Za 5 dní 1000 kilometrů: Finnmarksløpet je nejdelším a nejsevernějším závodem psích spřežení v Evropě

Za 5 dní 1000 kilometrů: Finnmarksløpet je nejdelším a nejsevernějším závodem psích spřežení v Evropě Zdroj: Peter Hupka

Trasa vede napříč Finnmarkem, oblastí s největší plochou a zároveň nejnižším počtem obyvatel v celém Norsku.
I psi si musejí odpočinout. Organizátoři jim nosí granulované krmivo.
Kožešiny rozprostřené kolem ohně a severská příroda ponořená v tichu skýtají skvělý odpočinek.
Cesta autem je pohodlnější, ale pohledu na krajinu z musherských saní se nic nevyrovná.
Na počátku 80. let minulého století bylo musherů ve Finnmarku jen pár a závody na dlouhou vzdálenost neexistovaly.
6
Fotogalerie

Za 5 dní 1000 kilometrů: Finnmarksløpet je nejdelším a nejsevernějším závodem psích spřežení v Evropě

Na zamrzlou hladinu řeky Tana dopadají paprsky zapadajícího slunce. Břehy pokrývají zasněžené lesy a všude je ticho a prázdno. Zpoza ohybu řeky se ale náhle ozve zvuk klouzajících saní a vzápětí se objeví psí zápřah. Jeho musher má naspěch. Číslo na bočnici jeho saní je totiž znamením, že je jedním z účastníků závodu, jehož jméno má mimořádný zvuk. Vítejte na Finnmarksløpetu!

Finnmarksløpet je nejdelším a nejsevernějším závodem psích spřežení na evropském kontinentě. Jeho trasa vede napříč Finnmarkem, oblastí s největší plochou a zároveň nejnižším počtem obyvatel v celém Norsku. Cestu dlouhou 1063 km z Alty do Kirkenes – posledního norského města před ruskou hranicí – a zpět zvládnou nejlepší musheři se svými psy za přibližně pět a půl dne. Kratší trasu, která měří 501 km, lze zvládnout za dva dny a dvě hodiny. Vítězem je nicméně každý, kdo dokáže překonat nástrahy celé trasy, vyrovnat se s únavou a mrazem. Přijet do cíle po dlouhých dnech strávených na ledové cestě musí být zkrátka nádherný, nesdělitelný pocit.

Od nápadu ke splnění snu

Na počátku 80. let minulého století bylo musherů ve Finnmarku jen pár a závody na dlouhou vzdálenost neexistovaly. S myšlenkou na jejich založení přišel Sven Engholm, který společně s dalšími členy musherské komunity v Altě zorganizoval první závod z Gargie nedaleko Alty do Karasjoku a zpět. Postupem času se měnila délka trasy, vybavení závodníků i ceny pro vítěze. Tisícikilometrovou hranici překonala trať Finnmarksløpetu až v roce 1992. Zároveň s prodlužováním trasy došlo k rozdělení závodu na dvě kategorie – pětisetkilometrovou a tisícikilometrovou. Od roku 2003 vede Finnmarksløpet až do Kirkenes, města, které díky závodu získalo novou turistickou atrakci.

Spolu s dalšími změnami se měnili i závodní psi. Zatímco v prvních ročnících dominoval grónský pes, později se jako lepší volba ukázal kříženec tohoto plemene se sibiřským huskym. Jeho vytrvalost je srovnatelná s grónským psem, je ale o poznání rychlejší. Na dlouhých cestách dokázal schopnosti vynikajícího tahouna i aljašský malamut. V současnosti se závodu účastní až tisíc dvě stě psů, o které se stará jedenáctičlenný tým veterinářů.

Neméně důležitá je lékařská péče o samotné mushery. Cesta je mimořádně náročná a také v průběhu letošního ročníku musel být jeden z nich po vynikajícím výkonu odvezen vrtulníkem do nemocnice. „Náhlý zápal plic znamenal konec jeho snažení,“ říká Němka Kathi, která připravovala mapy a další kartografické podklady pro letošní ročník závodů.

Rovnoprávnost pohlaví

Na závodech Finnmarksløpet nikdo nedělá rozdíly mezi ženami a muži v roli musherů. Startují na stejných trasách, za stejných podmínek a dosahují rovnocenných výsledků. V březnu 2005 se na poloviční trati o vítězství porvaly dvě musherky – Hilde Askildtová a Katy Meierová. V roce 2009 dokonce zvítězila příslušnice něžného pohlaví i na desetitisíciki­lometrové tra­ti. Inger-Marie Haalandová ji zvládla za skvělých pět dní, šest hodin a padesát minut. Ve stejném roce se na trať postavila i česká závodnice Jana Henychová, která skončila v celkovém hodnocení na jednatřicátém místě. Jana byla zároveň první cizinkou, která Finnmarksløpet zdárně dokončila.

S tím, jak se nejdelší evropský musherský závod rozrůstal, začalo hrát klíčovou roli jeho financování. Organizátoři věděli, že lákavá cena pro vítěze dokáže do Finnmarku přilákat světovou musherskou špičku, a tak se souběžně se závody začaly připravovat i akce přitahující pozornost sponzorů a médií. Byla založena webová stránka a stejnojmenná společnost s ručením omezením, z posledních ročníků přinášel zpravodajství i první kanál norské televize. Zajímavostí je i exkluzivní edice vína Levajok – šest set láhví se speciálními vinětami s tematikou Finnmarksløpetu se vyprodalo ještě dříve, než závodníci vjeli do cíle v Altě.

Útočiště v prázdnotě

Putujeme po sněžných pláních v blízkosti norsko-finské hranice a izolovanost těchto končin umocňuje nebývalé, ničím nerušené ticho. Kousek před námi leží kontrolní stanoviště Levajok – místo, kde si mohou psi i musheři oddychnout a doplnit síly před cestou dále do Karasjoku a Alty. Takových zastávek je na trati devět, na třech z nich se však spřežení s mushery objeví dvakrát, takže počet povinných zastávek se zvyšuje na dvanáct. Závodníkům při zastávkách v Levajoku pomáhá i jeden z přibližně čtyř set dobrovolníků, bez nichž by bylo uskutečnění Finnmarksløpetu nemyslitelné.

Třicátník Bjorn žije o více než dvě stě kilometrů jižněji, v městečku Kautokeino. Do Levajoku si odskočil, aby relaxoval při užitečné práci. Přikládá dřevo na oheň, připravuje topivo do zásoby a na určené místo nosí balíky granulovaného krmiva pro psy. Je to i jeho zásluha, že se Levajok stává útulným útočištěm unavených psích spřežení během jejich povinného odpočinku. Kožešiny rozprostřené kolem ohně a drsná severská příroda všude kolem dodávají ležení zvláštní atmosféru. Když zapomeneme na moderní součásti vybavení závodníků, vypadá Levajok jako ztracený daleko v minulosti. Přesně takové, do které mnozí z nás touží podvědomě uniknout před shonem současného světa, který jsme si sami vytvořili původně „pro lepší život“.

Ve svitu polární záře

V noci v nedalekém městečku Karasjok, jehož název zní v jazyce místních Laponců Kárášjohka, zalézá krutý mráz až do morku kostí. Na jasné obloze se objevují první zelené pásy aurory borealis, severní polární záře. Kráčíme po zamrzlé hladině stejnojmenné řeky, která se o třináct kilometrů níže po proudu vlévá do Anárjohky, čímž dává vzniknout známé řece Tana proslulé nebývalým množstvím lososů. Čím více se vzdalujeme od světel centra města, tím jsou tancující barevné plameny záře na obloze zřetelnější, a to přesto, že sluneční aktivita je v těchto dnech poměrně slabá.

I když dnes už přesně víme, že tento jev vzniká tak, že elektrizované částice slunečního větru dopadají na vrchní vrstvu zemské atmosféry, v minulosti měli lidé před polární září velký respekt a její vznik spojovali s nadpřirozenými silami. Finové nazývají auroru „revontulet“, což v překladu znamená liščí ohně. Podle starobylé legendy je jejím strůjcem mytická liška, která svým ocasem rozmetá drobné krystalky sněhu po obloze. Laponci oproti tomu věřili, že poblikávající a měňavý svit záře je odrazem duší jejich mrtvých. Vždy se k ní upínali s velkou úctou, a když se zjevila, museli být všichni – včetně malých dětí – úplně potichu. Pokud by někdo tento rituál nedodržel a při zjevení záře na noční obloze se choval nevhodně, mohlo to podle nich způsobit neštěstí, nemoc, a ve výjimečných případech i smrt hříšníka. Zároveň věřili, že pískáním lze přilákat záři na dosah a několika vyvoleným se podle pověstí podařilo nechat se vynést aurorou nahoru na oblohu.

Jiné národy, například Norové nebo Skoti, spojovaly polární záři nejčastěji s tancem duchů. V oblastech, kde se tento jev vyskytuje jen zřídka, způsoboval pochopitelně daleko větší údiv než na dalekém severu. Plinius v něm viděl boje bájných starořeckých hrdinů, Tacitus zase zaznamenal pověry z některých oblastí Německa, podle nichž se aurora zjevovala v době nočních avantýr valkýr.

Není sníh jako sníh

Chlad a vrzání sněhu pod nohama dodávají noci ještě podivuhodnější atmosféru. Čím silnější je mráz, tím větší rozkoš představuje návrat do tepla místnosti. Dnes je „pouze“ třicet pod nulou. V porovnání s rekordní teplotou naměřenou na tomto místě je ještě celkem teplo. Oficiální měření z ledna 1886 a 1999 zaznamenala teploty 51,4 a 51,2 stupně pod bodem mrazu, neoficiálně však tu bylo v roce 1999 naměřeno neuvěřitelných minus 56 stupňů. Během konání Finnmarksløpetu byla zatím příroda k jeho účastníkům milosrdná – největší mráz byl v roce 2006 v Karasjoku. Teplota tehdy klesla na 43,6 stupňů pod nulou.

Skupina místních mladíků bojuje proti mrazu osvědčenou metodou – tvrdým alkoholem. Dnes večer všechny hostí zvukař Heiko, který úspěšně dokončil zvučení doprovodných akcí a teď už jen relaxuje podle svého gusta. Heiko je Sámi, jak sami sobě říkají Laponci. V okamžiku, kdy už je nálada patřičně veselá, přichází na řadu lekce jeho mateřštiny. „Zima se laponsky řekne buolaš, slovo pro teplo nepotřebujeme. Zato výrazů označujících sníh máme spousty. Základní označení sněhu je muohta, sníh se zledovatělou kůrou na povrchu je ritni. Sněhová kaše se řekne laponsky suossa, mokrý sníh vuodtja a vuožže. Tvrdý sníh je jassa a stopy po lyžích ve sněhu se označují výrazem láhttu. Bievla je místo, kde sníh roztál, a specialitou laponštiny je výraz pro starý sníh udupaný soby – čiegar.“

Večer je korunován slavnostním vyhlášením vítězů závodů Finnmarksløpet 2010. Po pěti dnech, osmi hodinách a osmapadesáti minutách dojel do cíle v Altě jako první norský musher Ralph Johannessen z Fagerheimu. Rozjaření Karasjočané mají o důvod k oslavě víc.

Zlynčování šerifa

Ráno je údolí Karasjoky zalité slunečným svitem, jakmile se ale životodárná hvězda třebas jen na okamžik schová za mráček, celé tělo je vmžiku promrzlé na kost. Čtyřhodinové čekání na výpadovce nad městem by mohlo svědčit o neochotě místních svézt stopujícího pocestného, ale příčina je o mnoho jednodušší – celé čtyři hodiny neprojelo po silnici jediné auto. O to příjemnějším překvapením je, když u krajnice zastaví automobil, z jehož okénka se usmívá známá tvář – dobrovolník Bjorn z kontrolního stanoviště Levajok. Míří domů za rodinou a příštích sto padesát kilometrů máme společnou cestu.

Městečko Kautokeino, kde Bjorn žije, se před sto padesáti lety stalo dějištěm známého – a nedávno dokonce zfilmovaného – povstání Laponců proti norskému obchodníkovi a šerifovi. Příčinou událostí z roku 1852 byly podle oficiálních pramenů náboženské spory, podle místních šlo spíše o majetkové rozdíly, pocit méněcennosti a beznaděje nemajetných Laponců. „Stáda sobů byla jejich jediným majetkem a chudoba jedním z důvodů, proč stále větší procento mužů propadalo alkoholu,“ vysvětluje Helga, studentka z Tromso, která ví o historii své země opravdu hodně, a dodává: „Střet zoufalých mužů s nečestnými ziskuchtivými obchodníky s ohnivou vodou, kteří je ožebračovali a zneužívali tak jejich závislost, byl jen otázkou času.“

Překonat sebe sama

Auto dokáže projet cestu zpět do Alty za pár hodin. Pohled skrze skla okének se ale ani v nejmenším nedá srovnávat s pohledem, jaký se otevírá musherovi z jeho saní nad hřbety zapřažených psů. Dnes večer se v Altě, v místě startu i cíle závodu, uskuteční slavnostní banket a Finnmarksløpet 2010 se navždy stane minulostí. Lidé, jejichž láskou jsou psi, sníh a saně, se však už teď těší na další ročník soutěže, jejímž smyslem není jen překonávání vzdáleností, ale hlavně důkaz pevné vůle a překonání sebe sama.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 11/2010.