V kuchyni společné pro obyvatele několika pokojů je sice těsno, ale také veselo. Večírek v komunálce na Vasilijevském ostrově.

V kuchyni společné pro obyvatele několika pokojů je sice těsno, ale také veselo. Večírek v komunálce na Vasilijevském ostrově. Zdroj: Peter Hupka

V kuchyni společné pro obyvatele několika pokojů je sice těsno, ale také veselo. Večírek v komunálce na Vasilijevském ostrově.
Ulice ústící na nábřeží Něvy, které je častým místem setkání obyvatel Petrohradu.
Schodiště skýtají obyvatelům domů vlastně více prostoru než jejich malé pokojíky.
Luxusní byty (vlevo) a stísněné komunálky (dům vpravo) najdete na petrohradských ulicích bok po boku.
Na nábřežích Něvy snadno najdete nové přátele a poznáte pravou tvář Petrohradu.
6
Fotogalerie

Petrohradské komunální byty: Paláce bez soukromí

Žít v centru Petrohradu může být pro někoho splněný sen. Jak by se ale většina z nás tvářila, kdybychom každé ráno potkávali v koupelně souseda, toaleta by byla věčně obsazená a kuchyni by od brzkého rána okupovali živě diskutující babičky? Tato bizarní představa je pro téměř sedm set tisíc obyvatel Petrohradu denní realitou. Vítejte v komunálních bytech ruského hlavního města kultury.

Takovýhle typ bydlení je známý v mnoha městech v Rusku, ale Petrohrad je doslova plný komunálek. Žije v nich tu až čtrnáct procent všech obyvatel,“ dozvídám se od šestadvacetileté Mariny, která vystudovala ruský jazyk a literaturu.

Marina je na svou komunálku hrdá, protože je její vlastní. Nedávno vymalovala tenké stěny oddělující soukromých osmnáct čtverečních metrů jejího pokojíčku od společných prostor a pokojů sousedů, nakoupila poličky do kuchyně a koupelny, které musí mít každý vlastní, a v úzkém prostoru toalety s jejím příchodem přibyl další, v pořadí už pátý stojan na toaletní papír.

Představy o pohodlí jsou v každé zemi jiné a Rusové nemají ve zvyku reptat. Po letech strávených na privátech s kamarády je i vlastnictví komunálky, tedy jediného pokoje v rozděleném bytě se společnou koupelnou a kuchyní, velkým posunem vpřed. I taková investice však v přepočtu na koruny činí víc než milion a zpravidla pohltí všechny rodičovské i ostatní rodinné úspory.

„Aspoň už nemusím dávat šílené peníze na nájem. Platím jen odvoz odpadu, elektřinu, topení a vodu. Ještě doplatit půjčku za studium a už mi třeba z platu i něco zůstane,“ dodává Marina, dnes autorka reklamních textů a jiných drobných zakázek na volné noze.

Smířeni s nepohodlím

Vchod do domu, kde se Marinina komunálka nachází, leží ve spleti ulic jen pár set metrů od slavné Petropavlovské pevnosti. Zatímco z ulice působí docela zachovalým dojmem, stačí projít pod širokou bránou do některého z nádvoří, nazývaných domácími pro jejich uzavřený tvar „studna“, a ze všech stran pocítíte zvláštní šarm lhostejného postsovětského nezájmu.

Smíření se skutečností je znát i z výrazů tváří obyvatel komunálek, směřujících s odpadkovými koši k sousednímu domu, kde stojí jejich kontejner. A stejně lhostejné a naoko přátelské jsou sousedské pozdravy ve dveřích starého, sotva fungujícího výtahu. Když po několika dnech domácí přesvědčuji, že se dá zavřít i jinak než hlasitým úderem, odpovědí mi je jen zabručení o „fajnových evropských zvycích“.

Vchodové dveře domu jsou kovové a dvojice dveří vedoucích na společnou chodbu bytu je z masivního dřeva. Dostat se domů tedy znamená odemykat dohromady pětkrát: vchod, dvoje dveře bytu a konečně také dvojitý zámek dveří k vlastnímu miniaturnímu pokojíčku.

Když host vkročí do společných prostor komunálky, musí se přivítat a pozdravit se všemi sousedy. První dojem zde hraje stejně klíčovou roli. Během okamžiku mám nové známé – dvojici babiček s jejich pejsky, alkoholika Juru a jeho věčně naštvanou něžnou polovičku. Ostatní obyvatelé zrovna nejsou doma, ale upozornění: „Se všemi sousedy je třeba se bavit slušně, ale ne víc, než je nezbytné!“ si beru k srdci.

Chodba: spor o území

Druhý den se všemi sdílená kuchyňka stává dějištěm vážné debaty o dělení společného prostoru úzké chodbičky. Stará paní s tužkou a sešitem v rukou kreslí na čtverečkovaný papír půdorys chodby a sousedé se nad ní naklánějí. Živě se tu diskutuje o tom, kam umístit novou soukromou ledničku a čí skříňky zaujímají více místa, než je spravedlivé. Diskuse u čaje probíhá dlouho do noci a z dálky připomíná dělení se vítězných mocností o území poražené země.

Zanedlouho jsou mi zjevena další pravidla společného bydlení: „Dávej pozor, abys nepoužil cizí mýdlo, čajník, nebo dokonce nádobí!“ varuje mě Marina. Pokyn, že jiného toaletního papíru, než je ten se zelenými rybičkami, se nesmím ani dotknout, se mi vrývá do paměti o něco déle, ale zato nesmazatelně…

Zrození „komunálek“

Komunálky jsou výsledkem experimentu, který připomíná z nouze ctnost. Termínem „uplotnenije“, který je zároveň názvem propagandistického filmu z roku 1918, se od prvních let po Velké říjnové socialistické revoluci nazýval zábor obývané plochy vlastníkům bytů, kteří jí měli podle bolševiků příliš mnoho. Do těchto rozdělených velkometrážních bytů se pak stěhovali noví obyvatelé, nejčastěji proletářského původu. Tak vznikaly pověstné komunální byty – komunálky.

Historie bytů podobného typu ale sahá již do dob před Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Na počátku 18. století začali vlastníci bytů pronajímat jednotlivé pokoje, často průchodné s vícero dveřmi, různým podnájemníkům. Dělo se tak ale v omezené míře a skutečný rozmach zažily komunálky až s příchodem sovětské vlády, kdy vznikl i název „kommunaľnaja kvartira“.

Tím se započala epocha života ve vztazích připomínajících ty ze školních kolejí, ale s jednou podstatnou výjimkou: lidé v malých těsných pokojíčcích zůstávali a dodnes zůstávají žít někdy i po celý život.

A film Uplotnenije, o kterém šla řeč výše? Je příběhem starého profesora, kterému do bytu nastěhují zámečníka s dcerou. V bytě je stále více hostů – jak jinak pracovníků závodu. Profesor začíná přednášet v závodním klubu a konečně, jak to ve filmu opěvující sovětskou vládu chodí, se jeho nejmladší syn ožení se zámečníkovou dcerou…

Tento snímek ale zdaleka nebyl jediným uměleckým dílem inspirovaným komunálními byty. Z dalších jmenujme knihu „Zlaté tele“ dvojice humoristů Iľfa a Petrova nebo „Psí srdce“ vynikajícího Michaila Bulgakova. Zmínky o komunálních bytech můžeme často najít v ruské hudbě či filmech, možná ještě zajímavější jsou ale současné příběhy z nesčetných internetových blo­gů.

V roce 2008 Francouzi natočili dokument věnující se výhradně problematice společných bytů s příznačným názvem Kommunalka.

Na „Sedmé linii“

„Dnes navštívíme Loru v typické komunálce na Vasilijevském ostrově!“ dozvídám se jedno odpoledne od petrohradských kamarádů. Míříme tedy přes most klenoucí se přes Malou Něvu k ulici s nepříliš poetickým názvem „Sedmá linie“. Ještě se stavíme pro několik koláčků, sýr a tmavé pivo a za chvíli už stoupáme kamenným schodištěm do třetího patra.

Třicátnice Lora žije v bytě s dvěma syny. Její partner žije střídavě v Petrohradu a ve Spojených státech. Návštěva probíhá v typicky ruském duchu: popíjí se čaj i alkohol, pojídají se chlebíčky, ovoce i piniové oříšky a probírají se novinky. Po dlouhatánské chodbě, ze které se vstupuje do jednotlivých pokojů komunálky, večer projdeme ještě mnohokrát: kuchyň i koupelna jsou totiž umístěny přímo na jejím začátku a kuřáci to mají k popelníku na parapetní desce schodiště ještě dál. A pokud někdo potřebuje telefonovat tak, aby ho neposlouchali ostatní, může se projít o patro výš.

Komunikace „na papírku“

Mezilidské vztahy v komunálkách mají i další specifika. Jedním z nich jsou všudypřítomné vzkazy, které si jejich obyvatelé jinak málokdy řeknou do očí, ale velmi často je píšou na papírky. Gramaticky správně či s chybami, humorně i vážně, laděné přátelsky i tak trochu agresivní. Nejběžnějšími jsou nápisy formou dětských rýmovaček vyzývající třeba k většímu dodržování čistoty sporáku, usměrňující kuřáky nebo napomínající nepořádníky.

„Ne vždy však jde jen o varování či pokyny,“ dozvídám se od Lory. „Někdy si se sousedy pomáháme, když někdo z nás potřebuje odcestovat. Nechat si pohlídat byt, zalít květiny nebo vybrat poštu jde v takovém bytě snáz než jinde.“

Drahé a těsné

Zatímco během socialismu byly komunální byty státním majetkem, po rozpadu SSSR se rychle staly předmětem realitního byznysu. Majitelé si jednotlivé pokoje mohli odkoupit do osobního vlastnictví, na to však byl potřebný souhlas všech sousedů. Toto pravidlo bylo víceméně jediné, čím se komunálky lišily od ostatních bytů při přechodu do soukromých rukou.

Ačkoli život v komunálkách není velmi pohodlný a boj s nedostatkem soukromí v nich nikdy nelze vyhrát, jejich ceny se pohybují zpravidla od milionu korun výše. I tak představují jednu z nejlevnějších alternativ bydlení v druhém největším ruském městě a nejspíš ještě nadlouho zůstanou standardní součástí jeho života spolu se všemi specifiky, která do něj přinášejí.

Všechno ale má i nějakou výhodu. Čím jsou tedy privilegováni obyvatelé komunálek? Žijí v centru, všude se dostanou pěšky a v neposlední řadě jsou tak trochu jedineční. Každý den zažívají něco, o čem se lidem v mnoha zemích ani nesní. I když za radost to považuje jen mizivé procento z nich.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2014.