Zimní karnevaly v Itálii, pomineme-li ten notoricky známý v Benátkách, stojí trochu stranou pozornosti cizinců, kteří jsou zvyklí cestovat na Apeninský poloostrov především v létě. Je to škoda, protože karnevaly ukazují svébytnou tvář Itálie. Konají se v únoru v každém regionu, každém městě, každé vesničce a všechny mají dlouholetou tradici.
Skryté tváře Benátek
Když se řekne Itálie a karneval, téměř každý si představí ten benátský s jeho slavnými, dokonale zpracovanými maskami. Vzpomínáte na slavný film Stanleyho Kubricka Spalující touha (Eyes Wide Shut) z roku 1999 s Tomem Cruisem a Nicole Kidman v hlavních rolích? Masky použité ve filmu vytvořili právě zruční řemeslníci z benátských dílniček. Zdejší karneval je bezesporu velká podívaná, kterou stojí za to zažít aspoň jednou v životě. Bylo o něm napsáno už mnoho, jedna jeho tvář však zůstává cizincům skryta.
Podle vyprávění Benátčanů je v tomto slavném městě na laguně v období karnevalu zvykem, že se tu za zavřenými dveřmi honosných paláců odehrávají soukromé večírky v maskách, podobně jako ve zmíněném filmu. Užila jsem slovo podobně, protože nemám žádné zprávy o tom, že by se tyto uzavřené párty benátské smetánky zvrhávaly v sexuální orgie. Jinak jsou prý ale tato setkání stejně tajemná.
Účastníci mají masky a dobové kostýmy a velmi často vystupují na večírku zcela inkognito. Stát se jedním z pozvaných se vám asi nepodaří, spíše se vám podaří přihlížet jiné, velmi sympatické tradici. Mezi mladými, hlavně studenty, je zvykem dohodnout se s partou kamarádů a vymyslet si pro všechny stejný převlek. Pak už jen stačí sehnat vozík s reprobednami a vyrazit během karnevalu všichni společně s vlastní hudbou do benátských ulic.
Žehnající Componidori
Své karnevaly má i Sardinie. Pohanské tradice jsou tu při karnevalových oslavách přítomny snad ještě více než kdekoli jinde. Jednoznačně nejslavnějším sardinským karnevalem je Sartiglia (čti sartýlja) v Oristanu na západním sardinském pobřeží. Má propracovanou choreografii a pohanské rituály se v něm prolínají s těmi křesťanskými. Jejich hlavním cílem je požehnání bohaté úrodě pro nadcházející sezonu.
Atmosféra je skutečně velmi strhující, už proto, že je tato událost jakýmsi vyvrcholením celoročních příprav a tvrdých tréninků jízdy a akrobacie na koních. Karneval má čtyři hlavní části. Tou první je oblékání hlavní osobnosti karnevalu, která se jmenuje Componidori (čti komponydori). Postava má hladkou bílou masku jemných rysů na obličeji, klobouk na hlavě a hůlku v ruce. Tato zvláštní hůlka má na obou koncích svazek fialek a Componidori s ní žehná lidem, kteří k němu mají téměř posvátnou úctu. Samotné oblékání je veřejným a velmi sledovaným rituálem, ženy zvané Massajeddas došívají části kostýmu přímo na těle Componidoriho. Jakmile je Componidori oblečen, nasedne na koně a do konce představení z něj nesmí sesednout.
Další částí bohatého programu je forma jakýchsi koňských dostihů, které se konají v jedné z hlavních ulic Oristana, obestlané pro tuto událost balíky slámy a vybavené tribunami, které tu vyrostou každý rok přes noc jako houby po dešti. Nejdříve se koná tzv. závod o hvězdu. Jezdci na koních v maskách se snaží za jízdy nabodnout na kord zavěšenou děravou hvězdu. Pak už následují skupinové akrobacie na koních a to je skutečná podívaná dokazující obratnost a ztepilost sardských mužů. Zúčastnit se exhibiční jízdy je pro každého Sarda obrovská prestiž a také příležitost k oslavě v rámci celé rodiny. Následuje průvod, který je přehlídkou sardských krojů, žehnání Componidoriho, jehož závěrečné gesto vítá blížící se jaro. A pak už nezbývá než ho opět obřadně svléknout z kroje a jít slavit!
Masopust plný hrůzy
V samém srdci sardinského vnitrozemí se koná karneval Mamoiada. Zdejší masky jsou na první pohled celkem hrůzostrašné a jejich tradice sahá podle některých zdrojů až do doby, kdy byly postaveny na Sardinii tajemné stavby nurágy – mluvíme tedy o době několik tisíc let před naším letopočtem. Muži jsou oblečení v chlupatých kabátech z kozí nebo ovčí vlny (ta ovčí nesmí chybět, ovci lze bez ostychu nazvat jedním ze symbolů Sardinie, je jich tu totiž pětkrát více než Sardů!), na zádech mají obrovské zvonce a na obličeji dřevěné masky s přísným, až výhrůžným výrazem, který ještě umocňuje ponurá atmosféra únorových dnů. Během průvodu mužské postavy Mamuthones v maskách různě poskakují a podupávají, aby bylo chrastění zvonců co nejvíce slyšet.
Pomerančová bitva
Bez pomerančů si v piemontském městě Ivrea nedokážou karneval vůbec představit. V průběhu karnevalu se toto ovoce, dozrávající v lednu na mnoha místech Itálie, stává živou municí v rámci tradiční pomerančové bitvy. Ta není sice zdaleka jediným programem karnevalu, představuje ale jeho nejzajímavější a také nejkontroverznější část. Karneval má v Ivreji tradici už od středověku. V podobě, kterou známe dnes, se ale koná „teprve“ asi dvě stě let.
Jak došlo k tomu, že se právě tady začalo během karnevalu válčit s pomeranči, se přesně neví. Říká se ale, že bitva představuje jakousi metaforu bojů utlačovatelských vojsk (různé skupiny pomerančových válečníků na vozech) a chudého, týraného lidu, který proti nim povstal (ten představují lidé, kteří pálí pomeranči z ulic v opačném směru, tedy na vozy). Bitva trvá tři dny, během kterých se chodníky a silnice pokryjí mazlavým oranžovým blátem, do kterého se vyplatí vzít si gumáky. Na závěr porota odmění ty vozy, jejichž válečníci projevili největší oddanost, technickou zdatnost a odhodlání. Bitva vyvolává každým rokem vášnivé diskuse kvůli plýtvání pomeranči, nepořádku v ulicích i velkému počtu zraněných. Zatím se ale každoročně vášnivě bojuje dál.
Karneval jako politická satira
Karneval v Modeně se od těch ostatních trochu liší. Na tzv. Tučný čtvrtek se tu koná velké představení, které se točí kolem imaginární rodiny „famiglia Pavironica“ (čti familja pavironyka). Otec se jmenuje Sandrone, jeho žena Pulonia a jejich syn Sgorghiguelo (čti sgorgykelo). Sandrone zosobňuje obyčejného, ale vychytralého a prostořekého vesničana a v historii představoval mluvčího utlačovaného prostého lidu. Původně to byly jen loutky, od konce 19. století je ale představují živé postavy v kostýmech.
Rodina Pavironica chodí ulicemi v čele průvodu dalších masek a nechybí ani živý orchestr. Když dojdou na hlavní náměstí, pronesou z balkonu radnice svoji satirickou řeč v dialektu. Mluví úplně o všem – o událostech uplynulého roku, o komunální i celonárodní politice a dělají si ze všeho tak trochu legraci. Modeňané mají tuto karnevalovou zábavu ve velké oblibě a účastní se jí každý rok v hojném počtu.
POHANSKÉ KOŘENY KARNEVALU
Karneval je v italské tradici období veselí a hodování před čtyřicetidenním půstem (tzv. quaresima) počínajícím Popeleční středou a končícím Velikonocemi. Mnoho karnevalových zvyků má ale své kořeny v dávných pohanských tradicích a rituálech, oslavujících vztah mezi člověkem a půdou, které se konaly vždy v době, kdy půda odpočívala a lidé mohli místo obdělávání půdy věnovat svůj čas setkáním v rámci rodiny i širší komunity. Lidé v tomto období společně oslavovali prodlužující se den a modlili se za úrodnost polí. Používání masek souvisí s přesvědčením, že člověk se zahalenou tváří se odděluje od své pozemské identity, aby se mohl ponořit do rituálů, které jsou v každodenním životě neobvyklé nebo těžko tolerovatelné. Rituály, v rámci kterých se v dávné minulosti spojovala nahá těla na holé zemi a které byly neodmyslitelnou součástí pohanských tradic, představovaly projevení úcty k plodnosti matky země a její oslavu.
KARNEVALOVÉ CUKROVÍ
Karneval má v Itálii také své typické cukroví. V jednotlivých částech Itálie se mu říká různě, přestože se jedná vesměs o stejný nebo velmi podobný recept. Na Sardinii se toto cukroví jmenuje chiacchiere (čti kjakjere) a v regionu Emiglia Romagna (čti emílja romaňa) zase sfrappole. Z mouky, másla, vajec, trochy bílého vína a pomerančové kůry se vytvoří těsto, rozválí se natenko a nakrájí zubatým kolečkem na kousky – zpravidla obdélníčky nebo kosočtverce. Smaží se v rozpáleném oleji a obalují v moučkovém cukru.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2015.
