Z alpských luk se salašemi se v pohoří Durmitor zvedají dominantní vápencové vrcholy

Z alpských luk se salašemi se v pohoří Durmitor zvedají dominantní vápencové vrcholy Zdroj: David Hainall

Vodnatá a divoká řeka Tara protéká nejhlubším kaňonem v Evropě
Přes kaňon řeky Tary se ve výšce přes 170 metrů klene Jurčevičův most
I díky unikátnímu vrásnění byl NP Durmitor v 1980 zapsán na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO
Malebné Jablan jezero je schované v hlubokém karu pod příkrou skalní stěnou vrcholu Crvena Greda
Skadarské jezero je napájeno podzemními krasovými prameny a je ornitologickým a rybářským rájem
8
Fotogalerie

Aktivní dovolená v Černé Hoře aneb Línou zemí pěšky i na lodi

Tajemný hornatý balkánský stát s členitým mořským pobřežím, usměvavými a pohostinnými lidmi, bohatou a tak trochu divokou historií plnou válek a bojů a s rozlohou jen o něco málo větší, než má Středočeský kraj. To je Černá Hora. Na své si tu přijdou turisté, cyklisté i vodáci.

Dlouhá staletí bojů za národní a náboženskou identitu a samostatnost se podepsala na zdejších lidech. Zatímco například o Němcích se říká, že jsou až přehnaně přesní a pořádkumilovní, u Angličanů se často poukazuje na jejich rezervovanost a u Italů na jejich temperament, o Černohorcích se říká, že jsou líní. Vždyť jejich národní heslo zní: „Hrdinové nepracují!“ Život tady plyne pomaleji než u nás a Černohorci mají na všechno dost času. Než vám v hospodě přinesou pivo nebo kávu, stihnete s místními prodiskutovat celou aktuální politickou situaci v zemi. Oni totiž Černohorci vědí, že „z odpočívání ještě nikdo neumřel“ a že je potřeba žít právě teď a nejlépe v noci. A ráno samozřejmě dlouho spát.

Je to právě ten klid a pohoda, prostá spěchu a stresu, která mi učarovala a společně s nádhernými divokými horami způsobila, že se do Černé Hory každoročně alespoň na týden nebo dva vracím, abych utekl z našeho uspěchaného světa.

Kaňon řeky Tary - nejen vodákova radost

Do země vstupujeme ze Srbska přes hraniční přechod Jabuka. Na rozdíl od maďarsko-srbských hranic jsou nutné úkony celní a hraniční stráže rychlou formalitou. „Dobr dan, kako ste?“ ptá se celník při pohledu do pasů a pak ještě dodá: „Maš pivo?“ Nejedu sem poprvé, na podobné situace jsem připravený. Vystupuji z auta a spiklenecky v kapse, aby to kamery neviděly, nesu k okýnku malou plzeň. Přejezd hranice tak netrvá ani čtvrt hodiny.

Za okny vozu se střídají malebné horské scenérie s jehličnatými lesy, vápencovými skalkami, pastvinami a domy jakoby ztracenými v krajině nekonečných luk a lesů. Po necelé hodině se před námi otevírá pohled do hluboce zaříznutého kaňonu řeky Tary. Je asi 80 km dlouhý a místy až 1300 m hluboký. Jedná se tak o nejhlubší kaňon Evropy a po kaňonu řeky Colorado i o druhý nejhlubší na světě. Divoký vodní tok Tary napájí mimo jiné i mohutné podzemní řeky, které do údolí stékají vápencovým podložím po puklinových strukturách z pohoří Durmitor, na jehož území byl v roce 1952 vyhlášen stejnojmenný národní park. Nádherná a člověkem jen málo dotčená horská krajina s rozeklanými skalnatými vrcholy, ledovcovými jezery, jeskyněmi, unikátní faunou a flórou, a především zcela jedinečným vrásněním byla v roce 1980 zapsána i na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Kaňon řeky Tary je vyhlášeným vodáckým rájem. Celý se dá lodí pohodlně projet za tři až čtyři dny, jen je potřeba se připravit na nutnost spaní v tábořištích a vézt si s sebou i jídlo. My chceme na vodě strávit alespoň jeden den. Pokračujeme tedy směrem na Mojkovac a v jednom z vodáckých tábořišť nafukujeme rafty, oblékáme neopreny a strážcům národního parku platíme povinné poplatky. Pak už nás čeká ohromný zážitek. Svižnější a technicky náročnější úseky se střídají s klidnějšími, kde si voda jen tak klidně plyne, aby později výrazně zrychlila v hučících peřejích.

Koupeme se, skáčeme do vody z nízkých skalek a kdesi vysoko nad námi tušíme vrcholy vápencových stěn. V jednu chvíli se více než 170 metrů nad námi klene železobetonový Jurčevičův most s pěti oblouky. Byl postaven v letech 1937-1940 jako strategická součást komunikace mezi Bělehradem a Podgoricí. Není tedy divu, že již v roce 1942 most obsadili italští fašisté. Jugoslávským partyzánům nezbylo nic jiného než ve snaze zabránit postupu nepřátelských vojsk zničit jeden z mostních pilířů. Oprava poškozeného mostu se uskutečnila hned po skončení války v roce 1946.

Rájem skal, jeskyní a hlubokých údolí

Pohoří Durmitor poskytuje nepřeberné možnosti pro jednodenní túry i vícedenní přechody hor. Přijíždíme do městečka Žabljak, vstupní brány národního parku. V době druhé světové války zde bylo strategicky významné letiště, a co víc, nacházel se zde partyzánský velitelský stan pozdějšího jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita, jehož Černohorci stále chovají ve velké úctě. Dnes na okraji města stojí chátrající megalomanské stavby hotelů, které pamatují „lepší, jugoslávské časy“. Jako houby po dešti tu ale rostou nové hotýlky a penziony.

Za základnu pro jednodenní výlety vybíráme nedaleké Crno jezero. Je ledovcového původu, jako ostatně většina durmitorských jezer. Nádherným zdravým lesem stoupáme k salaším Katun Lokvice. Těsně pod salašemi stromy ustupují a začínají se otevírat nádherné výhledy na skalnaté vrcholy v centrální části pohoří. Z nízké dřevěné salaše s kamennou podezdívkou se kouří, z okýnka nad dveřmi vykukuje zarostlá a usměvavá bačova tvář. „Dobr dan,“ zdravíme nahlas. Dostane se nám stejné odpovědi a následuje pozvánka na některou z limonád vystavených na poličce, ale hlavně na pivo. „Stáda máme menší než před lety,“ začíná vykládat Mikša. „Jen výrobou sýra a dalších mléčných produktů se už neuživíme. Sníh tu bývá ještě v půlce června a se zvířaty do hor dřív nemůžeme. Většinou tu zůstáváme do půlky nebo konce září.“ Zajímám se, co jim tedy nejvíc vydělává. „Prodej občerstvení turistům,“ dostává se mi odzbrojující odpovědi.

Stoupáme dál příkrými travnatými svahy směrem k vrcholu Obla Glava, který z dálky připomíná cukrovou homoli a na svém úpatí ukrývá volně přístupnou jeskyni s ledovými stalagmity. S rostoucí nadmořskou výškou vzrůstá podíl suti i nízkých skalek. Při sestupu do jeskyně po příkrém firnovém svahu se přidržujeme klouzavého drátu. Ve vrcholném létě už bývají prameny v horách vyschlé, tak s vděkem nabíráme ledovou vodu. Pro návrat k Crnému jezeru volíme klečí zarostlou cestu se spoustou skalek a krasových závrtů směrem k salaším Stari Katun Lokvice.

Přes rozkvetlé louky na stolové hoře

Další den nás čeká výstup na stolovou horu Crvena Greda (2164 m). Přes Crno jezero vidíme dominantní vysokou skalní stěnu, která na druhé straně přechází v mírně zvlněnou plošinu. Crvena Greda si tak v ničem nezadá s venezuelskými stolovými horami. Procházíme přes osadu Ivan Do s turistickým kempem a dál stoupáme lesem do Bosače, nejvýše položené celoročně osídlené vesnice v Durmitoru. Lidé tu žijí v nadmořské výšce 1500-1600 m n. m. Cesta ještě chvíli příkře stoupá lesem, aby se z něj vyhoupla na nádherné rozkvetlé louky. V půlce června tu kvete například subendemická lilie albánská. Postupně se nám odkrývají výhledy na stěnu Crvené Gredy a hluboko pod ní i na Jablan jezero. K vrcholu se prodíráme přes nízké skalní stupně zarostlé klečí. Výhled ale opravdu stojí za to: hluboko pod námi je Crno jezero, městečko Žabljak a v dálce zřetelně vidíme i kaňon Tary. Vpravo od nás se strmí skalnaté vrcholy centrálního Durmitoru. Při sestupu si na okraji vesnice Bosača v altánku dopřáváme zasloužené vychlazené pivo.

Toulat se durmitorskými horami a nejít na Bobotov Kuk (2522 m), zdejší nejvyšší vrchol, by byla opravdu velká škoda. Následující den tedy přejíždíme do silničního sedla s příznačným názvem Sedlo. Kousek nad ním je první vyšší skalní stupeň zajištěný klouzavým drátem, kterého se můžeme přidržet. Cesta se dál vlní po horských loukách. Chvíli příkře klesá, aby opět rychle nabrala ztracené výškové metry. Najednou se před námi objeví mohutný suťový svah se skalnatým vrcholem Bobotova Kuku. Zbývá nám 500 výškových metrů výstupu na vrchol. Vlevo od nás se odkrývá unikátní vrásnění, díky němuž bylo pohoří zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Exponovanější úseky výstupu jsou opět zajištěny klouzavým drátem. Z vrcholu je nádherný výhled na okolní kopce. Zapisujeme se do vrcholové knížky. Prolistování pomačkaných stránek se spoustou vtipných kreseb a vzkazů v několika jazycích dává ucelený obrázek o vzrůstající popularitě nejen Durmitoru, ale i celé Černé Hory.

Biogradská Gora - „skoro světový“ národní park

Přejíždíme do lyžařského střediska Jezerine, kde panuje čilý stavební ruch. Staví se nejen nová lanovka a silnice dále do hor, ale i penziony a hotely. O kus dál k nim patří i Eko-Katun Vranjak, úspěšný projekt našeho známého Mikiho, který tu vybudoval turistické ubytování v malých dřevěných salaších. Kromě ubytování nabízí i skvělou černohorskou kuchyni. „Fungujeme celoročně,“ popisuje Miki svůj byznys. „V některých salaších máme kamna, a můžeme tak poskytovat ubytování i v zimě. Teď nám hodně pomáhá i stavba lanovky, která končí až pod vrcholem Troglavy. Vodu v koupelnách ohříváme pomocí solárních panelů.“ Je pěkné sledovat přátele, kterým se v podnikání daří, jen se obávám, že až bude celý ten megalomanský projekt největšího lyžařského střediska dokončen, zmizí s ním i romantika noclehu na travnatých pláních s krásnými výhledy a nezamořenou noční oblohou.

Pokračujeme k vysílači na vrcholu Zekovy Glavy (2122 m). Areál je oplocený, a není tak možné projít přímo přes vrchol. Nicméně vpravo pod plotem vede vyšlapaná pěšina na louky pod kopcem. Otevírá se nám nádherný pohled na malebné Pešico jezero, které se schovává v karu pod hřebenem mezi Zekovou Glavou a Crnou Glavou. Na loukách pod jezerem vykukují střechy salaší. Procházíme po odkrytém travnatém hřebeni, na němž se pasou stáda ovcí a krav. Na svahu pod vyhlídkovým vrcholem Crna Lokva (2008 m) nás zvesela zdraví jeden z bačů. Chválíme krásu zdejších hor a po chvíli se nám dostává dobře míněného varování: „Koukejte pod nohy, žijí tady jedovatí hadi, ale útočí, jen když se cítí ohrožení.“ Kromě zmije obecné tu má svůj areál výskytu i zmije růžkatá a její uštknutí může být opravdu nebezpečné.

Cílem naší bezmála 30 km dlouhé túry je Biogradsko jezero, v jehož bezprostřední blízkosti byl v roce 1952 k ochraně jednoho z posledních původních pralesů v Evropě vyhlášen NP Biogradska Gora. Ten spadá do oblasti pohoří Bjelasica, které je na rozdíl od Durmitoru tvořené převážně travnatými povlovnými hřebeny, jen ve vrcholových partiích ozdobenými skalkami. Význam parku tkví hlavně ve výskytu a ochraně vzácných endemických rostlin a živočichů. Do míst s nejvyšším stupněm ochrany se bohužel nedostaneme, ale kolem jezera vede asi 3,5 km dlouhá naučná stezka. Chvíli jdeme po lesní pěšině a později po dřevěných mostcích a lávkách, odkud obdivujeme lesní mokřady a nádherný zdravý letitý les. Potkáváme jednoho ze strážců národního parku. Jako většina Černohorců, které jsme až doposud potkali, je komunikativní a sdílný. „Víte, že se pohybujete na území druhého nejstaršího národního parku na světě?“ ptá se nás. Když nevěřícně kroutíme hlavou, vysvětluje: „Národní park byl sice vyhlášen až v roce 1952, ale základ chráněného území vyhlásil svým nařízením už v roce 1872 kníže Nikola I. Z tohohle pohledu se tedy bezesporu jedná o nejstarší národní park v Evropě a po Yellowstonu druhý nejstarší národní park na světě.“ Zelený mužíček nám ještě chvíli s patřičnou hrdostí popisuje zdejší faunu a flóru.

Za středověkými perlami Jadranu

Z Kolašinu se autem vydáváme na jednodenní poznávací cestu do středověkých měst Budvy a Kotoru. Projíždíme kolem Skadarského jezera, jež se díky své rozloze pyšní primátem největšího jezera na Balkáně a zasahuje na území Černé Hory a sousední Albánie. U břehu kotví výletní a rybářské lodě a na obzoru se strmí hradba vápencových Albánských Alp. Napojujeme se na vyhlídkovou silnici, která kopíruje jadranské pobřeží. První delší zastávku děláme na vyhlídce na ostrov Sveti Štefan. Než ostrov a část pláže koupil developer, bývala tu rybářská vesnice. Dnes už ji připomíná pouze kostel. Původní rybářské domky byly zbourány nebo přestavěny na luxusní hotelový komplex.

Ty nás trochu překvapivě vítají i při příjezdu do Budvy. Obvykle čisté a teplé moře a k tomu kilometry pláží zkrátka činí z Budvy a okolí vyhledávanou dovolenkovou destinaci. Všude kolem vidíme nápisy v azbuce. Řadu pozemků i budov tu totiž vlastní ruští podnikatelé a i na ulici slyšíme ruštinu na každém kroku. Nenechme se ale mýlit, město založil Kadmón, syn fénického krále Agenora před přibližně 2600 lety. Vlastní historické centrum se ovšem omezuje jen na tzv. Stari grad s citadelou, obehnaný mohutnými hradbami, po nichž se dá téměř celé historické centrum obejít. Z hradeb máme jedinečnou příležitost nahlédnout do zahrad a do dvorků místních. Vidět jsou i blízké pláže nebo třeba marina, v níž kotví luxusní jachty boháčů snad z celého světa. Pak se proplétáme spletí uzounkých uliček s obchůdky, restauracemi a kavárnami. Za zastávku stojí i poutní kaple Panny Marie, která se pyšní nádhernou a vzácnou ikonou Panny Marie z Budvy z 12. století.

Po vykoupání na městské pláži pokračujeme do asi 30 km vzdáleného Kotoru. Jakmile vyjíždíme z tunelu, otvírá se nám úchvatný pohled na „boku Kotorskou“. Hned se mi vybaví moje předchozí cesty na sever Evropy a norské fjordy: Kotorský záliv si s nimi v ničem nezadá. Ve stínu svahů pohoří Lovčen se na samém konci zálivu nachází silně opevněné historické město Kotor, obehnané až 20 m vysokými a místy i 15 m širokými hradbami. První zmínky o pevnosti v Kotorském zálivu pocházejí ze 7. století a až do roku 1185 bylo město Kotor pod správou byzantské říše, která zde vybudovala dobře opevněný přístav a prosperující město. Během následujících staletí se tu postupně vystřídali Srbové, Chorvaté, Bosňané a Benátčané. Až v roce 1797 se stala oblast součástí rakouské provincie, kterou známe pod označením Dalmácie.

V roce 1979 byl tento historický klenot zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Noříme se do křivolakých uliček Starého gradu, občas se zastavíme u stánku se suvenýry nebo navštívíme některý ze zdejších kostelů, v nichž hoří svíčky a hraje reprodukovaná pravoslavná hudba. Ve stínu stromů a laviček odpočívají všudypřítomné kočky. Přicházíme k jednomu ze vstupů na hradby. Naším cílem je vystoupat až k pevnosti sv. Jana (tvrňava Sveti Ivan). Čím jsme výš, tím jsou výhledy na záliv a městečko pod námi hezčí.

Vzhůru do Černé Hory!

Černá Hora je země turistům zaslíbená. I když už dávno není divokou a neprobádanou balkánskou zemí, potkáte v horách milé, komunikativní, pohostinné a usměvavé lidi, pro které „business“ není hlavním smyslem života. Louky jsou koncem jara a začátkem léta plné květů a díky krasovému charakteru Dinárských hor není nouze o nezapomenutelné výhledy a scenérie. Pro českého turistu je tu navíc o mnoho levněji než třeba v Rakousku, ve Francii nebo i v blízkém Chorvatsku. Stačí si jen sbalit věci a vyrazit!


Proč Černá Hora?

Název Černá Hora nebo, chcete-li, Montenegro nebo také Crna Gora pochází nejspíš z italštiny od Benátčanů, kteří byli uneseni krásou a rozlehlostí jehličnatých lesů na hoře Lovčen a v jejich okolí. Při pohledu z moře jim totiž hora Lovčen připadala černá a odtud nejspíš pochází i jméno celé země.

Jiná, již méně pravděpodobná teorie říká, že jméno zemi dali Osmané, jejichž cílem bylo si zemi i národ horalů podrobit a zavést zde svou vlastní správu. Mohutní a silní horalé s hustými černými vlasy a větrem ošlehanými tvářemi budili značný respekt a v dobyvatelích vyvolávali strach. Osmané tak dobývané území označovali jako „hory černých mužů“.


Neklidné území

Černá Hora patří mezi nejmladší evropské státy. Přesto se během dlouhé historie mnohokrát ocitla uprostřed krvavých válečných konfliktů kvůli zájmu silných a despotických říší a expanzivních státních útvarů, které byly významnými hybateli evropských dějin. Můžeme jmenovat říši římskou a osmanskou, Rakousko-Uhersko, Napoleonem budované impérium, nacistické Německo a Itálii. Své zájmy zde uplatňovalo i carské Rusko a posléze Sovětský svaz.