nahoru

Lotyšsko: Nenápadný tygr Evropy

Vladimír Lemberk 3. srpna 2022 • 06:30
Lotyšsko: Nenápadný tygr Evropy
foto: Vladimír Lemberk

Většina Čechů od Lotyšska očekává nudnou rovinatou krajinu s rusky hovořícím obyvatelstvem. Tady se v moři nevykoupají a v horách neprojdou. Absence obvyklých turistických lákadel však z republiky velké téměř jako Česko, ovšem s 5x nižší hustotou osídlení činí zajímavý cíl pro dobrodružnější povahy a lidi toužící po divoké přírodě.

Hranici Lotyšska překračujeme naším autem na hodně malém bezejmenném přechodu kdesi v polích severní Litvy. Vztyčená závora a malá dřevěná budka bez personálu nám velmi intenzivně připomínají hraniční přechod z filmu Tři veteráni. Celkový dojem dotváří i nezpevněná a velmi prašná silnice – polňačka. Po takových prašných cestách vedou naše první desítky lotyšských kilometrů. Takový je tedy „ekonomický tygr Evropy“? Chudý zemědělský jih země nás vskutku příliš nenadchl. Nelze ale dát na první dojem. Ostatně, nejsme tu poprvé a víme, co nás ještě čeká. Obklopují nás rozsáhlá pole střídaná lesními remízy, pastvinami se strakatým hovězím dobytkem a opravdu velmi řídkým lidským osídlením. Domy ve vesnicích snad byly opravovány ještě v dobách Sovětského svazu!
Ovšem všechny mají okna vyměněna za plastová. Vesničané sice do údržby svých usedlostí mnoho prostředků nevěnují, zato ale jezdí v luxusních autech světových značek. Mercedesy a audi zaparkované před oprýskanými domy, do nichž snad i teče dírou ve střeše, to je typický obrázek jižního Lotyšska.

Riga

Hlavní město Riga je ale zcela jiný svět. Moderní předměstí s průmyslovými areály, výškové budovy, perfektní dopravní infrastruktura, včetně promyšlené sítě cyklostezek, upravené parky. A uprostřed města, ve kterém žije plná třetina lotyšské populace, historická perla celého Pobaltí – stará Riga! Středověké centrum bývá často pro množství a zachovalost stavebních památek přirovnáváno k naší Praze. To srovnání ale pokulhává v mnoha ohledech – Riga je svá a jedinečná. Jako malou pevnost ji založil na počátku třináctého století brémský rytíř Albert von Buxhoeveden. Nová pevnost se velmi brzy stala vyhledávanou základnou křižáckých výprav do tehdy pohanské severovýchodní Evropy. Spolu s křižáky však do Pobaltí přišlo nejen křesťanství, ale ruku v ruce s ním také kupci a obchodníci. Z pevnosti se stalo město a to začalo rychle bohatnout. Neobvykle vysoké věže kostelů a nákladné a zdobné fasády měšťanských domů jsou toho důkazem. Silný německý vliv, pod kterým Riga ve středověku a až do devatenáctého století byla, je dobře patrný právě na architektuře starého města.

Na prohlídku všech hlavních stavebních památek, procházku po dlážděných ulicích lemovaných secesními domy a taky samozřejmě na nasátí atmosféry této „perly Pobaltí“ nám musí tentokrát stačit necelý den. Itinerář naší cesty je neúprosný a cítíme, že několik hodin je na Rigu opravdu málo. Na posezení u kávy tedy už nedošlo. Milovníci historie a architektury by si proto měli na návštěvu historického centra, od roku 1997 zapsaného na seznam světového dědictví UNESCO, vyčlenit minimálně dva až tři dny.

Největší močál

Z poněkud hektické Rigy míříme na západ – užít si přírody. V blízkosti výstavního lázeňského města Jurmala s udržovanými promenádami a luxusními hotely se nachází jeden z největších močálů Evropy. Národní park Kemeri (Kemeru nacionalais parks) chrání ale nejenom vývěry minerálních vod a léčivá bahna, která dala vzniknout zdejšímu lázeňství. Právě zde se v Lotyšsku rozkládají neuvěřitelně rozlehlá rašeliniště s lagunovými jezírky a také velká pobřežní jezera s brakickou vodou. Vydáváme se obtěžkáni stativovými dalekohledy na desetikilometrový pěší okruh po hrázi jezera Kanieris, kde je vybudováno několik věží – pozorovatelen vodního ptactva. Do cesty se nám brzy staví i neuvěřitelný povalový chodník. Úzká dřevěná stezka, postavená na kůlech zaražených do bahnitého dna jezera, vede zprvu nad vodní hladinou. Později se ale noří do hustého rákosí a my se necháváme pohltit bujnou třímetrovou vegetací. Další dva kilometry trasy si připadáme jako v Amazonii. Z rákosí vyčnívá pouze pozorovací věž a teprve z ní si můžeme, jaksi „z nadhledu“, udělat představu o rozlehlosti rákosového nekonečna.

Ale to nejhezčí v Kemeri jsou jistě barevná rašeliniště. Povalový chodník s naučnou stezkou vede k minerálním vývěrům Sera diki, které barví jezera i močál v jejich okolí do rezava. Hlavním lákadlem je ovšem rozlehlé rašeliniště Liela. Povalová dřevěná stezka s řadou odpočívadel a vyhlídek se klikatí v délce asi šesti kilometrů mezi lagunami a jezírky s hnědou rašelinnou vodou. Efektní a fotogenická je hlavně návštěva v podzimních měsících, kdy jsou rašeliniště se zakrslými vrbami a břízami krásně žlutá, oranžová a červená. Liela bývalo vyhledávané hlavně piloty dronů, protože pohled z výšky na laguny se zrcadlící se modrou oblohou, červená rašeliniště a zelené koruny borovic byl prostě neodolatelný. Ale ouha – lety s dronem jsou zde již minulostí! Zákaz létání je tu mnohokrát zřetelně vyznačen na cedulích a v terénu také kontrolován strážci. Místo toho si ale návštěvník může zcela legálně vychutnat koupel v rašelinných lagunách. Z chodníku mu to usnadňují za tím účelem vybudované schůdky.

Mys Kolka

Ještě dál na severozápad, jedeme-li po pobřežní silnici, se rozkládá jakýsi lotyšský „konec světa“. Mys Kolka zde tvoří ostrou skalnatou špici vybíhající do vod Baltského moře. Samotný výběžek není vůbec plochý, tvoří jej několik řad písečných přesypů a dun zarostlých původními borovými lesy. Nejstarším borovicím je určitě několik set let. Vzduch je ve slunečním dni prosycen vůní pryskyřice, pod nohama zvláštně praskají vyschlé lišejníky a občas se najde i jedlá houba.

Mořské pobřeží je zde spolu s kusem vnitrozemských lesů a písečných dun chráněno jako národní park Šliteres. Kolka patří k významným tahovým zastávkám vodních ptáků mířících tudy z jara na sever do Skandinávie a na podzim naopak na jih. Pěkné pláže lákají ale nejen táhnoucí hejna ptáků, nýbrž v létě také Lotyše ke koupání. Někteří odvážlivci se dokonce noří do vln. Obávám se však, že je to ve většině případů spíše pokus o otužování. Teplota vody v moři zde v červenci dosahuje průměrně šestnácti stupňů. Většina návštěvníků se proto spokojí jen se sluneční lázní na písku.

Mys Kolka je jedním z nejvhodnějších míst k hledání jantarů. Při každé návštěvě Pobaltí si právě odsud odvážíme několik menších anebo i jako nehet palce velkých kousků této zkamenělé pryskyřice. Mineralizovaná pryskyřice třetihorních jehličnanů je nejčastěji stará kolem padesáti milionů let a do současnosti se uchovala v pískových či jiných usazených náplavech. Jižní pobřeží Baltského moře je považováno za vůbec největší světové naleziště jantarů. Vědí to pochopitelně i mnozí místní obyvatelé – sběr jantaru v příbojové zóně pláží na mysu Kolka je oblíbeným způsobem přivýdělku řady Lotyšů.

Nejširší evropský vodopád

Může se to zdát jako nemožné – najít v rovinatém Pobaltí vodopád na řece? Přesto ale ve městě Kuldiga překonává řeka Venta terénní zlom dva metry vysokým a 250 metrů širokým vodopádem, který je nejširší v Evropě. Na vodopád je nejhezčí pohled ze starého cihlového mostu, postaveného v roce 1874. Aby těch superlativů nebylo málo, jedná se prý o nejdelší cihlový most v celé Evropě. No, snad to někdo změřil... Pro nás je ale daleko zajímavější historické centrum města se spoustou středověkých hrázděných nebo dřevěných domů. Kuldiga totiž bývala hanzovním městem a do současnosti si zachovala prazvláštní atmosféru, jakoby nepatřičnou pro jedenadvacáté století. V průběhu léta, tedy v hlavní turistické sezoně, je město podobně jako 150 kilometrů vzdálená Riga plné turistů a zahraničních návštěvníků. V září 2021, kdy jsme tu byli naposledy, však patřilo město pouze nám.

Řada středověkých domů ze šestnáctého století, stará radnice nebo třeba evangelický kostel svaté Kateřiny z roku 1252 – to jsou jen některá lákadla, která by z města Kuldiga mohla dělat jakýsi „Český Krumlov Lotyšska“. Opět tu ale narážíme na obvyklý lotyšský problém: jediný dům není opravený! Muzea, galerie, kavárny, prodejny suvenýrů. Vše vkusné a autentické, ale zasluhovalo by si obrovskou investici.

Tři hrady na řece Gauja

Lotyšsko bývá často vyhledáváno vodáky. Nenajdeme tu sice divoké horské řeky, spíše líně tekoucí meandrující toky obtížnosti maximálně WWI, ale splouvání divokou nedotčenou přírodou je i tak příjemné. Mezi širokou nabídkou si vybíráme řeku Gauju ve stejnojmenném národním parku (Gaujas nacionalais parks). Gauja zde protéká mírně zvlněnou malebnou krajinou, která dostala pro své krásy pojmenování „Livonské Švýcarsko“. Právě z řeky si většinu místních zajímavostí můžeme při pádlování nebo při krátkých pěších „výpadech“ snadno a dobře prohlédnout. Startujeme v historickém hanzovním městě Cesis s dobře zachovaným hradem. Cestou navštěvujeme zpřístupněný a opravený hrad Turaida. Trochu zklamáním končí prohlídka největší jeskyně Pobaltí – Gutmannově jeskyni stačí k tomu, aby byla místním unikátem, rozměry 10 m na výšku, 12 m na šířku a 19 m hloubky. Hnědá rašelinná voda v řece teče sice pomalu, ale plavbu zpříjemňují občasné peřejky, a hlavně skály z červeného pískovce vystupující často přímo z vody. Písečné ostrůvky a pobřežní pláže lákají k častým přestávkám. S noclehy v národním parku nemáme žádnou starost, protože u řeky se nachází několik dobře vybavených tábořišť, která jsou vodákům k dispozici zcela zdarma.

Třídenní plavbu zakončíme u města Sigulda pod dalším hradem Krimulda. Logistiku usnadňuje rychlíková železniční trať spojující začátek i konec putování.

Poutní bazilika Aglona

Kde jinde putování zakončit než v nejvýznamnějším poutním místě celého Pobaltí? V barokní bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Agloně, postavené v letech 1768 až 1780, se na hlavním oltáři nachází dubový obraz – ikona Panny Marie z Aglony. Existují mnohá svědectví o léčivé síle této ikony, o vyslyšených modlitbách a zázračných uzdraveních, a obraz Madony s Ježíšem v náručí se tak těší zcela mimořádnému zájmu katolických věřících nejen z Lotyšska. Ikona je však většinu času zakrytá a ukazuje se pouze při zvláštních příležitostech, třeba při pravidelných poutích. Poutníci přicházejí do Aglony celoročně, ale nejpočetnější setkání bývají každoročně patnáctého srpna. Vůbec nejvíce věřících se tu sešlo v září roku 1993, kdy svatyni navštívil papež Jan Pavel II. Tehdy se na nádvoří před bazilikou společně modlilo neuvěřitelných tři sta tisíc katolíků.

V září 2021 jsme tu ale byli zcela sami...


Co nevynechat v Rize?

  • Dům Černohlavců. Jedna z nejkrásnějších hanzovních budov ze 14. století uchovává jedinečné dědictví legendárního bratrstva Černohlavců. Prohlídka zahrnuje luxusní slavnostní sály, středověká sklepení, největší sbírku stříbra pobaltských států atd. Vstupné: osm eur.
  • Rižský dóm – evangelická katedrála. Největší kostel v celém Pobaltí. Počátek stavby v románském stylu se datuje k roku 1211. Dnes je směsicí architektonických stylů, jak dokazuje např. cibulovitá barokní zvonice. Interiér zdobí obrovské varhany s 6768 píšťalami z roku 1884, čtvrté největší na světě.
  • Kostel svatého Petra. Středověká stavba z červených pálených cihel s dominantní barokní věží vysokou 123 m. Nechte se vyvézt výtahem do výšky 72 m a dopřejte si pohled na město z ptačí perspektivy. Hodiny na této věži pětkrát denně spouštějí zvonkohru. Vstupné: sedm eur.
  • Tři bratři. Tři zachovalé měšťanské domy v ulici Maza Pils jsou typickým příkladem středověkého stavitelství, kdy stavby vznikaly na úzkých parcelách a v různých vývojových etapách. V interiéru mj. dobový nábytek, starobylé trámové stropy a v jednom z domů Lotyšské muzeum architektury.
  • Výstavní secesní domy. V Rize stojí celkem 750 secesních domů postavených mezi lety 1901 a 1913. Za tu nejvýstavnější ulici, kde najdete nejkrásnější domy, je považována 255 metrů dlouhá Alberta iela.
  • Centrální tržiště. Bývalé letecké hangáry určené původně pro vzducholodě Zeppelin. Betonové haly byly doplněny neoklasicistními prvky art deco a v roce 1930 otevřeny jako nejmodernější tržiště v Evropě (dnes světové dědictví UNESCO). U více než 3000 stánků lze denně nakoupit čerstvou zeleninu, ovoce, mléčné výrobky, maso, ryby atd.
  • Televizní a rozhlasová věž. Pozoruhodná štíhlá stavba připomínající raketu stojí na ostrově uprostřed řeky Daugava. Svými 368 metry je nejvyšší stavbou Evropské unie. Vysokorychlostním výtahem lze navštívit vyhlídkovou plošinu ve výšce 97 metrů, ze které je úchvatný výhled. Vstupné: čtyři eura.

Vladimír Lemberk




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země