nahoru

Cestovatelský experiment v době covidové: Stopem z Prahy do Asie a zpět za 19 dní

Lukáš David 7. dubna 2022 • 06:30
Cestovatelský experiment v době covidové: Stopem z Prahy do Asie a zpět za 19 dní
foto: Lukáš David

Nikdy jsme nestopovali. Doba covidová však přinesla plno nových výzev, proč tedy nepřidat ještě jednu další? Jak rychle se dostane stopařský pár ze střední Evropy do Asie a zpátky?

Stojíme na výjezdu z pumpy kousek za Prahou. Potlačený pocit trapnosti, roušky na předloktích a cedule BRNO jsou výbavou, se kterou začínáme tenhle experiment. Němci a místní většinou ukazují, že jsou plní nebo nejedou dál. Češi, co by nás vzít mohli, se raději dívají jinam. Jako první zastavuje mladý obchoďák a bere nás sto kilometrů. Odpoledne se dostáváme až k pumpě na okraji Bratislavy. Z internetu víme, že nejlépe se stopuje na benzinkách nebo odpočívadlech. Stejně jako to, že nechat se vyhodit na začátku obchvatu velkého města je stopařská sebevražda. S cedulí HUN sedíme na obrubníku. Začínáme přemýšlet o tom, že „první vyhrání z kapsy vyhání“. Asi po hodině se k nám přiloudá týpek s cigaretou. „Slováci?“ – „Češi.“ – „Tak pojďte.“ Fero je Slovák s rumunskými kořeny a veze nás přes celé Maďarsko. Téměř na hranici se Srbskem. Těsně před západem slunce najdeme klidné místo a uléháme s výhledem na zářící čerpací stanici. Neusíná se špatně s pocitem, že jsme za první den ujeli osm set kilometrů.

Balkánská pohostinnost

Je skoro poledne a my se nehýbeme z místa. „Teď ještě zavřou pumpu a jsme úplně v háji,“ povídá Kristýna. Konečně zastavuje starý golf. „Naskočte si. Skoro nemáme benzin. Tady zrovna zavřeli, tak musíme dojet k další. Snad to vyjde.“ Vyšlo. A my můžeme dál mluvit česky. Ali je totiž kosovský Albánec žijící už třicet let v Ostravě. Jedou se synem na návštěvu rodné vesnice. Vezeme se čtyři sta padesát kilometrů. Dozvídáme se plno věcí z albánské historie stejně jako to, že podle kosovských Albánců jsou Srbové hrozní hajzlové. Zároveň si uvědomujeme, že už jsme na Balkáně, kde pohostinnost není jenom slovo. Ali nepřipouští, abychom při zastávkách cokoliv platili. „Jednou jste hosti v mým autě, a přes to vlak nejede.“

Večer jsme se za srbskou Niší balili do spacáků s vírou, že posledních sto kilometrů do Bulharska půjde rychle. Nejde. Skoro nikdo tu po ránu nestaví. Íránský kamioňák by vzal mě, ale Kristýna v šortkách je na něj moc. Gruzínec v opelu by si vzal zase ji. Za ženu. Přistupuje k nám řidič cisterny, kterého jsem se už před chvílí ptal. Lámanou angličtinou vysvětluje, že mě nepochopil. Klidně nás vezme na bulharskou hranici. Projít ji pěšky není problém. Člověk dojde před první auto, poděkuje řidiči a předloží celníkovi pasy. Kontrola očkovacího certifikátu, a jsme v Bulharsku. Stojíme na silnici, když u nás zastavuje náš srbský kámoš Mirko. Zase se uvelebujeme u něj v kabině. Teď pro změnu posloucháme o historii Srbska i o tom, jací jsou kosovští Albánci hajzlové. I u něj máme při zastávkách zákaz cokoliv platit. Loučíme se na parkovišti pro kamiony kousek od Plovdivu. Místo na spaní si najdeme v poli. Uléháme brzo, protože co tam taky dělat jiného. Navíc nám Mirko dohodl řidiče, který odjíždí v půl šesté ráno do Turecka.

Patnáctimilionový Istanbul

Ráno už tam kamion nestojí. Musíme najít někoho dalšího. Starý Abdusselam kýve na souhlas. Jedeme pár desítek kilometrů do východu slunce. Dokud nedojde benzin. Stopujeme s kanystrem a hadicí v rukách. Snad někdo zastaví a pomůže. Nakonec Abdusselam nalévá nějakou podivnou tekutinu do nádrže a doskáčeme k pumpě. Je natankováno a můžeme pokračovat. Na turecké hranici vzniká problém. Nelze ji překročit pěšky. Celník ukazuje na auto za našimi zády. „Vezmete nás, prosím, přes hranice?“ – „Jasně. Kam jedete?“ – „Do Istanbulu.“ – „Tak to se se mnou svezete dál. Jedu až sto kilometrů před Istanbul.“ Do města dojíždíme s klukem sotva po pubertě. Je to voják ze zvláštní jednotky a zrovna se vrací do kasáren pro přidělení mise. Někde na hranici se Sýrií. Probereme výcvik, typy zbraní i způsoby zabití beze zbraně a už nás vyhazuje u stanice metra. Ujeli jsme dva tisíce kilometrů za čtyři dny.

Několik dnů si užíváme krásy Istanbulu a potom už je čas na další tah. Přesun z Evropy do Asie. Vážně se chceme motat všudypřítomnou dopravní zácpou až na kraj patnáctimilionové metropole? Mnohem lepší je sednout za čtyři eura na loď a přeplavit se po Marmarském moři do Malé Asie. Cigarety za jeden a půl eura, večeře pro dva v místní lokantě za deset a pak už se jen rozvalit na plážových lehátkách a nechat se uspat zvukem příboje…

„Dobré ráno, Asie!“

Do Pamukkale, které jsme si vybrali jako bod obratu, to máme pět set kilometrů. Při ranním kafi komunikujeme s místními přes Google překladač. Jeden z nich zastavuje souseda přicházejícího k autu. „Jede do práce a hodí vás na dálnici.“ Vystupujeme z audi a během chvíle nám zastavuje nová limuzína od Volkswagenu. Postarší řidič nemluví anglicky. Žádné překvapení, protože jen málo Turků ano. Volá svému synovi a dává mi ho na ucho. Zjišťujeme, že nám zastavil majitel továrny ve městě Bursa. Zve nás k sobě do kanceláře na čaj. Nakonec je z toho oběd ve vyhlášené restauraci. Odpoledne nám zastavuje další Ali. Řidič kamionu, se kterým večer dojedeme až do Denizli, města patnáct kilometrů od Pamukkale. Během situace se dvěma výrostky s pistolí skáčeme před projíždějící policejní auto a slibujeme si, že už tu nikdy nebudeme chodit sami nočním předměstím. Policisté nás vykládají u stanoviště taxíků. Za osm eur dojíždíme poslední kilometry k cíli.

Svah pokrytý sněhově bílým travertinem je jednou z největších přírodních atrakcí Turecka. Jsme tu snad jediní zahraniční turisté. Tři dny si užíváme tohle místo i poloprázdný hotel s bazénem za lidových patnáct eur na noc. Začínáme přemýšlet o návratu do Evropy. Nejdříve se musíme dostat k Egejskému moři. Na dálnici stopujeme náklaďák vezoucí okna. Řidič už klasicky přes Google překladač vysvětluje, že se zastavíme ve firmě, vyměníme auta a doveze nás až do třímilionové Smyrny (Izmir) na pobřeží. Přesedáme do bílého BMW a uháníme vstříc hotelu, který nám po telefonu rezervoval.

Bulharská whisky

Smyrnu opouštíme příměstským vlakem. Kousek za ním si stoupáme k silnici. Za chvíli už sedíme v kamionu, popíjíme bulharskou whisky a míříme k plážovému letovisku Ayvalik. Najít místo na přespání nám trochu komplikuje alkohol v krvi. Po tmě dorážíme na pláž, kde už je otevřený jen hotelový bar. „Dala bych si kalamáry,“ prohlásí Kristýna. „Máme jenom toasty. Ale můžete přespat tady na plážové posteli s nebesy,“ odvětí barman. Ráno nás posílají do hotelu. „Jděte se pořádně nasnídat. Všechno už je domluvené s manažerem.“ Nakonec tam na břehu moře zůstáváme tři dny.

Trajekt přes Dardanely zpátky do Evropy vyplouvá z Çanakkale. Cesta tam ale nezačíná zrovna hladce. Na prvních pár desítek kilometrů potřebujeme tři auta. Odpoledne nás naštěstí nakládá jeden z dvojice Tom a Jerry. Dva kamarádi z dětství, kteří společně jezdí s cisternami s naftou. Sundat si boty před vstupem do kabiny už je pro nás samozřejmostí. O tom, kdo bude platit za čaj a jídlo při zastávkách, už se taky nehádáme.

Poslední den na pláži a další ráno vyrážíme. Nejdříve to jde pomalu, ale pak nám staví opravář bankomatů na cestě domů. „Neměl už jsi tu odbočovat svým směrem?“ „Nespěchám. Vezmu vás do Drinopolu (Edirne) na oběd a dovezu na hranice.“ Na čáře nastává už známý problém. Pěšky nelze projít. Po dvaceti minutách nám dvě Bulharky v land roveru ukazují, ať si vlezeme dozadu. V noci vystupujeme na okraji Sofie. Stojí tam pěkný opuštěný hotel, tak si usteleme v baru na zahradě.

Ráno zkoušíme štěstí na obchvatu. Za hodinu přiznáváme porážku a Sofii přejedeme městskou hromadnou dopravou. Na Srbsko vede úzká dvouproudovka, auta se sunou v zácpě a není kde pořádně zastavit. Ujdeme pět kilometrů, když konečně brzdí ford s polskou značkou. Za volantem sedí Turek mluvící plynulou angličtinou. Bayram je manažerem turecké společnosti s pobočkou v Katovicích. Dochází nám, že se povezeme až do Brna. Zastavujeme jenom na cigaretu nebo když se řidič musí pomodlit. „A jak víš, kterým směrem je Mekka?“ „Přece podle aplikace v mobilu.“

Po obědě už jsme v Brně na benzince. V podobné situaci jako první den. Plno pohledů do nikam a jinak nic. Hodiny utíkají. Podvečer se pomalu blíží. Začínáme uvažovat, že posledních dvě stě kilometrů dojedeme vlakem. Černá škodovka, co nás právě minula, zastavuje a couvá. Mladý pár nás odváží skoro až před dům. Jako poděkování je zveme na kebab a jsme konečně doma. Cesta z Turecka do Prahy nám zabrala dva dny. Celkem trval tenhle experiment devatenáct dnů a odstopovali jsme pět tisíc kilometrů.


Stopařovo desatero

  • V dnešní době, s tolika způsoby nízkonákladové hromadné dopravy, není autostop primárně o ušetření peněz. Je o dobrodružství, svobodě, nepředvídatelných situacích, a hlavně o lidech. Každý milovník Kerouakova Na cestě by si měl tenhle zážitek aspoň jednou vyzkoušet.
  • Stopovat v páru se rozhodně vyplatí. Ženě se zastavuje a muž pak baví řidiče. Navíc tato kombinace vytváří pocit bezpečnosti na obou stranách. Dvojici zastavují ženy, muži i jiné páry.
  • Nezbytností je čtvrtkový skicák o velikosti A3 a tlustý černý fix. Nepsat příliš dlouhé nápisy, protože je řidiči nestačí přečíst. Psát vždy větší město ve vzdálenosti maximálně do tří set kilometrů.
  • V Evropě se za autostop na dálnici dávají pokuty. Řešením je si stoupnout u výjezdu z pumpy nebo odpočívadla. Čím více na východ, tím menší problém se stopem i na samotné dálnici.
  • Pokud do hodiny u pumpy nikdo nezastaví, je čas začít poptávat řidiče u čerpacích stojanů. Odvážnější, kterým nevadí odmítání, tím můžou rovnou začít.
  • Nemá smysl stopovat tam, kde jsou auta hodně rozjetá, z kopce a do kopce, před nebo za zatáčkou. Na takových místech je zbytečné čekat. Raději se hned přesunout dál, dokud člověk neobjeví něco lepšího.
  • Většina řidičů chce mluvit o sobě, takže stopař má být hlavně dobrým posluchačem. I když jako přiměřeně zábavný vypravěč taky nepochybí. Čím je atmosféra uvolněnější, tím více dobrých skutků se člověku dostane.
  • Stopař nemusí být nijak zvlášť jazykově vybavený. Ostatně plno řidičů taky není. V dnešní době všechno podstatné vyřeší Google překladač. I proto nezapomínat dobíjet mobil, kdekoliv je možnost.
  • Slušností je zout se už na stupačce při nástupu do kabiny kamionu. Pro řidiče je to jejich domov na kolech a udržují ho v čistotě.
  • Nejlepší nocleh je na klidném místě v dohledu čerpací stanice. Je to bezpečné, a navíc jsou občerstvení, toaleta i umývárna na dosah. Karimatka a spacák jsou v teplém podnebí dostačující. Stan je luxus pro ty, kteří se s ním chtějí táhnout. Za celou cestu jsme ho nepoužili ani jednou.

Lukáš David




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země