Prý je to „last wild race“, tedy poslední divoký závod. Ale ukázalo se, že divoký je slabé slovo. Patnáct týmů z celého světa mělo zhruba deset dní na to, aby pěšky, na kole a na kajaku pokořily několik set kilometrů dlouhou trať napříč neuvěřitelnou patagonskou divočinou.
Patagonian Expedition Race se skládá ze tří základních disciplín: horské kolo, trekking a jízda na kajaku. Do závodu bývá vloženo i několik lanových aktivit. Čtyřčlenné týmy se vydávají do opuštěných, neprobádaných území, nesou si jídlo na několik dní a kvůli bezpečnosti i poměrně dost povinného vybavení.
Do téhle pekelné záležitosti se hlásily desítky týmů z celého světa, ale jen patnáct z nich se mohlo postavit na start. Já byl členem mezinárodního týmu Four Continents. Pocházeli jsme totiž každý ze země z jiného kontinentu: já z Česka, Andre Vogel z Austrálie, Tasman Lawrie z Kazachstánu a Paulette Kirby z USA. Připravovali jsme se několik měsíců samostatně a všechno koordinovali na dálku pomocí e-mailů, Skypu. „Naživo“ jsme se poprvé sešli až v únoru v Chile v Punta Arenas, několik dní před startem samotného závodu. To už se sem začaly slétat týmy z celého světa. Pořadatelé po nich vyžadovali zdravotní vyšetření včetně EKG i testy, zda jsou závodníci schopni provádět s mořským kajakem některé záchranné prvky na rozbouřeném moři.
Den před startem závodu představil stavitel trati své dílo: start v národním parku Torres del Paine, přes 260 km trekkingu patagonskou divočinou, přes 110 km pádlování ve fjordech mezi ledovými krami na mořských kajacích a přes 250 km na kole po místních šotolinových cestách s cílem v sopečné oblasti národního parku Pali-Aike. Některá místa byla tak odlehlá, že původně ani neměla jména a stavitel musel při stavbě tato místa pojmenovat, aby bylo možné trať rozumně popsat.
Start! A pád…
Osmého února kolem šesté ranní se začínají závodníci shromažďovat kolem startovního transparentu v kempu v parku Torres del Paine. Pořadatelé ale zatím stále nedovezli kola, a tak se start odkládá. Před desátou již mají všichni své stroje a závod může s tříhodinovým zpožděním začít. Patnáct čtyřčlenných týmů vyjíždí na první etapu - 60 km parkem Torres del Paine. Do čela jdou ihned největší favorité, dvojnásobní vítězové a mistři světa: britský tým Adidas Terrex/Prunesco. Pohybujeme se někde uprostřed, postupně se prokousáváme vpřed. Všude kolem je spousta kameramanů a fotografů - na korbách dodávek, na kolech, ve vrtulnících. Postupně se dostáváme víceméně do čela druhé skupiny, odhadem tak na páté místo. Přicházejí první pořádné kopce a silný protivítr. Pokračujeme po prašné cestě do sedla a já si konečně můžu hrábnout do kapsy pro něco k jídlu.
Najednou se proti mně řítí šedá hradba. Během pár vteřin vítr nabral na síle, bombarduje mě prachem a kamením, které se mi vrývá do kůže. Vítr mě sráží z kola a vleče mě tři metry po zemi. Stačím jenom zavřít oči a chránit si obličej. Po chvíli se ohlížím a za sebou vidím jen spoušť - kolo leží deset metrů opodál a za ním se v prachu válí další tři týmy. Sčítáme zranění, všude je spousta krve, ale nic vážného. Odneslo to moje zápěstí a holeň, nejhůř je na tom asi Paulette se sedřenou kyčlí. Její kolo má takovou osmu na zadním kole, že se nevejde do rámu. Hledáme závětří a provizorně spravujeme kolo, aby se na něm dalo alespoň dojet. Mezitím nás předjíždí většina týmů a cestou chytáme ještě pár pořádných větrných poryvů. Po necelých šesti hodinách jízdy máme cyklistiku za sebou a čeká nás 48 km na kajaku.
Při příjezdu do depa je všechno jinak, kvůli silným větrům nám námořnictvo nepovoluje vyjet na moře, a tak je závod na chvíli přerušen. Asi po hodině je jasno - kajaková etapa začne o pár kilometrů níž. Na kajak sedneme jako jedni z posledních, ale zaznamenáváme na něm jeden z nejrychlejších časů a posouváme se výrazně dopředu. Po čtyřech hodinách se vyloďujeme a čeká nás 73 kilometrů treku patagonskou divočinou.
Průsek džunglí
Je právě deset večer a setmělo se. Podle mapy nás čeká 16 km širokým údolím, víceméně podél řeky, navigace poměrně jasná. Hned po několika stech metrech ale všechny předpoklady vezmou zasvé. Polkne nás mokrá neprostupná džungle, místy se boříme až po pás v močálu. Potkáváme několik bezradných týmů, které na trek vyšly hodinu před námi… Podél řeky se souvisle jít nedá, každou chvíli se tok zařezává do kaňonu nebo se na jeho okraji objeví strmý útes. Mapa má sice vrstevnice po 20 metrech, ale úroveň detailů odpovídá spíš 100m intervalům. Řeky, jezera, hřbety, údolí, to vše v ní chybí. Moc se na ni spoléhat nedá. Úvodních 16 km trvalo vedoucímu týmu celých dvanáct hodin, a tak už je jasné, která disciplína o tomto závodu rozhoduje.
Postupy na další kontroly nejsou o nic jednodušší. Pochod po pláži se kvůli přílivu ve Fiordo Ultima Esperanza (Fjord poslední naděje) mění v brodění po pás ve vodě. Přichází další noc a s ní několik poměrně silných řek, které překonáváme někdy za pomoci lana, někdy bez něj. Další ráno nás čeká kontrola v sedle: nejdřív je třeba vylézt skoro do 1000 m n. m. a po hřebeni najít rokli. První dva dny k nám bylo počasí milostivé, ale teď se velice rychle zkazilo. Padla mlha, viditelnost minimální, přichází vítr a kroupy.
Na kontrole v rokli nás stavitel trati informuje, že jdeme pomalu, a tak budeme mít nejspíš problém stihnout limit na konci treku (kontrola 8). Máme ale před sebou ještě sedm dní, proto nespěcháme a rozhodně chceme pokračovat. Limity nastavil stavitel naprosto nesmyslně. Trať, kterou podle jeho předpokladu měl nejrychlejší tým zvládnout za 24 hodin, překonali ti nejlepší za 49 hodin. S ohledem na posun startu o tři hodiny a přerušení závodu po první etapě skoro na dvě hodiny není divu, že s limity budou mít problém všechny týmy. Pokračujeme dál. Postup na kontrolu č. 7 je skutečné peklo: 16 km po okraji fjordu, což je jen strmý útes. Můžeme ho buď obeplavat, ale do 12stupňové vody se nám nechce, anebo se prodírat džunglí svahem nahoru. Nejrychlejší tým tuto vzdálenost zvládl za 16 hodin… Přichází čtvrtá noc, s ní poslední kontrola treku a začátek kajakové etapy přes fjord.
Jenže na kontrolním bodu 8 se dozvídáme to, co stavitel avizoval na kontrole č. 5 (tedy o den dříve): nestihli jsme limit a oni nám neumožní pokračovat dál. Naše tempo nebylo pomalé, bohužel jsme si ale neodpustili každou noc pár hodin spánku a strávili příliš času diskusemi o lepším postupu, když trať žádný lepší postup nenabízela. Pořadatel nám za žádných okolností nedovolí pokračovat v kajakové disciplíně a jsme tak vyřazeni ze závodu. Tím ale naše dobrodružství nekončí.
Hladový návrat
Jsme uprostřed pustiny, kde nikdo nežije, mobilní telefony, systém SPOT ani satelitní telefony Iridium nefungují. Volat se dá jen satelitními telefony Imarsat, a to pouze na některých místech. Dostat se do civilizace nebude lehké. Loď pro nás přijede nejdříve pozítří, nejspíš však až za tři dny. Také se můžeme vrátit zpátky na kontrolu č. 6, odtamtud pojede rybářský člun zítra. Rozhodujeme se pro druhou variantu. Čeká nás tak dalších osm hodin přes hory a pak šestnáct hodin šplhání džunglí v noci po hraně fjordu.
Stejně jako další týmy začínáme být hladoví. Předpokládali jsme, že trek zvládneme za 35 hodin, a už jsme na něm skoro čtyři dny. Na kontrole č. 6 nocujeme v závodním stanu, ráno nás nalodí rybářská bárka a veze zpět na kontrolu č. 7, kde již čekají další vyřazené týmy a odkud nás odveze velký člun do Puerto Natales. Cestou nabíráme na poloostrově naprosto vyhladovělý brazilský tým.
Počasí se horší, přibývá větru i deště, a tak přichází nepříjemná, i když trochu očekávatelná zpráva - loď přijede až další den odpoledne. Nezbývá nám než přežít další den v pustině. Ráno nás budí houkání lodi, po rychlém sbalení stanů se naloďujeme a po šesti hodinách vysedáme v Puerto Natales, kde všechno začíná znovu. Média, rozhovory, fotografie. Vůbec se nám nechce mluvit, zklamání je veliké a nikdo nechápe, proč jsme nedostali šanci bojovat dál.
Drsný závěr
Mezitím už mají první týmy za sebou druhou kajakovou etapu (60 km) v Estero de las Montaňas a vyrazily na drsný, 191 km dlouhý trek patagonskou krajinou. Patagonie vycenila zuby a spustila prudké deště. Kontrolní body 9 a 10 jsou od sebe vzdáleny 73 km, a tak o týmech nemáme chvíli žádné zprávy. Bažiny jsou nasáklé vodou a nikdo na sobě nemá kousek něčeho suchého. Po 49 hodinách se objevuje vedoucí Adidas Terrex na kontrole č. 10 a horko těžko pokračuje na 10 km vzdálenou jedenáctku. Tam už ženská část jejich týmu není prakticky schopna jít dál. V závodě pokračuje už jen sedm týmů, ale žádný z nich nestíhá limity původně stanovené pořadatelem.
Po čtyřech hodinách dochází na kontrolu č. 11 tým GearJunkie.com a také už toho má dost. Ostatní týmy již ztrácejí hodně, kvůli prudkým dešťům se jedna z řek výrazně rozvodnila a závodníci ji nejsou schopni překonat. Nakonec je přepraví přes řeku helikoptéra, aby se mohli doplazit zpět na kontrolu č. 10, kde dostávají jasné instrukce: sejít k fjordu, kde je nabere člun. Závod byl přerušen a zkrácen, zbytek treku se neuskuteční. Týmy budou přepraveny lodí na kontrolní bod č. 13, kde bude závod restartován a týmy čeká už jen 188 km na kole.
Návrat na trať
Závěrečné etapy se účastní i náš tým, ale pořadí už se nemění: zvítězil britský tým Adidas Terrex. Díky silnému větru v zádech je to asi nejjednodušších 188 km v životě. Prakticky bez námahy jedeme v klidu přes 35 km/h. Krajina se změnila k nepoznání. Jsme vůbec ve stejné zemi? Všude kolem jen plochá step, kolem pobíhají lišky, v jezírkách stojí plameňáci. Posledních pár kilometrů vjíždíme do sopečného parku Pali-Aike, kde je přímo v kráteru cíl závodu. Všichni jsme už ztratili pojem o čase, nakonec musíme hodně počítat, kolik dní jsme vlastně strávili v tomhle „posledním divokém závodu“. Po osmi dnech jsme všichni rádi, že už to máme za sebou.
Nikdy dřív jsme se neviděli, a přesto jsme přijeli absolvovat takhle náročný a tvrdý závod. Někteří by mohli říct, že jsme blázni, ale bez bláznů by některé věci prostě na světě neexistovaly.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
