Křižování zamrzlého fjordu na psím spřežení

Křižování zamrzlého fjordu na psím spřežení Zdroj: Michael Novotný

Všechny barvy duhy grónských domů
Sněhová nadílka mnohdy zcela pohřbívá spodní patra domů, a tak musí být ke vstupu používány žebříky vedoucí štítem do podkrovního okna.
Lovec Angunnguq alias Mike
Vytahování tuleňů z nastražených pastí holýma rukama v teplotách hluboko pod bodem mrazu
Po skromné večeři složené ze sušené ryby, betonově tvrdých námořnických krekrů a horkého čaje začínají lovci vyprávět historky.
22
Fotogalerie

Bohem zapomenuté místo: Jak se žije Inuitům v jedné z nejodlehlejších vesnic na severní polokouli?

Jak se žije v grónské vesnici na konci světa, plného ledu a sněhu? A loví stále ještě Inuité tak jako jejich předci? A proč je lovecký pes pořád lepší než i ten nejmodernější skútr?

Potemnělou krajinu rozeznívá štěkot a vytí psů přivázaných na řetězy na periferiích vesnice. Tu a tam tmu obarvenou do modra všudypřítomným sněhem a ledem prosvěcuje žluté světlo z barevné chaloupky či sporadického pouličního osvětlení. Slabý měsíční svit dorůstajícího srpku osvětluje obrovskou plochu, na jejímž okraji sídlo leží – silnou vrstvou ledu pokrytý fjord s gigantickými ledovci. Občas míjím svištící sněžný skútr či partičku rozjívených teenagerů s hlasitými reproduktory. Přes péřové a vlněné vrstvy se mi mráz ostrý jako břitva prořezává až do morku kostí a vousy mi pokrývají dlouhé rampouchy.

V grónské vesnici

Ittoqqortoormiit (dánsky Scoresbysund) na severovýchodě Grónska je jedno z nejodlehlejších sídel na severní polokouli. Nejbližší civilizace leží víc než tisíc kilometrů odsud a dostat se sem obnáší let do Keflavíku, přesun do Akureyri na severní straně ostrova, let malou cessnou na grónskou polární stanici Nerlerit Inaat a odtud ještě krátký přelet helikoptérou.

Toto bohem zapomenuté místo dnes za svůj domov považuje necelých 400 obyvatel, z velké většiny inuitské krve. Ač je Grónsko autonomní oblastí Dánska, jen málokterý z Dánů měl dostatek odvahy a houževnatosti, aby se v extrémních částech této ledové země usadil nastálo. Průměrná zimní teplota osciluje mezi minus patnácti a dvaceti stupni a nezřídka padá ještě o několik desítek stupňů níž. Sněhová nadílka mnohdy zcela pohřbívá spodní patra domů, a tak musí být ke vstupu používány žebříky vedoucí štítem do podkrovního okna.

Další potíž je nedostatek základních potravin. Po tisíce let Inuité žili lovem a rybolovem a až moderní doba a vymoženost v podobě kontejnerové lodě umožnily otevřít zde obchod, který dvakrát ročně (hned po rozmrznutí oceánu a těsně před opětovným zamrznutím) doplňuje velký objem potravin, včetně malého množství extrémně drahé zeleniny a ovoce. Proto jsem přiletěl vybaven dvěma desetikilovými pytli cibule – bílé a červené –, kterými obdarováváme vděčné Inuity. Zbytek sortimentu tvoří trvanlivé sladkosti, plechovky, mražené jídlo. Koupíte i ploché televize, laptopy či herní konzole s příslušenstvím, módní oblečení a spousty dalších vymožeností moderního světa. Nad nimi pak ze stropu visí na výběr základní vybavení každého zdejšího muže: brokovnice a kulovnice. Lední medvědi totiž volně křižují okolní tundru a občas zabrousí i do vesnice.

Místním lidem se v tvářích zrcadlí rysy asijských předků, kteří sem připutovali arktickou tundrou v době, kdy ještě Beringova úžina byla pevninou a tvořila spojku mezi asijským a americkým kontinentem. Dlouhé polární noci i další faktory způsobují, že v malé grónské populaci je nejvyšší podíl sebevražd na světě.

V grónské domácnosti

Monotónní bílou rozrážejí duhové barvy domů a člověk vmžiku pochopí, proč Gróňané zvolili právě syté odstíny červené, modré, zelené či žluté. Na dlouhých bidlech se suší nevyčiněné kůže pižmoňů a ledních medvědů. Přítomnost bílých hřbitovních křížů splývajících s krajinou naznačují jen umělohmotné věnce pověšené na jejich vrcholcích. Každou noc pak hvězdné nebe rozzáří polární záře a rozjasní jinak zcela temný svět. V odstínech zelené a růžové se míhá po nebi jako roztančená baletka.

Nemůžu odmítnout pozvání na tradiční večeři. Jako předkrm (a později i zákusek) poslouží muktuk – na kostky nakrájená syrová narvalí kůže. Oblíbená místní pochoutka mi div neobrací žaludek naruby. Skromnou domácností už „voní“ hlavní chod – vařené mroží maso. Obsahuje hodně železa, a tak je nutné ho dlouho vařit a vodu několikrát slít. Tmavé šlachovité maso na talíři doplňuje rýže a hnědá omáčka. Nemůžu říci, že bych si pochutnal, ale když vidím hrdost ve tváři paní domu a zamyslím se nad kontextem místa, vlastně to nebylo špatné.

Pes a člověk

Čtvrtého dne ráno jedu na několikadenní loveckou výpravu. Lov symbolizuje inuitskou kulturu a je jednou z jejích hlavních složek. Mladý lovec a můj průvodce jménem Angunnguq, kterému všichni říkají Mike, mi půjčuje teplý overal, který si oblékám přes všechno svoje oblečení, a k němu řádně zateplené arktické boty. Na břehu moře už čekají výskající natěšení psi. Radostně poskakují, zatímco jsou zapřaháni do spřežení. Veškerou energii si šetřili na tenhle okamžik – když dostanou povel, vystřelí jako o závod a karavana psích spřežení uhání po zamrzlé mořské hladině takovou rychlostí, že mrazivý vítr až oslepuje.

Pouto mezi grónským tažným psem a člověkem vzniklo už před tisíci lety a nezpřetrhal ho ani fakt, že se z Dánska začaly dovážet sněžné skútry. Přece jen je stále ještě těžší vybudovat si vztah k dvoutaktnímu spalovacímu motoru než k desetihlavé smečce modrookých huňáčů. Ani psí spolehlivost a věrnost na dlouhých výpravách do bílé divočiny nemůže nikdy být nahrazena poruchovými stroji s vysokou spotřebou paliva. Pes běží na jednu či dvě tulení ploutve od rozbřesku do soumraku.

Největší systém fjordů na světě, dánsky zvaný Scoresby Sund, grónsky Kangertittivaq, pokrývá plochu téměř poloviny České republiky: 38 000 km2. Jeho šířka v ústí činí několik desítek kilometrů a hloubka v některých místech dosahuje více než jednoho kilometru. Led pokrývá fjord dlouhých osm měsíců ročně. Kličkujeme mezi ledovci uvízlými v ledové pasti. Některé se tyčí do výšky téměř sta metrů nad hladinu a tvoří až děsivou podívanou. Není radno se k nim přibližovat. Tisícitunová monstra se během mžiku mohou rozhodnout, že se převalí na druhý bok. Občas se krajinou nesou strašidelné dunivé zvuky vycházející z útrob těchto velikánů kdesi hluboko pod ledem.

Psí spřežení hodiny a hodiny směřují hlouběji do chřtánu fjordu a my desítky kilometrů hledáme náznak přítomnosti živého tvora: pižmoně, ledního medvěda či snad dírou v ledu se nadechující velrybu nebo tuleně. Občas zastavíme a dalekohledem se rozhlížíme po pusté zamrzlé planině. Pár pokřiků nesrozumitelnou hatmatilkou, psi zostra zaberou a zběsile se rozjíždíme za možným úlovkem. Jeden z členů lovecké výpravy, vážený prošedivělý stařešina, zpozoroval několik stovek metrů od nás čerstvé medvědí stopy. Na místě se ukazuje, že bohužel ne čerstvé. Medvěd tudy procházel před čtyřiadvaceti až osmačtyřiceti hodinami a teď už může být desítky kilometrů daleko. Stát v jeho stopách je ale i přesto magický zážitek.

Lovit zde polární medvědy či velryby není ilegální. Celý proces však musí probíhat s rozmyslem a pod regulací WWF (World Wildlife Fund). Nikdy se nestřílejí mláďata či matky s mláďaty, a pokud člověk není v ohrožení a loví pro maso, vybírat by se měly slabší kusy. Na zvíře pak má výhradní právo ten, kdo ho první zpozoroval – zvykem ale bývá, že se poctivě rozdělí mezi celou vesnici. Zdá se vám to i tak drsné? Steroidové krávy a kuřata, která my lovíme v supermarketech, tu zatím nepobíhají.

Večerní příběhy

Krátký den se schyluje ke konci. V únoru slunce už v brzkých odpoledních hodinách mizí za horizontem, a ačkoliv soumrak trvá dlouho, teplota rychle padá střemhlav dolů. Oranžové nebe pomalu tmavne, rozsvěcí se první hvězdy a zanedlouho vše pohlcuje temnota. Za svitu čelovek směřujeme do rozpadající se lovecké chaty na okraji fjordu. V dálce na obzoru svítí tečka jménem Ittoqqortoormiit.

Po skromné večeři složené ze sušené ryby, betonově tvrdých námořnických krekrů a horkého čaje začínají lovci vyprávět historky: „Onehda slyším na verandě šramot, tak se jdu podívat, co se děje. Otevřu dveře a cení na mě zuby třímetrový medvěd. Nenapadlo mě nic lepšího než mu jednu vrazit do čenichu. Otřásl se a pelášil pryč, nevím, kdo koho překvapil víc!“ popisuje živě jeden z chlapů a ostatní se hurónsky smějí. Bohužel si všímám, že mladší členové výpravy jen tiše sedí v koutě a veškerou pozornost upínají k displejům svých chytrých telefonů...

Ruch v chatce utichá. Za zvuků meluzíny ulehám do péřového spacáku na staré prašivé matraci a po náročném dni usínám jako miminko. Probírá mě až první náznak rozednění. Probudil jsem se ale úplně jinde. Mžourám a marně se snažím rozpoznat cizí prostředí. Vnímám jen bílou barvu, jako bych byl pohřben pod sněhem. Dýchat ale můžu, i když mě mrazivý vzduch řeže do plic o poznání více než večer. Už ani nejsem ve spacáku, ale pod huňatou kožešinou. Zvedám hlavu a rozpoznávám obrys obráceného U – vstup do příbytku. Probudil jsem se uvnitř iglú. Zvenčí zní štěkot psů a vedle mě leží lovci zachumlaní do bílých a černých kožichů.

Vysoukám se z vyhřáté přikrývky, na sobě mám oblečení z medvědích a tuleních kůží. Jdu se podívat ven. Nad horami na východě už oranžová linka naznačuje probouzející se den a tažní psi mě vítají jako svého pána. Zanedlouho se z iglú vypotácejí i mí souputníci, protáhnou si těla, až jim zakřupou klouby. Pokynutím hlavy se pozdravíme. Zamyšleně se všichni dlouho rozhlížíme po krajině. „Kterým směrem dnes vyrazíme?“ spustí inuitsky muž po mé pravici a pokračuje: „Na západě od ostrova se tvoří trhlina v ledu, tam bychom mohli ulovit tuleně.“ Rozumím každé slovo, jsem jedním z nich. Teď už mířím zcela automaticky k brašně z hnědých usní pověšené na mých sáních. Vyštrachám sušené maso a podělím se s kolegy. Po střídmé snídani se shodujeme, že naše ženy a děti už musí být nesvé a hladové. Slunce už osmkrát vyšlo a zapadlo od chvíle, kdy jsme opustili náš tábor a vydali se na lov. Dnes by nám ale mohlo štěstí přát.

Už z dálky pozorujeme, jak se v podlouhlé ledové trhlině, široké několik desítek metrů, pohupuje ledová kra a na ní se líně povaluje několik mrožů. Snažíme se nepozorovaně připlížit do co nejbližší možné vzdálenosti, abychom mohli zaútočit. Šeptem se domlouváme, že skolíme největšího, na plochém okraji kry. Oštěpy si pevnými provazy ovazujeme kolem těla. Všichni pak naráz vymrštíme oštěp nejvyšší možnou rychlostí. Zvířata začnou vyděšeně povykovat a kvapně mizí v oceánské temnotě. Provazy oštěpů nás táhnou k okraji trhliny. Zasáhli jsme, voda se krví barví do ruda, ale boj ještě není u konce. Téměř tuna živé váhy se nás snaží stáhnout do hlubin. Nakonec ale mrožímu samci dojdou síly. Za obrovské zuby ho už polomrtvého s vypětím všech sil vytahujeme na souš. Konečně úlovek.

Na chvíli se zastavíme a poděkujeme přírodním duchům za hojnost darů. Po urputném souboji odpočíváme, než zvíře na místě vyvrhneme a naporcujeme. Části, které bychom sami nezkonzumovali, házíme psům a ti je s velkou vervou spořádají. Tuk, naše topivo, si uložíme do nádob. Maso naložíme na sáně a můžeme se konečně vydat zpět. V osadě nás ženy a děti radostně vítají. Poskakují kolem nás, zvědavě a s úctou zkoumají úlovek. Na důkaz vděku dostáváme všichni náramek z korálků, které jsme před nedávnem vyhandlovali za tulení kůže s obchodníky z daleké Evropy, prý odněkud z oblasti Prag. Ženy nám je vytvořily pro štěstí, zatímco jsme byli pryč. Nasazuju si ho na pravé zápěstí. Unaven nekonečnou cestou hned po vydatné mroží pečínce usínám...

Konečně úlovek

Opět se probouzím, ležím ve spacáku a živý sen mi ještě běží před očima. Dostal jsem na chvíli příležitost vrátit se o několik století zpět a poznat pravou podstatu dávného Kalaallit Nunaat (Grónsko inuitsky). Pohádka se postupně rozplývá. Rychle se snažím nahmatat pravou ruku – vyhrnuju rukáv a pod ním se leskne náramek z barevných korálků. Všichni kolem se budí, je čas vstávat.

Dalších několik dní brázdíme tundru, ale nemáme štěstí. V dáli spatřujeme malé stádo pižmoňů, než se ale stihneme přiblížit, zvětří nás a mizí za skalnatými kopci. Po několika dnech nám začínají docházet zásoby. Naštěstí máme záložní plán. V prvních dnech jsme nastražili důmyslné pasti – do ledu vykutaná díra přiláká tuleně, který využívá skuliny k nadechnutí. Netuší však, že se jedná o jeho poslední nádech, jelikož skončí polapen v síti. V třicetistupňovém mrazu holýma rukama vytahujeme jednoho tuleně za druhým. Ploutve připomínající spíše psí tlapky se rovnou odřezávají a využívají jako krmení pro vyhladovělé psy.

Obtěžkáni zmrzlými tuleními těly se probojováváme mrazivým větrem zpět do vesnice. Oslňující bělobu poledního protisvětla rozbíjejí barvy a tvary domů. Psy uvážeme k řetězům a odnášíme úlovek. Vracíme se z prostého inuitského světa do grónské civilizace. Procházíme kolem benzinové stanice pro sněžné skútry, jejichž hřmot se už z dálky nese vzduchem. Ženy se s plnými nákupními taškami vracejí z obchodu a děti radostně vybíhají ze školy. Lovci se převlékají do civilního oblečeni a usedají před televize. Mladší z nich k YouTube videím.

Loučení s Grónskem?

Místní mi potvrdili, že uživit se lovem už dnes prakticky není možné. Proč ale? Před více než sto lety proslulý norský polárník Nansen napsal: „Nenamlouvejme si, že jsme zdokonalili způsoby eskymáckého lovu. Přinesli jsme do něj jenom zmatek, jehož ničivé účinky nemůžeme přehlédnout. Nejhorší ze všeho je však nenahraditelná škoda, kterou jsme jim přivezli všemi svými evropskými výrobky. Byli jsme natolik nemorální, že jsme Eskymáky naučili touze po kávě, tabáku, chlebu, evropských látkách a ozdobách. A Eskymák nám pak prodával své potřebné tulení kůže a tuk, aby si opatřil to, co jemu dávalo jen pochybný chvilkový požitek. Jeho člun upadal nedostatkem kůže, stan rovněž a kajak, podmínka jeho života, ležel na pevnině bez potahu. Lampy v domě se musely v zimě často zhasnout, protože tuk byl na podzim prodán do obchodu. Sám Eskymák poté v zimě chodil oblečen ve špatné evropské hadry místo ve své teplé kožené, jež míval dříve.“

Pro tentokrát se s Grónskem loučím. Má fyzická schránka bílou zemi opouští, zatímco srdce tu zůstalo sevřené v ledu jako ledovce na fjordu, které teď pozoruji z malého okénka dvouvrtulové cessny směřující na sever Islandu. Byla to má třetí návštěva a vím, že ne poslední. Na klíně mě mrazí deset kilogramů masa z ledního medvěda omotaného černou izolepou, které mi v posledním okamžiku do rukou zcela bezelstně vrazila neznámá stařenka s tím, že si je v Akureyri vyzvedne její známý, a udělala ze mě pašeráka. Sleduji vzdalující se pevninu a rozpraskaný led hluboko pod letadlem a uvažuji o budoucnosti Inuitů. Sám Nansen ji viděl černě a předpovídal, že v našich dobách už by ostrov mohl být liduprázdný. Já ale pevně věřím, že inuitský duch přetrvá, protože jeho nezdolná síla a kontinuita nemůže být přetrhána žádnými změnami. Kéž by na světě ještě existovalo víc takto čistých míst.