Tkalcovský můstek přes bystřinu Wycoller Beck. Říká se mu také Panský či Druidský a pochází z přelomu 18. a 19. století.

Tkalcovský můstek přes bystřinu Wycoller Beck. Říká se mu také Panský či Druidský a pochází z přelomu 18. a 19. století. Zdroj: Profimedia.cz

Ruiny bývalého panského sídla Wycoller Hall prý obchází přízrak černého jezdce i bledé dámy...
Soumarský most. Jezdívali po něm nákladní koně, nesoucí košíky či objemné vaky zavěšené po stranách.
3
Fotogalerie

Wycoller: Nejstrašidelnější ves v Anglii

V Británii existují skupiny nadšenců, které se zabývají „vyšetřováním“ paranormálních jevů v místech, o nichž se vyprávějí děsivé příběhy. Některé anglické obce se totiž strašidly přímo hemží. Jejich nekorunovanou královnou je víska Wycoller v hrabství Lancashire.

Název staré zemědělské a tkalcovské vísky Wycoller, ležící poblíž Colne nedaleko hranic hrabství Lancashire se sousedním Yorkshirem, pravděpodobně vznikl z anglosaského slova Wic-Alr. Znamenalo prý „Mléčná farma mezi olšemi“. Skupina místních nadšenců nazvaná Přátelé Wycolleru, založená již v roce 1948, tuto historickou vesnici – nynější památkovou rezervaci – obnovila a dodnes ji udržuje takřka v původní podobě. Vede sem příjemná stezka pro pěší z obce Laneshaw Bridge.

Přízrak jezdce

Nejvýraznější památkou obce jsou romantické zříceniny panského sídla Wycoller Hall. Tento menší zámeček dal postavit kolem roku 1590 Pierse Hartley. Posléze stavba přešla sňatkem na rod Cunliffe, který se tu usadil po roce 1720, když přišel o vlastní domov kvůli dluhům. Sklon k rozmařilosti byl zřejmě této venkovské šlechtě vlastní, což se projevilo zvláště u Henryho Owena Cunliffa, jehož vášeň pro sporty a hazardní hry byla v kraji pověstná. Hýřivým životem i rozsáhlými stavebními pracemi, jimiž se Wycoller Hall snažil dodat lesku, aby přilákal bohatou nevěstu (což se mu ale stejně nezdařilo), posléze přišel o veškerý majetek a svým nepřímým potomkům odkázal jenom dluhy. Další vzdálení příbuzní, Oldhamovi, se zase starali více o přádelnu bavlny než o Wycoller Hall, ale přesto toto sídlo ještě koncem 19. století nebylo v troskách.

Dnes tu spatříme pouhé ruiny, i když velmi malebné. Při prohlídce si můžeme připomenout místní pověsti o strašidlech. Nejslavnější z nich se odehrává ve druhé polovině 17. století a zmiňuje Simona Cunliffa – krutého šlechtice, k jehož největším zábavám patřily štvanice. Často v okolí lovil sám, jen se smečkou psů. Jednoho bouřlivého dne pronásledoval lišku a zahnal ji až k Wycoller Hall. Vyděšené zvíře vběhlo do ložnice Cunliffovy manželky a ukrylo se pod její postelí. Simon se přiřítil nahoru právě v okamžiku, kdy jeho ubohá paní, odpočívající zde s migrénou, vykřikla děsem. V domnění, že jeho žena tím projevuje nesportovní slabost, pozdvihl bičík v náznaku úderu. Dáma se příšerně vyděsila, hystericky vykřikla – a šok ji zabil! Od té doby údajně vždy jednou do roka, za bouře, přijíždí přes Soumarský most k Wycoller Hall přízrak jezdce na koni. A byla tu prý spatřena i bledá paní oblečená v dobových černých šatech…

Utopená nevěsta

Třetím nejznámějším strašidlem Wycolleru je takzvaná Černá Bess – zavražděná nevěsta jiného příslušníka rodu Cunliffe, který kdysi pobýval v západní Indii. Když se vracel zpět do Anglie, vezl si s sebou i manželku tmavé pleti. Jenže už během plavby začal pochybovat o vhodnosti své volby, a tak se rozhodl, že se jí včas zbaví – tajně ji shodil do moře! Duch utopené ženy ho však doprovázel až domů, kde mu nedopřál klidu – a prý se zde občas zjevuje dosud…

Traduje se také, že významná anglická spisovatelka Charlotte Brontëová použila právě Wycoller Hall jako předobraz pro druhé, menší a zapadlejší sídlo pana Rochestera ze svého proslulého románu Jana Eyrová. V příběhu se ovšem nazývá Ferndean Manor a v závěru knihy se sem uchýlí zmrzačený a slepý milenec hlavní hrdinky. Slavná autorka musela obec dobře znát z výletů do širokého okolí (žila nedaleko odtud), stejně jako hrůzyplné historky o majitelích sídla a strašidelné pověsti. V její době ovšem Wycoller Hall ještě stál, byť již chátrající; ve zříceninu se proměnil až později. Zajímavá je i zvláštní náhoda: jedna z příslušnic zdejší šlechty – Elizabeth Cunliffe – přijala v manželství příjmení Eyrová! Není ovšem prokázáno, že by o tom Charlotte věděla, když psala svůj vrcholný román, takže se s největší pravděpodobností inspirovala shodným příjmením šlechtické rodiny z North Lees Hall v Peak Districtu, kde byla na výletě a který byl pravým předobrazem zámku Thornfield.

Malebné kamenné můstky

K půvabu osady Wycoller přispívají i starobylé kamenné můstky přes bystřinu Wycoller Beck. Nejvíc zaujme výrazný Soumarský most – takzvaný Packhorse Bridge, klenoucí se přes vodu hned naproti ruinám Wycoller Hall. Jezdívali po něm nákladní koně, nesoucí košíky či objemné vaky zavěšené po stranách. Místní lidé mu však také říkají Sallyin most – podle Sally Owenové, matky posledního držitele panského sídla, Henryho Owena Cunliffa. Soumarský most vznikl pravděpodobně již ve 13. století, ale během let poněkud změnil původní tvář kvůli rekonstrukcím, nezbytným po škodách způsobených četnými povodněmi. V moderní době též výborně posloužil jako kulisa k oblíbenému filmu Děti železnice.

Sousední Panský, Tkalcovský či Druidský most, tvořený plochou deskou na pilířích, pochází až z konce 18. či počátku 19. století. Jde o takzvaný clapper bridge (z anglosaského slova cleaca, což znamená přemostění kamenů brodu, či z latinského/kel­tského claperius/clapus ve významu seskupení, hromada kamenů). Mosty tohoto typu bývají pokládány za pravěké památky, ale většina byla postavena až ve středověku (nebo i později). Kdysi býval zbrázděný od dřeváků tkalců, kteří chodívali na louku na protějším břehu u Wycoller Hall napínat látky na soukenický rám. Tyto rýhy (nyní odstraněné) bohužel způsobily i smrtelnou nehodu v roce 1912, kdy na mostě nešťastně uklouzla dcera zdejšího zemědělce.

Clam Bridge – nejstarší ze zdejších mostů (údajně více než tisíc let starý) stojí už mimo centrum osady Wycoller a tvoří ho jediná pískovcová deska s malými otvory po zábradlíčku. 19. května 1989 vzal zasvé při povodni vyvolané přívalovými dešti. Ale sotva se dočkal obnovy, opět podlehl velké vodě při záplavě v srpnu 1990, jež už dílo zkázy bohužel zcela dokonala. Na své původní stanoviště se most nakonec vrátil již jen jako replika v červnu roku 1991.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2013.