Zasněžené vrcholky majestátních hor, scenerie vybarvené podzimní paletou, klidně pulzující Černé moře, volně se pasoucí zvířata, vůně sýra a kodrcání po nezpevněných cestách. To je pro mě Gruzie plná bizarností a překvapení.
Postsovětská země na pomezí Evropy a Asie si stále zvyká na přísun turistů, kteří leckde zažívají střet moderního světa s tradičními hodnotami a zpomaleným životním stylem. Přistáváme na malinkém mezinárodním letišti Davida Budovatele uprostřed ničeho a já marně hledám známky metropole. Vítají nás šedá smogová mračna a teplý palčivý vzduch, díky němuž můžeme odhodit péřovky. Pronajatým vozem se vydáváme do Tbilisi. Silnice je lemovaná jehličnany, štěkajícími psy a přilehlými vesničkami, které nám začínají odkrývat neduhy obvyklé v rozvíjejících se zemích. Míjíme nedostavěné či opuštěné oprýskané domy bez oken a velké množství zrezivělých autovraků. Po vjezdu na dálnici se k mému údivu zjevilo v levém pruhu stádo pasoucích se krav. Je potřeba být ve střehu.
V tichých ulicích metropole
K hlavnímu městu se přibližujeme po setmění. Vítá nás nejen městské osvětlení, ale také červená světla aut v dopravní zácpě před námi. První omračující dominantou je skleněný most Míru přes řeku Kura, který září v barvách gruzínské vlajky. Po čtyřiceti hodinách beze spánku mi přijde vhod první projev vyhlášené gruzínské pohostinnosti v podobě uvítání vynikajícím pivem značky Kayaki z rukou přítele mé bývalé spolužačky a místní rodačky, které jsem návštěvu Tbilisi před lety slíbil.
Doprovázeni těmi nejpovolanějšími průvodci procházíme liduprázdnými malebně úzkými uličkami, které pod oranžovým světlem lamp dokreslují pohádkovou atmosféru starobylé zástavby centra města. Pak stoupáme až k dominantní pevnosti Narikala, jež svou mohutností působí jako bodyguard celé metropole. Naskýtá se nám odtud úžasný výhled na noční Tbilisi, kocháme se pohledem na jednotlivé kostelíčky a kaskádovitě rozprostřené sídelní útvary, všímáme si symbiózy staré a nové architektury, která do zdejšího urbanistického stylu zapadá s různou mírou násilnosti. Je dávno po půlnoci, ruch metropole utichá, ale ještě vstřebáváme řadu doporučení, co všechno bychom měli vidět. Druhý den je následujeme už za světla a večer se ještě snažíme proniknout za brány katedrály Nejsvětější Trojice. Rozum nakonec zvítězil, hlídače jsme se obcházet nepokusili.
Gruzínské chutě
Po městských radovánkách v Tbilisi míříme do Batumi na pobřeží Černého moře. Jako příhodnou zastávku k noclehu vybíráme lázeňské města Bordžomi. Zvířata na dálnici už nás nerozhodí, zatímco nenadálé zúžení dálničního pruhu vyžaduje manévry jako z filmu Rychle a zběsile, díky kterému jsme kolizi zabránili jen o pouhé milimetry. Do Bordžomi přijíždíme za tmy, díky níž nás upoutají svítící objekty, které se vypínají na zalesněné vrchovině. Jde o desítky ohromných světelných křížů, jejichž levitující obrysy působí jako úvodní scéna z nějaké hororové road movie. To nás ale neodradilo od toho, abychom se po okolní krajině prošli. Hlad nás pak vehnal do restaurace, kde si objednáváme tradiční plněné knedlíčky chinkali. Ikonické jídlo gruzínské kuchyně mi připomíná čínské jiaozi a výtečná chuť vláčného a lehce lepkavého těsta s masem uspokojuje prázdný žaludek. Na stole nechybí minerálka Bordžomi – obsluha nám s úsměvem vysvětluje, že žádnou jinou vodu ve městě neservírují. Je potřeba doplnit zásoby energie i na další putování, a tak si jako milovník sýra objednávám ještě další specialitu, chačapuri.
Horskou necestou k moři
Dobrodružství máme v krvi, a tak na druhý den volíme k pokračování cesty místo pohodlné dálnice trasu přes hory. Až do Achalciche se kocháme nádhernou krajinou plnou podzimních barev. Listy v odstínech zelené, žluté, červené i hnědé dokreslují pohodovou atmosféru. Každých pár kilometrů zastavujeme a fotíme obrovité kopce, kaňony zalité průzračnou vodou a údolí s vesničkami, které působí jako postavené ze stavebnice LEGO.
Máme štěstí na teplý den prozářený slunečními paprsky. Zážitek umocňuje pohled na volně se pasoucí, čisťounké a viditelně opečovávané krávy podél silnice. Skvělý nápad se pak ovšem postupně mění v napínavou anabázi. Při stoupání na první vrchol se divíme, proč nám navigace hlásí odhadovaný čas do cílové destinace přes šest hodin. Po několika stovkách metrů naznačuje odpověď změna terénu. Z asfaltky se stává polní cesta s jedním výmolem za druhým. Snažím se mezi nimi kličkovat, jak jen to jde. Po chvíli propadám rezignovanému pocitu, že jsme se vydali na nesplnitelnou misi. Čím výše se drápeme, tím jsou podmínky horší. Suchá polňačka se proměnila v bahenní lázeň, ve které občas začíná naše auto plavat. K tomu všemu inkasuje vozidlo nesčetně úderů do podvozku, až se ve mně probouzejí obavy, že zkolabuje. Když si myslím, že to nejhorší už máme za sebou, přidají se k bahnu ještě vodopády z roztátého sněhu, který postupně vykukuje z vrcholku blížících se hor. Připadám si, jako bych projížděl mokřadem. Kluzká hluboká hlína a proud říčky nám neumožňují vychutnat si rajskou scenerii skalisek, hor, pohádkově zasněžených stromů a hadovitě se klikatících cestiček. Na vrcholu se ocitáme v půlmetrových sněhových závějích. Volantem se snažím manévrovat tak, abychom se posouvali pouze vpřed, aniž bychom se přiblížili ke krajnici, pod kterou zeje dvoukilometrová propast. V sílící vánici se před námi zčistajasna objevuje stopař. Nabíráme ho. Beze slov s námi překonává strach, sdílí adrenalin a průjezdy jámami. Před setměním se z hor do údolí a civilizace autem doslova dokloužeme. S blížícím se příjezdem do Batumi naštěstí opět najíždíme na asfaltový povrch.
Výstřednost na každém kroku
Černomořská perla patří mezi ekonomická centra dnešní Gruzie a důležitost města je patrná na první pohled. Při příjezdu nás ze všech koutů oslňovaly vysoké sloupy veřejného osvětlení širokých bulvárů, výstřední mrakodrapy a podivné moderní budovy. Život zde plyne zcela odlišným způsobem, než je tomu u ostatních velkých měst, včetně Tbilisi, a přímořský vzduch jen podtrhává klidnou kulisu vibrujícího přístavu. Téměř letní den vybízí k objevování místních skvostů. Procházíme se po hlavní pobřežní třídě s kamenitou pláží a člověk se nestačí divit, kam všude dokážou projektanti umístit nové budovy. Působí to poněkud přeplácaným dojmem. Jeřáby a lešení jsou vidět v každém směru a bizarnost nových projektů nezná mezí. Skrumáž luxusních komplexů navazuje na staré obydlené paneláky, které začínají přesně tam, kde končí balkony mnoha hotelů. Zhuštěná zástavba tak jen dokresluje, jak velkou roli zde hraje turismus a zahraniční investice. Z mola se odkrývá panoramatický pohled na celé pobřeží.
Neobvyklou podívanou plnou rozestavěných domů doplňuje skupinka rybářů, kteří tu muškaří. Přestože za celý den nic nechytí, smějí se, baví se a navzájem podporují. Přijde mi, že přátelská atmosféra je všudypřítomná a každý bez ohledu na vyznání, barvu kůže či původ pasu ctí jednoduché pravidlo vzájemné sympatie.
Tradice na zakázku
Při návštěvě Gruzie snad ani nelze vynechat kraj Svanů a jejich obranné svanetské věže, jež jsou zapsány na seznamu UNESCO. Ze sluncem vyhřátého Batumi u tureckých hranic se proto vydáváme směrem k Rusku a do zimy. Nejdříve do městečka Mestia. Už je pro nás ustáleným evergreenem míjet psy, krávy a kočky, ale tentokrát se k nim přidali i koně. Volnost domestikovaných zvířat je pro Gruzínce nejspíš stejně přirozená jako pro nás zvyk dopřát si snídani. Cestou do hor se nám opět nabízejí široké, dech beroucí scenerie panoramatických výhledů. V Mestii si prosazuji poslední zastávku a výpravu do notoricky známé osady Ušguli, která leží na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary (5201 m) a patří mezi nejvýše postavené vesnice v Evropě.
Na místě jsme očarováni nádhernou krajinou a panenskou přírodou. Vychutnáváme si skvostnou podívanou na zasněžené vrcholky hor, které máme na dosah, a tradiční způsob života. Máme pocit, jako by se zastavil čas, a jen nevěřícně zíráme do údolí – na horské potůčky a kamenné domy, které svou ojedinělou architekturou dokreslují výjimečnost místa. Postupně se otepluje a současně se sílícím slunečním zářením se zvyšuje i frekvence turistických skupin v okolí. Cvakot foťáků, dupot pohorek i směs různých jazyků se rozléhají mezi kamennými ranči a jen nevěřícně zírám, odkud se zástupy lidí ve vesničce, která není lehce přístupná, vzaly. Dokonce jsme svědky toho, jak si ruskojazyčná skupina zkouší štípání dřeva. Nadšení Svanové okolo nich skáčou se špalky v ruce a všichni se náramně baví. Takhle zkrátka vypadá daň za turismus v tradičních a běžnou civilizací nepolíbených lokalitách, kde nezřídka potkáte víc turistů než původních obyvatel. Raději stáčím svůj pohled a pozornost k přírodě a vychutnávám si uklidňující zeleň, nebeský klid a pohled na spokojeně se pasoucí zvířata.
Jeden týden určitě nestačil na dokonalé poznání země plné omračujících výhledů ani na hlubší proniknutí do gruzínské kultury. Sedm dní ale bylo dostatečných k tomu, abych v symfonii čtyř ročních období nasál volnost drsného Kavkazu a poznal opulentní prostředí jako z jiného světa.
