S postupujícími změnami klimatu se zvyšuje frekvence neobvyklých přírodních jevů, ke kterým patří i krutá sucha a extrémní teploty. Takové podmínky většinou přiřazujeme k africkým či asijským pouštím. I v „zelené“ Evropě se však již dnes dá nalézt několik lokalit, které můžeme s mírnou dávkou fantazie označit za pouště a které tak možná představují jistý náhled do budoucnosti.
Błędowská poušť
Błędowská poušť je jednou z několika malých pouští v polském Slezsku. Oblast o rozloze 32 čtverečních kilometrů je největším evropským vnitrozemským souborem pohyblivých písků, které dosahují hloubky až sedmdesáti metrů. Poušť je výsledkem působení člověka – s rozvojem hornictví v oblasti byly vykáceny lesy a vyčerpány zásoby podzemní vody. Poušť pokrývala v dřívějších dobách rozlohu až pětkrát větší než dnes a byla dostatečně rozsáhlá na to, aby během druhé světové války fungovala jako vojenské cvičiště pro německé Afrikakorps. Po válce byla poušť zredukována na dnešní velikost výsadbou borovic.
Olešské písky
V Chersonské oblasti na Ukrajině zhruba čtyřicet kilometrů východně od delty Dněpru je k vidění největší oblast navátých písků v Evropě, Olešské písky. Oblast vznikla v 19. století, když veškerou místní vegetaci spásly ovce a odhalily tak pískové podloží pocházející pravděpodobně z poslední doby ledové. Rozsáhlé písečné duny dosahují výšky až pěti metrů a v éře Sovětského svazu byly využívány jako střelnice piloty letectev Varšavské smlouvy.
Poušť Tabernas
Pokud bychom se drželi striktně odborných definic, byla by poušť Tabernas severně od jihošpanělské Almeríe jedinou opravdovou evropskou pouští. Oblast o rozloze 280 čtverečních kilometrů překvapí díky své nadmořské výšce nejen velmi suchým, ale také chladným podnebím. Krajina připomíná jak arabské pouště, tak americký západ a stala se tak vděčnou lokalitou pro evropské filmaře – natáčely se zde filmy jako Lawrence z Arábie či legendární spaghetti westerny Sergia Leoneho. Po těchto produkcích v poušti dodnes zůstává několik westernových městeček, která slouží jako turistické atrakce.
Dune du Pilat
Nejvyšší dunu v Evropě najdeme na pobřeží Atlantiku nedaleko francouzského města Bordeaux. V současnosti je Dune du Pilat tři kilometry dlouhá a 107 metrů vysoká a výstup na její prudké svahy nabízí vskutku spektakulární pohled jak na oceán, tak na okolní lesy. Duna vzniká navátím písku z mořského pobřeží a jako taková je pohyblivá. Každoročně se posouvá do vnitrozemí o zhruba pět metrů a začíná tak představovat jisté ohrožení pro své nejbližší okolí.
Accona
Kopcovitá oblast Accona jižně od města Siena v italském Toskánsku bývá často označována jako poušť, i když podmínky pro toto označení tak úplně nesplňuje. Krajina v oblasti připomíná měsíční krajinu, se skoro holými šedými kopci vyčnívajícími mezi vyschlými lány. Šedá barva zdejší půdy je důsledkem přítomnosti specifického typu jílu, který je znám jako mattaione. I přes nehostinné prostředí jsou zde k vidění osamocené farmy či solitární duby a cypřiše.
Deliblatska peščara
Deliblatské písky leží v srbské autonomní oblasti Vojvodina, nedaleko rumunské hranice. S rozlohou tři sta čtverečních kilometrů se jedná o největší jednolitý písčitý územní celek v Evropě. Charakteristické jsou písečné reliéfy s depozity hlubokými až dvě stě metrů. Oblast je i přesto, že se jedná o „poušť“, bohatá na rozmanitost flóry – k vidění je zde více než devět set druhů rostlin, včetně mnoha ohrožených endemitů. Žije zde i mnoho ohrožených druhů dravých ptáků, mezi nimi orel královský či raroh velký.
Duny Maspalomas
V Evropě zůstaneme jen nominálně a přesuneme se na Kanárské ostrovy při pobřeží Maroka. Na jižním pobřeží největšího z ostrovů Gran Canaria najdeme čtyři sta hektarů dun. Vznikly během poslední doby ledové, když ustoupivší oceán odhalil své písčité dno a vítr následně navál písek na pobřeží. Nově je povoleno po nich chodit pouze po vymezených stezkách.
Islandská vysočina
Další atypickou evropskou poušť najdeme v islandském vnitrozemí. Islandská vysočina je nehostinné, prakticky neobyvatelné místo, na jehož vulkanické půdě neroste v podstatě nic. Dešťová voda totiž půdou prochází tak rychle, že potencionálnímu životu schází nutná vláha. Vyprahlá půda nabývá černé, šedé či hnědé barvy a je pokryta vrstvou sopečného popela.
