nahoru

Italský ostrov Íschia: Svatí na procházce

Markéta a Michael Foktovi 15. července 2022 • 06:30
Italský ostrov Íschia: Svatí na procházce
foto: Markéta a Michael Foktovi

Když se setká svatý patron ostrova s Pannou Marií, je z toho logicky velké pozdvižení. Obzvlášť v Itálii, kde je katolické náboženství jako doma. Dochází k tomu každý rok, a navíc na místě, odkud je nádherný výhled na mořské pobřeží. Oba světci opouštějí kostel pod dohledem stovek shromážděných účastníků slavnosti.

Slunce zapadlo a pod rouškou tmy se ochladilo na příjemných pětadvacet stupňů. Židle vynesené na náves vesnice Serrara-Fontana se zaplnily do posledního místečka a další lidé postávají podél zdí místního kostela. Dobře vědí proč. Stanou se svědky toho, jak místní svatostánek opustí dvě svaté sochy, ke kterým se chodí modlit po celý zbytek roku. Při téhle podívané vzplane plamenem věž zdejšího kostela La Chiesa di Santa Maria del Carmine.

Důmyslný světec

Dochází k tomu každý rok šestadvacátého července. To datum je tak trochu kompromisem svatých, protože dřív místní slavili den patrona ostrova Íschia, svatého Vincenza, první sobotu v září před sklizní – tedy v jiný den než ve svátek Panny Marie, které je kostel vlastně zasvěcený. Vážnost svatého Vincenza přitom uctívání bohorodičky už pár staletí převyšovala. Podle legendy za to mohlo úmorné sucho, které kdysi sužovalo celou oblast od ledna až do dubna. Zoufalí farmáři tehdy vynesli sochu svatého Vincenza z kostela ven na nedaleký skalní výběžek. Asi aby světec na vlastní oči viděl, jaká katastrofa pro celou úrodu přijde, jestliže honem nezaprší. Evidentně to pochopil, protože se cestou zpátky do kostela – samozřejmě za vydatného přispění modliteb kněží – spustila prudká bouřka s lijákem.

Zhruba před čtyřiceti lety sdružili každoroční výlet světce s vynášením sochy Panny Marie. Asi aby na sebe svatí nežárlili. Výsledkem je událost, která je červeným písmem zapsaná v kalendářích všech obyvatel obce. Při slavnosti se v žehnání a projevech postupně střídají představení místní církve a na tvářích mladých ministrantů v pozadí se mísí výrazy fascinace s přirozenou nudou dětí, které by si asi rády zašly do stánků za rohem pro pořádnou porci italské zmrzliny. Podle výrazů přihlížejících to vypadá, že jim výpovědi kněží v bílých rouchách promlouvají do hloubi duše. Při závěrečném podávání hostií z rukou svatých mužů se zdá, že svůj příděl Kristova těla chce dnes pozřít úplně každý.

Oheň na zvonici

Konec bohoslužby však ještě zdaleka není závěrem večera. To nejlepší má teprve přijít. Věž kostela, který tu podle záznamů o provedených křtech stojí od první poloviny sedmnáctého století, najednou do noci vyšlehne jasným plamenem. Není to ale nehoda nebo zlé znamení z nebes, nýbrž pečlivě připravovaná ukázka pyrotechnického mistrovství. V pozadí impozantního ohňostroje je další z legend, které osadu Serrara opřádají. Podle ní obyvatelé sužované obce zapálili na skalní vyhlídce na mys Sant’ Ángelo nedaleko kostela obrovský oslavný oheň, když konečně skončil nájezd obávaných Saracénů. Pro ty, kteří uprchli do hor před obávanými muslimskými dobyvateli, to byl signál k návratu do rodných domů.

Tradice ohňostrojů na zvonici zapustila v Serraře své kořeny až zhruba před sto lety, kdy moderní způsoby pořádání světelných show téměř vyloučily možnost požárů svatostánku. Stejně jako dávný signál osvobozenců jsou však i pyrotechnické efekty jistě vidět až v osadě Sant’ Ángelo, která se mezitím proměnila z rybářského přístavu a sídla dnes již zbořeného kláštera v malebnou turistickou vesničku. Obzvlášť když za rozzářením zvonice následuje „klasický“ ohňostroj malující po obloze různobarevné šmouhy a jiskřivé květy.

Je čas jít domů – alespoň pro oba světce. Nastupuje čtveřice secvičených mužů, kteří berou na ramena nejdříve Pannu Marii a pak i patrona ostrova. Ve dveřích kostela nastává kritický moment – je třeba projít branou a nesrazit přitom sochám hlavu. Vevnitř už to jde ráz na ráz. Vyzvednout na podstavce, odepnout křídla, přestrojit světce do civilního roucha a opět perutě připnout. Stará se o to tým lidí a takový servis by mohla oběma svatým závidět lecjaká herecká hvězda. Venku před kostelem se mezitím začíná hrát na modernější strunku. Za zvuku popové hudby nastupuje skupina dětských tanečnic. Nedá se nic dělat, i současná generace si musí najít svou cestu k tradicím předků, aby je mohla časem předávat zase dál.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2013.

Markéta a Michael Foktovi




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země