Západy slunce do moře jsou všude na světě stejně nádherné, ať má člověk za zády cokoliv

Západy slunce do moře jsou všude na světě stejně nádherné, ať má člověk za zády cokoliv Zdroj: Jiří Páleníček

Útesy a menší pláže – to je pobřeží podél části staré pobřežní silnice N-340A
Výhled na město z pozorovací rodinné věže si nenechte v Cádizu ujít
Přírodní park Cabo de Gata-Níjar. Malá pláž u malého přístavu La Isleta del Moro
Velikost staleté borovice u Mazagónu vynikne ve srovnání s lidskou maličkostí
Na pobřeží u Tarify není o podívanou nouze
22
Fotogalerie

Andalusie: Vlajková loď Španělského království

Andaluské pobřeží je nečekaně různorodá oblast. Vydejme se od hranice s Portugalskem podél Atlantského oceánu a Středozemního moře přes desítky letovisek až na východ, kde v kraji připomínajícím Afriku předává Andalusie vládu nad plážemi a palmami sousední Murcii.

Vlny Atlantiku dorážejí na bílé i zlatavé pláže a míjejí přístavy Huelva a Cádiz, odkud vyplouvají zaoceánské parníky ke Kanárským ostrovům po stejné trase, jakou kdysi plul Kryštof Kolumbus. Huelva v letech 2006 až 2007 zrekultivovala a osázela pět kilometrů průmyslového břehu a vytvořila vkusnou pěší zónu zahrnující na severu i staré násypné molo a končící na jihu u 37 metrů vysokého robustního pomníku Kryštofa Kolumba z roku 1929 od newyorské sochařky G. V. Whitney. Jedinou vadou na kráse nábřeží je druhá strana silnice, kde areály továren končí tepelnou elektrárnou stojící přesně naproti Kolumbovu pomníku. Snad proto se jmenuje Central termica Cristóbal Colón.

Tři tisíce let starý Cádiz, možná nejstarší evropské město, nemůže nebýt přístavem: leží totiž na úzkém výběžku podél pobřeží, ze všech stran obklopen vodou. Navštívili jsme ho s velice fundovanou průvodkyní. Vytáhla nás na několik hlásek, které si budovali měšťané nad svými domy, aby viděli lodě připlouvat do přístavu, aniž by museli vstát z křesla. Zachovalo se jich přes sto, ale pilná paní naštěstí netrvala na návštěvě všech (i když stály za to). Krize se následně dostavila při vysvětlování symbolického významu desáté postavy okolo pomníku Monumento a las Cortes de Cádiz, lemovaného sochami ze všech stran. Odpadli jsme, zaprotestovali a šli se vzpamatovat do staré čtvrtě Barrios, kde je opravdu dostatek barů, a navíc s představeními flamenka.

Vlnám přinese uklidnění přes třicet kilometrů dlouhá pláž lemující národní park Donana přerušená ústím řeky Guadalquivir, která přitéká od Sevilly, jediného španělského námořního přístavu ve vnitrozemí. Břehy zde vděčí za svou relativní opuštěnost právě vodám oceánu, jejichž nižší teplota a vlny lákají ke koupání jen málokoho. Pyšní se ale zdánlivě nekonečnými dunami z velké části porostlými piniemi.

Pláže a pinie

Pinie nejsou původním stromem, soudí se, že se do Andalusie dostaly v rámci výměnného obchodu s Féničany, kteří zde mohou snad za všechno, i za založení Cádizu. Do zdejší přírody tak zapadly, že vytvořily unikátní ekosystém zcela přirozené povahy. Jejich porosty byly obnoveny v rámci programu opětovného zalesňování v 18. století a v jeho druhé vlně během první poloviny století dvacátého, ovšem v parném létě 2017 na 8500 hektarů pinií zmizelo v plamenech. O tři a půl roku později byliny a keře opět rozkvetly, ale obnovit piniový porost v suché písčité krajině je pro ochranáře úkol na desetiletí či staletí. Vždyť formování pásma dun začalo v době ledové a někde sahají až dvanáct kilometrů do vnitrozemí, kde jsou i sto metrů vysoké.

Troufám si říct, že patronkou všech andaluských pinií je Pino centenario del Parador Mazagón, více než čtyřsetletá Pinus pinea východně od letoviska Mazagón. Je unikátní svým tvarem, netvoří totiž klasický deštník vysoko nad hlavou návštěvníka lesa. Její kmen je pouze půl metru vysoký a v této výšce má obvod 4,5 metru, pak se větví do mnoha vodorovných silných „kmenů“ a stíní plochu 424 m2. Zajeďte k ní a zažijte na vlastní kůži, jaké to je, být nanicovatým mikroskopickým drobečkem.

Kromě této Matky stromů máme při každé cestě povinnou zastávku na mysu Trafalgar. Je místem zlomu španělských dějin – cesty na vrchol a cesty z něj. K zajímavému písčitému mysu, který lemují pláže s lagunou a korunuje maják, vede asfaltka tak vytrvale zasypávaná pískem, že silničáři snahu o udržení její průjezdnosti vzdali a zavřeli ji závorou. Panuje zde klid a pohoda na procházku i surfování. V roce 1805 ale bylo všechno úplně jinak. Španělsko-francouzská flotila vyplula z Cádizu, aby se utkala s Brity o nadvládu nad oceány. Viceadmirál Nelson tehdy porušil dlouholetá pravidla námořních bitev, a i když zde sám padl, dokázal v tomto v historii posledním souboji velkých plachetnic rozprášit španělské lodě. Británie se ujala vlády nad oceány. Jednu z nejvýznamnějších evropských námořních bitev tady dnes nepřipomíná nic. Je zde zajímavý kemp, u něj pěkný bar, rybí restaurace, alternativní surfaři a historie? Pouhý genius loci pro toho, kdo dával ve škole pozor.

Andalusie se s Atlantikem loučí mnohakilometrovou zátokou před surfařským městem Tarifa, nejjižnějším bodem Iberského poloostrova. Od Tarify na východ narůstá pobřežní turistika, nejrozvinutější na tzv. Slunečném pobřeží.

Charakter krajiny se radikálně mění ve východní provincii Almería, nejsušší oblasti celého Španělska. Zde se v neuvěřitelných kontrastech střídá polopouštní, jakoby africká krajina přírodního parku Cabo de Gata-Níjar se zemědělskou oblastí, z níž denně vyjíždějí stovky kamionů, aby naplnily zeleninou a ovocem prodejní pulty ve zbytku Evropy. Stojí za to zdržet se déle v této části Andalusie, která je jedním z nejvíc nedotčených a zároveň nejvíc zničených koutů Španělska.

O pomoc volající krajina

Andaluská vláda se snaží to nejvzácnější ze sedmi tisíc druhů vyšších rostlin a hub uchovat v botanických zahradách a přírodních parcích. Krajina, kterou jedeme do přírodního parku Cabo de Gata-Níjar již počtvrté, na nás ale působí pokaždé hůř. Fóliovníky v okolí města Almería neprodyšně obklopují letoviska, jež působí z dálky jako podivná přerostlá mraveniště, která někdo vesele obarvil, aby je nepohltila stříbrnošpinavá šedivost devastující zelinářské oblasti.

Když po více než šedesáti kilometrech ekologicky depresivní jízdy po moderní silnici pro motorová vozidla uhneme na vedlejší směrem k parku, kde letoviska brzdící rozlet plastů a odpadků již nejsou, narůstá zrůdnost toho, co zde lidé udělali. Kraj se dusí, neprodyšně pokrytý plasty fóliovníků a halami skladů. Mám obavy, že k regálům s rajčaty, paprikami a okurkami budu už navždy přistupovat s mírným mrazením v zádech.

V parku odpadky během kilometru zmizí. Sucho a nizounká sporá vegetace mají víc prostoru. Objevují se první keře žumary nízké, jediné původní evropské palmy. Níjar má plochu 340 km2 a svou specifickou mystickou krajinou mnohokrát posloužil jako kulisa pro filmování. Před třiceti lety jsme tady byli poprvé. Aut bylo minimálně a k proslulé kamenné vlně na pláži Mosúl se dalo dojet autem. To, že jsme se na neudržované cestě necestě zahrabali s naší avií do písku a já běhala po širokém okolí a snášela prkýnka a rákos vyplavené z moře, abychom jimi auto podložili, pokračovali a opět se zahrabali, by dnes byl úžasný, ale nemožný zakázaný adrenalin.

Byliny místo kyanidu

V údolí Rodalquilar, ležícím v centru parku, lidé přírodu nešetřili ani v minulosti. Oblast je sopečného původu a již pět tisíc let se zde těží různé minerály. Olovo, zinek, měď a ve 20. století zlato. To však bylo vázáno v horninách a při jeho uvolňování se používal kyanid. Těžba se rozjela ve velkém po válce, kdy zdejší rozšířený důl dokonce otvíral nejvyšší představitel země, generál Francisco Franco. Rodalquilar měl 1400 obyvatel, kino a několik škol. Geologický odhad byl špatný, zlatonosná ruda došla a v září 1966 majitelé důl zavřeli. Určitou dobu sloužily prázdné budovy jako kasárna, posléze se městečko pod kdysi zlatonosnou horou Cinto stalo téměř vesnicí duchů se 75 obyvateli (dnes jich má ke stovce). Stará průmyslová místa teď oživuje jen zajímavé a dobře udělané geovulkanologické muzeum v jedné z bývalých administrativních budov a volně přístupná botanická zahrada El Albardinal na místě důlních navážek.

O tom, jak se Rodalquilar měnil, může vyprávět Němka Kristina, která tady koupila ve zlatém věku hippies domek. Po ní koupili další cizinci a jeden z nich začal několik domů pronajímat. Jeho aktivity následovali ostatní a bývalé město duchů se před příchodem nového tisíciletí stalo letoviskem mezi umělci dokonce módním.

Se zdejší malířkou Encarnou Morales jsme se bohužel ani jednou nesetkali, zato její nápad realizovaný na bílých andaluských zdech zdejších domů jsme prozkoumali podrobně. Před několika lety z její iniciativy vznikla organizace RodalquilArte, která sdružuje umělce z oblasti park u. Od roku 2017 jejich díla přenáší na voskovaná plátna velkých rozměrů, nastřelovacími hřebíky je umísťuje na sněhobílé zdi domů a z vesnice tak dělá jednu obrovskou galerii pod modrou oblohou. V roce 2018 v ní vystavovalo na sedmdesát umělců a kolik lidí ji navštívilo? Určitě několik desítek tisíc, protože není možné jen ležet od rána až do tmy na krásné pláži Playaza, která je pouhé tři kilometry vzdálená.

Právě díky svobodným plážím bez hotelů Gata-Níjar láká v létě mnoho Španělů. Ale i přes výjimečnost této oblasti většina zahraničních turistů směřuje za názvy jako Costa de la Luz, Costa Tropical nebo Costa del Sol.

Přepych na vodě i na pobřeží

Jméno, které využívá Turismo Andaluz pro získání nových turistických duší do přibývajících ubytovacích kapacit na Slunečném pobřeží, je zcela na místě. Jak jinak než Costa del Sol a zároveň Costa del Golf pojmenovat pobřeží, na kterém je přes šedesát golfových hřišť a slunce svítí 321 dní v roce? Tato část středozemního pobřeží se táhne od Gibraltaru na východ k Torre del Mar a zahrnuje hvězdy, jako je nejpopulárnější španělský resort Marbella a sousední přístav Puerto Banús, Malaga s jejím vínem a nejznámější z „menších“ letovisek Nerja (21 000 obyvatel).

Marbella byla ve své době turistickým přepychovým pionýrem na současném téměř totálně zastavěném břehu. Za svůj vznik vděčí bohatému šlechtici, který sem začal zvát své stejně bohaté přátele a jehož šlechtický synovec přestavěl v roce 1954 místní finku (zemědělská usedlost) na přepychový hotel. O dvacet let později už kotvily v novém přístavu Banús jachty, jejichž nepřehlédnutelným cílem bylo svědčit o zámožnosti jejich majitelů. Zatímco téměř stopadesátitisícová Marbella dnes působí jako normální lepší letovisko, Banús mají stále v oblibě jachty arabských šejků, podél mol parkují ta nejdražší auta a lesknou se výlohy nejluxusnějších světových značek. Mnoho místních i zahraničních turistů sem přijíždí jen korzovat a pozorovat právě tento přepych.

Do šestsettisícové Malagy, která je po Seville druhým největším městem v Andalusii, se vyplatí jet do hotelu na týden a opravdu si ji užít, včetně Muzea Pabla Picassa, který se zde narodil. Zdejší přístav je druhý nejfrekventovanější na poloostrově a je u něho nádherný park se stromy z celého světa.

V letovisku Nerja obdivujeme vyhlídku na moře z Balcón de Europa, kde se k nám připojí sympatický González, který si rád procvičí angličtinu, jež stále není zcela běžná. Mnoho místních od středního věku výš totiž na otázku: „?Habla usted inglés?“ odpoví: „Jste ve Španělsku, mluvte španělsky!“ González byl výjimka: „Nerju byste ke konci minulého tisíciletí nepoznali, žádné suvenýry a krásné hospůdky s davy Němců, tehdy to byl úplný zapadákov! Určitě si projděte starou čtvrť!“

Prošli jsme a navrch jsme si za sousedním Marem přidali prohlídku zajímavého akvaduktu v muderajském stylu z roku 1880. Má 37 oblouků, čtyři patra a ještě dnes se používá na zavlažování. A pod akvaduktem div pobřeží – silný pramen výborné vody, o kterém nám González řekl: „To není pitná voda, to je milagro del agua, zázrak.“ U pramene stojí velký obytný mercedes s osamocenou řidičkou, která se ale sama necítí: „Kdepak sama, mám s sebou přece své tři psy!“

Jiný svět

Podobný druh turistiky se uchytil na samém východě Andalusie, tam, kde její pobřeží za městečkem San Juan de los Terreros přechází do autonomního společenství Murcia. Geograficky zajímavá okrouhlá zátoka se skalami a jeskyněmi a sousední murcijská pláž Carolina jsou totiž populární mezi majiteli obytných aut, kteří se sem jako stěhovaví ptáci stahují na zimu. I když je volné kempování teoreticky zakázáno, zajíždějí sem každé ráno dodávky s čerstvým pečivem a zeleninou. Je pravda, že policie občas udělá zátah a obytná auta vykáže, ovšem obytkářský svět se nedá. Když je vykázán z Andalusie, přesune se půl kilometru do zátoky v sousední Murcii. Ale protože i takový druh turistiky přináší Andalusii peníze, proč by Guardia Civil zakročovala příliš radikálně? Proč si snižovat příjmy, vždyť turismus ve Španělsku představuje 14,6 procenta HDP. A to nejbezpečněji zaručuje, že v Andalusii budou zahraniční návštěvníci stále hýčkáni a rozmazlováni.


Národní park Donana

Specifikum této chráněné oblasti na pobřeží Atlantiku u estuáru Guadalquiviru spočívá v malé vzdálenosti od Afriky, díky čemuž je frekventovanou zastávkou pro migrující ptáky. Svou plochou 542 km2 je největší evropskou oblastí bez silnic. V její západní části je pouhých pár kilometrů dřevěných chodníčků pro pěší. Vnitřní přísně střežená část parku je značně neprůchodně oplocena a pro její důkladnější poznání je třeba průvodce. K nejvzácnějším živočichům patří nejohroženější kočkovitá šelma na světě rys iberský neboli pardálový a stejně vzácný orel iberský. Na západě na park navazuje stejně rozlehlá oblast přírodního parku Donana.


Víno Málaga

Tento výraz znamená pro obyvatele Malagy jakékoliv víno pocházející z jejich provincie. V užším slova smyslu je pak málaga víno dělané z přezrálých, na slunci sušených hroznů. Na výrobu luxusních druhů sladké málaga dulce se používají mošty získané samotokem, tj. vylisované pouze vlastní vahou hroznů. Přirozenou fermentací získá mošt 12 % alkoholu a následně se fortifikuje vinným destilátem na 15 až 18 %, někdy se do něj přidává hustý sladký hroznový sirup arrope. Toto víno se rozhodně nehodí k jídlu, pije se místo moučníku nebo samostatně.