nahoru

Bulharsko očima Slovenky: Nedejte na první dojem!

Ivana Grešlíková 7. ledna 2023 • 07:10
Město Veliko Tărnovo na severu země, na řece Jantra
Město Veliko Tărnovo na severu země, na řece Jantra
• foto: 
Ivana Grešlíková

Právě ten slovenskou autorku našeho měsíčníku v Bulharsku zpočátku trochu odrazoval od bližšího kontaktu s lidmi. Záhy ale zjistila, že pod nepřívětivou slupkou se skrývají přátelští obyvatelé. A začala zemi prozkoumávat…

Jak dlouho v Bulharsku žijete a co vás tam původně přivedlo?

Žiji zde od března 2020, s výjimkou pěti měsíců, kdy jsem si odskočila na Slovensko dokončit vydání knihy. Do Bulharska mě to vůbec netáhlo. Přijela jsem sem, když se ve světě začaly zavírat hranice. Zrušili mi let ze Sicílie do Tbilisi. Narychlo jsem si koupila letenku do Sofie s tím, že se tady zdržím dva týdny a budu po zemi pokračovat do Gruzie. Dodnes se mi to nepodařilo!

Čím se tam zabýváte?

Prakticky tím, co jsem dělala na cestách do té doby: píši pro slovenská a česká on-line i tištěná média o cestování a aktuálně pracuji na další knize.

Jak se liší mentalita místních od té naší?

Zpočátku jsem ji nedokázala uchopit. Chyběl mi tady u místních hlavně úsměv. Léta jsem žila v Asii, kde jsem si zvykla na neustálou přívětivost. Bulharsko bylo v tomhle docela šok. Asi po půl roce jsem přišla na to, že jsem si zdejší opatrnost mylně vysvětlila jako nevraživost. Bulhaři jsou mírně podezřívaví jen ze začátku. Stačí, že se ujistí, že z vaší strany nehrozí žádná podlost, a nádherně se otevřou, vtipkují, vyptávají se. Přijde mi, že nemají problém přímo říci, co si myslí. To mi na nich velmi imponuje. Také bez přetvářky ignorují vrcholné politiky, o čemž svědčí loňská 33procentní účast ve volbách, historicky nejnižší za třicet let. Nemluvě o tom, že si zde parlament v roce 2021 volili natřikrát. Bulhaři nevěří politikům, a tak nedbají na mnohá pravidla, respektive si přizpůsobují díry v zákonech po svém. Střední i starší generace zde v porovnání s naší častěji vzpomíná na minulý režim. Nejednou se stavějí do role oběti a například svou počáteční nevrlost vůči cizím lidem omlouvají tím, že kdysi věřili jen členům rodiny. Všichni mimo úzkou bublinu byli potenciální nepřátelé, a to jim prý zůstalo dodnes. Mladí jsou v sociálních interakcích nesrovnatelně spontánnější a jsou pyšní na to, že jste si vybrali jejich zemi pro život nebo jen krátkou dovolenou.

Čím se liší životní styl místních od našeho?

Schopností se bavit. Nemluvím o svatbách nebo diskotékách. Bulharský tradiční tanec choro se tančí v každém městě na náměstích o víkendech, ve vyšívaných košilích a džínách. Tančí všechny generace, a to i dvě tři hodiny. Bulhaři také umějí bez problémů upřednostnit rodinu a vlastní pohodu před pracovními povinnostmi. Dokáží odpočívat a to je nakažlivé.

Co vás nejvíce překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?

V dobrém mě zde překvapil důraz na historii a zachování tradic. Bulhaři dodnes dodržují tisícileté zvyky. Užívají si open air festivaly spojené s folklorem. V každém ročním období se něco děje. Ať mrzne, nebo pálí slunce, Bulhaři jsou venku a slaví: tancem v ledové řece v lednu, několikadenními průvody v pohanských maskách na festivalu Surva, při hromadné sklizni růží, kam jezdí i lidé ze zahraničí. Netušila jsem také, že bulharská města patří k nejstarším obydleným městům Evropy. Překvapila mě i národní hrdost. Bulharsko jako jediná země v Evropě si zachovalo své jméno od svého vzniku, což svědčí o mnohém. Z bizarních věcí zmíním kulturu kávy z automatu. Bulhaři jí začínají a končí den, automatů na kávu je zde více než bankomatů.

Je něco, s čím jste se v Bulharsku dodnes nesmířila?

S tím, že jejich zavrtění hlavou jako naše „ne“ je jejich „ano“. Já vím, je to k smíchu, ale... A ještě cigaretový kouř v dopravních prostředcích, kde si řidiči bez problémů zapálí během jízdy, to opravdu nezvládám.

Je něco, co vám tam z domoviny chybí?

Žiji mimo Slovensko přes patnáct let, zvykla jsem si na to, že na makové koláče si musím počkat, až přijedu domů na východ Slovenska nebo k sestře do Prahy. V zásadě mi ale nic nechybí. Spíš mi mnohé věci ze zemí, kde jsem střídavě žila a cestovala, chybí poté, co z nich odejdu.

Co naopak vnímáte v Bulharsku jako lepší než v Česku nebo na Slovensku?

Vztah mladých k tradicím. Dnes pokud si na Slovensku obléknete část kroje nebo něco s lidovým motivem, jste za „alternativního“ nebo vás automaticky zařadí do kategorie „vesničan“. Tady si Bulhaři oblékají vyšívanou košili při každé možné sváteční příležitosti a jsou na to pyšní.

Vědí místní o Česku nebo Slovensku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?

Mnozí starší Bulhaři sloužili ve vojsku v bývalém Československu. Nikdo si nás zde neplete se Slovinskem, vědí, že my Slováci máme Tatry a vy Češi zase lepší pivo.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?

Bulhaři zbožňují své hory. Při každé příležitosti vyrazí na túru, ať už na jeden den, nebo týdenní dovolenou. Rádi to spojují s návštěvou lázní, hlavně v okolí města Bansko a Velingrad u pohoří Pirin, kde je spousta malých i luxusních spa center. K moři jezdí spíše do sousedního Řecka za lepšími cenami, službami a plážemi. Často se vydají na výlet do Turecka, případně do Egypta, Itálie a rodiče za dětmi do Dubaje. Spousta mladých Bulharů pracuje právě tam. Bulhaři toho za poslední rok moc nenacestovali i kvůli covidovým restrikcím v zahraničí. Tím, že jen třetina obyvatelstva je očkována, se výběr zemí, kam měli povolen vstup, dost zúžil.

Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka či ze Slovenska, který v Bulharsku ještě nebyl?

Z měst jednoznačně Plovdiv a Sofii. Plovdiv má parádně uvolněnou atmosféru, zrenovované centrum a unikáty v podobě vykopávek a památek z období před osmi tisíci lety. Je to nejstarší nepřetržitě obydlené město v Evropě, snadno ho projdete po svých a v létě to zde žije hudbou a fantastickým jídlem v umělecko-hipsterské čtvrti Kapana. Sofii mnozí vynechají pro její postsovětskou pověst, čemuž dobře rozumím. Dnes je to ovšem moderní město, které si zachovalo kousek z každé historické linie a mít možnost vidět to na vlastní oči je zážitek. Z přírody bych vybrala štít Vichren a ledovcová jezera v pohoří Pirin. Odtud autem do Orceva, nejvýše obydlené vesnice, a ukončila bych to v historickém městě Veliko Tărnovo.

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Rituál nestinářů z dob Thráků, kde se spojily křesťanské i pohanské elementy. Nestinářství se praktikuje hlavně v okolí pohoří Strandža poblíž bulharsko-turecké hranice. Jedná se o ceremonii chůze po rozpáleném uhlí naboso, v národních krojích, zatímco nad hlavou nesou nestináři ikonu svatého Konstantina a svaté Eleny. Silný zážitek.

A vaše oblíbené místní jídlo?

V létě osvěžující klasika tarator: jogurtová polévka s čerstvým koprem a nadrobno posekanými vlašskými ořechy, v zimě papriky plněné sýrem a vajíčkem. A kalorická bomba mekica: smažená kobliha velká jako dlaň posypaná moučkovým cukrem.

Kterých pět výrazů nebo spojení byste použila pro popis Bulharska a jeho obyvatel?

Latinská Amerika Východu. Díky tancům a hudbě v ulicích, rychlé jízdě řidičů a vlastním pravidlům. „Cyrilice je naše.“ Řekněte Bulharovi, že používají písmo Ruska, a koledujete si o problém. Bulhaři adaptovali písmo Cyrila a Metoděje jako první a jsou na to patřičně hrdí. Čerstvé a bio. Neskutečné chutě ovoce, zeleniny, domácího medu, sýra na trzích, hlavně v letní sezoně. „Tady jsi ale v Bulharsku.“ Věta, kterou Bulhaři ospravedlňují před cizinci nefunkčnost systému na úřadech i jinde. Čas je relativní. Na dohodnuté schůzky se zde ze zásady chodí pozdě. Zvyk údajně vznikl poté, co v roce 1925 car Boris III. unikl atentátu v chrámu svaté Neděle v Sofii díky tomu, že přišel pozdě na rozlučkovou pohřební mši.

Ivana Grešlíková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země