Heliostaty, kolektory, solární pece. Stačilo by, aby do pouště v okolí dosedla kosmická loď nebo raketoplán a pocit jako z románu science fiction by byl úplně dokonalý. Vítejte v solární laboratoři pod širým nebem!
Tetelícím se vzduchem projelo zabzučení stroje a obrovský kolos se dal zvolna do pohybu. Desetimetrová hlava bezvadně nablýskané paraboly se majestátně sklání směrem k nám. Bělavě jasná skvrna slunečního světla, kterou diskový kolektor soustředí do svého ohniska, klouže po kamenité zemi těsně kolem nás. Je lepší neplést se jí do cesty. Její světlo je teď asi desettisíckrát silnější než běžné sluneční záření. A to samo o sobě tady v almeríjské poušti bohatě stačí na pořádně horké odpoledne. Sálající skvrna konečně doputovala ke svému cíli – k ruce odborného průvodce, která nenuceně drží mezi prsty doutník. Stačí krátké podržení špičky tabákové pochoutky v kuželu světla a začíná z ní stoupat modravý dým.
Sluncem proti nepříteli
Takovýhle zapalovač nemá jen tak někdo. Žádná kapesní verze. Ale tady v Almeríi nejde o žádné hraní. Místní vědci přidávají svůj střípek k blyštivé budoucnosti lidstva. Solárními kousky ve stylu zapalování cigaret jen během prohlídek ohromují zvědavé návštěvníky největšího zařízení na výzkum a zpracování sluneční energie v Evropě. Vítejte v gigantické laboratoři pod širým nebem. Jmenuje se Plataforma Solar de Almería a se svými více než sto hektary rozlohy je větší než celá pražská Stromovka nebo třikrát větší než holešovické Výstaviště, které s ní sousedí.
Španělští odborníci jsou v současnosti na světové špičce vývoje solárních technologií, ve skutečnosti však pokračují v práci a úvahách osvícených hlav z dávné minulosti. Podle legend sahá praktické využití sluneční energie až do dob antiky. Když v roce 214 př. n. l. připluly k hradbám sicilského města Syrakusy římské válečné lodě, našel se mezi obránci města muž, který nebojoval rukama, ale hlavou. Jmenoval se Archimedes. Údajně svolal na hradby vojáky, aby svými vyleštěnými štíty odráželi sluneční světlo na nepřátelská plavidla. Římané pak své lodě nestačili hasit.
Zapékané dlaždice
Tady v almeríjské solární laboratoři je k vidění skoro všechno, na co lidé při využívání slunečního světla přišli. Zdejší solární plantáž snad ani nemůže stát na lepším místě. Díky 3000 hodin slunečního svitu ročně tady můžou přístroje pracovat skoro nepřetržitě. Tedy samozřejmě během dne. Zdejší solární pec dokáže vyvinout teplotu až 2000 stupňů a lineární parabolické žlaby ohřívají kapalinu v trubicích uprostřed tak, jako by se nacházela na rozžhaveném povrchu Venuše. Jsou dlouhé 75 metrů a v pouštním slunci vypadají jako řeky roztaveného stříbra ubíhající do dáli.
Celému výzkumnému centru však vévodí solární věž. Osmdesátimetrové monstrum, na jehož vrcholu soustředěné sluneční paprsky ohřívají vodu k výrobě elektřiny, je sice nejvyšší, ale zdaleka ne nejrozsáhlejší součástí celého systému. Tím nejdůležitějším je tu armáda tří set heliostatů, které společně pracují přesně jako Archimedovi vojáci při obléhání Syrakus – všechny dohromady směrují paprsky na vrcholek věže. Jejich zrcadlové „štíty“ jsou však mnohem větší. Každý z nich je vysoký deset metrů a dohromady mají plochu jako dva fotbalové stadiony. Celá mechanická armáda se přitom během dne natáčí za sluncem podobně jako listy rostlin, aby jeho záření využila co nejlépe. Právě na vrcholu solární věže se před několika lety pekly keramické dlaždice, které tvoří vnější povrch raketoplánů. Vědci tehdy potřebovali zjistit, jak se budou chovat při extrémních teplotách, až se bude stroj vysokou rychlostí vracet z kosmu do atmosféry naší planety.
V almeríjské poušti Tabernas se můžete s technologiemi budoucnosti seznámit osobně na pravidelných prohlídkách výzkumného centra.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2013.
