Bez hořící hranice si nikdo neumí oslavy slunovratu představit

Bez hořící hranice si nikdo neumí oslavy slunovratu představit Zdroj: Tomáš Kubeš

Slavnostní průvod prochází před západem slunce dávné pohřebiště v Kernavé
Zapálené bylinky jsou obřadem očisty pramenů a studánek
Kroj a věnec květin je symbolika pro oslavu slunovratu
Nejdelší den v roce je plný  pozitivní energie
Před západem slunce skončí všichni v kole
13
Fotogalerie

Magická noc ohně jménem Rasos aneb Litevská oslava slunovratu ve starobylém Kernavė

Rozloučení se sluncem, které se během nejkratší noci v roce opět vyhoupne na oblohu, není jen obyčejné probdění noci, ale také propojení magické energie s pohanskými rituály. Hranice hoří po celém Pobaltí, ale v Litvě, na místě dávného sídla králů v Kernavė, se konají ty největší oslavy.

Když zavítáte poprvé do Kernavė, na první pohled vám nepřijde, že jste na docela výjimečném místě. Ospalé městečko, kde několik ulic lemují nízké sovětské paneláky spolu s dřevěnými domy, cihlový kostel a hranatá kostka muzea. Jen jednou v roce vše změní největší oslava slunovratu, které se zde říká Rasos. Magická noc, která je symbolem propojení člověka, přírody, stále živých zvyků i dávných bohů. Z Vilniusu je to po dálnici pouhých 35  km, ale vecpat se do několika mikrobusů, které běžně spojují tato místa, není až tak jednoduché. Všichni u toho chtějí být, proto je neuvěřitelné, kolik lidí se do malého autobusu vtiskne.

Nástrahy velké události

Sami rozhodně v Kernavė nebudete. Nejdříve za odměnu musíte projít neodolatelnou uličkou vůní a lákadel. Natěšení prodejci využívají očekávané množství lidí, a proto teče proudem domácí nepasterizované pivo, které se vaří i s medem, třešněmi nebo malinami. Lákavá je také ochutnávka medoviny nebo medového nealkoholického nápoje Gira. Na pánvích se připravuje zelí, maso, vepřová kolena, klobásky, jaternice i tradiční bramborové knedlíky cepelinai (cepelíny). Keramika, šperky, čepice, nože z paroží, tradiční kroje − kam se oči zahledí, tam se peněženka s radostí otevře. Někteří vyznavači slunovratu se vrhají především na nápoje, a tak je možné, že si možná budou muset počkat na slunovrat až do příštího roku.

Symbolem tajemné noci jsou především tradiční věnce z lučních květů. Dívky si už od rána na loukách trhají byliny pro ten nejlepší věnec, stejně jako muži, kteří se naopak zdobí dubovou ratolestí. Sice věnce prodávají i na tržišti, ale blahodárnou moc má jen symbol, na jehož výrobu si rostliny nasbíráte sami. A pokud by vám nešlo uplést ten pravý symbol, ochotné ruce místních pomohou. Je jedno, jestli máte pestrobarevný kroj, nebo džíny, jakmile se ocitnete na okraji městečka u cihlového kostela, pohltí vás atmosféra svátku i pradávného sídla litevských králů. Tady se otevírá pohled do mírně zvlněné krajiny řeky Neris a připomíná poklidnou symbiózu venkova a místa, které přitahuje svou nepopiratelnou energií. Proto se není čemu divit, že dnes možná opomíjené místo objevili už i dávní lovci mamutů stejně jako středověcí králové. Odsud z kopců měli lovci ideální přehled o putování zvěře a pozdější válečníci o směřování nepřítele.

První město: litevská Trója

První podoba města obehnaného dřevěnou palisádou vznikla už v roce 1279 díky knížeti Trojdenovi, ale jeho sídlo záhy vypálili nepřátelé z řádu německých rytířů. Pokud se chcete ponořit do dávných okamžiků, musíte mít velkou představivost, protože po slavném období tu zůstal jen obrys základů kostela, dřevěná kaple a netradiční kopce, které mohou připomínat hrobky králů. Je to muzeum pod širým nebem, které je považováno za litevskou Tróju, kde archeologové objevili nejen stopy života předků, ale také mnohá pohřebiště. Přesto si vás místo získá magickou atmosférou a rozložitými duby, které jako svědci dávných událostí tiše sledují vše, co se odehrává pod jejich korunami.

Zázračná rosa

Už během dne se trousí mladí, celé rodiny i babičky v pestrých krojích. Na dekách se pořádají pikniky a hudebníci ladí své nástroje. Místo ožívá v očekávání velkolepého svátku. Tady, v Kernavė, tradici svátku Rasos překvapivě založila skupina univerzitních studentů až v roce 1967. Ale o to rychleji si získala oslava své příznivce a narostla do daleko větších rozměrů. Sice na venkově vždy neodmyslitelně patřil slunovrat ke každoročním zvyklostem, ale nikdy to nebyla tradice v měřítku masového festivalu. V dobách Sovětského svazu se na jakékoliv nezávislé srocování lidí koukalo podezřívavě, proto Litevci v tomto znovuzrozeném svátku viděli také odpor k sovětské okupaci a pojetí sovětských zvyklostí.

Zajímavostí je také, jak se v pobaltských zemích slaví svátek odlišně. Například v sousedním Lotyšsku se zapalují ohně v noci 21. června a místní mu říkají Jāņi. V Litvě se slaví až 23. června a následující den je dokonce státním svátkem. Litevci mu kromě jména Rasos říkají také Kupolės či Joninės. Prapůvodní název Rasos pochází od slova rasa – lesknoucí se kapičky rosy, které za úsvitu pokrývají louky. Věřilo se, že umytím obličeje rosou shromážděnou ze žita můžete omladit pokožku. Rosa byla považována za možný lék k návratu zdraví, dávala se pít zvířatům a také se věřilo, že činí půdu úrodnější. Bylinám nasbíraným v tuto kouzelnou noc, kdy slunce vítězí nad temnotou, byl připisován obecně magický účinek. Možná se tento den vegetace jeví živější a přichází znovuzrození nejen pro přírodu, ale i pro každého živého tvora. A proto jako symbol okamžiku zůstal také věnec z lučního kvítí nebo listí stromů.

Napříč severem

Později křesťané vytěsnili pohanské tradice a svátek si spojují se svatým Janem – Janem Křtitelem. Přesto se svátek uchoval stále živý především v Pobaltí a ve Skandinávii. Dánové mají svátek Sankt Hans, Finové Juhannus, Islanďané Jónsmessa, Norové Midtsommer nebo Sankthans, Švédové Midsommar  a Estonci Jaanipäev. A dokonce ho slaví i nomádští Sámové, v dalekém Grónsku, kde 21. červen je i grónským národním dnem. Ale také ho znají na nedaleké Ukrajině nebo v Rusku, kde se mu říká Den Ivana Kupaly. Jen oslavy probíhají podle pravoslavného juliánského kalendáře až 6. července. A například u sibiřských Jakutů se mu říká Ysyakh. Možná se svátek slaví pod jiným jménem a v rozdílné dny, ale napříč kulturami je považován za oslavu znovuzrození a také plodnosti. Spojeným symbolem je ikonická hořící hranice.

Píseň, co zbořila Sovětský svaz

Domluvit se v Litvě anglicky není především u mladší generace už žádný problém. Přesto starší s díky vítají moji znalost ruštiny a ihned mě zvou na ochutnávku domácí kuchyně. Ve školách se učí oba jazyky a i přes nedávnou minulost převažuje chuť domluvit se. Jakmile se slunce blíží k západu, jindy zdrženliví Litevci se vrhají do víru tance a zpívají krásné písně. Do kruhu s tanečníky je vítán každý. Tento den je otevřen sounáležitosti, a proto osamoceně sedět nezůstanete. Tanečníci vás svižně vtáhnou do kola. Jakmile se do rytmu přidají hudebníci i harmonikáři, připomíná to neuvěřitelný mix minulosti i současnosti, kdy za zpěvu folklorních písní křepčí davy pod prastarými stromy. Nemusíte znát význam písní, vibrující energie roztančí a rozezpívá davy. Stejně tomu bylo i v dobách Sovětského svazu, kdy píseň spojovala pobaltské národy. I v současnosti se jednou za několik let koná festival písně, kdy se sejde sbor až 30 000 lidí, které povzbuzuje více než stotisícový dav. Taková píseň má neuvěřitelnou sílu a říká se, že rozložila právě i neoblíbený Sovětský svaz.

Každá slavnost má své rituály a jedním z nezbytných okamžiků je postarat se o potůčky a studánky. Bez vody by nebylo života, proto je nutné o svátku Rasos požehnat vodě pro lepší budoucnost. Tady jako symbol obklopují příchozí vodu květinami a zapalují menší oheň. Plameny symbolizují očistu a překvapivě šíří pozitivní náladu.

Magický přerod

Jakmile se blíží soumrak, všichni se nedočkavě přesouvají na kopce rozloučit se se sluncem. Ještě jsem nezažil tak velký dav lidí, kteří těsně před západem slunce utichnou a s velkým nadšením i nadějí hledí na zapadající kotouč jako nejmagičtější okamžik dne, od kterého si noc postupně začne ukrajovat svůj podíl. Je to dáno přerodem, který se odehrává jedenadvacátého. Dvaadvacátého června dosahuje Slunce při pohybu vůči Zemi nejsevernější polohy, kdy je Země nejvíce přikloněna ke Slunci. Tento den je na severní polokouli nejdelší a noc nejkratší. Slunce zapadá po deváté hodině a vychází před pátou ráno. Naši předci v tyto dny zapalovali ohně a vatry. V našich zeměpisných šířkách si to spíše spojíme s „čarodějnicemi“ na přelomu dubna a května. Jen prapůvod tohoto zvyku je odlišný. Pochází z Německa a je spojovaný s filipojakubskou nocí i dalšími svátky, jako je například gaelský Beltain.

Jak získat lásku?

Bez ohně si neumí nikdo oslavu slunovratu ani představit. Slavnostní průvod v krojích s loučemi za zpěvu jednoduchého popěvku „ligo, ligo“ zapaluje vatru, které by měla hořet až do rána. Jeden z důvodů ohně je i víra, že čím jsou pole světlejší, tím bude úroda větší. Plameny mají také očišťovat vaše hříchy a váže se k nim tradice přeskakování přes oheň. Jen platí jedno doporučení: počkat, až plameny nebudou šlehat vysoko, přece jen by to mohl být poslední skok. Zamilovaní by se ve chvíli skoku měli držet za ruku, zaručuje to svatební obřad do roka. Některé dívky věří, že byliny nasbírané v tuto noc, a především listy kapradí uložené pod polštář zaručují brzké nalezení partnera. Jednoduchý tip pro nezadané. A pokud by to nestačilo, zbývá ještě poslední možnost: ulovit pravou lásku před východem slunce.

Únava nic neznamená a od dohořívajících plamenů se dav jako had line s hořícími loučemi k řece, dozvědět se svoji budoucnost. Tady se opět tančí a zpívá o lásce, slunci i síle přírody. Postupně lidé dychtiví dalších znamení posílají své věnce se svícemi po proudu řeky. Pokud se dva věnce setkají, znamená to, že tito dva vyvolení zůstanou svoji až do konce života. Ale to se už první paprsky nového dne perou s končící nadvládou noci. Nemusíme věřit starým zvykům dávných předků, ale slunovrat určitě patří k nejmagičtějším oslavám roku.


Dobré vědět

Litva je dostupná letecky, musíte ale přestoupit v lotyšské Rize nebo polské Varšavě. Přijet můžete vlakem přes Varšavu, odkud jezdí pravidelný noční spoj a autobusy až do hlavního města Vilniusu. Z České republiky jezdí také přímé autobusy Ecolines (více než 19 hodin jízdy). Z vilniuského nádraží jezdí několik přímých mikrobusů denně až do Kernavė, do místa, kde se rituál odehrává. Doporučuji jet dříve, protože fronta bude veliká a autobus docela malý. Díky situaci s covidem je dobré si vše ověřit ještě před odjezdem.


Knedlík jako vzducholoď

Litevci milují dobré jídlo a v břiše vám rozhodně kručet nebude. Kuchyně se hodně inspirovala kuchyní německou, polskou, židovskou a ruskou. Proto tu ochutnáte boršč, vepřové, různé klobásky, bramborové placky, lívance a také haldy zelí a kapusty. Sezonu bez hub si tu nikdo ani neumí představit. Nezapomeňte se vrhnout na lahůdku zvanou cepelinai: knedlíky z bramborového těsta s různými náplněmi, například slaninou, houbami, mletým masem nebo tvarohem. Vše je zalité hustou smetanou nebo se přidává kopec zelí. Název není třeba ani překládat, vychází z tvaru známé vzducholodě a jeden velký knedlík bude bohatě stačit. Ani pivaři nepřijdou zkrátka. Tradiční pivo Alus patří k tomu, co nikde nesmí chybět na stole. Prodává se točené i v plastových lahvích a nepřekvapí hustý mok s příchutí třešní nebo malin.


Litevský Karlštejn

Pokud budete mít více času, určitě neváhejte navštívit největší turistickou atrakci Litvy. Hrad Trakai je dalším magickým místem. Stačí obětovat 40 minut jízdy vlakem z Vilniusu rozvlněnou vesnickou krajinou. V cíli bude odměnou úchvatný cihlový hrad na ostrově uprostřed jezera Galvě. Dostat se tam můžete po mostě nebo lodí. Hrad založil kníže Gediminas (Gedymín) v roce 1321 a po celý středověk to bylo velice rušné obchodní místo. Velkou zajímavostí je také prapůvod strážců sídla - Karaimů, kteří přišli z Krymu. Etnikum vyznávající judaismus a mluvící turkickým jazykem by tu málokdo hledal.