Divoce žijící soby již ve Skandinávii bohužel nenajdeme, všechna stáda jsou domestikovaná a mají své majitele

Divoce žijící soby již ve Skandinávii bohužel nenajdeme, všechna stáda jsou domestikovaná a mají své majitele Zdroj: Pavel Svoboda

Severský les v podzimním rozpuku kolem vesnice Kilpisjärvi
Krajina nejhornatější oblasti finského Laponska
Dramaticky se zrcadlící hora Saana
Túry v oblasti Kilpisjärvi překvapují vysokým počtem sobů
Značená několikadenní trasa vedoucí na nejvyšší horu Finska, Halti
15
Fotogalerie

Ruska: Úchvatný podzim v kulisách finského Laponska

Laponsko je synonymem volného prostoru a divoké přírody. Finsko, krajina tisíců a jednoho jezera, se za polárním kruhem směrem na sever začíná vlnit do hornaté vysočiny. A podzim, ten mají rozhodně nejhezčí daleko na severu. Mají pro něj i speciální název.

Surový severský vzduch v nás vyvolává vzpomínky na minulou výpravu do východní části finského Laponska jižně od velkého jezera Inari. Vyšlápli jsme si na desetidenní trek divočinou národního parku Urho Kekkonen. Málokdo by asi čekal dvě stě kilometrů za polárním kruhem hluboké a vzrostlé lesy. Směrem k ruské hranici jsme se nořili do stále divočejší podzimní krajiny. Nejvyšší vrchol parku představuje Sokosti s výškou 718 metrů nad mořem. V parku jsou rozesety desítky pohádkových volně dostupných srubů. Následujeme cesty dávných zlatokopů. Z rudého borůvčí rostou hřiby velké jako ešus. Cítíme nával velkého dobrodružství i přes to, že jsme ani neopustili hranice Evropy.

Tentokrát mají ale naše tulácké boty a rance namířeny do západní části finského Laponska. „Probůh, vy jedete trekovat do Finska?“ zhrozí se s volantem v rukou Švédka se psem, kterou jsme stopnuli cestou z populárního a dramatického království nejvyšších hor Švédska. Na první pohled nevýrazné finské Laponsko ale nabízí tichou krásu, do které je třeba se ponořit. Objevit kouzlo klidu, samoty, prostoru a divočiny, která zde panuje. Rozlohou i velmi řídkou hustotou osídlení se dá finské Laponsko pro představu přirovnat zhruba k Islandu. Na ploše větší než Česko zde žije necelých 200 000 obyvatel.

Starší finský manželský pár nás sveze v hodně pamatujícím obytném karavanu. „Jedete v nejlepší možnou dobu na nejhezčí místo Finska, jezdím sem takhle už třicet let,“ culí se na nás senior za volantem při projíždění klikatícím se pásem zlatavého březového lesa ve výrazném severozápadním výběžku Finska. Vesnice, turistické centrum a stejnojmenné jezero Kilpisjärvi leží na dohled od trojmezí finsko-švédsko-norské hranice. Zde, v chráněné oblasti divočiny (Wilderness Area) Käsivarsi, se nachází finská nejhornatější krajina, včetně samotné nejvyšší hory celého Finska, přes 1300 metrů vysoké Halti, která leží na hranici s Norskem. Käsivarsi představuje druhou nejrozsáhlejší (2206 km2) a nejpopulárnější z dvanácti vyhlášených Wilderness Areas ve finském Laponsku. Podzim na severu přichází brzy, fascinující barevné období nazývané ruska vrcholí již v druhé polovině září. „Ruska začíná 10. září v 10 hodin dopoledne,“ směje se místnímu vtípku prodavačka. Potvrzuje nám, že finští turisté mají toto období velmi rádi a že jsme v polovině září přijeli přesně do již probíhající sezony plné barev.

Nejhezčí finská hora

Přímo nad Kilpisjärvi se tyčí prý nejhezčí finská hora Saana (1029 m), svahy hřibovité hory již pokrývá sníh. Kamenitou zvlněnou lesotundru porostlou listnatým lesem vybarvila nekontrolovaná exploze sytých barev. Arktické břízky, jeřáby, keře a borůvčí hrají všemi odstíny od světle žluté po rudě červenou. Navíc s prvními mrazíky odešli nesnesitelní komáři.

Zatímco na minulé výpravě jsme v oploceném národním parku Urho Kekkonen soba překvapivě žádného nepotkali, zde se stáváme doslova součástí sobích stád. Pasou se všude kolem. V extra vybarvené krajině řídkých křovinných lesíků to sobům sluší. Vyrážíme kočovat zdejší krajinou. Od jezera Saanajärvi, ve kterém se mohutná hora Saana idylicky zrcadlí, se vydáváme na okruh po zdejších srubech. Na samotnou nejvyšší horu Finska, Halti, se ale nepustíme. Z finské strany to je překvapivě dlouhá několikadenní túra kamennou tundrou. Hranice lesa, kde se vegetace nyní zmítá v psychedelických barvách, je v této oblasti kolem nadmořské výšky šesti set metrů a přesně podél tohoto pozvolného rozhraní považuji za ideální se nyní pohybovat. V chladném slunečném dni přicházíme po značené stezce k osamocenému srubu u jezera Saarijärvi. Severský den postupně ukrajuje na své délce a na nebi v hluboké noci začíná tančit bizarní polární záře. Auroru borealis vyhlížíme nedočkavě skoro každou noc, ale tentokrát štěstí mnoho surrealisticky barevného nebe nepřinese.

Laavu, nebo kota?

V celé Skandinávii najdete širokou škálu kategorií přístřešků, ve Finsku nesou následující označení. Laavu představuje na místní poměry zcela základní ze tří stran zakrytý dřevěný bivak se střechou a podlahou. Kota je uzavřená útulna ve špičatém tvaru sámského týpí s ohništěm a komínem uprostřed. Královskou kategorii tvoří volně přístupné sruby zvané autiostupa (open wilderness hut). V turisticky populárnějších oblastech bývá větší chata rozdělená na poloviny, kdy je jedna část volně přístupná a druhá za poplatek rezervovatelná, tzv. varaustupa. Blíže civilizaci zde můžete ještě potkat tzv. denní chaty päivätupa, které nemají sloužit k přenocování, ale pouze k odpočinku a vaření. Pokud přijdete do již plné útulny, můžete kempovat v okolí či na většině míst kdekoli volně. Zajímavé je rozhodně místní pravidlo říkající, že kdo přijde do plného srubu poslední, má právo požádat o uvolnění místa k potřebnému odpočinku. Srub by měl opustit ten, kdo přišel jako první. Ochrana přírody ve Finsku funguje na velmi vysoké úrovni a její politika se staví k návštěvníkům velmi přívětivě a vstřícně.

Kvalita a vybavení útulných srubů berou dech. Několik postelí, stůl, lavice, kamna a kbelík na vodu tvoří jasný základ. Často je útulna zařízena i plynovým vařičem a vybavenou kuchyní. Uklizeno, čisto, příjemno. Dřevníky vybavené pilou a sekerou jsou nacpané polínky až po střechu, nicméně se dřevem se doporučuje šetřit, aby vydrželo na celou sezonu pro všechny. Samozřejmostí je venkovní záchod. Lokality přístřešků, popis vybavení i velikosti a hlavně pravidel pro užívání zdejších srubů najdete na finském webu chráněných území. Každý srub má i vlastní návštěvní knihu s manuálem a pravidly i v angličtině. Na severu pro nás věci fungují až nepředstavitelně a jejich předpisy je třeba dodržovat i bez hlídačů a visacích zámků. Pokud na sever vyrazíte, dbejte prosím zvýšené pozornosti dodržování psaných i nepsaných pravidel, pořádku a slušného mezilidského chování.

Rybaříme

Při štiplavém větru mně málem přimrznou prsty k rybářskému prutu, ale nahodit třpytku do zdejších průzračných vod se prostě musí. Krátkodobou rybářskou povolenku koupíte pohodlně přes internet. Dopijeme ranní kafe, poklidíme, nachystáme hromadu třísek a volným terénem vyrazíme k jezeru Termisjärvi, které leží vklíněno do hlubokého ledovcového údolí. Trekovat do finského Laponska mnoho cizinců nejezdí, a tak místní poklidné Finy, toulající se nekonečnou lesotundrou, ve srubech často překvapíme. Finové milují své ticho, dlouhá posezení nad klasickou papírovou mapou a plánování tras. A hodně kafe. Finsko se ve spotřebě kávy drží na celosvětovém vrcholu. V těchto končinách Käsivarsi potkáváme jednotky turistů, často zkušené sólo vandráky, nebo samotné ženy se psem, který si také nese vlastní naložený batůžek. Cítím, že jsme v této oblasti pro fajnšmekry správně. Venku chumelí. Počasí, že by člověk soba nevyhnal. Rozhodujeme se tak v dalším srubu u jezera Ailakkajärvi strávit dvě povolené noci. „Jezdím do podzimního Laponska pravidelně již hodně let, ale takto chladnou rusku jsem ještě nezažila,“ prohodí finská trampka. Což nás při pohledu na bílé výhledy za oknem vytopeného srubu uklidňuje.

Zatímco zvlněná krajina finského Laponska často šokuje dostupností mobilního signálu téměř kdekoli v lese, zde se již několik dnů marně naháním s mým finským kamarádem Kallem. Byl to právě on, kdo mně za dlouhých zimních nocí na Islandu jako první vyprávěl o fenomenálním finském podzimu zvaném ruska. Nakonec při focení torza staré dřevěné bárky najednou prochází kolem a konečně se po letech setkáváme. Pomůže nám svým autem s přesunem do 170 kilometrů vzdálené Hetty, výchozího bodu na náš další trek. S trochou snahy seženeme otevřené ubytování a finští výletníci již spěchají do své objednané sauny. Sauna je finská modla nade vše. Sauna je místní magie, která stojí na vrcholu veškerého zájmu.

Nejlepší finský trek

Vstupujeme do národního parku Pallas-Yllästunturi, který se ve tvaru stokilometrové protáhlé nudle táhne v severojižním směru. Finsko spravuje celkově čtyřicet jedna národních parků o celkové rozloze přes deset tisíc kilometrů čtverečních, ty nejrozsáhlejší leží právě v Laponsku. Největší je NP Lemmenjoki, druhý NP Urho Kekkonen a třetí právě NP Pallas-Yllästunturi. Na začátek treku nás přes jezero Ounasjärvi stylově veze ošlehaný převozník v kovbojském klobouku na dřevěném člunu. Počasí pokračuje ve své drsné severské variaci. Opouštíme borovicový les a na prvních vrcholech s výškou přesahující sedmisetmetrovou hranici leží zledovatělá vrstva sněhu, která již pravděpodobně roztaje až příští léto.

„Túra z Hetty do Pallasu představuje nejoblíbenější trek finského Laponska a celého Finska vůbec. Kamaráde, to nebude jako Kilpisjärvi,“ vzpomínáme při pohledu na místní převážně mladší turisty na Kalleho překvapivou informaci. A měl pravdu. I kapacitou mnohem větší chaty jsou plné, v okolí stojí desítka stanů, na laponské poměry to zde i přes mizerné počasí hodně žije. Okolí některých chat připomíná doslova malé osady. Procházíme hřebenovku vrcholovou tundrou připomínající naše Krkonoše či oblíbená pohoří na sousedním Slovensku. Řetězec kamenitých vrcholů tundry zvaných fell se střídá s průchodem zalesněných sedel, kde extra chladný podzim vybarvil neuvěřitelné divadlo. Listí zlatavých břízek stále ještě nesfoukl severní vichr a borůvčí v podrostu dosahuje svého rudého maxima. Šťastná kombinace rusky, která se takto rozhodně nevybarví každý rok, na což nás několikrát upozorňují místní. Vícedenní 55 kilometrů dlouhá vyhlášená stezka finišuje vysokými kopci nad turistickou osadou Pallas, kde mimo velké parkoviště funguje i pár sjezdovek a jeden hotel s restaurací. Trekařský hlad zaháníme velikým sobím burgerem, následuje povinné kafe s nabíjením všech možných baterií. Zatímco zde naprostá většina turistů s trekem končí, my v podstatě náš přechod celého parku stále začínáme. Sbíháme vrostlým lesem k velkému jezeru Pallasjärvi, nad kterým se tyčí námi právě přejité hřebeny.

Po vlastní ose

Jakmile se ponoříme z otevřených hřebenů více do severské tajgy, špatné počasí přestává hrát takovou roli. Každým dnem potkáváme méně turistů. Stezka se stále zmenšuje na romantickou lesní pěšinu. Turisté nadobro zmizeli a my si užíváme dokonalou přehlídku malých srubů, kde se nám konečně poštěstí strávit několik nocí po sobě o samotě. U jezera Keimiöjärvi zůstáváme v dalším srubu dvě noci. Dalo to tentokrát ve studených deštivých podmínkách hodně zabrat, ale nakonec přece jen pstruha na ohni pečeme. V níže položených jezerech se povedla i nejedna štika. Mimo rybaření severská podzimní turistika nabízí nadstandardní sběr borůvek a velikých hub. Souznění s přírodou sílí, opravdové volání divočiny. Nicméně na této výpravě se ženský sběr ukázal mnohem efektivnější než rybolov mužů.

Konečně se vyčasuje, slunce si k nám prolamuje svoji cestu přes mlhy a hutnou vlhkost lesa. Nejkrásnější okamžiky, které příroda umí vykouzlit, přicházejí často za odměnu po velmi bídném počasí. Vcházíme do sluncem zalitých výhledů vyšších kopců nad oblíbeným střediskem Äkäslompolo, kde vylézáme z lesů a tundry do civilizace jako nevěřící poustevníci. Dokoupíme zásoby a pod obří sochou soba (prý největší na světě) se přecpeme finskými dobrotami. Náš kompletní přechod parku si protahujeme ještě o další dvě noci cestou k poklidnému jezeru Pyhäjärvi. Po jedenácti dnech v divočině dojdeme k pustě se tvářící silnici, kde nás se štěstím sveze stopem místní rybář až do nejbližšího města Kittilä. Na letiště nakonec následující den dojdeme z kempu pěšky. Do Laponska se určitě brzy zase vrátíme. Daleký evropský sever v sobě skrývá surovost přírody, melancholii nevyzpytatelného počasí a jistou dávku návykovosti.