Kaňon Matka

Kaňon Matka Zdroj: Bronislav Jaroš

Jedno z mnoha sochařských děl ve Skopji představuje cara Samuela I.
Každý ví, že válečníkem na koni je Alexandr Makedonský
Nad městem se tyčí Kříž tisíciletí
Kamenný most patří mezi významné památky hlavního města
Sochy, kam se podíváš...
12
Fotogalerie

Putování Severní Makedonií: Bizarnosti ve městech a nedotčená příroda v horách

Jako první mě zaujal zdejší monstrózní nepořádek. Severní Makedonie mi ale nakonec naservírovala úchvatné hory, zcela nedotčenou přírodu, pár místních dobrot a jadrné domorodce.

Kromě množství odpadků se hlavní město Skopje vyznačuje nezvyklou četností sochařských děl. V centru se jich tyčí snad stovka. Mnohá z nich vznikla v poslední dekádě, když zdejší politici zadávali jednu uměleckou zakázku za druhou. Snad tak chtěli nalákat turisty nebo pomocí historických soch a sousoší hledali národní identitu pro svoji zemi, která se jinak musí přít i o vlastní název. Anebo jen toužili zanechat po sobě monumentální odkaz, ačkoli miliardy použité na projekt velké přestavby města (nazvaný Skopje 2014) by se Makedoncům asi víc šikly někde jinde. Nemluvě o korupčních skandálech, které projekt provázely. Tak či onak se Skopje stala místem, kde i sochy vypadají jako nepořádek. Ta neladná přehršle monumentů se ovšem sama o sobě stává turistickým lákadlem – i když spíš kvůli bizarnosti a kýčovitosti, což možná nebyl úplně původní záměr.

Neoklasicistní Disneyland

Patnáctimetrová socha vojáka na koni máchá mečem na mohutném sloupu. Každý ví, že jde o Alexandra Makedonského, ale oficiálně se to říkat nesmí – sousednímu Řecku se to pranic nelíbí. Snad proto, že velký vojevůdce a antický hrdina neměl s dnešní, postjugoslávskou Makedonií a jejím národem nic moc společného. Národem, o kterém v jiné sousední zemi – v Bulharsku – míní, že jsou stejně všichni Bulhaři. A že makedonština je jen dialektem bulharštiny. Severní Makedonci to mají s identitou složité.

Sochy tedy mnohdy představují historické osobnosti více či méně spjaté s touto zemí. Kromě vojevůdce na koni, jenž nesmí být jmenován, je tu další voják beze jména, neoficiálně Alexandrův otec Filip II. Pak několik revolucionářů, králů nebo slovanští věrozvěstové postávající nepříliš daleko od sochy Georgiho Pulevského, spisovatele, jenž v 19. století jako jeden z prvních prosazoval myšlenku svébytného makedonského národa a jazyka. Tím vším se proplétají sochy, které zřejmě nejsou ztvárněním nikoho konkrétního. Plavkyně v rudých plavkách skáče do řeky Vardar, jinde dívka v krátké sukni telefonuje, býk zuří, koně plavou ve fontáně a kojící matky v nadživotní velikosti posedávají na druhé. Tuhle změť prostě musíte vidět na vlastní oči. Smysluplnou výjimkou mezi tím vším je snad alespoň socha zdejší rodačky Matky Terezy. Zvláštní moderní dům coby památník této slavné ženě už ale zase vyvolává nějakou tu pochybnost.

Ještě k tomu přičtěte antické sloupy zdobící nově vzniklé budovy i ty staré, původně vystavěné ve stylu brutalismu. Někde jsem si přečetl příhodné přirovnání – neoklasicistní balkánský Disneyland.

Betonové koráby

Z centrálních náměstí se tedy vydejme dál, ulicí Cyrila a Metoděje k budově městského muzea, dříve „Nového nádraží“. Hodiny na průčelní zdi dodnes připomínají katastrofu, která Skopji postihla 26. července roku 1963. Ručičky se zastavily v čase 5.17, kdy se začala mohutně otřásat země – 6,9 stupně Richterovy škály tehdy udělalo z města hromadu trosek. Pak přišla brutalistická přestavba Skopje, zejména pod taktovkou japonského architekta Kenzóa Tangeho, jenž měl zkušenost s podobně rozsáhlým projektem třeba z Hirošimy. Některé z těch mohutných betonových korábů, které v té době ve Skopji vyrostly, stojí rozhodně za vidění, třeba budova pošty nebo studentské koleje Goce Delčeva. Stavby v severomakedonském hlavním městě rozhodně patří mezi nejzajímavější počiny brutalismu a ty, které zbývají, by dnes potřebovaly rekonstrukci – spíš ale při zachování jejich jedinečného stylu než formou osázení antickými sloupy.

Káva tradiční i dnešní

Kousek od muzea s hodinami, ve stejné ulici, mě do kavárny zve k posezení Saša. Připravuje tu kávu známé italské značky Portioli a kromě toho se chlubí všelijakou veteší, hlavně historickými kávovary. Espreso i cappuccino dělá dobré, což se v Makedonii zdaleka vždycky nepoštěstí – přece jen zdejší kavárenská kultura spíš holduje tradiční slazené turecké kávě.

Tradiční tureckou kávu ochutnejte v některé z kaváren Starého bazaru, historické obchodní čtvrti, jež je jedním z nejstarších tržních míst na Balkánském poloostrově. Tomuto účelu slouží odnepaměti, dle doložených zmínek jistě od 12. století. Vyhlášeným centrem se stala hlavně za nadvlády Osmanů, čemuž odpovídá i zdejší architektura se spoustou mešit a atmosféra, kterou si navzdory katastrofám let minulých udržuje dodnes. Ani kýčovitá přestavba centra Skopje do těchto míst naštěstí nezasáhla. Nemáte--li chuť na kávu, dopřejte si něco z tradiční kuchyně, třeba burek či kebapi (neboli čevapčiči) z mletého masa a k tomu vychlazené Skopsko, nejpopulárnější zdejší pivo, jež patří pod značku Heineken.

Boží znamení každý večer

Ještě se zastavme v kostele a klášteře svatého Spasení, kde jsou mimo jiné uloženy ostatky revolucionáře Goceho Delčeva. Vcházíme--li do kostela, vcházíme vlastně do podzemí. „V osmanské éře totiž nesměly kostely nijak vyčnívat, zvlášť ne převyšovat mešity, a tak tady zvolili tohle řešení,“ vysvětluje průvodkyně Branka a upozorňuje ještě na krásný oltář vyřezaný z jednoho kusu dřeva nebo na několik fresek odhalených při zmíněném zemětřesení.

Z plánu pak zbývá vyšlápnout k rozvalinám pevnosti Kale a kousek za městem se svézt lanovkou na kopec s mohutným ocelovým Křížem tisíciletí, jenž je se svými 66 metry snad dokonce nejvyšším křesťanským křížem na světě. Procházíte-li ulicemi Skopje, určitě si jej všimnete, zvlášť v noci, kdy osvětlený vypadá, jako by se kdesi za metropolí vznášelo na obloze Boží znamení. Asi netřeba dodávat, že z vrcholu kopce a ze samotného kříže, v němž je zabudovaný výtah, je nejlepší výhled na město a okolní hory.

Jaro a resort duchů

Jen sedmnáct kilometrů od Skopje stojí za návštěvu krásný kaňon Matka, vyhloubený řekou Treskou. Pak jsme zamířili přes Tetovo, kde žijí hlavně příslušníci muslimské albánské menšiny, do střediska Popova Šapka.

Je přelom dubna a května. V zimním období oplývá Popova Šapka čilým ruchem horského resortu a bezpočtem nadšených lyžařů, ale teď je tu mrtvo. V regálech zavřeného obchůdku se vyjímá pár posledních balení chipsů, všude se válejí nekonečné hromady odpadků a po kopcích se válejí husté mlhy. Odhaduji, že zombie apokalypsu můžeme čekat nejpozději do rána. Tu se odkudsi vynoří majitel příbytku, kde máme nocovat, a na uvítanou donese zásoby domácí rakije, tradiční pálenky z vinných hroznů, nato my z toren vyndáme karetní Bang! a pár dalších her pro podobné chvíle a hned je všechno veselejší.

Další den se vyčasí, a tak vyrážíme na túru do zdejších hor. Sníh už střídají koberce fialově či žlutě kvetoucích krokusů, na trávě odstavená rolba svědčí o tom, že sezona dávno skončila, a medvědí stopy v blátě zase, že celá říše už je vzhůru ze zimního spánku.

Středisko Popova Šapka nese název podle stejnojmenného nejbližšího kopce. Na jeho vrcholu nacházíme pár zákopů, které jsou vzpomínkou na konflikt mezi Makedonci a Albánci, jenž se zrodil a vyostřil v roce 2001. Div z toho tehdy nebyla pořádná občanská válka. Pár měsíců se tu ale střílelo a ani Makedonie, jež zvládla přijít ke své nezávislosti na Jugoslávii na rozdíl od jiných zemí vcelku mírovou cestou, se tak nakonec etnickým bojům nevyhnula. Popova Šapka je jinak výchozím bodem pro několik turistických tras pohořím Šar planina, například tu, jež vede na druhou nejvyšší horu Severní Makedonie s názvem Titov Vrv. Značení je tu ale obecně prachbídné, tak pozor na to.

Kennedyho smutek

My se tak daleko nevydáváme, s výškovými metry přibývá jarního rozbředlého sněhu, kterým bychom se jen těžko brodili. A tak si jdeme po svém, jakýmsi okruhem, abychom pak poháněni přívalem tmavých mračen skončili zpět v Šapce a na šálku kávy v hostinci pod lanovkou. Obsluhuje nás Jovan, přezdívaný Kennedy. Přízvisko zdědil po svém otci, který byl prý velmi podobný americkému prezidentovi.

„Ve vládě u nás sedí teroristi z války z roku 2001, investuje se do nesmyslů, místo aby se třeba tady udělalo pořádné turistické značení a vylepšily služby. Lanovky od jara do podzimu stojí, všichni radši utíkají za prací do zahraničí a sem přijdou jen na zimní sezonu. Místní vyhazují odpadky jen tak z ruky na zem. Všechno tohle pak vrhá špatné světlo,“ postěžuje si Jovan. „A přitom máme co nabídnout. Ne ty strašné sochy ve Skopji, ale opravdovou historii, hory, krásnou přírodu,“ dodává. Mluvíme i o místních psech, náš věrný chlupatý průvodce, jak se ukazuje, nakonec není žádný tulák bez domova. Jmenuje se Thor a patří k jednomu z hotelů. On a Hektor, další psí obyvatel, který se kolem nás motá, mají prý v Popově Šapce hlavní slovo. Zejména u fen. „Všechny jsou s nimi těhotné. A tohle je Afrodita, také čeká štěňata,“ představí Jovan příchozí psí dámu. Dopijeme, rozloučíme se s Kennedym, Thorem, Hektorem i Afroditou a za doprovodného štěkotu dvacítky dalších hafanů zamíříme na jih.

V Brajčinu jako za starých časů

Čím víc směrem k řeckým hranicím, tím jako by odpadků přece jen ubývalo a přibývalo úhlednosti. Naším cílem je teď vesnička Brajčino, odkud se dá také vyšlápnout na nějaké vrcholky, a sice ty v pohoří Baba. Jinak ale tahle víska, jež leží na okraji národního parku Pelister a čítá zhruba 130 obyvatel, bývá označovaná za jednu z prvních severomakedonských destinací pro ekoturistiku či agroturistiku. Lidé tu žijí a pěstují plodiny víceméně tak, jak to dělaly už předchozí generace. Někteří nabízejí ubytování pro pocestné a část z příjmů odvádějí do fondu pro ochranu zdejší přírody a modernitou nepříliš dotčeného způsobu života. Budete-li chtít, navrch k noclehu jistě dostanete i parádní snídani, jak jinak než z produktů vlastní domácí produkce, od vajec přes kozí sýr až po výtečný ajvar – tradiční čalamádu z pečených paprik a lilku.

„Takových mladých rukou bych tu potřebovala,“ mává na nás starší žena se šátkem na hlavě a pak pokračuje v okopávání čehosi na svém políčku. Ves tvoří především starobylé kamenné domy, na dvorcích je tu a tam k vidění původní nepořádek, zpoza rohu občas vyběhne pes, z otevřeného chlívku u cesty na nás trochu nevěřícně hledí osel. Zase tolik návštěvníků tudy asi touto dobou nechodí. U domů jsou do homolí vyskládané dřevěné bedny plné jablek, oblast je vyhlášená jabloňovými sady. Skupinka pracantů bedny právě nakládá nejprve na přívěs za malotraktorem a pak je překládají na korbu náklaďáku. „Tady pěstují jablka snad všichni. A vyvážejí se odtud všude možně, i do Ruska nebo do Íránu,“ vykládá jeden z nich, Srb jménem Afrin, který si tady, v Brajčinu, kromě výdělku našel i nevěstu.

Kráčíme pěšinou, podél níž si to v rozestupech šine několik asi dvoudecimetrových krunýřů. Patří ohroženým želvám zelenavým, kterým se v této oblasti také náramně daří. Nespěchají, nemají kam, na rozdíl od nás, my bychom rádi viděli ještě zdejší staré kostelíky. Je jich tu ve vsi, a hlavně v okolí schovaných hned pět a k tomu maličký bývalý klášter. Veskrze malé příbytky s malými vchody a malými modlitebnami jsou kdoví proč umístěné v divočině, některé z nich nezapřou zchátralost, ale zaujmou třeba středověkou freskovou výzdobou.

Ochridské perly

Nacházíme se také jen nedaleko Prespanského jezera a po horské silnici, jež je chvíli lemuje a pak vede dál do kopců, se vydáváme na další cestu. Poslední zastávkou našeho putování je Ochridské jezero a město Ochrid, které se u jeho břehů rozkládá. Obé platí za skutečnou perlu Severní Makedonie, jež nechybí v Seznamu UNESCO – jako jedno z devětadvaceti míst světa patří mezi kulturní a přírodní dědictví zároveň. Ochrid bývá přezdíván „balkánský Jeruzalém“ a oplývá bezpočtem vzácných památek, velkou a slavnou historií, romantickými kamennými uličkami a atmosférou evropských historických měst. Jistě si všimnete typických měšťanských domů, jejichž horní patra přečnívají do úzkých ulic, aby se tak co nejlépe využil prostor. Vyšlápněte si i k Samuelově pevnosti, hlavně pro krásný výhled na jezero s kostelíkem svatého Jovana Kanea. Zvažte plavbu lodí, nebo se aspoň projděte po ochozu, jenž vede podél útesu přímo nad vodou. A jako suvenýr si můžete odvézt ochridskou perlu vyrobenou ze šupin pstruhů, kteří žijí jen ve zdejším jezeře. Já k tomu přibalím ještě lahev rakije a sklenici zavařeného ajvaru a na nedalekém ochridském letišti se rozloučím s makedonskou zemí.


Dobré vědět

  • Doprava: Mezinárodní letiště je ve Skopji a v Ochridu. Na prvním může putování zemí začít, na druhém skončit. Skopje je přímo dostupná z Bratislavy, Ochrid z Vídně. V rámci země: frekvence železničních spojů je nízká, autobusová síť je podstatně hustší, kromě hlavních spojů se ale ne vždy řídí jasným řádem. Ve Skopji překvapí červené double-deckery. My jsme se přemísťovali pronajatými auty. Silnice jsou v celkem dobrém stavu.
  • Měna a ceny: Makedonský dinár, pro výměnu ve směnárnách mějte eura. Placení kartou bývá k dispozici ve větších městech. Ceny jsou podobné českým či o něco nižší. Pro ubytování za dobrou cenu lze využít portál Airbnb.
  • Jídlo a pití: Makedonská kuchyně kombinuje balkánskou, středozemní a tureckou kuchyni. Ochutnejte třeba národní pokrm tavče gravče z fazolí, papriky a další zeleniny či šopský salát. Sladkosti jsou podobné jako v jiných zemích bývalé osmanské říše: dejte si baklavu, kadaif nebo lokum – ochucené želé obalené v cukru.