Katarský hrad Foix

Katarský hrad Foix Zdroj: Profimedia.cz

Katarský hrad Foix
Katarský hrad Foix
Katarský hrad Foix
Katarský hrad Foix
Katarský hrad Monségur
14
Fotogalerie

Katarské hrady v Pyrenejích: Centra odporu proti církevním institucím byla svědky mnoha krvavých událostí

V podhůří Pyrenejí se tyčí kdysi mocné a pyšné hrady, z nichž se však do dnešní doby dochoval jen odlesk jejich bývalé slávy. Postavili a obývali je šlechtici, kteří se ve 12. a 13. století hlásili k tzv. katarství.

Kacířství či různé hereze volaly vždy po reformách církevního života a odvolávaly se přitom na původní podobu Kristovy církve. A právě tzv. katarství je nejtypičtějším dokladem raně středověkých snah nastolit v církvi spravedlivější vztahy mezi klérem a věřícími. Katarství vzniklo vlastně jako symbióza různých filozoficko-náboženských výkladů tehdy typických hlavně pro Blízký a Přední východ. Tato forma náboženského protestu bývá také označována jako hnutí albigenských, a to podle města Albi, jež však za skutečné centrum dost dobře považovat nelze.

Opravdovým jádrem katarství se totiž staly právě hrady, budované většinou buď na obtížně přístupných místech, nebo na místech skutečně nepřístupných. A protože šlechtici z jižní Francie byli přímo zainteresováni na křížových výpravách proti neznabohům v Palestině, přivezli si při návratu ze svých tažení nejen hmotnou kořist, ale také kořist myšlenkovou – katarství bylo asi tím nejcennějším úlovkem. V kraji pod Pyrenejemi nejenže našlo živnou půdu, ale promítlo se i do potřeby budovat pevné a silné hrady, jejichž páni byli katarství oddáni.

Nepřístupný Monségur

Zřejmě nejvýznamnějším z těchto hradů je Monségur. Dnes zakonzervovaná zřícenina se rozkládá na vápencovém kopci vysokém 1207 metrů. Tvoří ho dva vrcholy, spojené jen úzkou šíjí. Ke kopci vede strmá kamenitá pěšina, proplétající se drsným, ostrým a pichlavým křovím.

Monségur byl zřejmě nejvýše položeným katarským hradem a díky své poloze se stal v podstatě nedobytným. Postavil ho po polovině 12. století Guillame zvaný Krátkonohý a přestavěli další vůdci kacířské sekty v první polovině 13. století. Erodované skalní stěny byly tehdy už tak rozbrázděné a hladké, že je nebylo možno tehdy běžnými dobyvatelskými prostředky ztéci. V dnešní době z hradu zůstaly pouze asi šest metrů vysoké hradby, v době jeho slávy byly však údajně dvakrát tak vysoké.

Dominantním prvkem zůstal pouze donjon na severní straně, i ten je ale dnes jen torzem původní velikosti. Z vnitřních prostor už vymizely jakékoli zbytky paláců, ačkoli podle dochovaného modelu se zde nacházely až třípatrové budovy. Za své vzaly i domky, v nichž žili vojáci z hradní posádky. Těch tu prý pobývalo okolo pěti set.

1242: oko za oko…

Inkviziční soudy postupovaly tehdy proti katarům nesmírně tvrdě. Upalování na hranici bylo údajně „nejmilosrdnější“ formou trestu smrti. To vedlo tehdejšího pána na Monséguru Pierra-Rogera de Mirepoix k tomu, že v květnu roku 1242 vytáhl s pětaosmdesáti rytíři z hradu a pomstychtivě rozsekali na kusy jedenáct spících inkvizitorů. Odveta na sebe dala čekat jeden rok – tehdy začalo obléhání Monséguru. Trvalo deset dlouhých měsíců a zúčastnilo se ho na šest tisíc vojáků, což samozřejmě přinášelo nemalé problémy nejen nevelké hradní posádce, ale pochopitelně i obléhatelům. Vzhledem k nesmírně vysoké poloze hradu se zdálo, že při dostatku potravin a vody bude hrad uhájen a že bude stačit kontrolovat přístupové cesty. Nicméně vše skončilo zcela jinak.

Obléhající křižácké vojsko najalo baskické horolezce, kteří se vyšplhali nahoru na nechráněný druhý vrchol. Tam proti hradu postavili metací stroj, aniž to kdokoli z posádky zaregistroval. Hrad se tak ocitl v přímém ohrožení, takže zbývala poslední možnost. Mirepoix nabídl dohodu, tedy spíše kapitulaci, za cenu svobodného odchodu svých vojáků. Mezitím však čtyři členové jeho posádky tajně sešplhali ze skalního útesu a unikli přes Pyreneje. Údajně z hradu odnesli svatý grál, který zde byl podle jiné legendy přechováván.

Tím však byl porušen velmi důležitý článek původní úmluvy, což vedlo k tomu, že když následující den Monségur kapituloval, obléhatelé dohodu porušili. Dvě stě dvacet pět katarských vojáků opouštějících hrad bylo hned pod kopcem jato. Křižáci je nutili zříci se své víry, což však všichni odmítli. Vraždění kacířů bylo tehdy běžným prostředkem ke zničení jinověrců, a tak všichni katarští vojáci byli upáleni na obrovské hranici, zbudované na planině přímo pod hradem. Němým dokladem tohoto hrůzného aktu je malý pomníček.

Pohodář Gaston

Monségur je hrad velmi tajemný, nicméně nejznámější z katarských hradů stojí ve městečku Foix. Tyčí se také na velkém návrší, leč nesrovnatelně nižším, než je kopec pod Monségurem. Dole pod hradem je stejnojmenné město, jehož hradby částečně zpevňovaly i obranu hradu a o jehož další částečnou ochranu se postaral soutok řek Arige a Arget ležící těsně pod ním. Klikatými uličkami města s domy ze čtrnáctého až šestnáctého století se doberete až pod samotný hrad. Vypadá jako pohádková kulisa.

Nemá sice tak mohutné opevnění, nicméně tři jeho impozantní věže vypadají velmi romanticky a evokují představu starých časů dávno již zašlé slávy křižáckého života. Od roku 1012 patřil hrabatům z Foix, kteří ovšem byli ve spojení s katary, takže normanský křižák Simon de Montfort hrad čtyřikrát obléhal. Nikdy však nebyl úspěšný. Expozice v areálu hradu vypráví mimo jiné o činech hrabat z Foix, jimž se po „odpadnutí“ od katarství podařilo výrazně se zapsat do francouzských dě­jin.

K jejich parádnímu činu jistě patří to, že sjednotili Foix s Andorrou a také s hrabstvím Bearn. Jejich příslušník Jindřich IV. Navarrský se dokonce jako Jindřich III. stal francouzským králem. Část expozice také upozorňuje na jiného slavného hraběte z Foix, kterým byl krásný blonďatý rytíř Gaston Febus, zjevně nesmírně populární „pohodář“ 14. století, ale i básník, skutečný aristokrat a také nebojácný válečník.

Na západní výspě

Nejzápadnějším katarským hradem je Roquefixade. Ve 12. století ho vlastnili pánové z Villemur, kteří byli vazaly hrabat z Foix. Po třetí křížové výpravě proti katarům připadl francouzskému králi, který ho „pasoval“ na významný pomezní hrad. I on se tyčí na vápencové skále, vysoké však „jen“ 1001 metrů. Hrad sice nemá tak slavnou historii jako Foix nebo Monségur, ale je stavebně zajímavý.

Sestává ze dvou částí – horního a dolního hradu a předhradí. Má podélnou dispozici a byl zbudován na konci dlouhého hřebenu, který také určil jeho obranné možnosti. Ani k němu není cesta jednoduchá, zvládnout ji však lze mnohem lépe než tu na tajemný Monségur. Ale věřte, že už kvůli krásným rozhledům stojí za to na Roquefixade vylézt.


Masakr v Béziers

Přívrženci katarství popírali panenské zrození Krista i jeho uznávání jako spasitele. Stávající teologický výklad církve chápali spíše jako přisluhování Satanovi, neboť hlásali, že Kristus nemůže být bytostí pozemskou a zároveň boží. Protestovali také proti nemravnému životu některých církevních představitelů a jejich nezájmu o duchovní život prostých lidí. Katarům se tak zdálo, že nejsou vázáni žádnou feudální příslušností vůči církvi, a odmítali všechny centralistické snahy církevních institucí o „jednotu“ víry. Církevní hodnostáři proto považovali katary za kacíře, a ty bylo nutno nemilosrdně potírat.

Spory se vyostřily za papeže Inocence III., který na začátku 13. století přesvědčil tehdy váhavého francouzského krále Filipa Augusta, že je třeba „něco s tím katarstvím dělat“. A první, kdo to odnesl, byl hrabě Raymond VI. z Toulouse, který byl v roce 1207 exkomunikován z církve jen proto, že proti katarům nic nepodnikl. Ten se s tím však nechtěl smířit, takže papežská strana proti němu podnikla tažení, které v roce 1209 skončilo krvavým zmasakrováním obyvatel města Béziers.

Tuto akci vyvolala skutečnost, že město nechtělo vydat asi dvacet katarů zde žijících. A tak tisíckrát tolik lidí bylo bezohledně zabito, ač se jako pravověrní křesťané ničeho nedopustili. Raymond VI. vedl svůj boj s papežstvím vskutku odhodlaně, nicméně nakonec musel i se svým synem utéci na dvůr anglického krále. Jeho pronásledovatelem se tehdy stal vyhlášený hrdlořez – již zmíněný normanský kníže Simon de Montfort. Zdá se tedy přirozené, že šlechtičtí přívrženci katarství si stavěli takové hrady, aby v nich odolali křižáckému obléhání.


A to není vše!

Ze zdejších pětatřiceti hradních zřícenin, které spolu s jeskynním krápníkovým systémem, ukrytým ve vápencovém podloží, tvoří neodmyslitelnou součást departmentů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrenées, je zajímavý jak z hlediska historického, tak stavebního hrad Peyrepertuse, ve své době v podstatě nepřístupný. Na vysoké skále se také „uhnízdil“ hrad Puilaurens, vybudovaný pravděpodobně už v druhé polovině 10. století. I on sloužil francouzským králům k obraně jižní hranice.