Irské pohoří Wicklow Mountains

Irské pohoří Wicklow Mountains Zdroj: Tomáš Kubeš

Irské pohoří Wicklow Mountains
Irské pohoří Wicklow Mountains
Irské pohoří Wicklow Mountains
Irské pohoří Wicklow Mountains
Irské pohoří Wicklow Mountains
9
Fotogalerie

Opojení magicky krásnou přírodou irského pohoří Wicklow nezkazí ani bodavý hmyz či proměnlivé počasí

Zelené pastviny plné ovcí, proměnlivé počasí a ryzí příroda – takové Irsko poznáte při cestě do pohoří Wicklow. Tady získají vaše představy o tomto koutu Evropy své reálné obrysy. A někdy se vyrýsují možná i víc, než byste chtěli.

„Vy máte štěstí, tak fantastické počasí už dlouho nebylo,“ prozrazuje dívka, která pracuje v návštěvnickém centru. „Tak třeba sluníčko svítilo v květnu asi tři a půl dne, v červnu jeden, v červenci dva, v srpnu žádný a teď v září je už třetí den neuvěřitelně hezky.“ Její informace potvrzují i starší manželé, kteří se k našemu rozhovoru nachomýtli. Jsme rádi, že staří keltští bohové stojí při nás. V kraji natolik nezdolném, že prožít tady celý život je přinejmenším obdivuhodné, si každý rád vychutná sluneční paprsky.

Zrádné bažiny

Turistické stezky, které ve Wicklow (irsky Sléibhte Chill Mhantáin; čti sljévťe chilj vantáň) vedou kolem jezer, lákají k podnikání výletů. Trasy jsou různé náročnosti a každý si mezi nimi najde tu svou. Ty více užívané mají tu výhodu, že na nich byly vybudovány dřevěné chodníky a lávky, které chodcům pomáhají překonat podmáčené úseky. Na nich se můžete pohodlně kochat okolní krajinou, tedy pokud svítí slunce a komáři a mušky se kamsi vytratí. K irské vysočině totiž bodavý hmyz patří stejně jako pasoucí se ovce.

Praví drsňáci se nicméně vydávají s plnou výbavou přes hřebeny. Kdo si vyšlápne z údolí podél divokých potoků až k vrcholům, nebude zklamán. Smíšený les postupně přechází v travnaté pláně, které jsou plné vody. Člověk musí přebrodit nepočítaně potoků i stružek a přitom si dávat pozor, aby nezapadl do bahenní lázně, či dokonce bažiny. A mezi vší tou krásou, která si tu a tam vyslouží spoustu šťavnatých nadávek, se rýsují nekonečné kopce až kýčovité barvy, na nichž se v poklidu pasou stáda ovcí.

Další z nezapomenutelných zážitků na vás čeká ráno, kdy se údolím rozprostře mlha a přes ni se prodírají první paprsky slunce. A když k tomu vedle vás stojí ruiny legendárního kláštera Glendalough (v překladu údolí Dvou jezer), není v tu chvíli místa, kde byste chtěli být raději. Celý klášterní komplex z 10. století patří k nejfotografo­vanějším místům země, takže právě tady vidíte Irsko tak, jak ho znáte z průvodců.

Nedaleko kláštera leží hřbitov, což je zvlášť při soumraku kombinace hodná hollywoodského hororu… O kus dál dávají prostředí specifický ráz mohutné borovice, které ční jako majáky nad jezery, svahy hor obklopující rozložité duby a mezi tím se rozkládají pastviny ohrazené kamennými zídkami nebo jen pásy živého plotu. Do toho jsou rozesety typické domy z kamene a dřeva, u kterých nesmí chybět pečlivě udržované záhony květin a pravý pastevecký pes.

Vládci divočiny

Údolí Dvou jezer bylo v minulosti velkým cínovým a zinkovým dolem. Horniny se těžily z okolního masivu, který byl dobyvateli postupně ukrajován. Veškerou rudu poté dělníci snášeli k řece, kde ji propírali, tavili a v podobě polotovaru připravovali pro další využití. Ještě dnes jsou tady patrné zbytky celého zařízení, které místním umožňovalo vydělat si pár šilinků za namáhavou práci. Ale takový už byl život v odlehlých údolích, která poskytovala jen hubenou obživu. Zato lidé byli skromnější a rádi využili příležitosti se pobavit. Dodnes jsou venkovské hospody místem, kde se dozvíte poslední novinky, potkáte sousedy nebo jen tak dáte řeč. Staré stoly, dřevěné obložení, lehce sešlé myslivecké trofeje na zdech a štamgasti před velkou televizní obrazovkou, kde právě běží golfový turnaj, mohou sice působit dojmem osvěžoven z našich zeměpisných šířek, ale jakmile přijde chlapík s kytarou, všichni ožijí. V tu chvíli se vytvoří atmosféra, která cizincům dává pocítit trochu více Irska.

Když vám místní povídají o jelenech, zprvu ani nemůžete uvěřit, že na rozlehlých kopcích bez stromů vůbec lze nějaké zvíře potkat. Odevšad je všude vidět a lopotící se postava s plnou polní většinou nepatří zrovna mezi ty pohotovější. Jenže i zázraky se dějí, a tak když v dáli rozeznáte poměrně velké stádo jelenů, srdce vám vzrušením začne bít ve zběsilém rytmu. Koukáte totiž na pravé vládce pohoří Wicklow. Jaképak bylo naše překvapení, když nás laň, která hlídá stádo, pustila s fotoaparátem na vzdálenost menší než deset metrů od statného jelena! Vzhledem ke své nehybnosti působil nejdřív jako sádrová atrapa, ale když se nabažil pohledu na nás, odfrkl si a s absolutním nadhledem odkráčel vstříc divočině.

Bludný kruh

Jindy ve Wicklow není tak příjemně a z nebe se spustí déšť jako z konve plné vody. To se pak každý krok rozbahněným terénem mění v zážitek. Jakmile do toho padne mlha a ani na ten krok není vidět, začíná opravdové dobrodružství. V tu chvíli se dosud patrná pěšinka vytratí a vy můžete klidně několik dnů chodit dokola s hryzajícími komáry v zádech. Když se v takové nepohodě ztratíte, mohou vám být velice užitečné ovčí zvonky, které vás dovedou k civilizaci nebo jednoduchému pasteveckému přístřešku. Pak je nejlepší uvařit si čaj a poznávat Wicklow takový, jaký je většinu roku.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 8/2009.