olovské. Kolem obelisku údajně vedla trasa, kudy se exaltovaní poutníci dlouhou cestou přes členité hory ubírali ke svatyni. Podle druhé pověsti tady kámen ze vzteku zahodil ďábel, když prohrál sázku s knězem. K výhře mu ovšem pomohla rada místní pobožné babky. Inu ženské mnohokrát dobře věděly, jak chytře přelstít i samotného pekelníka. Proto se obelisku říkalo „baba křižovnice“, kterou se strašily neposlušné děti. Reliéfy divokých prasat na všech čtyř stranách prý připomínají přemoženého ďábla. Duchovní rozměr navíc zvyšují nedaleké ruiny starého kostela svatého Rocha. Ten patřil k oblíbeným světcům pozdního středověku, protože prý chránil věřící před morovou nákazou. Paralelně s Církví bosenskou totiž na teritoriu Bosny pořád působili také katolíci. Zejména, když pak uvadlé království zachvátila anarchie a postupně se do něj pevně zakusovali Osmané. V Hercegovině byli zase aktivní stoupenci pravoslavní. „Bohužel zbytky kostela svatého Rocha, nelze běžně navštívit,“ poučil mě Braco Babić. I když k nim ukazuje směrovka. „Nachází se totiž na soukromém pozemku. Jeho majitel tam nechal postavit ohradu. Asi moc nestojí o turisty“ doplnil. K ruinám chrámu ještě přimyká nekropole se stećky. A podobných osiřelých dávných hřbitovů v širším okolí obelisku se dochovalo více. Na ně pak navazují starobylá muslimská pohřebiště, taktéž s ladnými obřími stélami. Žádná se ale velikostí nevyrovná záhadnému obelisku. Ten teď odpočívá uprostřed lesa. I přilehlá víska Donji Bakići dýchá atmosférou odlehlého venkova s pastorální idylou, umocněnou horským rázem divoké nespoutané krajiny. Přitom ještě před pěti staletími zde evidentně tepal rušný život.
Česká stopa
Obelisk u Olova poprvé zdokumentoval archeolog, historik a vědec Ćiro Truhelka. Ten se sice narodil v chorvatském Osijeku, avšak během rakousko-uherské okupace ho osud zavál do Bosny. Tam začal objevovat poklady polozapomenutého kulturního dědictví: počínaje antickými památkami, přes němé svědky éry středověké nezávislé Bosny, až po velice cenné turecké archiválie, které podrobně přibližovaly období osmanské nadvlády. Truhelka stál u vzniku Zemského muzea v Sarajevu. Nejprve se stal jeho prvním dočasným kustodem. O pár let později ale zasednul na ředitelské křeslo, kde vydržel do roku 1920. Pak ještě před nástupem do důchodu působil jako profesor dějin umění a archeologie na univerzitě v makedonském Skopji. Stáří strávil v Záhřebu, kde předsedal tamní Společnosti bosenskohercegovských Chorvatů. A obě země, jak Bosna, tak rovněž Chorvatsko, Truhelku považují za svoji osobnost. Ovšem jeho příjmení už podvědomě zní jinak, než jihoslovansky. Vysvětlení je jednoduché: tatínek Ćira Truhelky – učitel a spisovatel Antonín Věnceslav Truhelka, byl chlapík křtěný Vltavou. Narodil se na Zbraslavi a před odchodem do Osijeku například redigoval známé Humoristické listy.
Test orientace
Přístup k obelisku otestuje vaše orientační schopnosti. Ideální je, když se sem vypravíte vozidlem. Výhodu představuje blízkost silniční magistrály M18 a hlavního tahu ze Sarajeva do Tuzly. Při cestě od bosenské metropole nejprve budete klesat po magistrále okolo rozptýlených chalup vesnice Donji Bakići. Pak je vystřídá krátký úsek jehličnatým lesem se serpentinou. A přímo v oblouku zatáčky odbočuje vlevo široká prašná komunikace. Na ni posléze zamíříte. Cesta se vzápětí zúží a brzy nato se objeví motoristická hnědá směrovka i pár červených ukazatelů pro pěší turisty. Ve změti polňaček je třeba se intuitivně držet mělkého údolíčka a pokračovat podél pastvin dolinou k lesu. Těsně před ním se komunikace rozšíří a vy stanete u sportovního hřiště s budkami, sruby a lavičkami. Mapy na googlu toto místo označují jako výletiště – přesněji „Izletište Kamenica“. Tam zaparkujete a pěšky budete pokračovat údolím. Současně je nutné se držet cesty vlevo, překonat mokřinu a za ní už spatříte turistické značení. Zbytky kostela svatého Roka se nacházejí u samoty severně od hřiště, nicméně přístup komplikuje ohrada s volně vypuštěnými psy.
