Na ulici nikdo nebyl. Jen zdáli zněla pomalu se přibližující pohřební hudba. Pak se zpoza rohu vynořila první postava v rudé kápi a bílém plášti. Černé oči obhlédly ulici a člověk vykročil. Za ním kráčeli další a jejich bosé nohy nevydávaly na kamenném dláždění žádný slyšitelný zvuk. Ticho bylo téměř zlověstné. Kdy se konečně objeví kára s kacířem a kde bude hořet hranice? Přeběhl mi mráz po zádech…
Pak zachrastily na zemi těžké rezavé řetězy. Nebyly to ale kroky odsouzené hříšnice, to příslušníci jednoho z náboženských bratrstev při kostelu svatého Františka vyšli o velikonočním Velkém pátku na své procesí kajícníků. Jejich kapela obličeje samozřejmě zakryté neměla a její uniformy byly zcela světského rázu. Bubny zněly mohutně a sugestivně, zvlášť v kombinaci s řetězy, které drhly o poklopy kanálů. Pak někdo začal hrát na trubku a toto poněkud skřípavě znějící troubení odlehčilo ponurou atmosféru jinak nádherného slunečného rána.
Vzpomněla jsem si na loňské večery ve španělské Malaze. Na střeše vedle našeho hotelu si každý večer jakási kapela procvičovala pohřební pochody, podobné těm, které teď zněly ulicemi Santa Cruz de la Palma, největšího města ostrova La Palma. „To členové bratrstva nacvičují na velikonoční průvod,“ vysvětlila mi tehdy recepční. Namítla jsem, že Velikonoce skončily před týdnem. Nevyvedlo ji to z míry: „Za rok přece budou další, ne?“
Tato odpověď postihuje význam, který Velikonocům Španělé přikládají. I my jsme si podle nich naplánovali svou cestu po ostrově La Palma tak, abychom na Velký pátek, kdy procesí vrcholí, byli v hlavním městě, kde byla procesí nejpompéznější.
Řetězy už chřestí…
Velikonoce Španělé nazývají Semana santa (doslova svatý týden) a během nich je celé Španělsko tak trochu mimo. Děti mají prázdniny a Kanárské ostrovy jsou v té době přeplněné domácími turisty. Úřady od čtvrtka do neděle zavřou. Nejdůležitějším svátkem je Velký pátek, zvaný Svatý, kdy zavře převážná část obchodů a některé mají už ve čtvrtek kratší pracovní dobu. Naproti tomu naše sváteční Velikonoční pondělí je tady obyčejný pracovní den.
V Casa del Cristalos, skleněném kiosku turistických informací před přístavem, jsme si vyzvedli velikonoční program. Procesí a slavnostní mše začínají ve čtvrtek před Palmovou nedělí (tj. už týden před naší Velikonoční nedělí) a končí na Velikonoční neděli. Na první čtvrtek prošla městem tři procesí, na Palmovou neděli čtyři, na Velký pátek dokonce sedm. První ráno, v půl desáté, poslední a nejdelší mělo začít v sedm večer. Kromě toho byl vydán rozpis procesí se seznamem bratrstev, která se jich zúčastní, včetně trasy a původu nosítek se sochami svatých, které bratrstva ponesou.
Než jsme se dočkali hlavního procesí, byl trochu čas i na město, hlavně na jeho známé nábřeží s balkonovými domy ve stylu, který byl později nazván koloniální. Renesanční radnici z roku 1559 a další krásné paláce jsme si prohlédli až navečer, když už jsme netrpělivě čekali na zahájení procesí, kterému předcházela velká mše v hlavním kostele svatého Salvadora naproti radnici. Mše byla dlouhá a bylo jasné, že začátek stanovený na sedmou se zcela jistě nepodaří dodržet. Ještě během mše se zvenku ozvalo nám už známé zvláštní chrastění. Vyšli jsme před kostelní vrata…
Noční pochod
Bratrstvo v černých kápích táhne po dlažbě své řetězy. Veškerý hovor na ulici utichá, jen semafory pokračují ve střídání barev - lucerny a zapálené svíce nesené v průvodu se lesknou dozelena, dočervena, … Grrr, grr… zachrastí řetězy. Ozve se rázné klap!, kterým organizátor přikázal svému bratrstvu zastavit. Jeho zvláštní chrastítko znovu klaplo, tentokrát dvakrát. Šestnáct nosičů položilo svá mohutná nosítka se sochou Maří Magdalény na zem. Vůně rozhoupaného kadidla zahalila chodník, kde by už neproklouzla ani myš. Nové klapnutí a průvod se podle zvuku bubnů vydává na pochod houpavým pomalým krokem, který také určitě museli všichni nacvičovat. Poduška s trnovou korunou. Poduška s Jidášovými třiceti stříbrnými. Nosítka s rakví. Nosítka s oplakávající Pannou Marií. Velký kříž. Další řetězy a bosé nohy. Černou vlajku sesterstva černých vdov nese mladá štíhlá blondýnka v botách na vysokém podpatku v sexy kostýmu s úzkou sukní s vysokým rozparkem. Za nimi přichází procesí bosých žen v červených pláštích a modrých kápích, kterým ani není vidět do obličeje.
Sedám si na okraj chodníku. Nohy mi otírají bílé, rudé i černé kápě povlávající v chladném větru, který přinesl ochlazení po denním vedru. Poslední kapela přechází kolem nás v devět hodin večer, cesta celým městem jim však zabere téměř celou noc.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2009.
