Epirus, Řecko: hory a moře

Epirus, Řecko: hory a moře Zdroj: Ivana Grešlíková

Maramureš, Rumunsko: pohádkové ticho
Tiraspol, Podněstersko: silný závan minulosti
3
Fotogalerie

Východoevropské srdcovky cestovatelky Ivany Grešlíkové

Východ Evropy sice sdílí společnou politickou minulost, ale dnes jsou jeho společným rysem málo známá místa. Konkrétně hory a venkov, kam nevedou zpevněné cesty a kde se přenesete pár desetiletí dozadu.

1) Epirus, Řecko: hory a moře

Hory a Řecko mohou být na první pohled zvláštní kombinace. Ovšem dokud neobjevíte region Epirus na severozápadě. Chybí mu infrastruktura a v tom je jeho kouzlo. Mě nejvíc dostaly klenuté kamenné mosty, kterých je v Epiru 75. Spojují vesnice s vápencovými chaloupkami, mnohé z nich opuštěné. Za všechny vyberu Kalarítes s 15 obydlenými domy a Kípoi s trojobloukovým mostem. Epirem prochází mezinárodní turistická trasa E6 a jiné, které najdete značené na místních tabulích. Pokud bych se měla vrátit na jediné místo ve zdejším národním parku Pindos, byl by to 20 km dlouhý kaňon Víkos s hloubkou 490 m. Odměnou za výšlap jsou výhledy i bohatá flóra, konkrétně léčivé rostliny, které zde sbírají lidoví léčitelé. Ztišit mysl a tělo po treku se dá v byzantských chrámech a svatyni boha Dia, nejstarší starověké řecké věštírně, ve vesnici Dodóna. Hned vedle se nachází amfiteátr z 3 st. př. n. l., kam se vejde 17 000 lidí. Stát uprostřed pódia se zavřenýma očima byl jeden z nej zážitků v Epiru.

2) Maramureš, Rumunsko: pohádkové ticho

Rumunská pohádka je první, co mě napadne, když se řekne Maramureš. Kraj na severovýchodě hraničící s Ukrajinou je jednou z mála zachovalých rustikálních oblastí východní Evropy. Políčka s hromadami sena, kde se jako mravenci pohybují zemědělci s koňmi, povozy místo aut, zachovalé řemeslo dřevořezby, tradiční jídla, ţuică čili 40% pálenka ze švestek, jablek nebo hrušek – to vše se zde zachovalo z čirého přesvědčení domácích, ne z vypočítavosti cestovních agentur. A je jedno, zda se sem vydáte na jaře, kdy se sází v zahradách a kopce zdobí rozkvetlé jabloně, nebo v létě, kdy se ochladíte v ledovcovém jezeře na vrcholu Pietrosul Rodnei, nebo na podzim, kdy se pálí ţuică, místní restaurace závodí v přípravě nejlepších hřibů na smetaně a domy se koupou v kouři z páleného listí, nebo i v zimě, kdy domácí v krojích chodí koledovat.

Mě nejvíce dojala přátelskost Rumunů ve vesnicích, přes které jsem se přesouvala k ukrajinské hranici. Pozvání na lokše, hřiby, ţuiku jsem přestala počítat po tom, co mi majitel muzea kultury v nejmenované vesnici ukázal pálenku tekoucí z trubičky na vstupní bráně do domu. Hosty vítá a vyprovází s dřevěným kalíškem alkoholu, ale na noc ji zavírá kvůli žíznivým sousedům. Že mají v Maramureši smysl pro humor, si potvrdíte i na jejich Veselém hřbitově v Săpânţe. Přes 800 hrobů zdobí dřevěné kříže a vtipné mikropříběhy ze života zesnulých. Kolorované kříže se staly známými i za hranicemi. Dnes si je u místních řezbářů objednávají cestovatelé z Japonska či USA.

3) Tiraspol, Podněstersko: silný závan minulosti

Retrotrolejbusy ze 70. let, ulice pojmenované podle revolucí či jejich lídrů, monstrózní budovy z období socialismu, napodobeniny značek rychlého občerstvení, prázdný obchod s předraženými francouzskými croissanty, tank u hlavní silnice a skleněné budovy bank či ministerstev, které je zakázáno fotit. Tohle jsou obrazy, které jsem si odnesla z Tiraspolu – hlavního města Země-Nezemě. Podněstersko, oficiálně Podněsterská moldavská republika, je de facto součást Moldavské republiky. Území vyhlásilo svou samostatnost v roce 1992, ale jeho nezávislost uznávají jen „státy“ s podobným statusem: Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Svět sice Podněstersko neuznává, přesto má svého prezidenta, hymnu, a dokonce i měnu, která je po odchodu ze země drahocenným suvenýrem. Nikde jinde vám totiž bankovky nerozmění. Kromě klasického okruhu k soše Lenina, tanku a stíhačce absolvujte prohlídku s místním průvodcem na místo, které není na mapě: vrakoviště bez příběhu, o němž na internetu nenajdete ani stopu.