Pomník vévodovi de Richelieu, Francouzi, který se postaral o rozkvět Oděsy

Pomník vévodovi de Richelieu, Francouzi, který se postaral o rozkvět Oděsy Zdroj: Ivana Grešlíková

Lodní zvon v oděském přístavu odlitý v roce 1932 sloužil jako lodní zvuková signalizace
Pohled na ikonické Potěmkinovy schody z vyhlídkového místa v přístavu
Molo s odrazovým můstkem na pláži Lanžeron v Oděse je jen pro odvážlivce
Železniční stanice v Černihivu z roku 1893 a její nová podoba po rekonstrukci v roce 1950
Svatební palác v Černihivu z roku 1988 jako dokonalá ukázka monumentálního umění
27
Fotogalerie

Černovice, Černihiv nebo Kamenec Podolský: Objevte méně známá, ale o nic méně krásná města Ukrajiny

Na podzim 2019 jsem si řekla, že Ukrajina je příliš blízko a příliš velká na to, abych ji registrovala jen v podobě svých bohémských lvovských vzpomínek a kyjevské hektiky. Vypravila jsem se na dvouměsíční výpravu do měst, která jsem si pamatovala z ukrajinských románů a poezie, i do takových, která nevynikají památkami, zato mají osobité kouzlo.

Hned po vystoupení z maršrutky na zrekonstruovaném nádraží v Oděse mám pocit, že jsem překročila hranice. Na Západ. Jenže pak přejdu k legendární tržnici Pryvoz, kde se pokřiky prodavačů mísí s výrazy unuděných taxikářů s cigaretami v rukou, vyhnu se troubící ladě, za kterou zůstane závan spáleného benzinu, a vím, že jsem ještě stále „doma“.

Oděsa: bulváry a směs kultur

Procházím široké bulváry, a jakmile přijdu do centra, motá se mi hlava z noblesních secesních domů. Oděsa je přístav, což v praxi znamená mezinárodní kuchyni, zvýšenou kriminalitu a symbiotické propletení náboženství a kultur. Během půlhodiny slyším minimálně čtyři různé jazyky. Ve městě žije 130 národností.

Oděsa má za sebou historii řeckého a později tatarského osídlení jménem Chadžibej. Teprve poté, co se území po rusko-turecké válce v roce 1792 dostalo pod vládu Ruského impéria, bylo pojmenováno podle řecké kolonie Odessos, která se měla nacházet na území dnešní Oděsy. Jak se ukázalo později, Odessos byl ve skutečnosti „o dům dál“ – nedaleko bulharské Varny. Když sem v roce 1794 zavítala carevna Kateřina II., rozhodla, že v okolí turecké pevnosti vybuduje přístav, což spustilo vlnu výstavby monumentální architektury.

Schody do moře

V Oděse se ubytuji hned za rohem od Potěmkinových schodů. Během deseti dní je vídám prázdné těsně po východu slunce i zaplavené turisty okolo oběda. Ještě v 19. století schody vedly z města přímo k moři. Ty původní byly dřevěné a bylo jich dvě stě. Kvůli silnici jich osm odstranili, dřevo vystřídal pískovec a později žula. Oděsané na schodech pořádají každoroční závody v běhu. Pokud byste chtěli překonat dosavadní rekord, musí se vám to podařit za méně než 22,8 sekundy.

„Hlavně si nedávej kávu na Derybasivské,“ varuje mě hostitelka. Pochopím, až když slavnou pěší zónu vidím na vlastní oči. Výklady světových značek věští cenovou relaci espresa a vizuálně se perou se stařenkou žebrající před vstupem do nejdražšího obchodu s módou ve městě.

Po hypnotické procházce Puškinskou, Lanžeronivskou, ulicí vévody Richelieu a velkolepou Pasáží, kde mě omráčí italská a francouzská architektura, zamířím přes donedávna nepopulární, ale dnes bezpečnou čtvrt Moldovanka do podzemí. Dříve měl každý dvůr v Oděse vchod do podzemních katakomb. Když se množily případy zmizení dětí, tunely uzavřeli. Dnes jsou zpřístupněny veřejnosti během organizovaných prohlídek. Tunely během druhé světové války využívali partyzáni, později kapsáři na trénink mladých „studentů“ či jako úkryt pokladů. Stihnout musím ještě chrám Proměnění Páně, největší pravoslavný chrám ve městě.

Slavutyč: za hodinu napříč Sovětským svazem

Během smutné návštěvy Černobylu mě napadlo jedno: Kde jsou Černobylci dnes? Odpověď nacházím v Slavutyči. Do nejmladšího města Ukrajiny, postaveného právě po černobylské katastrofě, cestuji hlavně pro tzv. kvartály, které navrhlo osm architektů z tehdejších svazových republik: Ukrajiny, Gruzie, Lotyšska, Litvy, Estonska, Arménie, Ázerbájdžánu a Ruska. Čtvrti pojmenovali podle hlavních měst, a během hodiny tak přejdete z Jerevanu přes Baku do Tbilisi a dále do Vilniusu, Rigy i Kyjeva, aniž byste vytáhli pas.

Každý kvartál měl co nejvěrněji reprezentovat zemi původu architekta. Soudruzi to dotáhli až do takové dokonalosti, že mramor, kachličky a jiný stavební materiál přivezli přímo z domovských zemí architektů. Pro blízkost k místu havárie elektrárny (57,7 km) se plocha plánované výstavby pokryla dvoumetrovou vrstvou nekontaminované půdy.

Slavutyč projdu asi za hodinku či dvě. V strohém minimalismu, kde extrémně čisté, ba až sterilní čtvrti neruší vizuální smog a sochy hrdinů, vynikají nejvíce pestrobarevná dětská hřiště. Mladé rodiny byly pro architekty hlavní cílovou skupinou. V současnosti tvoří třetinu z 24 700 obyvatel právě děti. Postavili jim čtyři školy, šest školek, koupaliště, střední školu, sportovní centrum, knihovnu, kluby... I to byla součást strategie udržet inženýry a vědce blízko elektrárny.

Nedoceněný Černihiv

Pokud budete potřebovat zpracovat dojmy ze Slavutyče, doporučuji učinit tak v Černihivě na severu, jednom z nejstarších měst země (první písemná zmínka je z roku 907, město ale existovalo už dříve). V reklamní kampani se prezentuje jako „město legend“, mě napadají slova „relax v minulosti“. Památky z období Kyjevské Rusi, vymazlené centrum s kavárnami a tradičními restauracemi v kombinaci s upravenými parky a konejšivou atmosférou pravoslavných chrámů nasazují laťku hodně vysoko.

Díky této eleganci a skvělému turistickému centru, které vás vítá jako hosta, mám poprvé během cesty Ukrajinou pocit, že se změny města dějí ve prospěch obou stran: občanů i turistů. Návštěvníky tu ale nevidím ani u památek, ani v restauracích. Přitom jsou to jen dvě hodiny autobusem z Kyjeva!

Černihiv má více starobylých památek než hlavní město. Může se pochlubit nejstarším chrámem Kyjevské Rusi (Spaso-preobraženský chrám z 11. století) a ojedinělým systémem katakomb (jeskyně svatého Antonína), které mě nadchnou více než ty v Kyjevskopečerské lávře. Procházka skromně osvětlenými, 350 m dlouhými chodbami z jedenáctého století a kostnice ve mně vyvolají husí kůži. Ducha tajemného mnicha s léčivými schopnostmi, který podle legendy bloudí chodbami, nepotkám.

Z Rudého náměstí, dlážděného terakotou, procházím přes park Dytynec – starodávný knížecí dvůr, kde se koncentrují hlavní chrámy i hradby s děly a výhledem na okraj města. Sakrální památky nejsou jedinou turistickou lahůdkou Černihiva. Dřevěné domky z 20. století s vyřezávanými verandami, sloupy, okny s lidovými motivy jsou zdejší raritou, o jejíž zachování se snaží místní umělec. Stanislav Ivaščenko je autorem projektu „Dřevěná krajka Černihiva “, on-line muzea zachovalých dřevěných domů (demer.cn.ua), kde dokumentuje 199 původních staveb. Na několik z nich narazím za centrem, kde zasazené mezi bytovky, blízko rušné silnice, působí jako vytržené z historie.

Charkov: Mekka architektury

O půl šesté, kdy vjíždím do Charkova (Charkiv) nočním vlakem z Kyjeva, jsou v ulicích jen pejskaři-důchodci a popeláři. Jsem tu proto, abych viděla město Serhije Žadana, jehož knihy jsem hltala jednu za druhou.

Pokud Charkov něčím upoutá na první pohled, tak jsou to kontrasty. Bulvár s výškovými budovami socialistického realismu sousedí se Svjato-pokrovským mužským klášterem ze 17. století s plněnými buchtami od mnichů, nejlepšími ve městě.

Charkov není kompaktní. Je to puzzle s roztroušenými kousky a je umění je posbírat. Centrálním orientačním bodem je Muzeum historie, kde architekti zaexperimentovali při generální rekonstrukci v roce 2011. Výsledkem je zasklení původní budovy, které vyniká hlavně při večerním osvětlení. Muzeum s vnější expozicí vojenské techniky a 300 000 exponáty včetně jediné zachovalé zástavy odbojného Ivana Mazepy ze 17. století stojí za to.

Ve městě žije okolo 400 000 studentů a vidím tu spoustu mladých rodin. S Kyjevem patří Charkov mezi IT špičku na Ukrajině. To vše je znát v počtu vznikajících coworking prostor, množství akcí a workshopů v kultovní Fabrika-space nebo v zaplněném zábavním parku Maxima Gorkého, kde kromě moderních pavilonů funguje lanová dráha s původními kabinkami z roku 1971.

Postavme si hlavní město!

Oněmělá procházím kolem už poněkolikáté. Jsem před státní budovou průmyslu DERŽPROM. Dokud v New Yorku nepostavili Empire State Building, byla nejvyšším komplexem mrakodrapů ve světě.

Charkov byl v letech 1919–1934 hlavní město Ukrajinské SSR, a protože se nemohl pochlubit reprezentativními stavbami, začalo se budovat ve stylu „Ohromíme vás!“. Výsledkem byl charkovský konstruktivismus, ve kterém je postavena centrální pošta u nádraží, městský cirkus i státní divadlo opery a baletu.

Černovice: město, kde ulice zametali růžemi

Černovice, město na jihozápadě Ukrajiny vzdálené 40 km od Rumunska, by mohlo být navštěvované stejně jako populární Lvov. A nejen pro originální kavárny, multikulturní historii a knihkupectví. Černovice konkurují fenomenální vídeňskou secesí, centrem nepoznamenaným druhou světovou válkou, „ukrajinským Harvardem“ a židovským hřbitovem.

Město bylo v 15. století důležitou obchodní křižovatkou mezi západní Evropou a Balkánem. Rozmohly se zde jarmarky řemeslníků i tržnice s obchodníky. Koncem 18. století bylo připojeno k habsburské monarchii, ve 20. století se opakovaně dostalo pod vládu Rumunska a SSSR a ještě v roce 1910 třetinu 90tisícového města tvořila židovská komunita. Všechny kousky historické mozaiky zde můžete pozorovat na jediné pěší zóně ve městě, ulici Kobylanské.

Historickou část z 19. a 20. století mají na svědomí architekti vídeňské školy secese Otty Wagnera. Ulice, kterou kdysi nazývali Pánská, dnes lemují pastelové nízkopodlažní budovy po rekonstrukci, je obklopena stromy, lavičkami, kavárnami, galeriemi... Údajně před stovkami let chodníky na Pánské myli mýdlem a zametali kyticemi růží.

Těžko říci, zda jde o humor lokálpatriotů, ale na pěší zóně dnes stojí kovová socha zametače s růžemi. Ulice Kobylanská je místo, kam jdou Černovičané na procházku, na famózní višňový štrúdl a mladí do baru Vyo, kde vás každou sobotu obslouží, ehm, kůň. Tohle už není legenda.

Elegantnost ulice není všechno. Pokud nakouknete do brány domu číslo 12 a 22, čeká vás překvapení v podobě dřevěných pavlačí, jaké najdete i ve Lvově a v Oděse.

Ukrajinský Harvard

Multikulturní ráz města se odráží na ikonické černovické univerzitě, jedné z nejstarších na Ukrajině. Byla postavena jako sídlo metropolitů Bukoviny a Dalmácie, přičemž pod návrh stavby se podepsal český architekt Josef Hlávka. Interiér si vzali na starost vídeňští, čeští a ukrajinští umělci. Cihlový komplex, který musel uniknout pozornosti produkce Harryho Pottera, se stavěl osmnáct let (1864–1882) a máte v něm vše od byzantských prvků po gotiku, románský, maurský sloh, a dokonce i lidové motivy z barevných glazovaných střešních tašek. Na výstavbu museli postavit fabriku na výrobu keramiky a dva závody na výrobu cihel. Ty prý po jedné shazovali z 20m výšky, aby si ověřili jejich kvalitu.

Pokud nebudete mít štěstí na vstup do objektu, pro aktivní cestovatele je zde podzemí přímo pod univerzitou. S průvodcem se dá projít 1,5km tunel v hloubce 40 m, který ústí na železniční stanici.

Rozpaky na náměstí

I když je dnes židovská komunita v Černovicích už minoritou, do její historie můžete nahlédnout na osobitém židovském hřbitově nebo zajít do kina, které sídlí v budově bývalé synagogy. Ve výčtu míst, která vám v Černovicích utkvějí v paměti, bychom mohli pokračovat. Pošta postavená Rakušany před 130 lety s původními lampami a kovovými poštovními skříňkami, Turecké náměstí, budova železniční stanice, rohový Lodní dům v centru a radnice s trubačem, který v poledne v místním bukovinském kroji zahraje neoficiální hymnu Černovičanů na všechny světové strany.

Retro, čokoláda a bombové kryty

Vinnycja je město, kde si řeknete, že se nic nestane, pokud sem už nepřijedete. Mně však zaimponovala tím, že si na nic nehraje. Žije si vlastním tempem, náměstí před Vodárenskou věží se o víkendu zaplní hudbou z kolotočů, kouřem z grilovaných klobás a rodinami s dětmi, co si vyšly na zmrzlinu. Věž vysoká 28 m a stará 109 let má dnes multifunkční charakter. Kromě expozice sovětsko-afghánské války v ní najdete kancelář na svatby do 24 hodin. Jde o pilotní projekt Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny, který se snaží zjednodušit proces registrace domácích a mezinárodních manželství.

Ve srovnání s jinými městy na Ukrajině Vinnycji chybí originální architektura. Přišla o ni během druhé světové války, kdy bylo zničeno 1880 obytných domů a počet obyvatel se snížil ze sta tisíc na necelou třetinu.

Čokolády, dezerty a bonbony Roshen dnes končí jako ukrajinský suvenýr v zavazadle nejednoho cestovatele. Z Vinnycje si ale můžete odnést i jiný čokozážitek: organizovanou prohlídku v továrně Roshen. Vinnycja láká návštěvníky i největší plovoucí fontánou v Evropě s multimediální show.

Vynechávám blikající show a mířím do Muzea retrotechnologie. Budova připomíná cirkusové šapitó, uvnitř najdete 2000 archivních fotoaparátů, televizorů, motocyklů, kol, aut, ve kterých se můžete vyfotit (je tu jediný originál Moskviče 401 na Ukrajině), či šicích strojů a gramofonů. Excentrický majitel Olexij vám k prohlídce zahraje na bicí.

Pokud křižujete Ukrajinu vlastním autem, dvanáct kilometrů od Vinnycje, nedaleko obce Stryžavka, se můžete v Historickém pamětním komplexu obětem nacismu podívat na ruiny Werwolfu, Hitlerova vojenského velitelství na východní frontě. Kamenné útvary na travnatém území jsou údajné pozůstatky základny vůdce třetí říše. Němci však těsně před vstupem sovětských vojsk do Vinnycje bunkr odpálili a dokumentace nálezů skončila v moskevských archivech KGB.

Kamenec Podolský: město pro princezny

Na zídce se střídá jedna nevěsta za druhou. Je sobota a vyhlídková plošina se zaplnila svatebními páry. Fotku před pohádkovým hradem ze 14. století chce mít každá „princezna“. Čekám do úterý, kdy se město vyprázdní. Vystupuji na každou věž, přes okénka pozoruji letící balony s turisty a nestíhám žasnout, že tak podmaňující stavba není známa mezi zahraničními návštěvníky.

Hned za hradem vystupuji po travnaté cestičce ke „Stolu smíření“ neboli Pomníku sedmi kultur, které přispěly ke vzniku města. Kovová koruna na betonovém disku uprostřed širého pole, odkud je vidět město i hrad, je mementem událostí, kterými si město prošlo. Navzdory turecké invazi, válkám a represím v 30. letech minulého století je Kamenec Podolský (Kamjanec-Podilskyj) po Lvově a Kyjevě třetí město Ukrajiny s nejvyšším počtem památek.

Hned vedle hlavního náměstí Rynok nacházím unikátní chrám – katedrálu svatého Petra a Pavla s minaretem a Bohorodičkou na vrcholu. Turci si během okupace neváhali ke kostelu přistavět kus své kultury. Vynesli z něj všechny ikony, kterými údajně vydláždili ulice ve městě, a zpustošili hroby na hřbitově. Když se vlády chopili Poláci, na minaret dosadili Bohorodičku. Ta se tam udržela i v dobách, kdy z chrámu soudruzi udělali muzeum ateismu.

Centrum za poslední roky zažilo masivní rekonstrukce budov, což je vidět v elegantních uličkách vedoucích k Rynku. Stačí však odbočit o ulici dál a jste v jiném světě, kde dominují polorozpadlé rezidenční budovy. Nebo nenápadné historické poklady, jako ruiny arménského kostela, z něhož dnes zůstala jen zvonice a zbytky základů. Až sem zabloudíte, nenechte si ujít Muzeum starožitností a jeho vnější expozici – lapidárium staroslovanských idolů.

Je Ukrajina jiná, než jakou si ji pamatuji z dětství? V něčem se změnila radikálně (o patriotismu se nemluví už jen mezi čtyřmi stěnami), v něčem to jde dopředu pomaleji (zákaznický servis, úroveň silnic) a některé situace mě i dnes vracejí v intenzivním déja vu čtyřicet let zpět (hraniční přechody). Způsob a rychlost modernizace země si cestovatel nevybírá. Ale jedno je jisté. Na Ukrajinu se už dávno necestuje za bizarností postsovětského státu. Na podobné stereotypy je příliš velká i příliš blízko.