nahoru

Malebné Slovinsko: Nenápadná země nepatří k našim častým cílům pro dovolenou. A to je velká škoda

Honza Čermák 29. září 2021 • 06:10
Malebné Slovinsko: Nenápadná země nepatří k našim častým cílům pro dovolenou. A to je velká škoda
foto: Honza Čermák

Západní Slovinsko je rozlohou menší než Jihočeský kraj, ale i na tak malém území nadchne nevídanou rozmanitostí. Putujete mezi alpskými štíty, krásnými jezery, působivými vodopády, úžasnými jeskyněmi, kolem čarovné tyrkysové řeky, útulnými městečky i plážemi. Stačí jediný týden a vracíte se plní zážitků. To všechno jen pár hodin cesty od českých hranic.

Probíhající pandemie nevzala Slovincům jejich pohodovou přátelskou náturu a už vůbec neubrala zemi, která se oprávněně brání označení balkánská, nic z její malebnosti. Přesvědčil jsem se o tom hned od prvního dne, kdy jsme nočním vlakem dojeli na skromné lublaňské nádraží, tam si půjčili auto a vydali se po kvalitní dálnici na sever.

To jsou panorámata!

Tenhle citát z filmů o rodině Homolkových mi naskočil opakovaně, koneckonců co jiného čekat od Solčavské panoramatické cesty, nezpevněné silnice u rakouské hranice, plné výhledů do Logarské doliny a usedlostí či farem, kde si můžete pořídit domácí mléčné nebo masné výrobky, případně i složit hlavu. V ideálním případě se dá trasa pojmout jako okruh s krátkou procházkou k devadesátimetrovému vodopádu Rinka, nás ale bohužel vrátila značka s informací o stavební uzavírce.

Náladu jsme si spravili na náhorní plošině Velika Planina, která se po staletí používala k pastvě dobytka. Po krátkém výšlapu z posledního záchytného parkoviště Mačkin Kot jsme si připadali jako v pohádce. Zvlněnou travnatou krajinu zdobily více než dvě stovky salaší a jeden kostelík, mezi nimiž se volně procházely krávy. Neutuchající zvuk jejich zvonců dodával místu venkovsky zenovou atmosféru. K té přispělo i minimum návštěvníků a v neposlední řadě příjemné posezení u venkovního dřevěného stolu jedné ze salaší, v nichž si můžete vychutnat místní speciality, jako jsou třeba ajdovi žganci, prostý pokrm z pohankové mouky, v našem případě doplněný výtečnými škvarky. Při pohledu na majestátní hory v pozadí mi na mysl přišel další citát z Homolkových: „Do mě ti vstoupil takovej klid…“

Mezi prameny

Klidná byla i noc v penzionu v Kamnišské Bistrici, ukrytém v lese nedaleko nástupní stanice poměrně drahé lanovky, kterou se dá na Velikou Planinu také dostat. Odtud jsou to slabé tři kilometry k pramenu třiatřicet kilometrů dlouhé řeky, která dala osadě jméno. Zaparkovat se dá přímo na místě, ale krásné počasí nás přimělo k příjemné procházce se zastávkou u svíravě hluboké soutěsky Predaselj. Kdybychom měli víc času, odbočili bychom i k vodopádu Orglice. Víc nás ale lákal avizovaný pramen, který si rozhodně nepředstavujte jako slabý čúrek vyvěrající mezi kameny. Uvítalo nás křišťálově čisté jezírko, z něhož voda odtékala přes zurčivý malý jez pod kamenným mostem. Při obcházení jezírka vegetace houstla, přecházeli jsme po kluzkých kládách, až jsme se ocitli v zelené divočině, kterou by nepohrdl ani Indiana Jones.

Musím se přiznat, že tenhle nenápadný skvost se stal mou srdeční záležitostí víc než Planšarské jezero ve tvaru srdce. To je totiž oblíbeným turistickým cílem, takže jsme se o ně museli dělit s desítkami návštěvníků. Stačilo se ale vydat na nenáročnou procházku do údolí Ravenska kočna a o samotě jsme si vychutnávali nádhernou horskou scenérii s českou stopou. Nedaleko odtud totiž leží první horská chata ve Slovinsku, kterou v roce 1900 postavili Češi. Na jejich počest se jí říká Češka koča (Česká chata). Pokud vás lákají obtížnější vysokohorské treky, můžete v ní přespat a ráno se vydat za dobrodružstvím. My si tenhle plán nechali na příště a místo toho se zastavili osvěžit u dalšího pramene, tentokrát minerálního. Jmenuje se Jezerska slatina, najdete ho hned u silnice a má pozitivní léčivé účinky na srdce a žíly. Jen byste ho neměli za den vypít víc než dvě deci.

Obrazně by se za zdroj dalo označit i středověké město Kranj, v tomto případě za zdroj slovinské kultury. Působil zde například národní básník Franc Prešeren, autor textu slovinské hymny. Město leží na vysoké skále nad soutokem řek Sáva a Kokra a krátká procházka historickým centrem nás zavedla až do parku Pungert s kostelem a prosklenou vyhlídkovou terasou, z níž nás ohromil pohled do hlubokého kaňonu druhé ze jmenovaných řek. Zchladit se můžete v kostnici pod gotickým kostelem svatého Kancijana, příznivce moderní architektury by naopak mohla zaujmout budova městské knihovny.

Do jámy lvové

Útulnějším dojmem na mě ovšem zapůsobila nedaleká Škofja Loka (v překladu Biskupská louka), která pro změnu leží na soutoku dvou ramen řeky Sory. Podlouhlé náměstí s barevnými fasádami a úzké křivolaké uličky mi připomínaly ta nejhezčí česká města. Český Krumlov evokuje i nejstarší dochovaný slovinský most, v jehož středu se tyčí socha svatého Jana Nepomuckého.

A když už jsem u svatých, poblíž města jsme pak navštívili dva kostelíky v okolí. Oba jsou položené vysoko, obklopené přírodou a oba – kostel svatého Kříže na vrchu Križna Gora i často fotografovaný farní kostel svatého Tomáše (Sveti Tomaž) – byly zamčené, což byl bohužel případ takřka všech kostelů, které jsme ve Slovinsku navštívili. Tedy s výjimkou těch na jihu, kde je patrný italský vliv. Nicméně jsme si mohli užít doslova božský klid, na což jsme s láskou vzpomínali jen o pár hodin později. Po krátké zastávce na odlehlém, nijak označeném místě, odkud je na kostel svatého Tomáše nejlepší výhled, jsme se totiž dostali do nejturističtější oblasti celé země.

A byl to tvrdý náraz – parkování v obci Ribčev Laz vyzkoušelo naše nervy, přechod přes most ke kostelu svatého Jana Křtitele připomínal hru Tetris. Raději jsme po chvíli popojeli kolem břehu největšího a snad i nejkrásnějšího přírodního slovinského jezera, Bohinjského, dál na místo, odkud jsme mohli podniknout příjemnou procházku po oblázkové pláži. V bezvětří se v zelenkavé hladině krásně odrážejí okolní hory, jako by se jich člověk mohl dotknout. Z předchozí návštěvy jsem věděl, že vodopád na řece Savici, která jezero napájí, je sice velmi fotogenický, ale sdílení malé vyhlídkové lávky s ostatními až tak příjemné není. Raději jsme tedy zamířili do dalšího turistického cíle, který je ovšem podstatně prostornější.

Snad to bylo pozdním odpolednem, snad tím, že byla kvůli koronavirovým opatřením stezka průchozí pouze v jednom směru, každopádně jsme si soutěsku Vintgar užili takřka o samotě, a navíc za ideálního podvečerního světla. Vůbec nechápu, že tohle nádherné místo bylo objeveno v roce 1891 čirou náhodou. Pohodlná dřevěná stezka měřící poctivou anglickou míli nás provedla kolem koryta divoké řeky Radovna obklopeného sytě zelenou vegetací a ostře řezanými vysokými skalními stěnami. Za každým převisem na nás čekala další a další podívaná na fantastický výtvor matičky Přírody. Od cílového vodopádu Šum jsme pak měli na výběr ze dvou zpátečních cest. Na radu našich předchůdců jsme se vydali směrem ke kostelu svaté Kateřiny, od něhož se naskýtají krásné široké výhledy do okolní krajiny.

Nahoru a dolů

Bohinjské jezero bylo pouhým tréninkem na obležení jezera Bledského. Ale co naplat, vypravit se do Slovinska bez pohledu na kostel Nanebevzetí Panny Marie na ostrůvku uprostřed sytě modré hladiny je jako nezajít v Paříži k Eiffelovce. Před davy se dá uprchnout na dvě vyhlídky. Výstup na Malou Osojnici není zvlášť náročný, navíc vede lesem, ale v panujícím horku jsem se i přesto pořádně zapotil. Možnost mít celé jezero s majestátními Alpami v pozadí jako na dlani ale za půlhodinovou námahu rozhodně stojí. Abychom se vyhnuli stejné cestě a sestupu po dlouhých, nepříjemně strmých schodech, vrátili jsme se přes vyhlídku Ojstrica. Těžko rozhodnout, kterou z těch dvou bych doporučil víc. Pak už jsme sestoupili ke kempu, odkud se dá pohodlně dokončit příjemný okruh kolem jezera.

Po povinném zářezu jsem se těšil na klenot, který jsem při své slovinské premiéře objevil víceméně mimoděk. Tehdy jsem se bál, jestli vůbec jedeme správně, protože jsme nepotkali živou duši. Tentokrát bylo nově vytvořené parkoviště pod vodopádem Peričnik v podstatě plné, a navíc placené, přestože příjezdová cesta zatím zůstala nezpevněná. Po bledské rozcvičce už pro nás byl výšlap k oběma ramenům vodopádu hračkou. Ve spodní části padá voda prudce z výšky 52 metrů, ale kouzlo spočívá spíš v tom, že se za mohutným proudem vody dá projít. Totéž platí i o druhé části Peričniku, o které podle mě spousta návštěvníků ani neví. Přitom stačí pokračovat o několik lesních zákrut výš a aspoň já osobně si připadám jako v ráji. Výška vodopádu je v tomto případě pouze třetinová, ale jeho prostředí mi připadá omračující.

Poslední výšlap nás čekal v malé přírodní rezervaci Zelenci u známého lyžařského střediska Kranjska Gora. Tentokrát šlo jen o pár schodů na vyhlídkovou věž, z níž jsme měli jako na dlani průzračné smaragdové jezírko s pstruhy a malými podvodními vulkány. To, že se nacházíme ve vstupní bráně do národního parku Triglav, prozradily alpské štíty v pozadí. Z jiného úhlu jsou k vidění i u jezera Jasna, což je ve skutečnosti dvojice propojených umělých jezer. Právě tam jsem zažil druhý šok dne – i tady praskala parkoviště ve švech a lidé byli naprosto všude, na fotku s ikonickou sochou kamzíka se stála fronta.

Tyrkysová kráska

Ráno, při odjezdu směrem do průsmyku Vršič, už ale jezero působilo ospalým dojmem. Provoz byl poměrně slabý i v padesáti očíslovaných serpentinách vedoucích dost strmě přes sedlo ve výšce 1611 metrů nad mořem do Trenty – 24 nahoru, 26 dolů. Silnici vybudovali v roce 1915 ruští zajatci, na jejichž počest byla za osmou zatáčkou postavena pravoslavná dřevěná kaplička. Ta je jedinou atrakcí na trase, o zbytek se starají působivé výhledy na okolní horská pásma. Kromě zjevného rozhledu z nejvyššího bodu průsmyku se vyplatí zastavit i na vyhlídce Šupca, odkud se představují všechny velikány nad pramenem řeky Soči.

A právě na tuhle tyrkysovou krásku a celé její údolí jsem se těšil snad nejvíc. Vodáci ji milují, mě očarovala i ze břehu, z Napoleonova mostu nebo z řady visutých lávek po jejím toku. Jednoznačně nejvíc mě ale dostala v místě, kde se na svém konci rozšiřuje soutěska Velika korita. Kombinace skal a smaragdové řeky tu vytváří fascinující scenerii, která ty odvážnější podněcuje ke skoku do průzračné a chladné vody. Podobnou podívanou, jen v menším měřítku, nabízí i Mala korita u kempu Korita.

Po průjezdu oblíbeným turistickým střediskem Bovec je s trochou pozornosti možné zahlédnout nejvyšší (106 m) a nejmohutnější slovinský vodopád Boka. Až k němu se ovšem snadno dostat nedá, tentokrát jsme si raději zajeli k nedalekému a podstatně menšímu vodopádu Virje na krátké říčce Gljun. U něj nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě nesmlouvavého parkovacího automatu, který požadoval nehorázných pět eur za hodinu, přičemž k vodopádu se dá dojít za pár minut. Ten neohromí silou, výškou ani jiným měřitelným parametrem, ale prostředím – jako byste se najednou ocitli v odlehlé džungli. Koupání povoleno.

Už jsem se zmínil o ruských válečných zajatcích, v téhle oblasti ale padla během první světové války i řada italských vojáků. Právě jim je věnována kostnice v kostele svatého Antonína Paduánského na vrchu Grič, který se vypíná nad městem Kobarid. Po pohodlné asfaltce lemované kamennou křížovou cestou jsme se dostali až ke stavbě vybudované na nezvyklém osmiúhelníkovém půdorysu, kde se údajně nachází ostatky více než sedmi tisíc padlých Italů.

Pak už je to jen nějakých deset kilometrů do městečka, které se proslavilo Tolminskými soutěskami, vyhloubenými řekami Tolmina a Zadlaščica. Procházkový okruh je fyzicky o něco náročnější než stezka Vintgarem, atmosféra tu panuje o něco temnější, jak napovídají názvy některých zastávek. Kromě soutoku zmíněných řek a skalního útvaru ve tvaru medvědí hlavy tu na vás totiž čekají i Dantova jeskyně či vysoko položený Ďáblův most. Mně nejvíce padl do oka termální pramen v pohádkově ponurém zákoutí.

Pod italským vlivem

V další části putování jsme občas zapochybovali, zda už jsme nepřejeli italské hranice. Vliv sousední země je vizuálně patrný především ve městech a v městečkách, na která jsme se ten den zaměřili zejména. K loučení se Sočou je ideální obec Kanal (ob Soči) se skrumáží barevných domků a 17metrovým mostem, který je každoročním svědkem oblíbených skoků do řeky. Zdrželi jsme se tu jen na snídani, strávit tu víc času není potřeba.

To prastarý Štanjel ve vinařské oblasti si zaslouží víc pozornosti. Prohlídku jsme začali v liduprázdné Ferrariho zahradě, z níž se otevírají široké výhledy na okolní městečka usazená ve zvlněné krajině, která působí jako zalesněnější verze Toskánska. Kromě půvabného jezírka s ostrůvkem a zdobným můstkem je zahrada zajímavá i důmyslným vodovodním systémem. Procházka přilehlou spletí křivolakých uliček mezi hradem a kostelem obehnanými starým opevněním byla poklidnou exkurzí do světa několik století zpátky.

Pokud bych se musel rozhodnout, které slovinské město doporučit, bez váhání (Lublaň promine) bych zvolil přímořský Piran. I když moc slovinsky nevypadá, vždyť v letech 1918–1954 patřil Itálii. Připadáte si tu jako ve zmenšené verzi Benátek, jen vodní kanály nahrazuje jedna z mála slovinských pláží a pobřežních promenád. Ne nadarmo se nejkrásnějšímu místnímu domu na půvabném Tartiniho náměstí říká Benečanka. Od něj jsme úzkými uličkami zamířili kolem minoritského kláštera na městské hradby, odkud je na Piran ten nejkrásnější výhled, jehož dominantou je kostel svatého Jiří se zvonicí, přiznanou kopií benátské věže baziliky svatého Marka. I od ní se naskýtá okouzlující pohled na hustou skrumáž červených střech.

Italský dojem ještě podtrhla podvečerní zastávka ve vesnici Hrastovlje s románským kostelíkem Nejsvětější Trojice ze třináctého století s cennými freskami. Ten je obehnán nejen obrannou kamennou zdí, ale také vinicemi.

Z jeskyně do jeskyně

Když jsem byl ve Slovinsku poprvé, vybíral jsem mezi dvěma jeskynními systémy. A protože mi billboardy s vláčkem zvoucí do jeskyně Postojna (Postojnska jama) připomínaly Disneyland, padla tehdy volba na jeskyně Škocjanské. Nelitoval jsem, ale dnes jsem moc rád, že jsem tentokrát dal Postojně šanci. Vláček není samoúčelnou atrakcí, krasový komplex je obrovský a z pěti prohlídkových kilometrů ukousne značnou část, navíc jízda mezi miliony krápníků je zážitkem sama o sobě. Následnou pěší prohlídku jsme pak absolvovali s otevřenými ústy. Obří sály, nekonečné krápníkové formace, vivárium se vzácným macarátem… Tuhle potemnělou hodinu a půl se nezdráhám označit za jeden ze svých největších cestovatelských zážitků.

Výhodná nabídka kombinované vstupenky zahrnovala kromě jeskyně i prohlídku nedalekého Predjamského hradu. Ten působí impozantně především tím, jak je vklíněn do skalního převisu a napojen na druhý nejrozsáhlejší jeskynní systém ve Slovinsku. Ale teprve uvnitř jsme ocenili jeho jedinečnost. Návštěvníka tu nečeká zdobný interiér ani bohaté středověké vybavení, hlavou jsme kroutili nad nezvyklým propojením stavby s nepoddajnou přírodou. Příjemným bonusem byl audioprůvodce v češtině.

České pouto

Kruh se uzavřel, jsme opět v Lublani. Jejím nejsympatičtějším rysem je pro mě to, že se dá v pohodě projít pěšky, k čemuž bohatě stačí půlden. Nehonosí se žádnou jednoznačnou dominantou typu Karlův most, i když Plečnikovo trojmostí v samém centru je počinem rozhodně nezvyklým. Ostatně Plečnikově tvorbě se ve slovinském hlavním městě vyhnete jen stěží. Pokud vás zajímá osobnost architekta, který zanechal nesmazatelnou stopu na tváři Pražského hradu a dalších míst u nás, rozhodně zamiřte do jeho domu (Plečnikova hiša), který je dodnes zachován v podobě, jakou měl v době jeho úmrtí. Poutavý výklad v netradičně řešeném domě byl tím nejlepším, co jsme v Lublani zažili. Nevyrovnal se mu ani pohled na město z terasy výškové stavby Nebotičnik nebo opatrná návštěva alternativního prostoru Metelkovo mesto, připomínajícího kodaňskou čtvrť Christiania.

Přehlížený klenot

Většina z uvedených míst by si zasloužila rozsáhlejší prostor, ale na to bych potřeboval celý časopis. Snažil jsem se aspoň přiblížit, jak neuvěřitelně rozmanitou mozaiku zážitků nabízí malá spřízněná země, kterou máme na dosah, a přesto ji značná část Čechů vnímá jen jako tranzitní území cestou na chorvatské pobřeží. Možná je to tak dobře, o to větším kouzlem zatím Slovinsko oplývá pro ty, kteří mají chuť ho ocenit.


Další západní chuťovky

  • Triglav – nejvyšší slovinská hora a národní symbol; především výstup přes údolí sedmi jezer bere dech
  • Korita Mostnica – kaňonovité údolí říčky Mostnice nad Bohinjským jezerem, méně známá alternativa Vintgaru
  • Vipavské údolí – malebná krajina posetá vinohrady a cyklostezkami
  • Kozjak – krásný vodopád ukrytý ve skalní dvoraně nedaleko Kobaridu
  • Lipica – vesnice se slavným hřebčínem, který si za nemalé vstupné můžete prohlédnout
  • Rakov Škocjan – opomíjená oblast s přírodními mosty, hlubokými průrvami a jeskyněmi
  • Križna jama – jeskyně, kterou si prohlédnete ze člunu plujícího po podzemních jezerech
  • Sečoveljské soliny (Sečovlje salina) – největší slovinské solné pánve nedaleko Piranu
  • Portorož – přímořské letovisko s nejdelší písečnou pláží v zemi a zahradami plnými růží, které daly městu jméno

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země