Via Francigena: Trek rozkvetlým Toskánskem po nejstarší křesťanské poutní trase v Evropě | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Via Francigena: Trek rozkvetlým Toskánskem po nejstarší křesťanské poutní trase v Evropě

Ivana Kadlčáková, Honza Čermák12. listopadu 2019 • 07:20
Via Francigena: Trek rozkvetlým Toskánskem po nejstarší křesťanské poutní trase v Evropě
foto: Honza Čermák

Do cíle svatojakubské pouti jsme dorazili sice unavení, ale odhodlaní si tuhle opojnou zkušenost brzy zopakovat. Volba padla na méně známou pouť Via Francigena. V čem se od své slavné sestry liší a v čem je její přednost?

Tato nejstarší křesťanská poutní trasa vede z anglického Canterbury do Vatikánu, k hrobu svatého Petra. Naše lehce obměněná čtveřice si z ní naplánovala ukousnout posledních necelých tři sta kilometrů.

Těžká, ale krásná

Vyšli jsme z historické Sieny. Po zkušenostech ze Santiaga jsme předpokládali, že cestou bude spousta možností občerstvení, ubytovny pro poutníky, případně hostely. Jenže opak byl pravdou. Ostatních poutníků bylo minimum, počasí rozhodně neodpovídalo ročnímu období, jídlo ani pití nikde. Ukázalo se, že ubytovny se tady musí rezervovat dopředu, navíc jich je poskrovnu. Nadto musíte mít aspoň základy italštiny, protože tady na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu zapomeňte.

Prvních 26 kilometrů vedlo do Ponte d’Arbia. Cesta byla v mobilní aplikaci označena jako náročná, nicméně nádherně zelené toskánské kopce, na nichž se vlnily klasy pšenice, nám dodaly klid a energii, takže jsme první den zvládli vcelku bez problémů. Ty nastaly až při hledání noclehu. Obě místní ubikace byly plné a stránka booking.com nás naváděla zpátky do Sieny. Správci jedné z ubytoven jsme se rukama nohama snažili vysvětlit, že přespíme klidně i na zemi. Nakonec odněkud vyčaroval rozkládací lůžka, která nám slavnostně nachystal v temné chodbě pokryté plísní.

Jediné, co se druhý den, cestou do 27 km vzdáleného města San Quirico, změnilo, byla společnost skupinky Italek, s níž jsme se v pravidelných intervalech míjeli. Třetí a čtvrtý den jsme přes jedno přespání mezi ničím a ničím došli do Radicofani. Trasa byla tentokrát označena dokonce jako velmi náročná. Neustále jsme šplhali do kopců a strmě slézali zpátky do nížin, brodili toky, které se po jarních deštích proměnily z potůčků v divoké řeky. Ale stálo to za to, protože malé městečko položené vysoko v Monte Amiata bylo asi nejkrásnější místo celé pouti. Z místního hradu a rozhledny byly vpodvečer krásné výhledy do okolní krajiny.

V dalších dvou dnech jsme překonali 47 kilometrů přes Aquapendente do Bolseny. V té době už nám začínaly slézat nehty a puchýře jsme počítali na všech končetinách.

Pět momentů

Další dny zůstával ráz krajiny hodně podobný (i v tom se tato trasa od cesty do Santiaga liší). Ve vzpomínkách mi přesto zůstalo pět zásadních momentů.

Prvním jsou vlčí máky (alespoň na přelomu dubna a května, kdy jsme pouť absolvovali). Byly takřka všude, a to v neuvěřitelném množství. Celé rozsáhlé louky, z nichž přecházel zrak. Když se prolínaly s klasy obilí, které v mírném či silnějším vánku s lehkým šelestěním doslova tančily, člověk si připadal jako v pohádce. Což platí i v případě nádherných vzrostlých stromů se specifickými toskánskými tvary – ať už šlo o útlé cypřiše, nebo vznešené borovice s košatými korunami.

Nádherná byla i některá města, kterými jsme procházeli nebo jež byla našimi denními cíli. Montefiascone určitě patří k nejhezčím z nich, i když poslední úsek byl pro unavené nohy hodně drsný. Fyzický i duševní odpočinek jsme nalezli v místním klášteře, ovšem cena noclehu byla dvojnásobná oproti podobnému ubytování ve Španělsku nebo v Portugalsku. Ve Viterbu nás přivítala nejdříve poněkud morbidní kolumbária připomínající kravín, nicméně květinová výzdoba pak nabrala úplně jiný ráz v historickém centru města, které v rámci několikadenního svátku „San Pellegrino in Fiore“ doslova zaplavily květiny nejrůznějších barev. Mým favoritem je ale městečko Sutri. Bylo mi to jasné už z dálky, když jsme se k němu teprve blížili. Bydleli jsme přímo v historickém centru, kde na člověka atmosféra nedýchala, ale přímo fičela. Za návštěvu stál i tamní amfiteátr, jenž sice nepůsobí ani zdaleka tak impozantně jako římské Koloseum, zato si ho ale vychutnáte v naprostém klidu, bez front a zdarma.

Zdarma mají poutníci (po předložení poutnického pasu s razítky) i vstup do sirných lázní Parco Termale del Bagnaccio u již zmíněného města Viterbo. Koupel v některém z venkovních termálních bazénků je balzám pro celé tělo, obzvlášť pokud panuje počasí, které jako v našem případě teplotně neodpovídalo kalendářovým očekáváním. Ale i v případě, že vás sirná koupel neláká, se jedná o příjemné místo, kde se můžete nasvačit a projít po nevelkém areálu, v němž na několika místech vyvěrají termální prameny na povrch.

Moje čtvrtá silná vzpomínka se váže ke chvíli, kdy do cíle na Svatopetrském náměstí zbývaly čtyři kilometry. Tehdy se nám z parku Monte Mario naskytl pohled na Řím a Vatikán, na který nejsou běžní návštěvníci města zvyklí – z dálky a takřka z ptačí perspektivy. Nemusíte ujít desítky kilometrů, abyste si tuhle vyhlídku vychutnali. Nicméně v takovém případě budete ochuzeni o ten slastný pocit, že se po všech těch bolavých dnech už opravdu blíží vysněná meta.

Pětici mých zážitků uzavírá italská gastronomie. Ať už jsme se ocitli kdekoli, třeba v malém městečku, o němž se v žádném turistickém průvodci nedočtete, jídlo bylo výborné. Slastný výraz ve tváři dokázala vykouzlit i tak obyčejná věc jako bruschetta s čerstvými rajčaty. Největší radost jsme ale chuťovým pohárkům přece jen udělali v Římě, konkrétně v moderním podniku s názvem Molino Bakery, Bar & Cucina nedaleko římského vlakového nádraží Termini, kde dokážou z masových koulí a netradičně pojatých omáček vytvořit nebe v ústech. Po všech těch kilometrech si každý poutník takovou odměnu rozhodně zaslouží.


Dobré vědět

  • Velkým pomocníkem při putování do Vatikánu je mobilní aplikace s jednoduchým názvem Via Francigena (ke stažení zdarma). Nabízí přehledný popis jednotlivých úseků, včetně výškového profilu, zajímavých míst, ubytování a dalších praktických informací. Mně osobně přišla jako nejdůležitější interaktivní mapa, jejíž součástí je vyznačená trasa, takže v každou chvíli víte, kudy se vydat a jaká vzdálenost vám ještě schází do denního cíle.
  • Pas poutníka seženete v informačních centrech na trase nebo si ho můžete objednat i předem on-line. Do něj sbíráte razítka, jichž je však cestou podstatně méně než během cesty do Santiaga, nejčastěji v ubytovnách nebo v informačních kancelářích.
  • Nezapomínejte na siestu. V odpoledních hodinách je naprostá většina obchodů, bister a restaurací zavřená (to samozřejmě neplatí o cílovém Římě), takže je jistější si svačinu a pití vzít s sebou.

Via Francigena

Via Francigena, v češtině uváděná také jako Cesta Franků, je v podstatě systémem různých poutních tras, které všechny vedou (zcela nepřekvapivě) do Říma. Nicméně většina poutníků se snaží následovat cestu, kterou absolvoval biskup Sigeric, když se v roce 990 vydal z Canterbury do Vatikánu získat biskupskou hodnost. Alespoň zpáteční trasu měřící zhruba 1700 km dost pečlivě zaznamenal. Dnes se po ní můžete vydat nejen pěšky, ale také na kole nebo na koňském hřbetu. Počet poutníků vzrostl po roce 2000, kdy se o její propagaci postaral papež Jan Pavel II. I přesto se ale netěší takovému zájmu jako podstatně oblíbenější pouť svatojakubská.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Ivana Kadlčáková, Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země