Maličký ostrov v Severním moři vás ovane severskou romantikou a připomene staré národnostní příběhy. Najdete tu ale i mroží pláž a úchvatnou ptačí říši.
Nebylo to pro něj veselé léto. Krize středního věku spolu s koncem nepovedeného románku a únavou z každodenního úřadování na univerzitě ve Vratislavi udělaly své. Chvíle nerušeného soukromí hledal August Heinrich Hoffmann von Fallersleben na Helgolandu. Nenápadný ostrůvek v Severním moři byl ve své době oblíbeným spa resortem a dovolenkovou destinací evropské smetánky – volný čas zde trávili básník Heinrich Heine či kvantový fyzik Werner Heisenberg.
Mořský vzduch prakticky bez pylů byl přívětivý k alergikům a přívaly vln rozbíjející se o strmé červené útesy místu dodaly téměř religiózní rozměr. Bylo 26. srpna 1841 a Hoffmann, populární básník a profesor germanistiky, otevřel svůj notes a začal psát: „Deutschland, Deutschland über alles, Über alles in der Welt!“
Píseň Němců
První ze tří slok písně „Deutschlandlied“ (s melodií Josepha Haydna) se později stane německou hymnou. Výše zmíněný úvodní verš nám dnes zní nepříjemně – máme zkušenost s nacisty, kteří si jej vyložili po svém.
Abychom Hoffmannovi křivdili co nejméně, uveďme, že v jeho době slova „Německo je nadevšecko, nadevšecko na světě“ neodkazovala k porobení evropských národů vojenskou silou, nýbrž ke sjednocení národa německého. Oblast obývaná německy mluvícím obyvatelstvem totiž tehdy byla roztříštěna do devětatřiceti státních útvarů, mezi nimiž neexistovalo společné hospodářství, zákonodárství ani vojenství.
Tak či onak, po druhé světové válce byla první sloka Spojenci zakázána. Textem hymny se stala sloka třetí, jejíž slova o jednotě a svobodě Německa nebudí tolik vášní a snad lépe vystihují původní autorův záměr.
I díky této historii má Helgoland pro Němce zvláštní význam. Ale je v tom ještě drobná pikantnost: za napoleonských válek ostrov obsadili Britové a v době, kdy Hoffmann sepsal svůj vlastenecký opus magnum, jim stále patřil. Text německé hymny tak s trochou nadsázky vznikl pod britskou vlajkou. Německo ostrov získalo v roce 1890, za vlády císaře Viléma II., výměnou za tisíckrát větší Zanzibar (zlí jazykové v té souvislosti hovořili o výměně kalhot za knoflík). Dnes je Helgoland součástí oblasti Pinnenberg ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko.
Vzhůru na palubu
Helgoland (též Heligoland) leží v Severním moři, přibližně sedmdesát kilometrů od ústí Labe. Jde vlastně o souostroví, neboť k třinácti sty obyvateli osídlenému hlavnímu ostrovu (1 km2) přísluší ještě jeho menší souputník Düne (0,7 km2). Düne permanentně obývaný není, nacházejí se zde ovšem sezonní plážové domky a také malé letiště, zbudované během druhé světové války. Jeho původně čtyřsetmetrová ranvej byla v roce 2006 prodloužena, aby vyhovovala unijním předpisům.
Vydáváme se sem lodí z německého Cuxhavenu; vyplout se dá, v závislosti na sezoně, i katamaránem z přístavního velkoměsta Hamburku. A dá se také využít krátkých letů malými vrtulovými letadly (z čehož zkušený cestovatel správně odtuší relativně vyšší náklady, než na jaké jsme u běžných komerčních letenek zvyklí).
Plavba z Cuxhavenu trvá okolo sto padesáti minut. To není tak mnoho, čas na otevřeném moři však může být velice relativní. Po přibližně půlhodině ostrý vítr na hladině zvedá zhruba čtyřmetrové vlny a zanedlouho se už „Helgoland Ferry“ rozverně houpe kolem všech tří os. Zábava to je v prvních několika minutách; posléze poměrně rychle nastává situace, kdy – decentně řečeno – zvracejí i místní. Následující hodina, během níž členové posádky obratně balancují po rozkymácené palubě a účastně distribuují papírové pytlíky, nám připadá jako věčnost.
Úleva přichází teprve v době, kdy už se před námi jasně rýsuje silueta ostrova. Chvilkové polojasno je příjemné, ale nestačíme ani dojít do hotelu a prudký „zahradnický“ deštík snadno prostupuje skrze vše, co není vyloženě nepromokavé. Autem si pomoci nelze, téměř žádná tu nejsou a jezdit jimi smějí jen bezpečnostní složky. Napadá mě, že když se někomu nelíbí místní počasí, počká si patnáct minut na jiné.
Předchozí odstavce nemají za cíl laskavého čtenáře odradit, to by byla opravdu škoda, nýbrž připravit na všechny eventuality. A na pozitivní strunu: my po tomto poněkud dramatickém začátku nakonec máme štěstí. Čekají nás už jen teplé, slunné dny beze srážek.
Červené útesy helgolandské
Záhy vyrážíme na obhlídku helgolandských útesů. Řečeno jednou větou: jsou skutečně impozantní. Krátká procházka po západním pobřeží ostrova bere dech.
Něco takového není k vidění leckde. Helgoland je geologickou kuriozitou a ony charakteristické červené skály jsou jedinými svého druhu při kontinentálním pobřeží Severního moře. Třešničkou pomyslného geologického dortu je Lange Anna, sedmačtyřicet metrů vysoký a pětadvacet tisíc tun těžký skalní pilíř, nikoliv nepodobný skotským věžím Old Man of Hoy a Old Man of Storr, z nichž zejména druhá jmenovaná patří k nejfotografovanějším krajinářským prvkům vůbec.
Anna je pozůstatkem skalního oblouku, který se zřítil do moře v květnu 1860. Lezení je zde vzhledem k postupující erozi striktně zakázáno. Místní hornina, bunterský pískovec, vznikla v druhohorním triasu před zhruba dvěma sty padesáti miliony let. Je tak starší než křída, jíž se bělají proslulé útesy doverské (a která tvoří podloží menšího ostrova Düne). Je také podstatně tvrdší – v minulosti se zejména východním směrem táhly rozsáhlé mokřady, mělčiny a písečné duny, spojující Helgoland a Düne do jednoho celku. Na rozdíl od prastaré skály však tento přírodní most nedokázal odolat povětrnostním vlivům. V roce 1720 jej definitivně rozmetala prudká bouře.
Po bezmála třech stoletích, v červnu 2011, se uskutečnilo referendum, v němž místní obyvatelé odmítli možnost průliv mezi oběma ostrovy nákladem 100 milionů eur zasypat a na získaném území vybudovat hotely a pláže. Záměrem projektu bylo primárně oživení turismu – za čtyři dekády počet návštěvníků poklesl o půl milionu (z 800 000 na 300 000 ročně). A také zvýšení počtu stálých obyvatel, Helgoland by jich potřeboval alespoň 2000, aby mohl fungovat jako obec. Proti těmto plánům vystupovali mimo jiné ekologové. Souostroví je totiž unikátní svou faunou.
Navy Seals: Válecí komando
Mezi Helgolandem a Düne jezdí každou hodinu vodní tramvaj. Zpáteční lístek stojí pět eur a plavba jedním směrem zabere okolo deseti minut. Vyrážíme na ni hned druhý den ráno; jako vášnivý fotograf se patřičně těším na jediné stálé obyvatele „Duny“, tuleně obecné a kuželozubé.
Lokalita je mezi fotografy vyhlášená, a očekávání tak nejsou zrovna nízká, realita je ovšem snadno překonává. Tuleňů jsou tu na krásných písčitých plážích poházeny celé kolonie. A jejich členové jako jeden muž po většinu dne nekompromisně dělají to, v čem jsou nejlepší: nic. Pozorování této činnosti je uklidňujícím, až meditativním zážitkem.
Pravidla hovoří o udržování odstupu několika desítek metrů, což je v podstatě nemožné: o jedince odtržené od hlavního stáda, kteří náhodně polehávají v písečných dunách, téměř zakopáváme.
Tuleni kuželozubí (Halichoerus grypus) jsou poměrně velkými mořskými savci – mohou dorůst do více než tří metrů délky a vážit až 300 kilogramů. Na chladné až ledové vody Severního moře jsou dobře adaptováni díky velmi silné tukové vrstvě. V lednu vyvádějí potomstvo; kdo chce pozorovat roztomilá mláďata s charakteristickým bílým kožíškem, měl by na Helgoland vyrazit nejpozději během února.
A abychom byli spravedliví: v narážkách na tulení líné povalování je určitý humor. Na souši nemotorná zvířata jsou ve vodě výtečnými lovci, především díky obratnosti a extrémně citlivému sluchu a čichu. Vysoká koncentrace hemoglobinu v krvi jim také umožňuje vydržet pod vodou až dvacet minut na jeden nádech.
Samotné pláže na Düne jsou opravdu hezké, a zejména v letních měsících vybízejí ke koupání. Je samozřejmě nutné smířit se s faktem, že Severní moře není Jadran. Ve vrcholném létě lze očekávat teplotu vody mezi osmnácti a dvaceti stupni Celsia.
Ptačí říše Helgoland
Tuleni nejsou jedinou zvířecí atrakcí, kterou Helgoland nabízí. Tou druhou jsou ptáci, pro které je souostroví atraktivní hned dvakrát. Poprvé proto, že leží na hlavní migrační trase přes Severní moře, podruhé pro jeho strmé, členité útesy, které skýtají bezpečné útočiště pro stavění hnízd a vyvádění potomstva. Drobnou nevýhodou, anebo naopak velice dobrou záminkou navštívit Helgoland opakovaně je pro milovníka přírody fakt, že zatímco tuleni se rozmnožují v lednu, ptáci hnízdí v květnu a červnu.
Na své si zde přijde i velmi pokročilý, až fanatický „birder“. Vyjmenovat všechny druhy místních opeřenců na jeden nádech je zhola nemožné, pokud člověk není tuleň: to máte alkouny, alky, bahňáky, bekasiny, bernešky, bramborníčky, břehouše, budníčky, buřňáky, chaluhy, jespáky, jikavce, kajky, kameňáčky, králíčky, modrušky, slučky, tereje a tak dále a tak dále. Abychom to výrazně zkrátili, ptáků je zde k vidění přes čtyři sta druhů. A posledních několik let bývá pravidelně pozorován i albatros, král mořských nebes s dvou- až třímetrovým rozpětím křídel. Pokud jste mimochodem začali lehce tápat už u písmene B, nezoufejte, jste na tom podobně jako autor tohoto textu.
Výtečné pozorovací podmínky neušly vědcům. V roce 1841 se na ostrov přistěhoval německý ornitolog Heinrich Gätke, aby zasvětil svůj život studiu ptáků a jejich migračních tras. Po padesáti letech práce (roku 1891) vydal knihu Die Vogelwarte Helgoland, tedy Ptačí observatoř Helgoland, jejíž titul se zanedlouho zhmotnil ve fyzickém světě: Gätkeho následovník Hugo Weigold zde založil moderní vědeckou observatoř. Sestrojil trychtýřovou síť pro odchyt ptáků (známou podle místa vzniku jako Heligoland Trap) a jako jeden z prvních je začal systematicky kroužkovat.
Observatoř ani Gätkeho rozsáhlé sbírky se dnešních dnů nedočkaly. Existuje totiž ještě jeden živočišný druh, který nachází zalíbení ve strategicky umístěných, skalnatých ostrovech. Vojáci.
Válkou zničená zem
Při procházkách podél červených útesů si nelze nevšimnout nezvyklého povrchu horní části ostrova. Trávou porostlá planina se vlní jako rozbouřené moře či zmenšená verze písečných dun kdesi hluboko v nitru pouště. Skutečnost je podstatně méně poetická: jde o krátery po pumách.
V roce 1937 Němci zahájili monstrózní projekt Hummerschere (Humří dráp), který měl za cíl zdvojnásobit rozlohu ostrova, rozšířit místní ponorkovou základnu a vybudovat základnu leteckou (výše zmiňované plány z roku 2010 na opětovné spojení Helgolandu a Düne tedy nebyly zcela originální). Na inspekci konstrukčních prací dorazil v srpnu 1938 sám Hitler.
Po začátku války nebylo možné projekt dokončit. Stavba byla příliš zranitelná vůči náletům britského letectva. Stále zde ovšem byla instalována pobřežní artilerie, ponorkové bunkry a také tunely sloužící jako protiletecké kryty.
V prvních letech války se bombardování ostrovu vyhýbalo, Britové se především snažili zaminovat okolní vody. Na samém jejím sklonku, 18. dubna 1945, však přišel neuvěřitelně masivní nálet, během něhož na tisíc spojeneckých letadel shodilo sedm tisíc pum, které souostroví proměnily v měsíční krajinu. Obyvatelé nalezli útočiště v tunelech zavrtaných hluboko ve skále, hned následující den byl ovšem ostrov evakuován.
Po válce pak nějakou dobu sloužil jako cvičná střelnice. Na den přesně dva roky po masivním náletu, 18. dubna 1947, se Britové pokusili Helgoland definitivně zničit, s cílem jednou provždy zamezit existenci strategicky položené nepřátelské základny.
Podzemí bylo pro operaci Big Bang napěchováno téměř sedmi tisíci tunami munice, která detonovala v jedné z největších nejaderných explozí historie. Při výbuchu se uvolnila energie o ekvivalentu 3,2 kilotuny TNT, ostrov se otřásl do hloubky několika kilometrů a chvění bylo patrné až v kontinentálním Cuxhavenu. Porézní pískovec však umožnil části tlakové vlny uniknout. Na jižní straně vznikl obrovský kráter, zbylá část ostrova ale vydržela. A ač je to stěží uvěřitelné, vydržela i jedna z budov.
Maják na ostrově Helgoland
Byla jí pětatřicet metrů vysoká, s německou pečlivostí postavená čtvercová protiletecká věž vyvedená z poctivého železobetonu. Po návratu obyvatel v roce 1952 byla přestavěna na impozantní maják s obložením z červených cihel. Dnes je tato stavba místní ikonou.
Noční procházka na Helgolandu je téměř mystickým zážitkem. Tři kroužící ramena pronikavého světla majáku ostře prořezávají noční tmu a míří až kamsi k horizontu. Se svítivostí 35 milionů kandel jde o nejsilnější maják při německém pobřeží Severního moře, viditelný až z dvaapadesáti kilometrů. Atmosféra připomíná film noir, připadám si jako Blade Runner vysazený na tajuplný ostrov.
Světlo majáku poněkud potlačuje hvězdné nebe, k jehož pozorování by jinak uprostřed moře byly výborné podmínky. Poměrně záhy ale zjišťujeme, že se nejedná o jediná umělá světla v oblasti. Úplně potmě samozřejmě nejsou okolo proplouvající nákladní lodě, jejichž nemalé počty mě bůhvíproč pokaždé překvapí. Pozoruhodnější je však les blikajících červených světýlek na severním horizontu.
Takto o sobě dává vědět osmdesát turbín elektrárny Meerwind, bezmála třísetmegawattové větrné farmy, která se nachází třiadvacet kilometrů od Helgolandu. Má to samozřejmě praktický rozměr – ostrov slouží jako základna pro její údržbu.
Německo, jak známo, do obnovitelných zdrojů investuje značné prostředky a k letošnímu datu se pyšní instalovanou kapacitou osmapadesáti Temelínů. Bohužel o jejich aktivaci rozhoduje příroda, a nikoliv operátor, což se v konečném důsledku může projevit vysokou cenou elektřiny na Evropské energetické burze. Pokud totiž jaderné a obnovitelné zdroje neuspokojí aktuální poptávku, je nutno zapínat provozně dražší elektrárny uhelné, a zejména v dnešní době superdrahé elektrárny plynové. Konečná cena elektřiny je pak odvozena právě od ceny nejdražšího zapnutého zdroje. Po až příliš nacionalistických hymnách a obřích detonacích tak v souvislosti s Helgolandem nacházíme ještě jedno poněkud třaskavé téma.
Balada helgolandská
„Bouř žene koráb v divokém běhu. John lampu klamnou k skále přivěsil a dí: Bůh žehnej břehu!“ píše Jan Neruda v básni Romance helgolandská, a zanechává tak v červeném pískovci i českou stopu. Kdo jej bude na Helgoland následovat, neudělá chybu. Rozlohou maličké souostroví je totiž fascinující svou faunou, geologií i historií a jeho návštěvu lze zvídavému cestovateli jen doporučit. Hodně slušný výkon na takový… červený kámen v Severním moři.
