Nordkapp: Tam, kde končí Evropa aneb Jak se žije za severním polárním kruhem

Nordkapp: Tam, kde končí Evropa aneb Jak se žije za severním polárním kruhem Zdroj: Peter Hupka

Známý symbol „nejsevernějšího“ bodu Evropy
Pevnina tu padá do moře 309 metrů vysokou stěnou
Na Nordkappu najdete i galerii pod širým nebem
Úžinu oddělující ostrov Mageroya, kde Nordkapp leží, od poloostrova Porsanger překonává cesta E69 tunelem.
Večerní klid v Arntově domácnosti
12
Fotogalerie

Nordkapp: Tam, kde končí Evropa aneb Jak se žije za severním polárním kruhem

Místa neobvyklá ze zeměpisného hlediska jsou často docela obyčejnými body v prostoru. Slávu jim dodává poloha a mýtus jedinečnosti, který dále šíří jejich návštěvníci. Nordkapp, nejsevernější bod Evropy, není v tomto směru výjimkou.

Problém však nastává už v okamžiku, kdy se pokusíme o jeho definici. Nejsevernějším bodem evropské pevniny je totiž mys Nordkinn, jenž leží o kousek východněji. Nordkapp je už součástí ostrova s názvem Mageroya, který spojuje s pevninou podmořský tunel vybudovaný v roce 1999. Nordkapp však není nejsevernějším bodem ani v rámci ostrova – tím je pro změnu úzký pás pevniny vybíhající do moře severozápadně od Nordkappu. Má název Knivskjellodden. „Věci s přívlastkem ‚nej‘ jsou stejně dobré akorát tak pro turisty,“ říká s úsměvem jeden z místních obyvatel z nedalekého města Honningsvag. „Možná ho vybrali proto, že končí strmým skalním srázem a je z něj pěkný pohled na moře.“ Jediné, co je jisté, jsou v tomto případě souřadnice. Jejich magické číslice představují pro mnohé turisty nejsevernější místo, kam se v životě dostanou: 71 stupňů 11 minut 8 vteřin severní zeměpisné šířky.

Poklidné předjaří

Zatímco v letních měsících a začátkem podzimu je na Mageroyi hlava na hlavě, zbývající část roku, kdy tu vládne jen sníh a mráz, umožňuje vidět tento severní kout oblasti Finnmark v úplně jiném světle. Ve sněhových vichřicích často není vidět ani na krok, a vzápětí se mraky roztrhnou a sluneční paprsky pozlatí sněhobílou plochu. Silniční tunely jsou zabezpečené vraty, která se automaticky zavírají, aby zabránila sněhu proniknout do podzemních útrob tunelu a vytvořit nebezpečný ledový příkrov na stropech.

Sníh zakrývá téměř vše a dává o to větší prostor fantazii. Člověk sní o tichu, severu a samotě, o tom, jak asi žili předkové současných obyvatel severního Norska dlouho předtím, než se stal život pohodlnější díky elektřině, plynu a spalovacím motorům. Cizinců je touto dobou na ostrově jen velmi málo, většinou obdivují severní pobřeží z výletních lodí okružní linky Hurtigruten. Jejich zastávky jsou navíc krátké a organizované, takže se objeví a zmizí tak rychle, že ani nemohou zasáhnout do životního rytmu Mageroye.

Večery v Sarnes

Do zasněžené noci píská čajová konvice. Voda vře na plotně starých kamen a Arnt Egil, obyvatel jednoho ze šesti domů malé osady Sarnes ležící jižně od Honningsvagu, hledí oknem svého dřevěného příbytku do tmy prozářené světly lamp v jediné zdejší ulici. Arnt Egil nevlastní mrkající oko televize, zato má kamínka, teplo ohně a koupelnu s vyhřívanou podlahou. A dveře otevřené hostům, kteří přicházejí s dobrým úmyslem.

Mnozí obyvatelé této jedné z nejbohatších zemí na světě nežijí v přepychu a z duše se jim protiví snobismus. Možná je to sama příroda, která je za dlouhá staletí naučila pokoře a úctě k životu. Rychlý blahobyt z náhodně objevené ropy s touto jejich duševní stabilitou nijak výrazně nezamával. Mnozí jižané vyčítají Norům jejich rozvážnou, až chladnou povahu. Skutečnost je však poněkud jiná: tady, na úplném severu evropského kontinentu, přátelství prostě nevznikají a nezanikají během pěti minut. A právě to jim dodává opravdovou hodnotu. Když mi příští den ráno Arnt Egil podá klíčky od svého volva, se samozřejmostí v hlase to komentuje: „Stejně budu v práci. Až se vrátíš z Nordkappu, přijeď mě vyzvednout. Když nebudeš stíhat, nespěchej, stejně tam mám ještě něco na práci!“

Rybáři severu

Očistit námrazu na podlaze auta pod pedály a oškrábat okénka trvá o pěknou chvilku déle než v našich zeměpisných šířkách. Spěchat je ale ve Finnmarku úplně zbytečné, a navíc se to tady zkrátka nesluší. Na silnici skoro nikdy nezaslechnete nervózní troubení a probliknutí dálkovými světly tu může znamenat jedině pozdrav. Při čekání na otevření vrat v ústí tunelu si v Norsku nikdo nepoklepává prsty na volant a před maličkým supermarketem v Honningsvagu nikoho ani nenapadne nadávat na pomalu parkující babičku, která zablokovala oba směry hlavní silnice vedoucí do města. Slušnost je tu samozřejmostí.

Za Honningsvagem sněžení houstne. Silnice kopíruje pobřeží malebných zátok a po chvíli začne několika strmými serpentinami stoupat na náhorní plošinu severní Mageroye. Sněžné frézy nepřetržitě čistí vozovku, ale jejich boj by bylo možné bez přehánění nazvat věčným. Skončí až tehdy, když přijde skutečné jaro.

Poslední křižovatkou na ostrově je odbočka na Skarsvag, rybářskou vesnici, která je podle slov místních nejsevernější obcí na světě. I když je toto tvrzení třeba brát s rezervou, jejich životní styl vzbuzuje obdiv. Dlouhé mrazivé hodiny tráví na moři a další v maličké továrně na zpracování ryb. Alespoň jim ale odpadnou starosti s chlazením úlovků – očištěná těla ryb jsou v okamžiku promrzlá na kost. Počasí nad skarsvagským přístavem připomíná zimní podobu dubna: slunečné chvíle se střídají s hustým sněžením, kdy není vidět dál než na pár kroků. Ve sněhové vichřici vplouvá do klidnějších vod přístavu další malá rybářská loď a její náklad vzápětí za pár okamžiků vyloží šlachovití muži malým jeřábem. Kromě nich není na ulicích Skarsvagu téměř nikdo. Pozorovat padající vločky je rozhodně příjemnější z tepla domova.

Sedmnáct kilometrů ticha

Cesta do Skarsvagu je zároveň nejsevernější z těch, které zdejší cestáři udržují nepřetržitě sjízdné. Poslední úsek vedoucí na mys Nordkapp je přehrazen rampou, která se dvakrát denně zdvihá, aby mohl projet konvoj sněžných pluhů a autobusů, mířících o půl jedné po poledni tam a o hodinu a půl později zase zpátky. Jinak se dá na mys dostat jen pěšky, což je krásnější, a navíc o hodně lacinější varianta. Vždyť zpáteční lístek na autobus stojí tolik, že by na něj podle vlastních slov neměli ani mnozí místní – v přepočtu více než 2600 korun!

Kráčet po bělostném sněhu je sice krásné, ale za chvíli zjišťuji, že i docela zrádné. Po nedávném období teplejšího počasí s mrznoucím mrholením leží pod vrstvou sněhu čistý led. Není divu, že každou chvíli člověk uklouzne, tím spíše, že v chumelenici často vůbec neví, kam šlape. Postupně se ale znovu vyjasňuje a skalnaté úbočí střídá další náhorní planina. Atmosféru hlubokého severského klidu však zničehonic naruší hluk sněžného pluhu a řada autobusů s turisty z Hurtigrutenu. Luxus jejich pohodlných vyjížděk bohužel ukrajuje ze severu to nejkrásnější – jeho kouzlo a ticho.

Hodinka slávy

Jakmile turistický konvoj dojede k cíli své cesty na severním mysu, nastává krátké období shonu a ruchu. Obchody se suvenýry se otevřou a jejich prodavači přímo hoří aktivitou. Pod kovovým glóbusem se rozpoutá masové šílenství fotografování a stovky pohledů se na okamžik zabodnou do modrých dálav horizontu nad chladnými mořskými vodami. Své diváky si získá i galerie sochařských děl pod otevřeným nebem a přibližně po hodině a čtvrt se celý cirkus vydává na zpáteční cestu.

Do Honningsvagu vyráží přesně ve dvě odpoledne a „nejsevernější bod Evropy“ opět na třiadvacet hodin osiří. Zpáteční cestou po silnici do Honningsvagu, kterou už znám, si udělám malou odbočku do rybářské vesničky Mageroye. Žije vlastním životem a netrpí popularitou „nejsevernějšího bodu“. Zamáváme na sebe s malými dětmi, které dovádějí na sáňkách a na lyžích, a večer má hned ještě příjemnější příchuť. Před svým úřadem ve městě už na mě čeká Arnt Egil, a ještě než se spolu vydáme do Sarnes, navštívíme malý kostelík s netradiční ozdobou na střeše – komínem. Ten ale, jak se dozvídám, není na topení, jak jsem si myslel. „Součástí fary byla pekárna,“ odhaluje mi Arnt tuto malou honningsvagskou záhadu.

Křídla bílého ticha

Regionální letecké linky jsou v Norsku důležitou formou dopravy. Síť malých letišť, často s jen jednou a poměrně krátkou přistávací dráhou, je i tady, na severu, poměrně hustá a malá turbovrtulová letadla Bombardier Dash 8 společnosti Wideroe každodenně přepravují cestující a lehčí náklad do těch nejodlehlejších míst. Jen v oblasti severně od Tromso obsluhují dvanáct letišť, mezi která patří i Honningsvag (označovaný IATA kódem HVG) s pouze 880 metrů dlouhou dráhou. Dostat letenku na přímý let je však téměř nemožné – i ta nejjednodušší linka Wideroe má několik mezipřistání a do cíle určitě nemíří po nejkratší možné trase.

Brzké ráno příštího dne zastihne většinu obyvatel Honningsvagu ještě v pyžamech. Letištní zřízenci však už několik desítek minut usilovně čistí dráhu a speciálně upraveným vozidlem testují brzdné účinky. Vzápětí zaslechnu i nezaměnitelný zvuk dvojice turbovrtulových motorů a zelenobílý pták ladně dosedne na zasněžený beton. Několik minut po startu míjíme pobřeží přesně nad osadou Sarnes, kde bez problémů rozeznávám dům Arnta Egila i jeho auto. Za chvíli už Mageroya mizí z dohledu a ocitáme se nad neméně krásnou pevninou Porsangeru. Bílomodrý sever je všude kolem nás i bez čísel a legend, stačí se zahledět do dálky a vnímat ho všemi smysly.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2011.