Devítikilometrová písečná pláž Praia Dourada je pokladem Porta Santa. Takou jinde na souostroví Madeira nenajdete.

Devítikilometrová písečná pláž Praia Dourada je pokladem Porta Santa. Takou jinde na souostroví Madeira nenajdete. Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Písek na pláži pochází z rozpadlých mořských korálů, jejichž kolonie vyzdvihly sopečné síly nad hladinu.
Vyprahlé vrcholky „serras“ na východě ostrova Porto Santo skropí jen pár dešťových přeháněk ročně. Kdykoli se to však stane, vyraší rychle ze země lístky odolných suchomilných rostlin.
V botanické zahradě Quinta das Palmerías žijí ptáci různých druhů zcela volně. Přesto neulétnou. Mají tu bohatě prostřený stůl.
V písečných přesypech Fonte de Areia najdete pozůstatky korálových kolonií i schránek mořských měkkýšů dodnes.
4
Fotogalerie

Porto Santo: Vydejte se s námi tam, kde končí Evropa

Tropický prales uprostřed vyprahlé krajiny a kousek pouště uprostřed Atlantiku. To všechno uvidíte na bohem zapomenutém kousku země, jemuž dali jeho objevitelé název Svatý přístav. Vítejte na madeirském ostrově Porto Santo.

Vidíte ty pokroucené stromy před radnicí?“ ukazuje rodačka z ostrova Porto Santo a místní průvodkyně v jednom Sofia Santos. „Za rohem v jedné zahradě vám ukážu jeden mnohem větší. Jen pojďte. Stojí to za to. Dračí stromy jsou možná to nejvzácnější, co tady na ostrově máme.“

Tady na Portu Santu je „za rohem“ vlastně všechno. Na ostrově desetkrát menším než Praha žije sotva pět tisícovek lidí, z nichž většina bydlí právě tady – v jediné větší osadě Vila Baleira. „Tenhle dračí strom je starý možná i dvě stě let,“ ukazuje Sofia na zeleného stařešinu s hustou korunou větví, jež připomíná majestátní zelený slunečník. Ostatně právě díky bohatosti koruny získaly podivné stromy své jméno. Na místě každé z ulomených větví začínají rašit dvě nové, jako když useknete hlavu pohádkovému drakovi.

Dračí krev

Dokonce i přes tuhle schopnost však dračince málem vyhynuly. Můžou za to lidská chamtivost a dračí krev. Tedy přesněji řečeno červená míza, kterou stromy při poranění roní. Pro své údajně magické schopnosti se ve středověku používala v léčitelství a stala se také ceněnou součástí barviv a mořidel. „Někteří odborníci tvrdí, že dračí krev stojí i za úspěchem houslí stradivárek. Fenomenální houslař prý do svých tajných směsí přidával právě mízu dračinců,“ usmívá se Sofia.

Dalším hřebíčkem do rakve dračinců se stal veskrze mírumilovný evropský živočich – králík. První kolonisté jich několik vysadili na ostrově, pak však bezmocně sledovali, jak ušatí tvorové svými hlodavými zuby decimují původní květenu ostrova včetně semenáčků dračích stromů. Stejný příběh jako na spoustě jiných míst na Zemi. Lidé se zkrátka nikdy nepoučí. Tedy alespoň většinou. Občas se však najde někdo, kdo vezme zaběhnutý řetězec za opačný konec.

„Trvalo skoro dvacet let, než jsem dokázal tohle,“ ukazuje Carlos Alfonso ve stínu vzrostlé palmy kousek svého malého království. Slovo „malé“ je však v tomhle případě trochu eufemismem. Řeč je totiž o tropickém ráji, který je na polopouštním povrchu ostrova vidět dokonce i na satelitních mapách. Má rozlohu fotbalového stadionu a každá krůpěj vody, která zurčí ve zdejších vodopádech a jezírkách, se sem musí dovážet v cisternách.

„Včera bylo větrné počasí, takže tu mám trochu nepořádek,“ měří si Carlos nepřátelsky pár větviček a lístků, jež se krčí u obrubníku jedné z cestiček. Pro nás jsou to v botanické zahradě naprosto patřičné rekvizity. Pro člověka, který strávil skoro polovinu života vytvářením téhle nádhery, je to však důvod k hluboké nespokojenosti. „Když si tu někdo občas utrhne banán nebo maracuju, tak mi to vůbec nevadí. Zrovna včera mi ale jedna skupina turistů dočista obrala granátová jablka. Taky mohli na stromě něco nechat,“ krčí rameny.

Carlosova zahrada Quinta das Palmeiras však není rájem pouze pro rostliny a lidi. Mezi palmami a banánovníky poletují hejna ptáků. Místní drobní pěvci se vkusně mísí s cizokrajnými papoušky včetně velkých smetanově bílých australských kakadu. Skoro všichni tu žijí naprosto volně bez klecí nebo s ubikacemi otevřenými tak, aby mohli kdykoli ven. „Že by ulétli? Toho se nebojím. Široko daleko není bujnější místo než právě tady. A oni to z výšky dobře vidí,“ směje se bezstarostně Carlos.

Léčba pískem

Dnes pokrývá většinu ostrova okrová krajina porostlá odolnou polopouštní vegetací. O to víc překvapí, že se na jeho východní části, v krajině rozervaných vulkanických skal přezdívaných „serras“, ukrývá přírodní rezervace zařazená pod ochranu samotné Evropské unie. Kvůli ničemu menšímu než hlemýžďům. V okolí kopce Pico Branco žije ulitnatých skvostů přes padesát druhů a čtyři pětiny z tohoto počtu nenajdete nikde jinde na světě. „Na některých místech je na zemi i na rostlinách tolik ulit, že to vypadá jako po šnečím krupobití. Uvidíte sami,“ slibuje Sofia za volantem svého letitého terénního vozu, se kterým se do hlemýždího ráje kodrcáme.

Jen o kilometr nebo dva dál po jediné okružní silnici, jež jako šedá stuha obtáčí východ ostrova, se rozevírá zcela jiná krajina. Představte si Saharu zmenšenou na rozlohu jednoho čtverečního kilometru. To je Fonte de Areia se svými písečnými přesypy a skalami vymodelovanými větrem do těch nejfantastičtějších tvarů. Celá oblast přitom kdysi bývala mořským dnem. Sopečné síly ho však vyzdvihly nad hladinu i s koloniemi korálů a dalšími mořskými tvory a odhaleného dna se chopily erozivní síly. „Z písku ještě dnes vyčnívají zbytky korálů a povalují se tu mořské lastury. Můžete si jich pár nasbírat a vzít domů,“ pobízí nás s úsměvem Sofia.

Třetihorní koráli však mají pro ostrovany mnohem lepší využití, než představují příležitostné suvenýry. Severní větry totiž svály zlatavý písek z Fonte de Areia na jih ostrova a vytvořily něco, co na mnohem větší Madeiře prostě nenajdete. Devítikilometrovou pláž Praia Dourada, za kterou se přes moře o víkendech vydávají dokonce i samotní Madeiřané. Podle několika odborných studií má zdejší písek bohatý na vápník a hořčík dokonce léčebné vlastnosti. „Až na pláži uvidíte lidi zahrabané v písku až po krk, nedivte se. Zdejší písek prý léčí revma, artritidu, křečové žíly i bradavice. Dokonce máme na ostrově i písečné lázně,“ vysvětluje Sofia.     

Kde zůstalo Kolumbovo srdce

Právě na Portu Santu se oženil s dcerou zdejšího prvního místodržícího, prý krásnou Filipou Moniz, slavný cestovatel a objevitel Kryštof Kolumbus. S jejím otcem si musel porozumět, protože Bartolomeu Perestrelo pocházel – stejně jako podle všeho i Kolumbus – z italských rodičů. Filipa brzy nato zemřela při porodu, takže se budoucí mořeplavec na ostrově dlouho nezdržel. Na písku pláže Praia Dourada si však stačil povšimnout podivných plodů. Lidé jim přezdívali „mořská srdce“ a tehdy ještě netušili, odkud se berou. Dnes víme, že jde o plody liány Entada gigas z Karibiku, jejíž plody vydrží v moři životaschopné až dva roky, díky čemuž se nechávají roznášet po celé planetě mořskými proudy. O pár let později se o tom na vlastní oči přesvědčil i Kryštof, když doplul k antilským ostrovům.

Dnes je v domě, kde prý Kolumbus žil, jeho muzeum s několika portréty a na mořském pobřeží kousek odtud stojí jeho socha. „Ten dům stojí na význačném místě a je dost velký na to, aby v něm bydlel někdo s dobrým postavením. Portréty i socha jsou však ryzí imaginací místních umělců. Dnes totiž na celém světě neexistuje žádné historicky doložené Kolumbovo zpodobnění,“ upozorňuje Sofia Santos. Ono je to však asi stejně jedno. Na malém trojúhelníkovém náměstí Lago do Pelourinho, jež je centrem ostrovního dění a po kterém přejde za hodinu asi tak deset lidí, se o svět kolem nikdo moc nestará.


Skutečná pustina

Porto Santo sice leží na samém okraji „starého světa“, souostrovíMadeira však skrývá ještě syrovější pustinu.

  • Tři ostrovy Ilhas Desertas, jejichž jméno znamená „pusté“, jsou skutečně neosídlené. Kromě několika vědců z výzkumné stanice tu nepřebývá vůbec nikdo.
  • Mezi kameny ostrova Deserta Grande hnízdí vzácné lindušky kanárské. Hnízda malých ptáčků jsou označena čísly a je zde zakázané chodit mimo vyznačené cesty.
  •  K ostrovům vyplouvají denně výletní lodě z přístavu v hlavnímměstěMadeiry Funchalu, lístky seženete ve zdejších stáncích.
  • Během plavby možná zahlédnete kytovce, které blízko k pobřeží láká značná hloubka zdejšího oceánu. Kromě delfínů vás možná pozdraví i vzácnější kulohlavci.

Očima autora

Název ostrova Porto Santo v překladu znamená Svatý přístav, a pokud chcete zažít svatý pokoj, jeďte právě sem. Podle některých zpráv se však chystá zdejšímu klidu zasadit rozhodující gól sám Cristiano Ronaldo. Rodák z blízké Madeiry a jeden z nejlepších fotbalistů světa tu prý chce postavit luxusní hotel.

Tedy, ne že bych lidem na různých místech světa nepřál trochu toho rozvoje a zlepšení vlastní příjmové situace, jen se obávám, aby tenhle gól nebyl spíš do vlastní sítě. Hotelových komplexů je po světě jako máku a lidé, kteří hledají klid, podobně jako my, začínají být trochu bezradní. A nezřídka za něj dobře platí.

Naštěstí se zdá, že na okrovém hřišti uprostřed Atlantiku, nad nímž se líně tetelí vzduch prohřátý subtropickým sluncem, ještě neproběhl ani úvodní výkop. Takže je Svatý přístav stále ještě oázou pohody, ve které se vyplatí zakotvit.