Panorama hor švédského Laponska v zářijovém rozpuku podzimních barev

Panorama hor švédského Laponska v zářijovém rozpuku podzimních barev Zdroj: Pavel Svoboda

Blízké setkání s mohutným sobím samcem
Trampská pohoda cestování po dalekém severu
Útulny sloužící jako ochrana před špatným počasím
Idylická krajinářská kombinace sytých podzimních barev a sněhu ležícího na horách
V září začíná sezóna pozorování polární záře
10
Fotogalerie

Švédsko: Pestrá exploze laponských hor

Laponsko představuje synonymum nespoutané přírody a na evropské poměry až nekonečného prostoru divočiny. Tentokrát si naše toulavé pohorky vybraly za cíl oblast nejvyšších hor Švédska. Míříme téměř dvě stě kilometrů za severní polární kruh, do lokality několika švédských dvoutisícovek, kterým kraluje hora Kebnekaise.

První zářijové dny při soumraku vane panoramatickými náplavkami Stockholmu až mrazivě studený vzduch. Na daleký sever vyrážíme stylově nočním vlakem. Při osmnáctihodinové jízdě v pohodlném lůžkovém kupé vyplouvají hluboké vzpomínky na dny a noci strávené na Transsibiřské magistrále... Abisko, naše konečná, vystupovat! Národní park Abisko, jeden z nejstarších a nejznámějších ve Švédsku, je výchozím (či koncovým) bodem populárního dálkového treku Kungsleden. Kdo si netroufá na celou, přes 400 kilometrů dlouhou Královskou cestu vedoucí laponskou divočinou, může se vydat jen na některý z úseků. Nejoblíbenější, stokilometrový trek vede právě z Abiska do sámské vesnice Nikkaluokty. Mezi těmito místy půjdeme také, nicméně po vlastní trase mimo stezku Kungsleden, která je zajištěna placenými chatami (se severskými cenami). Čím více zázemí pro turisty, tím více výletníků lze na pěšinách očekávat. S dobrou mapou se dají etapy treků v této oblasti kombinovat mimo hlavní trasu dle vlastní vůle.

Po vlastní ose

Na začátek září nás překvapuje stále relativně vysoká hustota turistů podél skalnatého kaňonu řeky Abiskojokk. Ale hlavně místní břízky jsou ještě skoro zelené! U ucha mi probzučí několik komárů a já propadám prvotní skepsi, až fotografické depresi, že jsme zde na severu příliš brzy. Naplánování správné trefy do podzimních barev v plném rozpuku není úplně jednoduché a chce to i trochu štěstí. A také se střídají sezony, kdy vám barvy doslova podlamují kolena, s roky, kdy vichr sfoukne barvy dříve, než dozrají dosyta. Vycházíme z hranice národního parku Abisko, nyní se již může volně kempovat kdekoli. Druhý den opouštíme i pohodlné dřevěné lávky stezky Kungsleden a odbočujeme do bočního údolí směrem na východ. Staré chodníčky postupně nabírají stejně jako krajina na divokosti. Ubylo turistů a přibývá barev. Společnost nám dělají stáda sobů. Dny jsou opravdu chladné, na horách ostře modelovaných tvarů již leží sníh, což je s rudnoucím borůvčím snová kombinace. Stezky protínají mokřady i severské křoviny, v tom se ve svahu před námi zjeví statná losice se dvěma mláďaty.

Zářivá odměna

Stoupáme tundrou směrem k ledovci královstvím nekonečných šutrů. Od mrholivého rána se počasí ještě zhoršuje a při přechodu náročného, téměř 1600 metrů vysokého sedla Marma nás chytá sněhová vánice. S těžkým batohem nakonec při nekonečném sestupu na mokrém balvanu nešťastně uklouznu a škaredě si pohmoždím rameno. Scházíme za vytrvalého deště kolem jezer až mezi první stromy, kde nás zvědavě pozorují velcí sobi. Přežili jsme, rychle do stanu a suchých spacáků. Partnerka i jako zkušená horalka hodnotí předchozí hodiny jako „nejhorší sedlo v jejím životě“. Večer konečně přestává pršet a mezi zvedající se mlhou se nám otevírají dramatické výhledy na rozeklané vrcholy lemující mohutné údolí Vistas, které již hraje širokou paletou odstínů teplých barev. Rameno začíná bolet, léčím pochroumaného ducha doušky domácí slivovice. Věřím v jakousi rovnováhu, vyváženost osudu. A skutečně po špatném náročném dni přichází zasloužená odměna. Kolem půlnoci se nebe rozhýbe provazci fialových a zelených barev. Polární záře přichází jako přízrak. Promlouvají k nám severští bohové. Aurora Borealis dramaticky prosvětluje přicházející mraky. Divadlo severského nebe, které se nikdy neokouká. Polární záře nás navštíví ještě tři následující noci. Jako fotograf nenechávám nic náhodě a každý večer si dávám na půlnoc poctivě budík na sérii několika nočních alarmů za sebou. Přestože jsme na této cestě strávili v Laponsku celý měsíc, již nikdy se nehrálo takto intenzivní surrealistické představení jako tento večer.

Okouzlující lesotundra

Mezi těžkými mraky chvílemi prosvítá dramatické podzimní slunce, ale z bočních dolin ve vlnách přicházejí do epického údolí Vistasdalen temné deště. Měníme plány treku, po nepříjemných zkušenostech s přechodem vysokého balvanitého sedla se již do dalšího nechceme pouštět. A navíc proč se nyní trmácet po rozsáhlých mokrých kamenných mořích, když se ty nejkrásnější barvy blyští kolem samotné hranice lesa. Severskou lesotundru rozzářila exploze sytých barev. Mezi pokroucenými břízkami se pasou stáda sobů, nacházíme zde i velké množství paroží. Po přeletu dešťů i fotogenických duh se konečně na několik dnů probouzí slunce a prosycuje už tak neuvěřitelné barvy. Vše se v dobré obrací. Vypadá to, že se přece jen povedlo trefit toto fenomenální údolí v nejlepší možné podzimní kondici. Přitom návštěvníků potkáváme minimálně. Při večerech hřeje plápolající oheň a rána zpříjemňují plné hrsti velikých borůvek. Oddalujeme návrat do civilizace, jak jen to jde. Čeká nás slušná porce kilometrů již nezvykle vzrostlým lesem na dně údolí řeky Vistasälven, která postupně divoce meandruje. Poté již zítra ráno přijde šok z asfaltové silnice i dostupného signálu a sedmdesátikilometrová cesta stopem do Kiruny, města švédské železné rudy. Během poslední mrazivé noci tohoto osmidenního treku švédským Laponskem zatančí na nebi lesní duchové na rozloučenou s překrásnou laponskou divočinou.