nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Klidná tvář Mallorky: Tiché kláštery, skvostné jeskyně a malebná krajina největšího z Baleárských ostrovů

Irena Páleníčková25. června 2020 • 07:20
Klidná tvář Mallorky: Tiché kláštery, skvostné jeskyně a malebná krajina největšího z Baleárských ostrovů
foto: Jiří Páleníček

Kde hledat klid a relax na ostrově závislém na turismu? Stačí se ponořit do ticha starých klášterů, vyjet si na vyhlídková místa páteřní silnice nebo prozkoumat dvě stovky zdejších jeskyní. A nějaká ta opuštěná stezka krajinou pro romantické duše se tady také najde.

Naše ferry z Valencie přistává brzy ráno v hlavním městě Palma de Mallorca. Stavíme na nábřeží u nekonečné řady zakotvených jachet a plachetnic. Za námi se řítí auta, před námi se po cyklostezce stejně bezhlavě řítí cyklisté, skateboardisté, a hlavně majitelé malých elektrických koloběžek. Turisty tato cyklostezka vyvede k plážím východně od města. Jinde cyklostezky nejsou, přestože kola jezdí po celém ostrově, i když marně přemýšlím, kde jsme viděli cesty méně vhodné pro bezpečnou cyklistiku. Vedlejší silnice v nížinách lemují nekonečné kamenné ploty korunované pletivem. Mezi nimi a vozovkou jen uzounká škarpa, krajnice vedle bílé čáry chybí.

Nejsme zábavní park!

Vstáváme brzy, a přesto už před vchodem do areálu Capocorb Vell se zbytky kamenných, několik tisíc let starých staveb talayots parkuje sedm aut. Jedno patří odbarvené paní hostinské, ale ani ostatní nejsou turistická, jsou mezi nimi i malé dodávky. Jdu se podívat do baru naproti pokladně do areálu. Odhad mě nezklamal. U stolů nad kávou živě debatují místní dědci. Proč tady, nedaleko nejjižnějšího, Bílého mysu ostrova (Cap Blanc), kde není žádná vesnice? Zdejší poměrně opuštěná oblast leží stranou moře, a kdysi dokonce za strážcem majáku Blanc chodily děti jako do školy, protože do té skutečné v Llucmajoru, vzdálené devět kilometrů, bylo ve zdejší neschůdné krajině mnohem obtížnější dojít. Teď sice o kilometr dál stojí další restaurace, ale má bíle prostřené stoly — je určená turistům.

Možná je víc důvodů, proč někde místní nechtějí sdílet svou hospodu s turisty. Na internetu objevuji dva roky starý článek o tom, že na Mallorce se začíná zdvihat nesouhlas s množstvím turistů, kteří se z obav o bezpečnost v Egyptě a Maroku vrhli na jižní Španělsko a Baleáry. „Chtějí z nás mít zábavní park, jako kdybychom byli místo, kde nikdo nežije,“ nechal se slyšet předseda sdružení na ochranu jedné čtvrti Palmy. Je to divné, když téměř třetina pracovních míst na Mallorce souvisí s turistikou a na příjmu ostrova se turistika podílí padesáti procenty. Později se dovím, že právě ona část Palmy trpí náporem turistů z Indie, kteří sem jezdí popíjet do barů, často vlastněných Angličany. „Náš ostrov je nezajímá, jen pijí a každý rok tady spadne někdo z balkonu,“ říkají obyvatelé této čtvrti záporný názor, který už pochopitelný je.

Kláštery a opuštěné stezky

Klášter San Salvador se základy ze 14. století stojí na kdysi nepřístupném kopci v 510 metrech nad mořem. Teď k němu vede 4,8 km kroutivé a strmé silnice a duch bývalého poutního místa smetli cyklisté. Uvnitř areálu visí zarámované cyklistické dresy a mniši se stáhli mezi zdi svých cel. Před klášterem je restaurace, uvnitř areálu druhá, na kraji objektu je i hotel (dvoulůžkový pokoj bez snídaně za 69 eur). Všude se povalují silniční kola. Ostré zatáčky silničáři vyjedou jako svůj osobní závod a pak se dolů řítí co nejrychleji a předjíždějí opatrně jedoucí auta. Do chrámu nikdo z nich nejde, ani na to nejsou vhodně oblečeni. Díky tomu panuje v kostele ničím nerušené ticho, a kdo sem zavítá, může popřemýšlet pod sochou hluboce uctívané Panny Marie.

Podobný osud má klášter Santuario Cura, kde působil největší středověký myslitel Mallorky Ramon Llull. Kdo vychází z klášterní brány, míjí reklamu na akci „Mallorca Uphill“. Vedle značky „Pozor, cyklisté“ visí doporučení omezení rychlosti na 70 km/h – pro cyklisty, nikoliv pro auta. Naštěstí na tento vrchol vede mimo silnici po slunné stráni pěší stezka. Nikoho na ní nepotkám, není označená a v polovině má tabulku Soukromý pozemek. Takové cesty bývají nejlepší.

Vyhlídky a jeskyně

Opakem na návštěvníky nepřipravený nejjižnější bod ostrova je jeho nejsevernější mys – Cap de Formentor se stejnojmenným majákem nad dvěstěmetrovými kolmými útesy. Dvacet kilometrů zatáček a prudkého klesání i stoupání vede podél dramatických vysokých štítů, jež zdobí borovice. Nezapomenutelné dech beroucí vyhlídky ze strmých útesů jsou jedním z divů ostrova. A stejně obdivuhodné pohledy nabízí i mallorské podzemí.

Na ostrově je přes dvě stě jeskyní, celoročně je přístupných pět a málokdo nenavštíví alespoň jednu z nich. Mimo sezonu nevadí, že venku je větrno a nesvítí slunce, v létě se v nich zase trochu ochladíte, i když jejich vlhký vzduch připomíná tropy. Když se k stalagmitům a stalaktitům přidá koncert kvarteta hrajícího na loďkách na podzemním jezeře, vstup 15 eur do nejznámější jeskyně Cueva del Drach u Porta Crista každý rád zaplatí.

Tato tzv. Dračí jeskyně je známá již od čtrnáctého století a jako první ji prozkoumal německý speleolog Will na konci století devatenáctého. Mallorca přitahuje Němce od nepaměti, právem se jí říká sedmnáctá spolková země Německa. Francouze Martela, po němž je pojmenováno její podzemní jezero, zase podporoval Habsburk Ludvík Salvátor, uznávaný přírodovědec, který popisu ostrova věnoval velkou část svého života. Už v jeho době na Mallorku přijíždělo dost turistů, vždyť první osobní parník zde přistál roku 1837. Jeskyně byla postupně elektrifikována a zpřístupněna v letech 1922 až 1935 a dál vše běželo pro turistiku obvyklým narůstajícím tempem až k dnešním sezonním frontám u pokladen a možnosti koupit si lístky předem přes internet. O počtu návštěvníků svědčí i rozlehlé parkoviště stíněné borovicemi. A vedle parkoviště šipka „Tovární prodejna perel“.

Továrna na perly

Reklamy firmy Majorica sice víc bijí do očí, ale perly vyráběné obyvateli Mallorky nabízí jen továrna a prodejna Orquidia u vesnice Montuiri (a její další čtyři prodejny). Ujme se nás Švédka Kristin, žijící na ostrově už pěkných pár let, a kromě informací o perlách se tak dovíme i hodně věcí navíc. Vedle rozlehlé prodejny je výrobní hala a my jen žasneme, jak postupným máčením kuličky do speciální perleťové směsi vzniká malá krása, jež nemusí být drahá, je z přírodních materiálů a trvanlivější než perly pravé. Některá jádra se v Orquidii máčejí až čtyřicetkrát a tento proces i se sušením, kontrolami a leštěním zabere šest dní.

Kristin vysvětluje, že v Japonsku se na farmách do perlorodek vkládá zrnko smetí, které pak živočich obalí perletí. Díky zákazu exportu těchto perel do Evropy za druhé světové války začaly na Mallorce vznikat dílny na výrobu jejich náhražek. Ty pak roku 1950 sjednotil zakladatel Orquidia. Tento rodinný podnik vlastní dnes třetí generace a teprve poslední léta odcházejí do důchodu ti, kteří do továrny nastoupili v jejích začátcích jako čtrnáctiletí. „Ano, jsme jako velká rodina,“ přitakává na mou otázku Kristin, „z různých narozeninových parties nevyjdeme a na léto přijíždějí brigádnice z celého světa, aby prohlídky mohly být v mnoha jazycích, včetně češtiny.“

Panoramatická páteř hor

Když projdeme a projedeme zajímavosti severu, východu a jihu včetně slavné katedrály v hlavním městě, čeká nás unikátní přírodní svět, západní pohoří Serra de Tramuntana. Se zbytkem Mallorky ho kromě silnic spojuje i velké množství návštěvníků, neboť nelze vynechat silnici M10, slavnou panoramatickou páteř hor, na niž navazuje silnice na Cap de Formentor.

Měli jsme dost času a 111 kilometrů úžasné M10 jsme si užívali šest dní. Výhledy i zajímavosti po cestě byly nečekaně krásné, přestože na nejvyšší horu ostrova, Puig Major s 1434 m, se kvůli vojenské oblasti nesmí. Četnými krátkými odbočkami, jež prověří schopnosti řidiče i brzdy a rejd auta, se dá sjet k malým zátokám s obdivuhodnými plážemi, kam se naštěstí pro přírodu jezdí častěji výletními loděmi. Stejně tak každý zajede do podhorských městeček Valldemossa a Soller, kam vede z Palmy historická železnice v podobě z let 1912–1913, kdy vznikla. Poutní zastávkou na M10 je klášter Lluc, založený po zázračném nálezu sochy Panny Marie ve 13. století. Jeho slávu šíří i nejstarší dětský pěvecký kostelní sbor v Evropě z roku 1531. Účastní se každé mše a při té nedělní byl kostel do posledního místa plný.

Jak si ji užít?

Pohled na skálu s oknem Cap de Foradada zaujal i arcivévodu Ludvíka, jenž si zde postavil krásnou vilu (dnes muzeum). Dole pod vyhlídkou jsem na příkré pěší cestě potkala Slovenku žijící na ostrově několik let. Prý tu v létě jako zástupkyně velké cestovní kanceláře odbaví na letišti na deset tisíc turistů denně. Pracovala v několika zemích světa a její zdejší práce není žádný relax, ale Mallorku by prý za žádné jiné místo pro život nevyměnila.

Chcete-li zjistit, proč si to myslí, musíte sem přijet. Abyste ostrov poznali co nejlépe a méně zatěžovali jeho přeplněné silnice, půjčte si středně silnou motorku a předem si rozvrhněte ubytování po celém ostrově. Pokud tedy nehodláte dělat to co naprostá většina návštěvníků — užívat si na bělostných plážích azurového moře a slunce.


Dobré vědět

Na ostrově nás nejvíc zaujaly tzv. Stezky suchého kamene, moderně označené jako GR 221. Jedná se o 271 km pěších stezek v západních horách využívajících staré cesty pro muly a osly, které se stavěly jen pouhým kladením kamenů na sucho. Místy jsou dokonale zrestaurovány a představují opravdové unikum. Jejich klid dává potěšení oku i duši poutníka.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Irena Páleníčková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země