nahoru

Litva: Mezi hrady a dunami

Bronislav Jaroš 16. srpna 2022 • 06:10
Litva: Mezi hrady a dunami
foto: Bronislav Jaroš

Litva neoplývá vysokými kopci, ale nic si z toho nemusí dělat, protože jinačích krás má na rozdávání. A pokud se počítáte mezi cykloturisty, hádám, že tady nejspíš najdete svůj ráj.

Nejvyšší „hora“ Litvy neměří ani tři st a metrů. Tak moc rovinatá je tahle země, ale nenechte se zmást. Rovinatá rozhodně neznamená nudná. Zdejší reliéf si zakládá na mírné zvlněnosti, dává se zarůst sytou zelení a hustými lesy, podmáčet rašeliništi a mokřady a zaplavit bezpočtem křišťálově čistých jezer plných života. Připočtěte písečné duny na Kurské kose, tradiční dřevěné domky, které tvoří barevnou mozaiku okolo cest, středověké hrady, historická jádra měst nebo mohyly předlitevských kmenů. A máte skvělý cíl na letní putování.

Unikátní mohyly

Přiznejme, rovinatost má samozřejmě i své nevýhody. Málokde třeba najdete dostatečně mohutný kopec, na kterém by se hodilo postavit hrad. Pohanské baltské kmeny, které zdejším krajům vládly, než se z nich postupně stal litevský národ, to řešily vršením umělých mohyl. Po celé zemi je jich k vidění takřka tisícovka a je to veskrze baltský unikát. První vznikaly už možná před naším letopočtem, mnohé se však dochovaly až z 13. či 14. století. A pamatují hodně bitev! Baltové totiž byli zdatní válečníci a úspěšně se bránili všemožným útokům. Zvlášť nedali spát řádu německých rytířů, který chtěl středověkou Litvu zbavit pohanských zvyků a vnutit jí násilím křesťanství. Moc nepochodil. Litevci se dodnes chlubí, že jsou vůbec posledním evropským národem, jenž křesťanství přijal. Stalo se tak oficiálně ve 14. století, ale své modly si místní stejně zachovali i v pozdějších časech.

Asi po třiceti kilometrech jízdy od polsko-litevské hranice mě vítá přírodní park Meteliai. Jen v této oblasti mají sedm takových starobylých mohyl. A ta nejpěknější se vypíná u vesničky Prelomčiške, na břehu jezera Dusia, které mimochodem platí za jedno z největších a prý také nejčistších litevských jezer.

Skanzen sovětské éry

K dalšímu zastavení a za poznáním jiné části historie, té, na kterou Litevci jen neradi vzpomínají, mířím k vesničce Grutas. Litva byla s malými přestávkami od konce 18. století až do roku 1990 součástí Ruského impéria, potažmo Sovětského svazu. A všechny pomníky, sochy, plastiky a jiná díla, která sovětskou éru symbolizovala, Litevci ze svých ulic a prostranství odstranili a mnohá z nich umístili do venkovního muzea právě v téhle vísce. Vznikl tak trochu bizarní park, který slouží jako připomínka pohnutých dějin a varování, že před velkým východním sousedem je třeba mít se stále na pozoru.

Z amplionů bývalých hraničních strážních věží se line budovatelská hudba a všude okolo jsou rozeseté skulptury nabubřelých Leninů, Stalinů a Marxů, několika místních komunistických lídrů a taky bezejmenných vojáků a hrdinů a hrdinek pracujícího lidu. Tím vším mrazivým nevkusem minulé doby se prolíná i minizoo, aby si i děti přišly na své poté, co si pořídí společnou fotku s kamenným komsomolcem. Popisky u soch připomínají bez okolků, jací byli zmínění pánové zločinci a vrahové a jaký násilný režim nastolili. Okolo busty Lenina se pasou kozy a lamy, v přilehlé restauraci obsluha roznáší objednávky v pionýrských úborech, a kdo si chce kus zážitku odnést s sebou, může si v suvenýrech koupit třeba hrnek na kafe s podobiznou jednoho z vůdců. Litevci mají prostě jasno. Celá tahle éra patří tak maximálně do skanzenu a její symboly nechť slouží leda jako patník či stínítko pro zvěř.

Trakajské a karaimské

Jedním z nejnavštěvovanějších míst celé Litvy je Trakai. Na svědomí to má soustava jezer, starobylé město, které leží na poloostrově, jenž jezera odděluje, a malebný vodní hrad z červených cihel dlící na malém ostrůvku.

Mapa mě navádí na nedaleký plac vyhrazený pro kempování, místní mu říkají Skaisčio stovyklaviete, což znamená asi něco jako „Zářící kemp“. Pár dřevěných přístřešků a palouky pro stany na břehu krásného jezera. Je jasné, že je-li tahle země rájem pro milovníky jezer a vod, lesů a vůbec pobytů v přírodě a také cyklistů, musí být také rájem pro kempink. Tady se bude dnes usínat jedna radost.

A to ráno. Okolní stany ještě vyspávají, když se vypravím na rozplavbu do jezera. Na dvou metrech hloubky stále vidím na dno, tak čistá je voda i v téhle turistické oblasti. V ústrety mi plavou dvě zvědavé kachny a kromě nich mi dělá společnost už jen osamělý rybář, jenž tu políčil na rybí snídani. A motýl, který se odvážně posadí na moji dlaň, když vylezu z vody.

K poloostrovu s městem Trakai přijíždím od Varnikai a to je nejlepší nechat auto na parkovišti na konci ulice Žemaites a dojít do historického centra pěšky po mostech. Trakai a jeho hrad začaly psát své dějiny ve 13. století a jeho poloostrovní a ostrovní poloha měla na začátku patrně zase co dělat s odrážením útoků německých rytířů. S obranou a hlídáním přišli ve 14. století na pomoc krymští Karaimové, turkojazyčné etnikum vyznávající judaismus. Některé zdroje uvádějí, že přišli na pozvání velkoknížete Vytautase, jiné zase, že sem byli dovlečeni. Tak či tak, svou kulturou ovlivnili tradice tohoto kraje a vlastně všechno trakajské je asi tak trochu i karaimské.

#Kaunas

Těžko pak říct, odkud pochází litevská tradice šetřit na silnicích nižší třídy na asfaltu. Samotná vozovka poslouží vždy tak maximálně pro jedno a půl auta. Okolo ní je po obou stranách štěrková krajnice, kterou zákonitě musí aspoň jeden z potkávajících se vozů vymést, aby mu posléze drobné kamínky pár set metrů bubnovaly do blatníků. Tolik jeden řidičský postřeh a jedeme do Kaunasu, druhého největšího litevského města, které je pro rok 2022 také hlavním evropským městem kultury. Nejbohatší program mimochodem připadá na květen.

Kaunas je rozhodně také moderní hashtagové město a zdejší heslo zní „it’s #kaunastic!“. Jistě, proč si neudělat na ulici fotku s instalací instagramového rámečku, ale kdo chce být dostatečně „kaunastic“, měl by hlavně projít všechna důležitá místa. Od bulváru Laisves Aleja (ulice Svobody) s kostelem archanděla Michaela přes náměstí Vienybes – kaunaskou výkladní skříň moderní architektury – k druhému centru města, jímž je Radniční náměstí s radnicí a nočním životem a na jednom z rohů bazilikou svatých Petra a Pavla. Potom ještě přejít na nábřeží řeky Němen ke gotickému kostelu Vytautase Velikého a pak přes most, k pozemní lanovce z roku 1935, která je prý jednou z nejstarších funkčních v Evropě. Nechat se vyvézt historickým vagonem k vyhlídkovému místu, pokochat se a snad by to chtělo vydat se i k Deváté pevnosti – obřímu betonovému památníku židovského masakru, jenž se udál v roce 1941.

Teď zase zpátky do centra a nezapomenout se cestou rozhlížet i po novém umění, především po murálech na stěnách budov, protože na tomhle pouličním malířství si prý Kaunasané v současnosti dost zakládají.
A nakonec dojít ke kaunaskému středověkému hradu. Je ze 14. století a z červených cihel a za západu slunce se před ním kdovíproč bíle rozzáří umělý nápis „KAUNAS“ a zase i se znakem hashtagu. To mé fotce hradu s večerními červánky rozhodně na kýčovitosti neubere. Ta bude teprve #kaunastic.

Jistě jsem nevyjmenoval všechny zajímavosti, ale na bolavé nohy už to docela stačí. „A vy jedete k pobřeží?“ ptá se mě Simona, s níž se dám před odjezdem do řeči u kaunaské radnice. Přitakám, právě tam mám nyní namířeno, do Klaipedy. „Tak nejezděte po dálnici,“ doporučuje, „vezměte to po ‚panoramatic road‘ podél toku Němenu, to je daleko hezčí cesta. Je tam taky po cestě několik hradů.“ Tak děkuju za tip.

Kurská kosa a obří mraveniště

Klaipeda – ač jistě sama o sobě hodna návštěvy, vždyť je to nejstarší město Litvy a taky jediný litevský námořní přístav na Baltu – má teď pro mě význam hlavně coby stanice trajektu pro přesun na Kurskou kosu. To je totiž vcelku unikátní kus pevniny, který z itineráře téhle cesty nechci vynechat. Uzounký poloostrov, který se zrodil z navátých písečných dun. Není divu, že je kosa coby výjimečná přírodní oblast zařazena i na seznam světového dědictví UNESCO. V písku tu stojí asfaltové cesty a celé vesnice s turistickými centry, okolo nichž rostou lesy. Lidé se je v minulosti pokusili z nejrůznějších důvodů vykácet, nezpevněný písek se pak dal do pohybu a několik zdejších vísek při tom pohřbil. Období velkého odlesňování zejména v 18. století tak vystřídalo období velkého zalesňování. Žije tu nespočet volavek, kormoránů a jiného ptactva a v okolních vodách mnoho druhů vzácných ryb. Rád bych se oddával rozjímání nad zdejší přírodou, ale postrádám potřebný klid. Mám co dělat s mravenci, kteří houfně vylézají ze svých děr v zemi všude tam, kam se snad jen přiblíží podrážka mé boty. A chtějí ztrestat toho troufalce, jenž jim šlape po obydlí. Jenže oni jsou tu všude. Sejdete-li dál od asfaltu, mnohde před nimi vážně není kam utéct – zdá se, že kosa je kromě jiného i jedno velké mnohakilometrové mraveniště.

Rozjímání se Sartrem

V Klaipedě mi doporučili ubytovat se ve městě a na poloostrov vyrazit jen jako cyklista – ti tu jsou totiž ve výhodě, trajekt i vstup do parku mají zadarmo, na rozdíl od motoristů, kteří přispívají stále zvyšujícími se poplatky na ochranu kurské přírody (což si ona zaslouží). Na druhou stranu, litevská část poloostrova měří dobrých padesát kilometrů a vážně je čím se na té délce zdržovat, takže možná uvítáte nocleh i přímo na kose. Na ní to není až takový ráj pro kempink. Je tu k tomu účelu vyhrazený všeho všudy jeden předražený kemp, takže soudím, že je výhodnější přespat v některém apartmánu v jedné z vesnic, třeba v té největší – přístavní Nidě. Já objevil jakousi turistickou chatu trochu vzdálenou od kurské civilizace, tak se jdu ubytovat. Vybavení vypadá jako z dob pionýrských táborů, balkonek v prvním patře se rozsýpá pod náporem hniloby a červotoče, všude to řádně smrdí myšinou, ale jinak tu mají naklizeno. Však jsem skromný pocestný a nakonec, co bych si nepřipomněl staré časy.

Na to rozjímání ale určitě dojde. Co třeba usadit se na Parnidisově duně, přes padesát metrů vysoké, na jejímž vrcholu stojí velké žulové sluneční hodiny, a otevřít si ke čtení knihu od Thomase Manna či Jeana-Paula Sartra, kteří si tohle místo tak oblíbili. Nebo spočinout na protější straně poloostrova při západu slunce na pláži s bílým pískem. To všechno se tu dá.

Kříže a buldozery

Ač měli Litevci dlouho v oblibě uctívání všech možných přírodnin a přírodních úkazů spíš než Trojjediného Boha, hlásí se dnes 80 procent obyvatelstva k římskokatolické církvi. Má to v těchto končinách specifický kontext a smysl, neboť katolická víra se tu mezitím stala prostředkem a symbolem odporu proti ruskému vlivu. A kousek od města Šiauliai se nachází slavné poutní místo, které o této skutečnosti svědčí nejlépe. Poslední bod z plánu téhle litevské cesty – hora Křížů.

Na zeleném umělém pahorku jsou jich tady vztyčeny statisíce, všech velikostí a typů, neustále přitom přibývají nové. Jeden z nich, se sochou Krista, věnoval v 90. letech i papež Jan Pavel II.

„Lidé je tam přidávají z náboženských důvodů, pokud jsou poutníci, nebo prostě pro štěstí. Dnes už je tohle místo hlavně turistickou atrakcí. Ročně nás navštíví stovky tisíc lidí z celého světa,“ říká Solveiga, která prodává v přilehlé budově vstupenky. První kříže lidé přinesli v devatenáctém století na památku polských povstání. Další začali přidávat poutníci jako výraz proseb k Bohu, nebo naopak vděku za jejich vyslyšení a pahorek získával na věhlasu. Vůdcům v Kremlu snažícím se potlačit litevský národ logicky nebyl takový národní symbol po chuti a několikrát poslali na místo buldozery. Jenže Litevci, pak už hlavně na protest proti Sovětům, vždycky vztyčili kříže nové. Poslední ničení se událo v roce 1985. „Všechny současné kříže pocházejí až z let poté,“ doplňuje ještě dívka se vstupenkami a jednu mi vzápětí podává.

Tady se s Litvou pomalu loučím a vydávám se pak už směrem k polské hranici. Zase přes lesy a kolem mokřadů a jezer, rovinatou, ale stále mírně zvlněnou krajinou, jež nikdy nezačne nudit. A které si místní lidé dovedou příkladně vážit.


Ještě musíte vidět

  • Vilnius – hlavní město Litvy s historickým centrem zapsaným v seznamu UNESCO. Zavítejte ale i do židovské čtvrti (město bývalo jedním z nejvýznamnějších židovských center v Evropě), k hradu či do republiky Užupis, kterou poblíž starého města z recese založili místní umělci.
  • Kernave – 30 km od Vilniusu se nachází městečko Kernave, známé archeologickou lokalitou zapsanou v seznamu UNESCO. Ve středověku bývalo hlavním městem Litevského velkoknížectví. Právě tady se nacházejí zřejmě ty nejznámější z mohyl, které jsou pro Litvu tak typické.
  • Druskininkai – jiholitevské lázeňské město s relaxační atmosférou. Patrně nejstarší lázně v Litvě se nacházejí jen asi 50 km od polské hranice. Městečko může posloužit i jako příjemný výchozí bod k zajímavostem v okolí. Leží na hranici národního parku Dzukija a jen kousek od dalších přírodně cenných lokalit či od muzea v Grutas.

Bronislav Jaroš




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země