Zapomenutá země mezi Ukrajinou a Rumunskem. S osudem jedné z nejchudších zemí Evropy, se separatistickým a Ruskem podporovaným Podněsterskem a s pověstí destinace, o kterou turisté nejeví příliš zájem. Svou polohou i tamějšími poměry osciluje mezi Západem a Východem. Bojuje s korupcí, potýká se s obrovskou emigrací, ale stále s nadějí vyhlíží lepší zítřky.
V Moldavsku jsem byla poprvé v roce 2014 a už tehdy mě jeho návštěva velmi zasáhla. Neviděla jsem tam nic výjimečného, nenavázala jsem tam žádné velké přátelství ani nezažila úžasné dobrodružství, na které bych mohla vzpomínat. Přesto ve mně zanechalo velice silný dojem. Bylo to v době, kdy jsem pracovala jako sociální pracovnice s cizinci. Mezi mými klientkami se často objevovaly ženy právě z Moldavska. Přicházely s pokorou, s chutí pracovat a s odhodláním naučit se česky. I když byly vzdělané, ochotně pracovaly v profesích, nad kterými Češi ohrnovali nos. S přáním, že jejich píle jednou přinese ovoce. Velkou část vydělaných peněz posílaly svým příbuzným domů do Moldavska. S myšlenkami na tato setkání jsem pak projížděla jako tichý pozorovatel skrz maličkou zvlněnou zemi na východě Evropy.
Zpátky do minulosti
Cesta to byla pořádně hrbolatá. Naše auto nadskakovalo na výmolech. Občas jsme se museli vyhnout i nějakému kanálu, na kterém chybělo víko. K našemu štěstí tyto pasti většinou někdo z místních označil alespoň kolmo vzhůru trčícím kusem větve. Míjeli jsme maličké, docela malebné vesničky, kde se krčily jednoduché domky s dřevěnými zdobenými štíty. V zahrádkách rostly staré jabloně a vinná réva. Občas se někde za vsí pásly ovce nebo se mezi domky promenovaly husy. Idylu venkova kazily snad jen hranaté konstrukce žlutých trubek plynovodu a nezvyklé ticho. Sem tam jsme zahlédli starší babičku v šátku nebo pána na povozu taženém shrbeným oslíkem. Jinak nikde nikoho. Žádný čilý ruch a dětský smích, který by tak pasoval k létu v plném proudu. V prázdných ulicích se proháněl tak akorát vítr vířící prach. Moldavsko (společně s Podněsterskem) má zhruba čtyři miliony obyvatel a uvádí se, že až jeden milion z nich žije v zahraničí. Existují i zdroje, které hovoří o 40 % populace, která opustila zemi. Moldavsko se tak řadí k zemím s nejvyšší mírou emigrace na světě.
Masivní emigrace je nejvíce znát právě na vesnicích a přináší s sebou řadu negativních sociálních jevů. Za prací pochopitelně odjíždějí lidé v produktivním věku. V Moldavsku nezůstává dostatek lidí, kteří by vydělávali na stárnoucí populaci a rozhýbali moldavskou ekonomiku. Rozpadají se rodiny. Děti vyrůstají velmi často u prarodičů bez kontaktu se svými rodiči. K emigraci se váže také obchodování s lidmi, které patří v Moldavsku mezi nejčastěji páchané trestné činy. Mezi lety 2015 a 2019 tvořily dokonce jednu pětinu obětí obchodu s lidmi děti. Oběti většinou končí v Ruské federaci, dále pak na Slovensku, ve Španělsku, v Irsku, Portugalsku a Turecku. Emigraci odstartovala chudoba, nejistá ekonomická situace po rozpadu Sovětského svazu a nekontrolovatelná korupce. Co se týče chudoby, podle některých zdrojů Moldavsko dokonce v roce 2014 drželo mezi evropskými zeměmi smutné prvenství. Všechny tyto problémy se podepsaly na celkové atmosféře v zemi a i my jsme vnímali bezradnost obyvatel a absenci perspektivy, která doslova visela ve vzduchu.
Návrat po sedmi letech
Do Moldavska vstupujeme ze sousedního Rumunska, které v posledních letech ruku v ruce se vstupem do Evropské unie prošlo obrovskou transformací. Zlepšila se dopravní infrastruktura, opravilo se mnoho domů, včetně opečovávaných kostelů. Na silnici ubylo koňských povozů, hospodářských zvířat i toulavých psů. Zato v Moldavsku se toho od naší poslední návštěvy zase tolik nezměnilo, skoro jako kdyby se tady zastavil čas. Stejně jako před lety nás vítají socialistické monumenty z betonu. Stojí při vjezdech do měst, na různých významných místech nebo třeba na hranicích jednotlivých oblastí, jak bývá ostatně zvykem v zemích bývalého Sovětského svazu. Společně s výraznými zdobenými kříži tvoří zajímavý mix, tolik specifický pro tvář moldavské krajiny. I když se hospodářský růst nevyhnul ani Moldavsku, stále si tady připadáme jako ve skanzenu socialismu. Situace se krůček po krůčku začala zlepšovat, Moldavané si dokonce zvolili novou, proevropskou prezidentku (velký podíl na jejím zvolení měli hlasující z moldavské diaspory). Do toho ale přišla pandemie koronaviru, která zemi citelně zasáhla a veškerý pokrok zabrzdila. Katastrofu završilo sucho, které nepříznivě ovlivnilo úrodu a na ně navázané zemědělství a potravinářský průmysl, které mají v hospodářství Moldavska dominantní postavení.
Ještě hlouběji do minulosti
Já jsem si nejvíc oblíbila malebnou krajinu v okolí vápencového kaňonu řeky Răut, která byla v roce 2013 vyhlášena vůbec prvním národním parkem v Moldavsku. Tuto oblast lidé obývali od pradávna a své stopy tu zanechalo hned několik civilizací. Nejstarší pozůstatky pocházejí z období 30 000 až 20 000 let před naším letopočtem. Nacházejí se zde ruiny opevnění vybudovaného dáckými kmeny, kolem roku 1330 tady vystavěla své město Zlatá horda, které v roce 1369 dobylo Moldavské knížectví a dalo mu jméno Orhei. Jedná se o přírodní amfiteátr ze tří stran ohraničený vysokými skalními břehy řeky Răut, který sám o sobě měl předpoklady stát se pevností. Leží v místě, kde se setkává euroasijská step, východoevropská lesostep a karpatsko-dunajská pánev. Vzhledem k jeho geografické poloze se zde střetávaly různé kultury i náboženství. Objevené svatyně, chrámy a kláštery odkazují na přítomnost pohanství, islámu i křesťanství. Dnes sem lidé přijíždějí obdivovat především jedinečný klášter vytesaný do vápencové skály nad řekou, který obývali pravoslavní mniši. Celý skalní komplex v této lokalitě zahrnuje přibližně dvě stě jeskyní.
Navštěvujeme také kostel Narození Matky Boží, který stojí na útesu nad řekou. Byl vysvěcen v roce 1905. Po nastolení sovětského režimu se proměnil ve skanzen. Mniši zde opět začali sloužit bohoslužby až v roce 1998. Před vstupem do kostela si podle místních zvyklostí zakrývám vlasy šátkem. Ocitnu se ve spoře osvětlené místnosti s barevně malovaným stropem a hořícími dlouhými svícemi, tak typickými pro pravoslavné kostely. Ve vzduchu se vznáší těžká vůně a mystická atmosféra. Mám sváteční pocit a snažím se našlapovat tiše. Připadá mi, že na tomto posvátném místě je každý můj pohyb slyšet dvojnásob a mohla bych třeba někoho nechtěně vyrušit při jeho modlitbě. Raději se vracím na parkoviště. Potkávám tady taxikáře Valeria. Právě čeká na Australana, kterého vozí po krásách Moldavska. Valerio jen září a tuhle práci si velmi pochvaluje. I když jsou tady ceny za taxíky na naše poměry nízké, přepravou turistů si zvládne vydělat slušné peníze.
Bílý kaňon
Údolí řeky Răut nás fascinuje. Bílé skalní stěny převyšují ploché dno kaňonu o více než sto metrů, což v moldavské rovinaté krajině znamená něco nevídaného. Zůstaneme tady přes noc. Ráno je nádherné. Slunce hřeje, vystoupám až na hranu vápencové stěny a shlížím dolů. Kromě oblíbeného výletního cíle zůstává toto unikátní údolí také místem, kde se odehrává běžný život. Zahlédnu rybáře, kteří sem k řece přijeli už za rozbřesku na staré motorce a teď trpělivě vysedávají na břehu a čekají na svůj dnešní úlovek. Dvojice pastevců žene stádo krav na louku na druhé straně řeky. Společně se svými krávami prochází přes mělký brod. V roztrhaných teplákách a s tvářemi sežehlými od slunce vypadají unaveně a rezignovaně. Čeká je dnes dlouhý a velmi horký letní den. Zastavují se u studně se stříškou, která se krčí osamoceně na louce kousek od řeky. Spustí vědro pomocí rozvrzaného ručního vrátku a za chvíli si už do PET láhve přelévají drahocennou vodu. Podobných studen se v Moldavsku nachází 132 tisíc a pro některé obyvatele venkova slouží jako jediný zdroj pitné vody. Bohužel bývá voda v některých mělkých studnách kontaminována nečistotami a ohrožuje tak lidské zdraví. Nedostatečný přístup k pitné vodě má podle České rozvojové agentury 60 % moldavské populace. Jeho zlepšení patří mezi jeden z cílů programu rozvojové spolupráce, který Česká rozvojová agentura v Moldavsku realizuje.
Země, která neexistuje
Archeologická lokalita Orheiul Vechi leží už jen kousek od Podněsterska, kam odtud míříme. Jedná se o úzký pás země vklíněný mezi Moldavsko a Ukrajinu. Z většiny se rozkládá podél levého břehu řeky Dněstr. Pokud Moldavsko stojí na pomezí Západu a Východu, o Podněstersku by se dalo s klidem říct, že má zcela jasně nakročeno směrem na Východ, a to už od svého vzniku. Od Moldavska se za vojenské podpory Ruska odtrhlo na počátku 90. let a ruské vojenské síly na území Podněsterska setrvávají až do dnešních dní. Jeho autonomii dosud neuznal žádný ze států OSN, dokonce ani zmiňované Rusko, které Podněstersko finančně podporuje.
S lehkými obavami přijíždíme na hraniční přechod. V minulosti totiž vstup do Podněsterska komplikovaly vysoké úplatky, které vymáhali pohraničníci. Respekt budí také zaparkovaný tank. Celníci nás ale naštěstí vítají s úsměvem. Proti jejich jednání nemůžeme říct křivého slova. Vše probíhá standardně a v uvolněné a přátelské atmosféře. Vyplňujeme migrační karty, na které dostaneme vstupní razítko. Platíme akorát vinětu (silniční poplatek), která je takovou regionální záležitostí a používá se i v Rumunsku a Moldavsku. Situace na hranicích se v posledních letech evidentně zlepšila a stala se k turistům přívětivější.
Jako v Rusku
Slunce pálí a v Tiraspolu, hlavním městě Podněsterska, panuje pořádné horko. Někteří lidé si užívají letní den koupáním v řece Dněstr, která protéká městem. Na ulici se do kelímků prodává chlazený kvas a všude svítí nápisy v azbuce. Připadáme si, jako kdybychom se ocitli v Rusku. Nebo možná spíš v Sovětském svazu? Jezdí tu rozvrzané staré trolejbusy a retro žigulíky. Na několika místech plápolá věčný oheň. Srp a kladivo nás provázejí všude a staly se i součástí podněsterské vlajky. Nechybějí různé socialistické památníky, šedivé monumenty s budovatelskými hesly a samozřejmě Lenin! Občas zahlédneme i tank. I když centrum města vypadá překvapivě čistě a honosně, panelová sídliště o kus dál chátrají. Průměrná měsíční mzda se pohybuje v přepočtu okolo 3500 Kč, starobní důchody bývají většinou ve výši 2200 Kč. Vše, co stojí v zemi za řeč (čerpací stanice, síť supermarketů, místní televize, likérka Kvint, fotbalový klub Sheriff Tiraspol atd.), vlastní koncern s příznačným názvem Sheriff, který založili bývalí agenti KGB Viktor Gušan a Ilja Kazmalym. Nejenže koncern řídí vše, co generuje nějaký zisk, ale ovládá i informační média a pochopitelně má těsné napojení na vládu a dobré vztahy s Moskvou.
Vyměňujeme si ve směnárně eura za podněsterské rubly. Naše platební karty v Podněstersku totiž nefungují, nelze s nimi platit ani vybírat peníze z bankomatu. Místní používají platební systém Raduga. Na trhu se pak dáváme do řeči s dvojicí Ázerbájdžánců. Prý tu žijí už dlouho. Pomáhají nám vybrat ten nejvoňavější a nejsladší meloun. Platíme za něj v přepočtu asi 10 Kč. Domlouváme se pomocí ruštiny, kterou v Tiraspolu uslyšíte asi nejvíce. Funguje i jako dorozumívací jazyk mezi ostatními národy.
Gagauzsko: proruská bašta číslo 2
Kromě Podněsterska v Moldavsku o osamostatnění usiloval ještě jeden územní celek, respektive několik enkláv, které se sdružují pod názvem Autonomní územní jednotka Gagauzsko. Rozkládá se v krajině úrodných černozemí v Budžacké stepi v jižním cípu Moldavska kolem měst Comrat, Vulcăne?ti a několika dalších obcí. Region obývají především Gagauzové, národ turkického původu, který vyznává pravoslavné křesťanství. I tady panují silné proruské nálady a přetrvává obdiv ke komunismu, který o sobě dává vědět prostřednictvím soch Lenina a monumentů ve tvaru srpu a kladiva.
Kromě dlouhých lánů polí a širých pastvin se tu nachází také několik mělkých jezer. Nebýt nepříjemných komárů, bylo by v těchto světem zapomenutých končinách tak hezky! Večery a rána nad nekonečnými rovinami provázejí nádherné východy a západy slunce a překvapivý klid člověka ukolébává do příjemné pohody a letargie. Nic nenasvědčuje tomu, že se pohybujeme na horké půdě, na kterou si brousí zuby nejen Rusko, ale také Turecko, které Gagauzsko podporuje pod záminkou etnické spřízněnosti už od roku 1991, kdy vyhlásila svoji nezávislost. Moldavsko tak čekají složité časy, kdy se kromě korupce a velkého odlivu obyvatel musí potýkat také s vlastní nestabilitou. Pro nás, obyčejné turisty, však představuje jedno z posledních míst v Evropě, kde můžeme na vlastní kůži zažít staré časy a venkovskou romantiku v té nejryzejší podobě.
Levná destinace
Moldavsko obecně platí za velmi levnou destinaci, troufnu si říct, že bude nejlevnější v Evropě. Paraglading nad kaňonem řeky Răut stojí pouhých 20 eur. Litr nafty tankujeme za 20Kč. Jídlo v lepší restauraci vyjde v přepočtu na 120Kč, točené pivo na 22Kč, sklenka vína na 18Kč. Přitom je moldavská kuchyně velmi chutná. Vychází z místních produktů a odrážejí se v ní vlivy rumunské, ukrajinské, ruské a turecké kuchyně. Nelze také opominout vyhlášené moldavské víno a největší vinné sklepy na světě. Díky tomu si tedy v Moldavsku na své přijdou vinaři, všichni požitkáři a také každý, kdo cestuje s poloprázdnou kapsou.
Co vidět, zažít a vyzkoušet v Moldavsku?
- Kišiněv – překvapivě zelená metropole, kde se městská zeleň snoubí s výtvory socialistického brutalismu
- Vinné sklepy Mileştii Mici a Cricova – největší vinné sklepy na světě
- Archeologický komplex Orheiul Vechi – pravoslavný kostel Narození Matky Boží, jeskynní kláštery, tatarské koupele, geto-dácká pevnost
- Řeka Răut – paragliding nad řekou, pěší výlety, cyklistika, pikniky u řeky, jízda na kajaku
- Stylové ubytování ve venkovských penzionech Orheiul Vechi – nabízí další doprovodné aktivity a zážitky (projížďky koňským povozem, půjčování kol, rybaření, kuchařské workshopy – výroba zelných závitků sarmale, pečení tradičního chleba, moldavských koláčů atd.)
- Skalní klášter Tipova na břehu řeky Dněstr
- Gagauzsko
- Podněstersko – Tiraspol, Bender (možnost zúčastnit se walking tour s anglicky i rusky hovořícím průvodcem Antonem Dendemarčenkem)
Podněstersko
V Podněstersku žije necelých půl milionu obyvatel. Z nich přibližně 32% tvoří Moldavané, 30% Rusové, 28% Ukrajinci a dále ho pak obývají také menšiny Bulharů, Židů, Arménů, Tatarů, Gagauzů a dalších národů. I přes nedořešený konflikt má Podněstersko s Moldavskem překvapivě dobré hospodářské vztahy a otevřené hranice.
Jak se dostat do Podněsterska
- Vlastním autem – vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině doporučuji cestu přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Moldavsko, na hranici s Podněsterskem potřebujete pas, malý technický průkaz a budete platit vinětu (silniční poplatek).
- Letecky – let do Kišiněva v Moldavsku nebo do Oděsy na Ukrajině, odtud se dá jet autobusem, případně maršrutkou (sdílené taxi) nebo taxíkem (ceny jsou ve všech případech příznivé); na hranici do Podněsterska potřebujete cestovní pas.
- Je třeba vzít v úvahu, že vzhledem k problematickému statusu země MZV ČR cesty do Podněsterska nedoporučuje a možnosti případné konzulární pomoci českým občanům jsou velmi omezené.
