nahoru

Neznámé Kalmycko: Domov evropských buddhistů v krajině stepí a jezer

Jolana Sedláčková 5. října 2021 • 06:30
Neznámé Kalmycko: Domov evropských buddhistů v krajině stepí a jezer
foto: Jolana Sedláčková

Na jihovýchodě Evropy, severozápadně od Kaspického moře, leží v oblasti stepí, pouští a polopouští území velké přibližně jako Česko. Žije tu jen 270 tisíc obyvatel. Jedna z ruských autonomních republik, země buddhistů, Kalmycko.

Přijíždíme sem z Rostovské oblasti po úzké silničce zasazené v naprosté rovině mezi poli a nekonečnými pastvinami. Slunce pálí od samého rána a horký vzduch se tetelí nad popraskanou asfaltkou. Na začátku července už má tráva na loukách nažloutlou barvu. Lituji, že jsme sem nepřijeli na jaře, kdy ve zdejších stepích rozkvétají tisíce nádherných červených tulipánů. Teď nás ve zcela liduprázdné krajině kromě stáda koz vítá jen osamocená plechová cedule s vyobrazenou kalmyckou vlajkou a ruským nápisem Kalmycká republika. Vlajka má podobu zlatožlutého obdélníku, uprostřed kterého se vyjímá modrý kruh s bílým lotosovým květem složeným z devíti okvětních lístků. Horních pět lístků ztělesňuje pět kontinentů světa, čtyři spodní symbolizují touhu obyvatel republiky po přátelství a spolupráci se všemi národy na Zemi.

Jediní v Evropě

Na rozdíl od hranic mezi autonomními republikami na Kavkaze tady nestojí žádný policejní ani vojenský checkpoint. Pohyb osob tu nikdo nehlídá a nekontroluje. Cestou do Elisty, hlavního města, míjíme první stavby s buddhistickými motivy a já mám dojem, jako kdybychom už dávno nebyli v Evropě. Připadám si jako někde v dálkách na východě, na křižovatce dávných nomádských civilizací ve Střední Asii. Není divu. Zdejší obyvatelé, Kalmyci, jsou potomci západomongolských kmenů, které do oblastí dolní Volhy a na sever Kaspického moře přišly na přelomu 16. a 17. století z oblasti Džungarska (z dnešního severního Sin-ťiangu na severozápadě Číny) a s sebou přinesli i svoji kulturu. Kalmyci vyznávají buddhismus a Kalmycká republika je jediným evropským regionem s převahou tohoto náboženství.

Období temna

Novodobá historie se s Kalmyky vůbec nemazlila. V první polovině 20. století byl tento kočovný národ vystaven násilné kolektivizaci, stihly ho dvě vlny hladomoru a nakonec ho velmi silně poznamenaly nedobrovolné deportace vedené na rozkaz Josifa Stalina. Během druhé světové války Stalin obvinil Kalmyky z kolaborace s Němci a za trest je nechal všechny vystěhovat do Střední Asie a na Sibiř. Lidé byli odváženi ve vozech na dobytek, část jich nepřežila. Následně byla zrušena Kalmycká republika a její území se rozdělilo mezi okolní oblasti. Názvy všech měst a obcí byly změněny na ruské. Elista byla přejmenována na Stěpnoj. Přeživší Kalmyci se domů mohli vrátit až po Stalinově smrti, v roce 1957. Svoje domovy a půdu našli mnohdy obsazené Rusy, kteří se tam mezitím nastěhovali. Dnes tragické události deportace připomíná Památník exodu a návratu vybudovaný v Elistě, která má od roku 1957 zase zpět svoje původní jméno.

Starý chrám

Během 20. století byly v Kalmycké republice zničeny také všechny buddhistické chrámy. Obnovovat se začaly až v 90. letech. Asi šest kilometrů od Elisty nedaleko od vesnice Aršan se nachází chrám Sjakusn-sume, kterému místní říkají někdy jednoduše Starý churul (Starý chrám Kalmyků). Jeho stavba trvala čtyři roky a byla financovaná z darů místních obyvatel a z prostředků prvního prezidenta Kalmycké republiky. Posvětil ji sám 14. dalajlama. Až do roku 2005, kdy byl slavnostně otevřen Zlatý chrám Buddhy Šákjamuniho v centru Elisty, byl tento chrám největším buddhistickým chrámem v republice.

Chrám stojí zcela osamoceně v širých stepích, není zdaleka tak honosný jako zlatý chrám v hlavním městě a nemíří sem ani tolik turistů, protože bývá pro veřejnost velmi často uzavřený. Od parkoviště k němu vede obyčejný chodníček z betonové zámkové dlažby. Po stranách ho lemují ovocné stromy a uprostřed se táhne dlouhý záhon s růžemi. Ve větru se třepotají na provázcích zavěšené barevné praporky s vepsanými modlitbami a mantrami. Nejvíce jich visí kolem tří bílých stúp umístěných po pravé straně přístupové cesty k chrámu. V jejich stínu se schovává toulavý pes. Musí mu být horko. Na tváři cítím poryvy nezvykle teplého větru. Je to, jako kdyby mi foukal fén přímo do obličeje. Kalmyci s oblibou říkají, že v jejich zemi vítr fouká jen dvakrát do roka, půl roku na jednu stranu a půl roku na druhou. Musím se usmát, určitě mají pravdu.

Před chrámem podle buddhistické tradice roztáčíme modlitební mlýnky a záhy obdivujeme průčelí stavby, kterou na vrchu zdobí zlatá socha kola dharmy se dvěma daňky po stranách. Spodní část chrámu vypadá jako typický tibetský klášter, horní má podobu dvojstupňové pagody. Panuje tady úžasné ticho a mír. Naší přítomnosti si všimne drobný dědeček, nechá zalévání záhonů a spěchá za námi. „Chtěli byste se podívat dovnitř?“ ptá se a v rukou drží svazek klíčů. Přikývneme a dědeček před námi otvírá velké těžké dveře. Přes předsíň se třemi dveřmi vstupujeme do obrovské síně. Zouváme se a kráčíme bosí po příjemném měkkém koberci. Ve vzduchu opojně voní kadidlo a kouř z hořících svíček. Chrámem procházíme ve směru hodinových ručiček. Našlapujeme opatrně a co nejtišeji. Nechceme nijak narušit posvátnou atmosféru a harmonii, které tady vládnou. Vnitřek chrámu září pestrými barvami. Stěny i sloupy pokrývají malby s buddhistickými motivy. Celé místnosti vévodí tři a půl metru vysoká pozlacená socha Buddhy sedící na oltáři. Nechybí ani bohatá květinová výzdoba. Kromě kýčovitých aranžmá z umělých květin obklopují oltář i vázy s nařezanými čerstvými růžemi. Do kasičky vhodíme drobné dary a také si hladíme dlouhosrstou chrámovou kočku, která si hoví na kobercích a evidentně tady vede poklidný a spokojený život. Fotit se tu nesmí. Kromě nás do chrámu přichází ještě jedna návštěvnice, Ruska z Elisty. Paní Galina se v Elistě narodila, ale na chrám se dnes přijela podívat úplně poprvé. Od dědečka dostaneme na rozloučenou bonbony a slíbíme paní Galině, že na ni počkáme a zavezeme ji zpátky do Elisty, kam máme stejně namířeno.

Mezi Kalmyky a Rusy

„A kde byste chtěla vysadit?“ ptám se paní Galiny, když se uvelebí se svými taškami na zadních sedačkách. „Třeba v parku Družba,“ navrhuje paní Galina. V populaci obyvatel Kalmycké republiky tvoří Rusové zhruba jednu třetinu, a i když vznikla po celé zemi řada staveb vztahující se k původní kalmycké buddhistické tradici, je tady velmi patrný silný ruský vliv. Hlavní náměstí v Elistě se jmenuje po Leninovi, tyčí se tam i jeho socha a ostatně jako v každém ruském městě ani tady nechybějí památníky oslavující hrdiny Sovětského svazu. Do choulostivých otázek na toto téma se ale raději nepouštíme a hovor zavedeme na počasí. „Kolik tady míváte stupňů v zimě a kolik v létě?“ vyzvídám. „V zimě? To bývá minus dvacet, vzácně i minus třicet. A v létě? V létě stoupají teploty ke čtyřiceti až padesáti stupňům,“ přehání paní Galina a raduje se z mého překvapeného výrazu. „To si vůbec neumím představit!“ kroutím hlavou a kontroluji aktuální teplotu na displeji na palubní desce. Právě teď ukazuje třicet osm stupňů!

Fronta na čeburek a pagoda Sedmi dní

Loučíme se s paní Galinou. Z parku Družba je to jen kousek na Leninovo náměstí. Cestou si vyhlédneme příjemně vyhlížející stánek s rychlým občerstvením a s nejdelší frontou. Obsluze za okénkem jde práce rychle od ruky a za chvíli už oba držíme v ubrousku obrovský, tukem nasáklý čeburek ve tvaru půlkruhu. Jedná se o těsto plněné mletým jehněčím masem, cibulí a v tomhle případě i strouhaným sýrem. Těsto se obvykle smaží ve fritovacím hrnci ve slunečnicovém oleji. Pokrm pochází z krymskotatarské kuchyně, největší oblibě se těší v oblasti Severního Kavkazu, ale postupně se rozšířil prakticky do všech koutů bývalého Sovětského svazu. „Možná kdyby to nebylo tak mastné,“ poznamenávám rozpačitě a ukusuji další sousto. Všichni místní si však nesmírně pochutnávají, to jen já jsem zapomněla, že mongolské chutě jsou přece jen trochu jiné než ty naše.

Na rozpáleném Leninově náměstí se jako jasná dominanta vypíná pagoda Sedmi dní a dává jinak šedému betonovému prostranství orientální nádech. V horkém létě nabízí příjemný stín a děti si tady užívají především vodu, která tryská ze čtyř fontán umístěných v rozích červené, zlatými prvky zdobené pagody. Uprostřed se vyjímá skoro dva metry vysoký modlitební mlýnek, který byl kalmyckým buddhistům darován z tantrického kláštera v Indii v den sedmdesátých narozenin 14. dalajlamy. Obří válec obsahuje sedmdesát pět milionů manter a váží dvě tuny. Roztočit ho tedy není úplně snadné.

Zlatý chrám

Elistu nemůžeme opustit, aniž bychom viděli slavný Zlatý chrám Buddhy Šákjamuniho, který je největším buddhistickým chrámem v Kalmycké republice a patří k největším buddhistickým chrámům v celé Evropě i Rusku. Budova na výšku měří úctyhodných třiašedesát metrů a svým monumentálním vzezřením a majestátním vzhledem skutečně ohromuje. Na rozdíl od komorního a poklidného Starého churulu tento chrám pulzuje životem. Sedneme si dozadu do rohu a tiše sledujeme dění uvnitř hlavního sálu. Ve vzduchu se nesou mantry, které pronášejí věřící monotónním hlasem. Někteří upínají zrak na devítimetrovou sochu sedícího Buddhy, jiní jsou zcela ponořeni do meditace a nepřítomným pohledem hledí kamsi do prostoru před sebe. Moji pozornost nejvíce upoutá starší dáma u otevřeného okna. V ruce drží korálky mála, které připomínají růženec a nejčastěji se používají k počítání manter. I přes pokročilý věk se klaní a lehá si na podložku na zemi s ladností, elegancí a grácií. Po tvářích jí stékají slzy. Celá scéna působí velmi emotivně a já cítím vděčnost, že jsem mohla aspoň na okamžik nahlédnout do tohoto pro Středoevropany tak vzdáleného, neznámého a současně inspirativního světa.

Domov vzácných antilop

Z Elisty pokračujeme na jihovýchod, kde obilná pole už nadobro vystřídají zvlněné travnaté stepi s mělkými jezery. Silnička, po které jedeme, prochází středem Meklentické přírodní rezervace. Směrem na východ leží ještě další rezervace jménem Černé země. Obě chráněná území jsou nesmírně důležitá a významná, protože právě zde se jako na jediném místě v Evropě vyskytují kriticky ohrožené sajgy tatarské. Sajga tatarská se řadí mezi antilopy a má velmi nápadný prodloužený čenich s nosní dutinou, která slouží k filtrování prachem nasyceného vzduchu v létě a k ohřívání mrazivého vzduchu v zimě. Kromě podivuhodných antilop v těchto rezervacích žijí také jeřábi, dropi, supi a orli. Na žádného z těchto živočichů bohužel nemáme štěstí. Jediní živí tvorové, se kterými se setkáváme, jsou nakonec obrovská hejna sarančat.

Hledání unikátního jezera

Do této oblasti jsme se však vypravili ještě z jednoho důvodu. Někde tady ve stepích by se v soustavě Sostinských jezer mělo nacházet jedno jediné, které se od těch ostatních výrazně liší a vyniká neobvyklým růžovým zabarvením vody. Odbočujeme z hlavní silnice a po velmi špatné rozbité cestě směřujeme do vesnice Prikumskij, kterou již obývají severokavkazské muslimské národy – Avaři, Čečenci a Darginci. Tady, na venkově, nám naplno dochází, jak je Kalmycká republika ve skutečnosti málo rozvinutá, zaostalá a chudá.

Kličkujeme po zaprášených ulicích mezi nuznými domky a na konci vesnice se napojujeme na koleje vyjeté v písku. Před námi se otevře zvláštní polopouštní krajina s porosty pelyňku, přesypy písku, slanisky a oky vysychajících jezer. Na kouscích zeleně a u vody se pasou stáda ovcí. Na některých místech je půda značně podmáčená. Projíždíme hluboké louže a chvílemi se boříme do kluzkého bláta. Vyjeté koleje se různě spojují a zase rozdělují. Přesnou polohu onoho neobyčejného solného jezera neznáme, a tak bloudíme ve spleti rozbahněných cest. Skoro přestávám věřit, že jezero opravdu existuje.

Když ho konečně nalezneme, slunce už se pomalu sklání k obzoru. Jezero vysychá. Voda leží poměrně daleko od břehu a vůbec není tak růžová, jak jsme čekali. Seběhnu z menšího kopečku a opatrně kráčím po bývalém dně směrem k lesknoucí se hladině. Pod nohama mi křupou vysrážené krystalky soli. Čím více se blížím k vodě, tím hlouběji se propadám do lepivého bláta ukrytého pod tenkou solnou krustou na povrchu. Až k vodě se bohužel nedostanu a musím se spokojit s obdivováním barevných nánosů soli, které kolem jezera vytvářejí pozoruhodné oranžové struktury a formace. Nejúžasnější pohled na jezero se však nabízí z výšky. Odtud konečně naplno vynikne jeho naprosto fascinující růžová barva vody a mě teprve teď zaplavuje vlna radosti. „Našli jsme ho!“ Tohle je ta nejhezčí tečka za naším putováním napříč Kalmyckou republikou.


Proč jsou růžová jezera růžová?

Růžová jezera se nacházejí v mnoha zemích po celém světě. Jejich netypická barva není žádnou optickou iluzí, ale jedná se o přírodní jev. Prakticky všechna spojuje jedno – vysoká salinita vody. V takto drsném prostředí může růst a prospívat jen velice málo živých organismů. Jedním z nich je řasa Dunaliella salina, která produkuje velké množství betakarotenů způsobujících obarvení vody. Na vzniku růžového tónu kapaliny se mohou podílet také některé druhy bakterií. Mezi nejznámější růžová jezera na světě patří australské jezero Hillier, senegalské jezero Retba nebo třeba Laguna Salada de Torrevieja ve Španělsku. Další takto zbarvená jezera nalezneme i v Íránu, Turecku, Bolívii, Ázerbájdžánu a v řadě dalších států.

Jolana Sedláčková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země