Zima v horách může přijít překvapivě brzy, někdy i ze dne na den. Pár hodin vytrvalého sněžení promění celou krajinu k nepoznání. Sníh se leskne a září oslňující čistotou, křupe pod nohama a jeho neporušený povrch vybízí se po něm rozběhnout – nebo vzít do ruky foťák. Přesně tohle nás potkalo v Dolomitech.
S naším autem se škrábeme po klikatící silničce přes zasněžené kopce. Bílá krajina kontrastuje s tmavě modrým nebem bez jediného mráčku. Ostré sluneční paprsky se odrážejí od sněhu, až z toho bolí oči a musím je chvílemi přivírat. Naši cestu vzhůru sem tam lemují modříny se zlátnoucím jehličím a vysoko nad nimi se vypínají slavné vrcholy Dolomit. Nemůžu se toho pohledu nabažit a nepřetržitě sleduji skrz okénko v autě měnící se krajinu, aby mi náhodou některý z okouzlujících obrazů neunikl. Zastavujeme na parkovišti u horské chaty Rifugio Auronzo ve výšce 2333 metrů nad mořem, a i když nejsme na túru zcela ideálně připraveni, vydáváme se po populární stezce směrem k ikonické trojici skalních štítů Tre Cime di Laveredo.
Ve správný čas na správném místě
Mrazivý vzduch lechtá příjemně v nose, a čím dál po pěšině postupujeme, tím víc ubývá lidí. Míjíme romantickou kapličku Cappella degli Alpini a horskou chatu Rifugio Lavaredo. Když vystoupáme na úpatí monumentálních „Tří zubů“, ocitneme se uprostřed ledového království hor zcela sami. Zbývá zhruba poslední kilometr a půl po úzké cestičce vyšlapané v hlubokém sněhu k horské chatě Dreizinnenhütte (italsky Rifugio A. Locatelli). Právě odtud se otevírá asi nejslavnější pohled na panoráma, kterému dominují impozantní skalní věže Tre Cime. Kromě neobyčejného půvabu mají Tre Cime i význam z hlediska historického a demografického. Tyto tři vrcholy v minulosti tvořily hranici mezi Rakouskem a Itálií, během první světové války tudy procházela válečná fronta a dnes leží na pomezí italských provincií Bolzano a Belluno. Oddělují tak od sebe italsky a německy mluvící obyvatelstvo v regionu.
Ta nejlepší podívaná ale teprve začíná. Slunce se nemilosrdně blíží k obzoru a nastává onen magický čas, kdy se celá krajina rozzáří zlatavým světlem a zalije teplými odstíny barev. Trvá to sotva pár chvil, ale okamžik je to tak intenzivní, že úplně zapomínám na promočené boty a promrzlé konečky prstů. Zmítá mnou obrovská euforie a radost. Je štěstí být v pravý čas na pravém místě. A s foťákem v ruce!
Jen co slunce zmizí, teplota prudce klesá. Spěcháme opuštěnou krajinou po zledovatělých cestičkách zpátky. V autě si pustíme topení na plný výkon a snažíme se zahřát. Dole v údolí se zastavujeme v místní restauraci, kde mají tu nejlepší dýňovou polévku pod sluncem, a jako dezert si dáme tiramisu s opravdovými pečenými kaštany. Je to úžasná tečka za celým dnem, který jsme po téhle báječné večeři vychutnali opravdu všemi smysly.
Mimo sezonu bez turistů
Kromě úchvatných věží gotických tvarů patří k Dolomitům neodmyslitelně také horská jezera. Jedno z těch nejsnadněji dostupných a nejnavštěvovanějších je Lago di Braies (německy Pragser Wildsee). Přezdívá se mu „perla Alp“ a turistů sem míří opravdu celé zástupy. Naštěstí i tady stále platí, že mimo hlavní turistickou sezonu se dá těm největším davům hravě vyhnout. Přicházející zima navíc zajistí zcela jedinečný pohled na tyrkysové vody jezera v unikátní kombinaci s bělostným sněhem. To v jiném ročním období stěží zažijete. Celé jezero se dá obejít po docela pohodlné 3,5 kilometru dlouhé stezce, která prochází pod strmými štíty skal, kolem kamenitých pláží i skrz temný les.
Nebyl to typický výlet do Dolomit, žádné lyžování, lanovky ani turistické atrakce, ale pro introverty, co se rádi v tichu kochají nádhernou přírody, to byl jednoduše ráj.
