Menorca: Ostrov pláží a pohody, na kterém můžete vidět východ slunce jako první v celém Španělsku | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Menorca: Ostrov pláží a pohody, na kterém můžete vidět východ slunce jako první v celém Španělsku

Irena Páleníčková1. července 2020 • 07:20
Menorca: Ostrov pláží a pohody, na kterém můžete vidět východ slunce jako první v celém Španělsku
foto: Jiří Páleníček

Při srovnávání nemusí větší Mallorca ani přes svou atraktivitu a super turistickou vybavenost nad Menorkou vyhrát. Tenhle lehce poklidný ostrov má domáckou atmosféru, zákoutí pro lenošivý odpočinek a také magická místa – když víte, kde tohle všechno hledat.

Ticho a klid. To byl první dojem, jímž si nás Menorca po příjezdu trajektem z mallorského přístavu Alcudia získala. Žádné velké kopce, žádná velká města. Žádný řítící se trénující cyklista. Hlavní silnice z bodu A (přístav Ciutadella a bývalé hlavní město se španělským charakterem) do bodu B (přístav Mao, založený Angličany jako hlavní město Menorky) měří 47 km. Proto může být opravdu vymazlená, omalovaná, rovná a opečovávaná.

A co je na ostrově kromě relativního klidu a malosti zvláštní? Můžete si koupit kožené, ručně šité sandály i velice moderního designu, ale podobné se prodávají i na Mallorce. Z prohnutých větví zde vyrábějí zvláštní vrata a vrátka, ale i ta jsme viděli na Mallorce. Ovšem jen na tak malém ostrově, jako je Menorca, může paní v informační kanceláři říct: „Jo, ta vrátka dělá ve Ferreries můj strýček. Víte, nás je tak málo, že jsme tady vlastně všichni příbuzní.“ A když už jsem byla v informační kanceláři a přijela z Mallorky, ptala jsem se na vykrádání aut. Zaměstnankyně informací na mě malinko vyvalila své kulaté černé španělské oči: „Vykrádání aut? Tady?!“

Letní pomada

Ostrované si pochvalují místní sýr Mahon. Výrobou sýrů se ale chlubí mnoho zemědělských oblastí (Mahon je jiný název pro současné hlavní město Mao). Ale nikde mi ještě paní prodavačka na dotaz, z jakého mléka sýr je, neřekla: „„Búúú.“

Opravdu typickým místním produktem je gin Mahon, vyráběný samozřejmě ve městě Mao, jehož výroba se na ostrově rozvinula za Angličanů, kteří ho ovládali v 18. a 19. století. Jako jediný španělský gin má ten menorský ochrannou známku svého původu. Na Baleárech ho v letních vedrech pijí s citronovou šťávou. Po ostrově tomuto nápoji říkají pomada. Ne tak v Ciutadelle. „Žádná pomada,“ energicky gestikulují místní ze starého města, „u nás je to gin con limonada!“

Výrobu ginu jsme neviděli, přijeli jsme do Maa v neděli a bylo zavřeno. Alespoň jsme si prohlédli speciální lahve a ochutnali pomadu. Ani farmu, kde vyrábějí sýr Mahon, jsme nenavštívili, ale vy můžete ukazatele „queso Mahon“ následovat bez zaváhání. A pokud se vám nebude chtít, o to víc zbude času soustředit se na historii a přírodu, tedy na to, v čem Menorca opravdu vyniká a proč také byla v roce 1993 prohlášena UNESCO za biosférickou rezervaci.

Ty nej pláže

Plánování trasy po ostrově je jednoduché, jde jen o to, vybrat, po kterých odbočkách z hlavní silnice jet a které vynechat. Na jih i na sever z ní vedou cesty hlavně k plážím, majákům na rozeklaných skalnatých březích a k nástupům na pěší stezku GR 223, která obkrouží celý ostrov.

Menorca se chlubí, že co se pláží týče, počtem sedmdesát překoná Mallorku a Ibizu dohromady, je ale fakt, že některé z nich jsou opravdu mini, ostatně na jejích 216 km pobřeží by se mnohakilometrové pláže ani nevešly. Jih je převážně vápencový, proto má pláže oslnivě bílé, u nich čisté azurové moře a u mnohých ani náznak letoviska či hotelu. K takovým musí turisté své slunečníky, lehátka, přenosné chladničky a nafukovací krokodýly tahat po prašných pěších cestách z parkovišť.

Sever má barvy do červena, šediva a díky lesům i do zelena a k jeho plážím se také mnohdy musí pěšky. A všude jsou kolem cest stále ještě vidět stopy doby, kdy auta necitlivě jezdila všude. Uzavření příjezdu k plážím není totiž příliš starého data.

Za nejkrásnější pláže se považují ty v zálivech Macarella, Turqueta a Mitjana a ke všem je to dnes naštěstí už přes kilometr pěšky. Kolem přístupových cest rostou pro Středozemí poměrně vzácné lesy chráněné dřevěným zábradlím a cedulkami s jasným obrázkem, jež nesvědčí o ekologickém cítění letních turistů: Les není WC.

Krásná pláž Galdana, kde se před palčivým sluncem dá schovat pod větvemi rozložitých borovic, štěstí složitějšího přístupu bohužel nemá. Kolem ní se rozložilo letovisko a pohled na zátoku hyzdí mnohapatrový pětihvězdičkový hotel.

Na severu by člověk neměl vynechat výlet k pláži Cala del Pilar skrz lesy přírodního parku Albufera. Cesta je delší a tato pláž se návalu pěších koupačů určitě nemusí obávat. Na srázech nad ní a kolem ní rostou křivolaké borovice a do nich se zakusují malé duny a závěje nazrzlého jemného písku. Ten vyfoukává do výše silný severní vítr Tramontana, který poněkud sužuje severní pobřeží ostrova, jež podle něho dostalo i jméno.

Za žehnajícím Kristem

Kromě odboček za přírodními krásami jsme z hlavní uhnuli k nejvyššímu a pak i k třetímu nejvyššímu kopci. Výraz hora se totiž nehodí ani pro ten nejvyšší, měřící pouhých 358 metrů. Kromě kláštera a velkého parkoviště má na svém vrcholu i obří sochu Krista, jež žehná ještě větším vysílacím věžím.

Třetí nejvyšší kopec má celých 264 metrů a jeho vrchol zdobí zřícenina arabského hradu, křesťany nazvaného Santa Agueda. Zatímco na nejvyšší Monte Toro vede asfaltka, ke Castellu Agueda je třeba jít asi 30–45 minut pěšky po cestě, jež se v závěru mění na krásné kamenné široké koňské schody, o nichž se traduje, že pocházejí už z římských dob, i když podle archeologických výzkumů byly vybudovány mnohem později. Tam, kde se širší prašná cesta mění na kamenné schody, odpočívá v trávě zdejší opravdu speciální pamětihodnost, tzv. very old car, označený anglicky na všech mapách, včetně španělských. Rezavými trosky auta, kterým se sem někdo v 30.–40. letech pokusil vyjet, rozbil ho a nechal na místě, už dnes prorůstají stromy a sedlem, kde auto odpočívá, pěkně profukuje vítr.

Tajemná doba tayalotská

A mezi všemi těmi odbočkami z hlavní a zpět je rozeseto na tisíc pět set kamenných památek starých od dvou do tří a půl tisíce let. Vzhledem k rozloze 700 km2 dostáváme obdivuhodné číslo: přes dvě archeologické lokality na kilometr čtvereční! Tajemná doba tayalotská, která zde ponechala zbytky staveb z obřích kamenů, neodolatelně přitahuje návštěvníky. Přitahovala i nás. Naveta des Tudons, nejznámější kamenná hrobka této doby, leží hned u hlavní silnice, zatímco k Torre d’en Galmés, nejlépe zachované vesnici se svatyněmi, jsme museli po užší, vedlejší, na jihovýchod ostrova. U vchodu do většiny areálů stojí malé budky na prodej lístků, ale často byly zavřené a žádná tabulka nezakazovala návštěvu areálu ani neurčovala otvírací dobu. Ostatně i sám pokladní nám řekl: „Když je pokladna zavřená, tak to ještě neznamená, že byste nemohli zajít dovnitř.“

Navety jsou hromadné hroby ve stavbách připomínajících podle vaší fantazie stan či loď dnem vzhůru. Tayaloty, podle nichž toto pozoruhodné období menorské historie dostalo své jméno, jsou duté či neduté stavby společenského či jiného nepříliš jasného významu, připomínající několik metrů vysoké hromady kamení zarostlé trávou. Ty neduté měly místnost přistavěnou na vrcholu. Nejvýraznějšími stavbami jsou taula —svatyně. Jednalo se o vysokou kamennou stélu s napříč položeným plochým kamenem ve výsledku připomínajícím obří T. Na úpatí některých se našly zvířecí obětiny, ale mnohem působivější je stará verze vyprávějící o obrech, kteří na ostrově žili před potopou a kamenné desky jim sloužily jako stůl pro jejich hostiny.

Ke stavbám tayalotské doby se přidávají vysbírané kameny z polí, z nichž lidé okolo poloviny 19. století dělali ploty. Průvodci se téměř předhánějí v kilometrech kamenných zdí, někde se dokonce objevuje číslo sedmdesát tisíc kilometrů zdí! Jejich vznik je logický, kam jinam dát kameny vysbírané na vlastním poli, když vedle má soused pole stejně kamenité? Hlavně severozápad ostrova kolem cesty k majáku na Puntě Nati je jimi téměř sešněrován. Navíc ho zdobí barraca, což jsou kupolovité či pyramidovité stavby pro dobytek, na pícniny nebo jako cisterny na vodu. Vedle majáku dokonce stojí barraky sloužící jako vojenský objekt v době občanské války.

Cesta koní

Když jsme z Menorky odjížděli, litovali jsme, že jsme si na ni nenechali o pár dní více času. Zbylo ještě hodně neprozkoumaných pláží a prošli jsme jen několik krátkých úseků GR 223. Jejích 185 km kupodivu nenabízí lehký rovinatý trek, jak by se při výšce zdejších hor dalo čekat, ale mnohokrát stoupá na nevysoké pobřežní útesy a klesá zpět k zátokám. Říká se jí Camí de Cavalls, Cesta koní, protože byla vybudována ve 14. století pro jezdce na koních, aby mohli lépe chránit strategicky umístěný ostrov před nájezdníky.

V 17. až 18. století zanikla a byla obnovena pro turisty až ve století dvacátém, a proto již nemá mnoho společného s pohodlnou cestou pro koně, kterou kdysi určitě byla. Má ovšem tu výhodu, že k ní nebo k nástupům na ni vedou jak asfaltové, tak prašné cesty, po nichž mohou trekaře přivážet taxi. Kdo má rád pohodlí a má trochu víc peněz, může tedy bydlet pod pevnou střechou a každý den se nechat na svůj úsek treku dovézt a večer z dalšího bodu odvézt. A není třeba dodávat, že každý den bude mít možnost poznat alespoň jednu z opuštěných menorských pláží, na kterých je člověku jedno, má-li jich Menorca víc, nebo míň než ostatní Baleáry dohromady.


Dobré vědět

Ještě určitě musíte navštívit tato místa:

  • Binibeca Vell z roku 1972 je inspirována rybářskou vesnicí a celý sněhobílý věžičkovitý areál tvoří na 165 opravdu malých domků s četnými zákoutími přímo zvoucími k pořizování selfíček a svatebních fotografií.
  • Pevnost Fortalesa de la Mola, rozlohou jednu z největších evropských pevností.
  • El Castell na východě ostrova, první město, jež ve Španělsku vidí východ slunce.
  • Maják Artrutx u Ciutadelly a maják Faváritx u Maa.
  • Okolo svátku svatého Jana se určitě podívejte na temperamentní svátek a speciální závody koní v Ciutadelle.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Irena Páleníčková




Články odjinud
Starší články Lidé a Země