nahoru

Unikáty středního Portugalska: Pojedete na koňský svátek, nebo si koupíte keramický penis?

Markéta a Michael Foktovi 1. prosince 2021 • 06:30
Unikáty středního Portugalska: Pojedete na koňský svátek, nebo si koupíte keramický penis?
foto: Markéta a Michael Foktovi

Koně uprostřed města, penisy uprostřed hrnků, knihy uprostřed melounů a otevřené vězení uprostřed pevnosti. Střední Portugalsko toho nabízí k poznání překvapivě hodně a ne vždycky musí člověk zůstat přikovaný k bílému písku zdejších pláží.

Tady, ve výšce zhruba dvaceti metrů nad mořem i střechami rybářského městečka Peniche, si člověk kromě krásných výhledů může vychutnat pocit odloučení a svobody s větrem ve vlasech. Horní část zdejší pevnosti je dnes územím mořských racků, kteří zde vyvádějí své mladé a nevítané návštěvníky se snaží zahnat nálety doprovázenými hlasitým křikem či občasnou smrdutou bombou výkalů. Byly však doby, kdy si tu lidé odloučenost „kroutili“ zatraceně dlouho a nedobrovolně. Právě v nejvyšším patře pevnosti totiž dodnes stojí cely, kde byli na samotce zavření odpůrci autoritářské Salazarovy diktatury.

Strohé vězeňské cely a kukaně uvnitř pevnosti oddělené skly od stejně spartánského prostoru pro veřejnost dodnes připomínají utrpení, které museli zdejší političtí vězni zažívat. Právě a jedině tady mohli na okamžik přes okno spatřit své blízké. Nám, obyvatelům srdce Evropy, při tom pohledu z konce Starého světa přejíždí mráz po zádech. Zdejší ovzduší se až na šumění oceánu až moc podobá kriminálům, kde držel disidenty československý komunistický režim.

Portugalci si naštěstí rychle uvědomili, že to byl krok z bláta do louže, a do dvou let ustavili plně demokratickou vládu. Z pevnosti, jež za svou téměř pětisetletou historii sloužila jako všechno možné, od tuberkulózního sanatoria po útulek pro uprchlíky při portugalských koloniálních válkách, se tak konečně mohlo stát mírumilovné muzeum utrpení za totalitního režimu. Mezi zdejšími vězni byli vůdci komunistů a dva z nich pevnostní vězení s maximální ostrahou proslavili po celé zemi. Jednomu se podařilo utéct i s devíti spoluvězni, když omámili strážce chloroformem, a další se zase zvládl protáhnout dvaceticentimetrovou mezerou, kterou vyřezal ve dveřích své cely. Když se pokusil zdolat dvacetimetrové útesy po provaze svázaném z cárů prostěradel, improvizované lano se přetrhlo a on se zřítil do moře. Naštěstí ho však z vody vytáhli místní rybáři a zachránili mu život.

Rybáři vyjíždějí na svých pestrobarevných člunech z penicheského přístavu na moře dodnes, z vody však už naštěstí neloví komunisty, ale sardinky, tuňáky, mořské ďasy, rejnoky, úhořovce či platýse. Zkrátka a dobře prvotřídní suroviny pro caldeiradu, což je portugalská obdoba francouzské bujabézy (bouillabaisse). Veškerý úlovek se během její přípravy uvaří s brambory a okoření pálivými papričkami piri-piri. Delikatesa. V ulici Avenida do Mar, kterou lemují rybí restaurace, však voní i rýže s kraby a krevetami, grilované sardinky nebo polévka z langust. Tak dobrou chuť.

Co stojí v lázních

Keramika a porno? Jak by tohle mohlo jít dohromady? Fantazie sice můžou být různorodé, v lázeňském městě Caldas da Rainha však mají ryze naturalistickou, a přitom překvapivě slušnou a humornou podobu. Ale hezky po pořádku. V okolí města s asi třiceti tisíci obyvateli se nacházejí nejen léčivé sirné prameny, ale také ložiska kvalitního hrnčířského jílu.

Díky tomu je zdejší keramika proslulá hezkých pár staletí a původně měla podobu přírodních objektů zpracovaných do neuvěřitelných detailů. Při pohledu na nádobí či dekorace s motivy zelných hlávek či nejrůznějších ryb a ovoce má člověk sto chutí se zakousnout – a pak pelášit pro zubní protézu. Podle místních zkazek však koncem devatenáctého století projížděl městem portugalský král Ludvík I. a jen tak mezi řečí poradil keramikovi Rafaelu Bordalu Pinheirovi, aby zkusil z hlíny vytvořit také něco jiného než obvykle.

Protože byl Pinheiro také známým karikaturistou, chopil se zadaného úkolu po svém a vymodeloval pánský pohlavní úd. Lze jen doufat, že tím neztvárnil svůj názor na velmože, kteří udílejí spousty nevyžádaných rad všude, kam vkročí. Jeho nápad se každopádně ujal jako požár ve stohu sena a za chvilku už keramické penisy, vaginy či ňadra vyráběl kdekdo v okolí. S jejich podobou si přitom keramici nezřídka vyhrají stejně jako v případě zelí či ryb – zkrátka radost pohledět. Jindy mají části lidské intimní anatomie vzhled spíše stylizovaný a trčí ze dna hrníčků, kýčovitých suvenýrů nebo na sebe berou podobu magnetů na lednici.

Věhlas zdejších výtvorů brzy překročil hranice středního Portugalska a netrvalo dlouho, aby se o městě Caldas da Rainha mluvilo s lascivním úsměvem na rtech. A to se místním začalo pozvolna zajídat. Začali tedy svou identitu o to usilovněji spojovat s léčivými prameny, které před pěti staletími objevila královna Eleonora z Viseu a nechala zde postavit léčebné lázně, nebo s jediným zemědělským trhem, kde panuje čilý ruch s výjimkou Štědrého dne a Nového roku každý den v roce. No, proti gustu žádný dišputát. Třeba však místním dojde, že je lepší mít aspoň nějaký chytlavý unikát než žádný. A že na to přijdou dříve, než se svou lechtivou keramickou produkcí skončí poslední hrnčířská dílna, která ji ještě provozuje ve větším měřítku.

Modlitba za knihy

Tohle by se páteru Koniášovi asi moc nelíbilo. Po kříži ani památky, zato všude od oltáře po kůr hromady knih, z nichž má „správný“ katolický obsah jen málokterá. Koniáš je však dávno mrtvý, zato kostel Igreja de Sao Tiago uprostřed středověkého městečka Óbidos povstal z ruin jako fénix z popela a nadechl se ke svému druhému životu. Lidé se sem chodili modlit už koncem dvanáctého století a na zdejších lavicích si ošoupávali kolena i portugalští králové, kteří měli do kostela dokonce zvláštní vchod přímo z hradu, se kterým bývalý svatostánek sousedí. Ty časy jsou však už dávno pryč a milovníci literatury z celého světa svorně říkají zaplaťpánbůh.

Ještě donedávna opuštěný a odsvěcený kostel se totiž proměnil v jedno z největších knihkupectví v celém Portugalsku se vznosným názvem Grande Livraria de Santiago. Bestsellery i antikvární kousky tu lemují oltáře, nadzemní galerie i místa, kde dřív stály lavice pro věřící. Tvůrci celého nápadu k jeho realizaci navíc přistoupili s velkou citlivostí. Neprováděli žádné změny v architektuře samotného kostela, jen dovnitř umístili police na literární poklady.

V Óbidosu mají knihy vůbec zajímavý zvyk vyskakovat na člověka na těch nejpodivnějších místech. Něco ke čtení si díky tomu můžete koupit třeba mezi lilky, třešněmi či melouny v hale staré městské tržnice Livraria do Mercado. Vlastně to tu vypadá spíš jako trh s knihami než se zeleninou, protože se police s tisíci svazků tyčí podél stěn do výšky několika metrů a v duchu stylovosti jsou vyrobené ze starých lísek od zemědělských produktů. Pak už asi nikoho nepřekvapí, že se knihy prodávají i ve skutečném vinném sklepě v knihovně Livraria da Adega. Adega je portugalský výraz právě pro sklípek a každý, kdo má v těle kapku krve bonvivána, si tu může k listování dát skleničku jiskrného moku.

Křížencem vinného sklípku a obchůdku s knihami je i malé knihkupectví Livraria dos Bons Malandros. Návštěvníci se tu cítí jako v Jiříkově vidění dokonce ještě před tím, než usrknou ze své první skleničky. Veškeré zdejší knížky se totiž točí kolem tématu erotiky, a zahraniční knihomoly proto notně mrzí, že jich je valná většina v portugalštině. Óbidos má dokonce i svůj literární hotel, který je jediným zařízením svého druhu v Portugalsku.

Interiéry podniku The Literary Man zaplavilo na sedmdesát tisíc svazků, čímž se stal největším na světě. Když se hostům nějaké dílo zalíbí, můžou si ho v recepci koupit a odvézt domů. V Óbidosu žije jen něco málo přes tři tisíce lidí, na které však připadá víc než půl milionu knih v celkem čtrnácti obchodech. Poměr téměř dvou stovek svazků na hlavu vynesl městečku zápis do seznamu literárních měst UNESCO, kde se Óbidos vyhřívá ve společnosti takových velikánů, jako jsou Barcelona, Dublin nebo Granada.

Je po takové záplavě duchovní potravy libo trochu toho přízemně tělesného potěšení? Není nic snazšího. Stačí vyjít z některého knihkupectví na dlážděnou středověkou uličku lemovanou bíle omítnutými domy a trochu se rozhlédnout. Nejdále o několik vchodů dál bude někdo určitě prodávat místní višňový likér Ginjinha de Óbidos. Nápoj známý i pod kratším názvem Ginja se sice vyrábí v celém Portugalsku, ta místní však patří podle znalců k nejlepším. Prodavači ji navíc nabízejí v kalíšcích odlitých z hořké čokolády, které v jedinečném spojení chutí putují do žaludku hned za likérem. Po takové vzpruze člověku připadá procházka po dvoukilometrových hradbách i obchodní uličce Rua Direita jako sen a každý rychle pochopí, proč portugalští králové už od třináctého století s oblibou dávali celou vesnici svým nastávajícím jako svatební dar.

Nechte to koňovi

Vzduch se mlží dýmem z grilů i stánků s pečenými kaštany a vůně pečeného masa se mísí s příjemně nasládlým pachem koní a všudypřítomným řehtáním či klapotem kopyt v dlážděných uličkách. Na samém okraji Evropy, kde sníh v podstatě neznají, nepřijíždí svatý Martin na bílém, ale na lusitánském koni. Zato je to však podívaná, na kterou se nezapomíná – alespoň v malém městečku Golega stoprocentně. Lidí tu sice nežije ani šest tisíc, přesto je Golega metropolí – přesněji řečeno Capital do Cavalo, tedy hlavním městem koní.

Lusitánští oři s dlouhýma nohama a klabonosou hlavou jsou tu během desetidenního koňského veletrhu Feria Nacional do Cavalo všudypřítomní. Klušou po ulicích, cválají v jezdecké aréně vybudované na ústředním golegském náměstí Largo do Arneiro a pádí tryskem během nejrůznějších jezdeckých přehlídek či soutěží. Na hřbetech nosí hrdé portugalské cavalieros stejně jako jejich ženské protějšky, kterým místní tak trochu poeticky říkají amazonas.

Chcete vypadat jako oni? Není nic jednoduššího. V záplavě stánků lemujících ulice v centru, které je pro jistotu uzavřené pro auta, jsou k dostání sedla, uzdy, ostruhy, klobouky, jezdecké oděvy a vůbec všechno, co správný koňák potřebuje k životu. A také pár věcí, které nepotřebuje opravdu vůbec – třeba plastoví koníci na baterky z Číny, světélkující ozdoby nebo nafukovací balonky.

Celé to hemžení jako zázrakem promění jinak ospalé městečko ležící necelých sto kilometrů severovýchodně od Lisabonu k nepoznání. V restauracích a barech to hučí až do rána, všude se slaví a zaparkovat svého plechového oře přímo ve městě je představou z oblasti sci-fi. Právě tehdy přichází vhod sympatický místní zvyk, který s Portugalci sdílíme i my. Na svatého Martina, ostatně stejně jako během celé slavnosti, teče proudem zdejší mladé víno, jemuž místní říkají água-pé.

Je to více než příhodné, protože i samotné jméno obce je odvozené od hospody. Přesněji od hostince, který si tu ve dvanáctém století otevřela jistá dáma ze španělské Galície. Vesnici se od té doby začalo říkat Venda da Golega (Galicijská osada), což jí ve zkrácené formě zůstalo dodnes. Samotný koňský veletrh má také hodně dlouhé historické kořeny, pořádá se totiž už od šestnáctého století. Za tu dobu měl dost času přerůst v největší událost svého druhu v Portugalsku, která je v těch správných kruzích známá po celém světě. Díky mezinárodnímu programu EURO EQUUS s místními koňskými rančery spolupracují dokonce i chovatelé z Pardubic.


Výlet do druhohor

V období jury před 170 miliony let byla Země zvláštním světem, po kterém se potulovali obrovští dinosauři. Odlesk jejich dávné slávy můžete zažít v přírodní rezervaci Serra de Aire:

  • V bývalém lomu Pedreira do Galinha se táhne dvacet zkamenělých řad stop obrovských býložravých sauropodních (dlouhokrkých) i masožravých dinosaurů.
  • Nejdelší řada stop je dlouhá 147 metrů. Všechny řady dohromady měří asi kilometr a tvoří je okolo tisíce jednotlivých stop.
  • Největší ze stop mají na délku téměř metr a na šířku sedmdesát centimetrů. Zanechal je zde sauropodní dinosaurus podobný diplodokovi. Největší známí zástupci těchto dinosaurů dosahovali hmotnosti až sto tun.
  • Součástí prohlídkové trasy je i Jurská zahrada (Jardim Jurássico) s podobnou faunou, jaká ozeleňovala svět dinosaurů.

Modlitby a světská pohoda

Při návštěvě středního Portugalska je škoda minout místa spojená s historií i soudobým potěšením:

  • Obrovské náměstí v poutním místě Fátima odpovídá významu tohoto místa pro křesťanské poutníky. V nedaleké vesnici Valinhos se třem malým pastýřům zjevila Panna Maria a od té doby sem vedou kroky všech věřících.
  • Tklivé portugalské nápěvy balad fado nenechají jedno oko suché. Navštivte kolébku tohoto hudebního žánru a také slavné univerzitní město Coimbra, kde uvidíte avantgardní ubytovny zdejších studentů.
  • Nemůžeme než doporučit návštěvu přímořského městečka Costa Nova, jehož pestře natřené dřevěné domky stojí na úzkém kousku země mezi oceánem a vnitrozemskou lagunou. Jestli má slovo pohoda své synonymum, je to Costa Nova.

Markéta a Michael Foktovi




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země