nahoru

Pěšky přes karpatský oblouk

Viktorka Rys 4. října 2022 • 06:10
Pěšky přes karpatský oblouk
foto: Viktorka Rys

Když v létě 2021 kvůli covidu padl můj plán vydat se na tři měsíce do íránských hor, přemýšlela jsem, co s časem. Vím, že míra dobrodružství není dána vzdáleností od domova, a tak jsem se rozhodla zopakovat svůj první dálkový trek z roku 2015 a znovu přejít karpatský oblouk. Mám pro vás inspiraci, jak si podobnou anabázi užít!

Trasu jsem zvolila tak, abych objevovala místa, kde jsem ještě nebyla, a zároveň, abych se znova podívala do míst, na která mám nejhezčí vzpomínky. První cesta mi kdysi zabrala přes pět měsíců se startem ve Zlíně a cílem v rumunském Banátu, konkrétně v české vesnici Gernik. Tam jsem strávila měsíc prací za stravu a nocleh u místních, než jsem se vrátila domů. Podruhé jsem vyrazila z Bratislavy do rumunského města Oršava a odtud jsem ještě pokračovala stopem do Banátu. Druhá cesta trvala krátce přes tři měsíce.

Trek jako žádný jiný

Karpatským obloukem nevede žádná dálková trasa, jako je tomu například u známých amerických trailů PCT, CDT a AT nebo evropských tras označovaných písmeny GR či E. Turistických cest je v Karpatech sice hodně, ale nejsou spojeny v jednu, která by vedla přes celou karpatskou soustavu. A to je na tomhle treku asi to nejpřitažlivější. Trasu si každý plánuje sám podle toho, co ho nejvíce zajímá. Zbývá tak hodně prostoru pro vlastní iniciativu a kreativitu a díky tomu se tenhle trek dosud nestal masovou záležitostí. Negativních dopadů tzv. overturismu můžeme po celém světě pozorovat bezpočet, ale karpatským obloukem se každý rok vydá jen tolik výprav, kolik by bylo možno spočítat na prstech. Potkat tak na cestě někoho s podobným cílem je velká náhoda, ale o to větší radost ze setkání. A protože nejdou všichni ve stejném směru a přes stejná místa, má každý hiker o řadu jedinečných zážitků a odlišných zkušeností víc, než kdyby se vydal po některém ze známých značených trailů.

Začalo to spoustou chyb...

Na první cestu jsem se vydala naprosto nepřipravená. Tehdy jsem netušila, že nejsem jediná, koho kdy napadlo karpatský oblouk přejít, natož že ostatní hikeři se na tenhle trek chystají pečlivě, většinou i několik let. Chyb jsem udělala spoustu, ale aspoň jsem se měla z čeho poučit.

Chyba č. 1: „Mapy nepotřebuju“

Chytrý telefon jsem tehdy ještě neměla, takže jsem vyrazila bez map. Táhnout s sebou několik kilogramů papíru byl prostě nesmysl. Vzala jsem si buzolu a počítala s tím, že dokud nesejdu z hor, musím jít logicky správně. O neprostupnosti některých míst v Karpatech jsem neměla ani páru. První zoufalé bloudění mě čekalo na Ukrajině. Uprostřed lesů mě potkal Oleksij s GPS navigací, a ačkoli jsme nemluvili žádným společným jazykem, skamarádili jsme se tak, že jsme společně prošli celé Zakarpatsko až na Hoverlu (2061 m n. m., nejvyšší vrchol Ukrajiny). Bylo to sedmnáct dní neskutečného ukrajinského dobrodružství. To nejtěžší jsem ale měla pořád před sebou.

Bloudění v rumunských horách se mi stalo téměř denním chlebem. Když pršelo několik dní v kuse, já už neměla v batohu nic k jídlu a celé dva dny jsem vůbec netušila, kde se nacházím a za jak dlouho dojdu k nějaké vesnici, v níž bych mohla zásoby doplnit, začínala jsem chápat, jak naivní moje představy o orientaci podle buzoly byly. Pro některé oblasti jsem si mapu opatřila cestou, třeba vyfocením informační tabule, ale většinou jsem netušila, co mě na dalších kilometrech čeká. Dnes jsem za tu zkušenost vděčná – vím, že to není nemožné. Ale dobrovolně už něco takového absolvovat nechci.

Chyba č. 2: „Hlad zvládnu hravě“

Počítala jsem s tím, že spát budu pod širákem nebo pod plachtou a chodit pěšky, takže mi stačí našetřit si na jídlo. Miloslav Nevrlý v legendární knize Karpatské hry píše, že pastevcům na celý den stačí hrouda z uvařené kukuřičné mouky, a tak jsem usoudila, že jedno euro na den bude akorát. Nebylo. Doplňovat kalorie houbami a lesními plody bylo mnohem náročnější, než jsem si představovala. Najít na zemi kus starého chleba nebo pár konzerv v horských útulnách bylo jako zázrak. Snědla jsem, na co jsem kde narazila, a stejně jsem se vrátila domů o čtvrtinu tělesné hmotnosti lehčí.

Chyba č. 3: „Čím menší batoh, tím lépe“

Ačkoli jsem už tehdy byla zapálená do ultralightu (způsob balení zavazadel nalehko), opravdových zkušeností jsem s ním měla pramálo. Špatných rozhodnutí jsem tak udělala několik a hned to největší spočívalo ve volbě batohu. Vzala jsem si batoh tak malý, že zásoby jídla na dva týdny se do něj prostě nemohly vejít. Navíc jsem rychle zhubla a bederní popruh mi začal být velký. Musela jsem ho cestou vyměnit za svou starou krosnu. Také jsem si neuvědomila, že ve vysokohorských pásmech Jižních Karpat bude v říjnu sníh a mráz, takže spaní na alumatce, která je lehká a přes léto dostačující, se proměnilo v bezesné noci proklepané zimou. Dnes už je i na českém internetu o ultralehké výbavě informací dostatek, takže se zjevným chybám snad každý vyhne.

Pohádková zahrada

Slovenská část Karpat byla při druhé cestě mým startem – a velmi pestrým. „Ako sa vám páči moja záhrada?“ ptá se mě přírodovědec Miroslav Saniga, když mě najde ve své zahradě, kterak okukuju desítky ptačích krmítek všelijakých tvarů a barev. Pohostí mě a na cestu od něj dostávám spoustu suvenýrů s vyobrazením zedníčka skalního, takže se mi ani nevejdou do batohu. Mého naléhání, že to všechno nemůžu přes Karpaty nést, nedbá. A tak zjišťuji, jak těžko se cestuje nalehko, zvláště, cestuje-li člověk na východ – pohostinnosti místních se poutník zkrátka nevyhne. Své zahradě v údolí Veľké Fatry Miroslav říká „Rozprávková vtáčia záhrada“ a zvědavé návštěvníky na ní rád vítá. Každá plocha je zaplněna vyobrazeními ptáků a snad nikde na světě nenajdete tolik krmítek a budek na tak malé ploše. Během svého druhého karpatského přechodu se za ním vydávám znova, abych ho pozdravila. Ze staré kůlny vybudoval poustevnu, což mu prý vnukl svatý František, patron zvířat a přírody. Ani na stěnách poustevny nenajdete volné místo – všude jsou Miroslavovy kresby, ze dřeva vyřezané sošky a jiné rukodělné výrobky. Jediné nezdobené místo nenajdete ani u něj doma – sošek je plný stůl, malby ptáků jsou na stropě, na povlečení i na nádobí, dokonce na každé kachličce v koupelně. O své lásce k přírodě dovede hodiny vyprávět a pořád při tom drží něco v rukou a vyrábí. Vstupné se u něj neplatí, zato vás při odchodu cvrnkne do očí tabulka s nápisem: „VÝSTUPNÉ: EŠTE VÄČŠIA LÁSKA K PRÍRODE.“ Odcházím s pytlíkem zelných buchet, které upekl podle receptu své babičky, a mám pocit, že jsem se opravdu na chvíli ocitla v pohádce a potkala v ní vílu převlečenou za ornitologa.

Zubři, tma a divočina

Ze slovenských hor rozhodně stojí za to vydat se kromě Veľké a Malé Fatry na přechod Nízkých Tater, Muráňské planiny nebo Slovenského krasu. Největší divočina je ale určitě v Bukovských vrších, které se táhnou i přes polské a ukrajinské území. Většinu jejich plochy pokrývají jedlo-bukové lesy, v nichž kromě našich velkých šelem žijí i největší evropští savci – zubři. Kdo se rád dívá na nebe poseté hvězdami, ten se sem určitě musí vypravit. Z hlediska světelného znečištění jsou nejtmavší oblastí na Slovensku a byl tu vyhlášen Park tmavé oblohy Poloniny. Neodmyslitelnou součástí této oblasti jsou i dřevěné kostely, které si z ptačí perspektivy můžete prohlédnout v Galerii miniatur dřevěných kostelíků v obci Ulič. Upřednostňujete-li před lidovou architekturou moderní umění, pak si nejspíš nenecháte ujít Muzeum Andyho Warhola v jeho rodných Medzilaborcích. V Dukelském průsmyku s památníkem 1. československého armádního sboru začíná dálková trasa Cesta hrdinů SNP, vedoucí přes celé Slovensko až na Devín v Bratislavě. Na polské straně Bukovských vrchů stojí za návštěvu NP Bieszczady a na ukrajinské Užanský NP nebo vrchol Pikuj. Ačkoli je v Bukovských vrších tma, je v nich zkrátka spousta věcí k vidění.

Rumunští pastevečtí psi – největší překážka na cestě

„Nebojíš se medvědů?“ je jedna z nejčastějších otázek, kterou od místních dostávám. Čeho se ale opravdu bojím, to jsou pastevečtí psi. Potkávám jich někdy i pět smeček denně a na rozdíl od medvědů na mě většinou útočí. Rumunští pastevečtí psi jsou známí svou agresivitou – málokde budete mít s přecházením pastvin tolik problémů jako právě v Rumunsku. Během své první cesty přes Karpaty na mě v horách Suhard vyběhla smečka osmi velkých psů, a než jsem se stačila vzpamatovat, obklíčili mě kolem dokola, takže jsem se nemohla hnout. Cenili na mě tesáky a chňapali mi obrovskými tlamami po nohou. Jediný způsob, jak si od nich trochu držet distanc, byly trekové hůlky namířené proti nim. V tu chvíli jsem se cítila, jako bych nebyla ničím jiným než sadou řízků nalepených na kostře. Naštěstí mě ještě před pádem do mdlob z toho stresu přiběhl vysvobodit bača.

A to je v podstatě jediné, co v takovou chvíli může hiker dělat – doufat, že se bača někde zjeví a vysvobodí ho. Jakékoli prudké pohyby nebo pokus se ze smyčky vymanit psy jenom dráždí. Časem jsem si našla co nejvhodnější taktiku přechodu pastvin, ale první rumunské týdny pro mě byly každodenním strachem o život. Nejbezpečnější je ovšem chodit ve skupině, nebo alespoň v páru. Na větší počet lidí si zdaleka netroufají tolik jako na jednotlivce.

Maramureš a ostré hřebeny Rodenských hor

Přicházíte-li do Rumunska ze severu, můžete si vybrat, chcete-li se obdivovat maramurešskému tradičnímu řemeslu, nebo se ztratit v NP Maramureš. První varianta je jednodušší, ale neméně zajímavá. Snad v každé vesnici stojí za návštěvu tamní hřbitov – stovky vyřezávaných křížů na náhrobcích jsou zrak přecházející přehlídkou lidové tvořivosti. Podobně je tomu s dřevěnými kostely a dřevěné jsou i majestátní, rozličnými ornamenty zdobené brány před domy ve vsích. Vydáte-li se do národního parku, dost možná se ztratíte na špatně značených trasách v hlubokých lesích nebo si ukrajinsky popovídáte s pastevci ovcí. Ukrajinců tu žije poměrně početná skupina, a než jsem si během první cesty navykla na rumunštinu, dost mi pomohlo, že jsem si s místními mohla popovídat slovanským jazykem. Nejlepší místo, kam se z Maramureše vydat, jsou určitě Rodenské hory. Z ostrých hřebenů porostlých loukami lze vidět daleko do kraje, shlížet na jezera a pasoucí se stáda a na rozdíl od Maramurešských hor se tu téměř nelze ztratit.

Vyšší cíle jsou někdy snazší

Nejvyšší rumunská pohoří se nacházejí v Jižních Karpatech. Na Fagaraši, který je svou délkou 70 km nejdelším hřebenem v Rumunsku, můžete vylézt i na nejvyšší rumunský vrchol Moldoveanu (2544 m n. m.). Náročné i jednoduché trasy najdete na Retezatu, pohoří s ledovcovými jezery, a velmi jednoduchý je přechod hřebene Bucegi (čti bučedži). Tyto hory jsou pro své nádherné výhledy turisticky velmi oblíbené, ale chcete-li mít pocit, že jste v nich sami, vyrazte na podzim. Ve vysokých rumunských horách je dobré turistické značení a dostatek refugií vhodných k nouzovému noclehu, takže je paradoxně mnohem jednodušší je zdolat než některé nízké hory, které jsou převážně zalesněné a nelze v nich nalézt dostatek orientačních bodů – jako například Vrancea. Cesty jsou často zapadané vývraty, značky málo obnovované nebo pojaté punkověji, než si člověk zvyklý na česko-slovenské značení dovede představit. Rumunské hory jsou prostě pestré a o zážitky v nich není nouze.

Dvakrát do stejných Karpat nevstoupíš

„Karpaty jsou jedním z nejrychleji se měnících pohoří v Evropě. Typické horské louky (polany) vznikly vyklučením lesa a udržují se pastvou. Ta už dávno prakticky zmizela z české, slovenské a polské části pohoří. Většina ukrajinských polonin se v důsledku ukončení pastvy ovcí proměňuje v borůvkové plantáže, za borůvkami se však na hřebeny plíží stromy a začínají zarůstat. V Rumunsku změna probíhá pomaleji, protože pastva se ředí: kde dříve pásly tři salaše, dnes zůstala jenom jedna. Nejrychleji však mizí z krajiny květnaté louky. Stačí pět let bez pravidelného kosení a louka začne zarůstat malými stromky. V maramurešském podhůří či čiučských horách dnes vidíme mozaiku obhospodařovaných a opuštěných luk. O pozemky často pečuje nejstarší generace, které bohužel za pár let dojdou síly,“ říká o proměnách krajiny přírodovědec a milovník Karpat Michal Medek, který trek karpatským obloukem přešel v roce 2019, a dodává: „Další generace poutníků přes Východní a Jižní Karpaty budou procházet jinými horami. Stejná zůstanou alpinská pohoří, jako Retezat, Fagaraš či Rodna, na horské louky však budeme vzpomínat nad historickými fotografiemi.“ Pozitivní příklad udržování horských luk najdeme v Česku například v Bílých Karpatech, kde se každoročně scházejí dobrovolníci při kosení orchidejových luk. Proměnou procházejí i turisticky stále častěji navštěvovaná místa nebo rumunské bukové lesy, kde se rozmáhá ilegální těžba.

Banát

Rok od roku se proměňuje i rumunský Banát, oblast při srbské hranici, kde se dodnes zachoval život v šesti českých vesnicích. Čeští turisté sem jezdí v hojném počtu obdivovat tradiční život, domácí kuchyni a krajinu. Specifický krajinný ráz s malými políčky i tradiční život s přívalem turismu mizí, protože původní zemědělství je náročné a na rozdíl od turismu málo výnosné. Místním se víc vyplatí ubytovat turisty než pracovat na poli. Zatímco ještě před pár lety jsme se starousedlíky jezdili na pole orat s koňmi, dnes tu potkáte spíš starou tetu s šátkem na hlavě, jak si to sviští vsí na čtyřkolce. Pro málo pracovních a studijních příležitostí však mladí lidé Banát hojně opouštějí, a tak se zdá, že turismus zůstane pro mnohé lidi hlavním důvodem, proč tu zůstat.


Stručná historie karpatských přechodů

O přechod karpatského oblouku se pokoušeli Poláci už v 60. a 70. letech 20. století. První úspěšný přechod náleží polské pětičlenné skupině v roce 1980, o čtyři roky později je následovala slovenská tříčlenná parta a další doklad o přechodu máme teprve z roku 1992, uskutečnil ho Brit. Postupem let se frekvence zrychluje na několik přechodů ročně, národnostně výrazně dominují polští hikeři, pro které je tzv. Łuk Karpat legendární výzvou. Poláci vyrážejí obvykle od Dunaje v rumunském městečku Oršava a končí u Dunaje v Bratislavě, případně jdou v opačném směru. Mezi Čechy roste zájem o přechod teprve v posledních letech, do roku 2015 neexistoval záznam o české výpravě. Zájem vzrůstá i na straně žen, z nichž cestu zatím absolvovaly pouze čtyři, zato oblouk přešly celkem šestkrát, z toho jednou v zimě. Průměrně cesta trvá osmdesát až sto dní. Nejrychlejší přeběh (s podpůrným týmem) trval pouhých 39 dní, nejdelší přechod zabral přes pět měsíců.


Karpatský oblouk

Karpaty jsou rozsáhlým pásemným pohořím sestávajícím z desítek jednotlivých pohoří rozkládajících se na území Česka, Slovenska, Polska, Ukrajiny, a zejména Rumunska. Okrajově zasahují i do Rakouska, Maďarska a Srbska. Základní dělení je na Západní Karpaty, Východní Karpaty a Jižní Karpaty. Výšky nad 2000 m n. m. dosahuje pouze 20 pohoří. Nejvyšším z nich jsou Vysoké Tatry s nejvyšším vrcholem Gerlachovský štít (2655 m n. m.). Druhým nejvyšším pohořím je Fagaraš v Rumunsku s 16. nejvyšším vrcholem celých Karpat – Moldoveanu (2544 m n. m.). Výšky nad 2500 m n. m. dosahují pouze tři další pohoří, všechna v Jižních Karpatech (Parâng, Retezat, Bucegi). Při pohledu do mapy mají Karpaty tvar nepravidelného oblouku, který od Bratislavy až po Železná vrata na hranici Rumunska a Srbska dosahuje délky přibližně 1500 km. Celý trek může být dlouhý 2000–2600 km podle zvolené trasy.


Viktorčina trasa 2021

SLOVENSKO A POLSKO

Bratislava – Malé Karpaty – Považský Inovec – Strážovské vrchy – Malá Fatra – Veľká Fatra – Vysoké Tatry – Levočské vrchy – Čergov – Nízké Beskydy – Bukovské vrchy (Bieszczady)

UKRAJINA

Polonina Runa – Verchovina – Boržava – NP Siněvir – Krasna – Svidovec

RUMUNSKO

Maramurešské hory – Rodenské hory – Suhard – Calimani – Hasmas – Nemira – Vrancea – Penteleu – Podu Calului – Siriu – Tataru – Ciucas – Grohotis – Baiu – Bucegi – Piatra Craiului – Iezer Papusa – Fagaraš – Cindrel – Sureanu – Retezat – Valea Cernei – Oršava

Viktorka Rys




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země