Téměř čtyřistatisícovou severoitalskou Boloňu (Bologna) si nejčastěji spojujeme s kulinářskými specialitami nebo s nejstarší nepřetržitě fungující univerzitou na světě. Významnou součástí historie tohoto města však bylo i období soupeření Guelfů a Ghibellinů, které chvílemi připomínalo městskou občanskou válku. Tento konflikt zároveň přispěl k výstavbě opevněných rodinných věží: jedné z boloňských architektonických dominant.
Italské městské státy byly v jedenáctém a třináctém století mimořádně lidnaté, místy až přelidněné. Vnitřně byla jednotlivá města ostře politicky rozdělena mezi soupeřící skupiny, které se snažily uchopit moc do svých rukou. Taková situace si zákonitě vyžádala nutnost horečné výstavby opevněných objektů. Rodinné pevnosti kvůli nedostatku místa rostly do výšky a většinou měly tvar věží. Rodině, která v nich žila, umožnily přečkat v bezpečí i relativně dlouhá období obléhání. V takovém případě sdílelo stísněný prostor věže i rodinné služebnictvo.
Spory mezi boloňskými politickými frakcemi Guelfů a Ghibellinů byly politické i obchodní. Pojmenování Guelfů je s největší pravděpodobností italskou variantou jména rodiny bavorských vévodů Welfů. Tato skupina se orientovala na obchod se středověkým německým světem, zatímco Ghibellinové upřednostňovali vztahy s Vlámskem a francouzskými trhy v Marseille. Spor tak byl zároveň sporem o upřednostnění konkrétních obchodních cest: buď severní, nebo západní.
Neméně důležitá však byla politická stránka sporu. Zatímco Guelfové jednoznačně podporovali dominanci světského panovníka – císaře, Ghibellini byli stoupenci papeže jako zástupce svatého Petra na zemi a autority v oblasti světských záležitostí.
Nešťastné demolice
Podle dobových zdrojů bylo v Boloni v období jejich největšího významu až sto osmdesát věží. Období rozkvětu výstavby věží bylo poměrně krátké – dvanácté a třinácté století. Ve třináctém století byly mnohé z věží zbourány, další se kvůli porušené statice zřítily samy. Kromě věží se v Boloni zachovaly i četné „torresotti“, opevněné městské brány fortifikačního systému z dvanáctého století.
V následujících staletích byly věže využívány téměř stejně: buď sloužily jako šatlavy a městské věže, nebo byla jejich nejnižší patra upravena na obytné a obchodní prostory. Mnohé z kdysi věhlasných středověkých staveb padly za oběť nešťastným plánům restrukturalizace města z počátku dvacátého století. Proslulé krásné věže Riccadonna a Artenisi byly kupříkladu záměrně zdemolovány v roce devatenáct set sedmnáct.
Ze všech boloňských věží se do dnešních dní zachoval pouze nepatrný zlomek – méně než dvě desítky. Mezi nejznámější patří jedenašedesát metrů vysoká Altabella, nazývaná původně Azzoguidi, nedaleko od ní věže Scappi a Uguzzoni či vůbec nejproslulejší Due torri. Výpočet slavnějších věží uzavírají názvy Guidozagni, Galluzzi či Prendiparte, pro kterou se vžilo i pojmenování Coronata.
Nerozlučná dvojčata
Nejvyšší a nejznámější boloňskou věží je veřejně přístupná, devadesát sedm metrů vysoká Torre degli Asinelli. Její nerozlučné dvojče Garisenda má poloviční výšku, ve srovnání s Asinelli je nižší o celých devětačtyřicet metrů. Těsně po dokončení se její špice tyčila do výšky šedesáti metrů, ale brzy se začala nebezpečně naklánět na jednu stranu, a nejvyšší část proto musela být urychleně rozebrána. Torre degli Asinelli naopak nejdříve sahala do výšky sedmdesáti metrů a teprve později byla vztyčena její vrcholová přístavba.
Většina místních obyvatel i návštěvníků nazývá obě tyto věže společným názvem „Due torri“, tedy Dvě věže. Asinelli i Garisenda jsou už delší dobu pravidelně kontrolovány statiky, protože jejich sklon je dobře viditelný i prostým okem. Vychýlení vrcholových partií oproti patě věže je nejpatrnější u Torre Garisenda, kde činí tři metry a dvacet centimetrů!
Názvy „dvojčat“ jsou odvozeny od jmen rodin, které je v letech 1109 až 1119 nechaly postavit. Obě věže se ve čtrnáctém století staly majetkem města. V té době je propojoval i dřevěný můstek, který dal s největší pravděpodobností postavit milánský vévoda a římskokatolický kardinál Giovanni Visconti. Dřevěná konstrukce, jež měla sloužit především ke kontrole pořádku na nepokojném trhu Mercato di Mezzo, se stala v roce 1398 obětí požáru. Torre degli Asinelli se dočkala i využití k vědeckým účelům. Učenec Giovanni Battista Riccioli a později i Giovanni Battista Guglielmini tu v sedmnáctém a osmnáctém století prováděli experimenty při svých studiích o gravitaci a rotaci Země.
Za druhé světové války se zase věže staly vynikajícími pozorovatelnami, z nichž dobrovolníci hlásili blížící se nebezpečí s dostatečným předstihem. Ačkoli se pesimisté netají obavami, že statika věží se v blízké budoucnosti dostane do natolik kritického stavu, že pohled na Boloňu ze stometrové výšky se stane pro běžné smrtelníky minulostí, jejich sláva je nesmazatelným písmem zapsaná i ve významných dílech světové literatury. Vždyť obě věže upomíná ve své Božské komedii i lyrických básních sám Dante Alighieri.
Hříšný majitel
Stoupáme vzhůru po strmých dřevěných schodech věže Prendiparte společně s jejím současným majitelem, Matteem Giovanardim. Úzký interiér věže nabízí skutečný luxus: zařízením a vybavením počínaje a sbírkou vzácných archivních vín konče. „Můj otec koupil věž od jejího předešlého majitele. Je to dlouhý a zamotaný příběh. V sedmdesátých letech minulého století se ji rozhodla prodat jeho manželka. Sousedé tvrdí, že skutečnou příčinou byly milenky, které si poživačný manžel do věže pravidelně vodil,“ vysvětluje Matteo, zatímco procházíme kolem malé kuchyňky a ložnice do vyššího poschodí, které sloužilo jako vězení. Dochované kresby a nápisy na stěnách prozrazují, že někteří z tehdejších obyvatel města tu byli nuceni strávit o hodně více času, než by si byli bývali sami přáli. Nejnepříjemnější musel být pobyt v maličké, stísněné samotce, ve které se ubohý vězeň nemohl ani pořádně natáhnout. Trpěl tu ve skrčené poloze a nezbývalo mu než v mukách čekat na osvobození.
„Když věže ztratily svůj význam, patřila Prendiparte dlouhou dobu církvi. V té době se využívala jen její nejnižší poschodí a schody byly demontovány. Já jsem věž zdědil po otcovi jako jediný syn v rodině a dodnes mě živí. Pořádám v ní malé rodinné nebo firemní oslavy, výstavy výtvarných děl a nabízím i ubytování. Jedná se mimochodem o jednu z mála věží s otevřeným prostranstvím na volně přístupné střeše. Tak nádherný výhled, jaký se otevírá z jejího vrcholu, nenajdete v celém městě. Celou starou Boloňu máte najednou před sebou, nebo doslova pod sebou, jako na dlani!“ zasní se Matteo a vytrvale stoupá po schodech k nejvyššímu z dvanácti soukromých pater. Na konci naší pouti vzhůru k nebesům dojde na jeho slova. Starobylé město z ptačí perspektivy získává další rozměr a obyčejná voda, kterou si vysoko nad střechami připíjíme, tu chutná jako rajský nápoj.
Tajemství stavby
Navzdory složitým problémům, jimž museli stavitelé podobně vysokých věží čelit, tvořili drtivou většinu stavebních dělníků nevolníci z venkova. Vybudovat takto exkluzivní rodinné sídlo trvalo celé desetiletí. Nejdůležitější součástí každé stavby byly základy. Měly čtvercový půdorys a hloubku od pěti do deseti metrů. K jejich zpevnění se používaly do hloubky zapuštěné dřevěné kůly. Prostor mezi nimi vyplňovaly okrouhlé kamenné valouny a vápno.
Základy samotné tvořily bloky selenitu, sádrovce s vláknitou strukturou. Stěny stavby, které se s narůstající výškou zužovaly a ztenčovaly, byly budovány s pomocí technologie zvané „a sacco“. Silnější vnější stěna má v tomto případě určitý odstup od tenčí stěny vnitřní a takto vzniklý prostor je naplněn cementovou maltou. V pravidelných odstupech, vždy po několika metrech výšky, zanechávali stavbaři záměrně ve zdivu otvory, které sloužily k zachycení trámů konstrukce lešení, které tak rostlo postupně do výše současně s přibývajícím zdivem. Zároveň trámy umožňovaly pozdější uchycení dalších, převážně dřevěných konstrukcí v interiéru věže.
Původně spartánské vybavení věží bylo v pozdějších staletích doplňováno podle potřeb majitele. Některé z nich se proměnily v poměrně pohodlné, i když mírně stísněné bydlení, další z nich převzaly jiné funkce, třeba sakrálních staveb. „Na této věži například postavili zvonici,“ ukazuje Matteo ze střechy Prendiparte a dodává: „Neodhadli ale váhu zvonu, a tak se věž při každém zvonění celá od základů kýve a otřásá. Zvonice se proto používá jen při slavnostních příležitostech, jedinkrát za rok.“
Zneuctěné jeptišky
Historie šedesátimetrové Prendiparte je do značné míry standardním příběhem, který s malými obměnami zachycuje osud většiny boloňských rodinných věží. Starý feudální rod Prendiparte pocházející z oblasti Padana vlastnil tehdy celou městskou čtvrť Boloni se dvěma paláci, honosným měšťanským domem a další, nižší věží. Tento bohatý rod, jemuž patřil kromě nemovitostí i ohromný majetek, měl důležité postavení v řadách městské aristokracie, což je písemně doloženo už v roce 1154. Nejznámější člen rodiny, Prendiparte dei Prendiparti, sehrál důležitou roli během bojů proti císaři Fridrichovi I. Barbarossovi a společně se dvěma tisíci Benátčanů se zúčastnil i křižáckých výprav do Svaté země. V období mezi patnáctým a osmnáctým stoletím věž několikrát změnila majitele. V určitém období patřila rodu Fabruzziů, v šestnáctém století se stala majetkem kláštera Santa Maria della Consolazione. V době, kdy patřila církvi, v ní byly zřízeny seminář a knihovna.
V období napoleonských válek sloužilo jedno poschodí jako vězení rozdělené na větší celu a stísněnou samotku. Vzpomínkou na tyto pohnuté časy jsou malby a vyryté obrázky tehdejší vězňů, které zdobí stěny cel dodnes. „Studiem archivů jsme odhalili osudy mnohých provinilců z té doby i příčiny jejich uvěznění,“ vysvětluje zaníceně majitel věže. „Mnohé z nich dnes vyvolávají na tváři úsměv. Kromě drobných krádeží církevních předmětů a soubojů mladíků, noviců řádu, mezi jejich hříchy patří třeba i to, že přivedli jeptišku do jiného stavu,“ vypráví Matteo.
Po zrušení vězení patřila věž na krátký čas boloňskému arcibiskupství a v roce 1868 se dostala do rukou státu. Později ji odkoupil Giovanni Monti Vicenzo a po něm jistý Emilio Berti z Imoly. V sedmdesátých letech se konečně stala majetkem rodiny Giovanardi, jejímž příslušníkem je i současný majitel.
Silueta v čase
Boloňské středověké věže dotvářejí neopakovatelnou městskou siluetu i dlouho poté, co historické centrum doplnily jedinečné renesanční a barokní stavby, jimiž je Boloňa proslulá. Pohled na jedno z největších a přitom nejlépe zachovalých evropských starobylých městských center si - zejména díky preciznosti práce středověkých stavitelů - můžeme dodnes vychutnat z ptačí perspektivy. Tento pohled je zároveň pohledem skrze staletí, pohledem z minulosti do budoucnosti, z drsného a neklidného středověku do evropského jedenadvacátého století.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2009.
