Karneval se na Maltě slaví již více než pět staletí. Tradice se udržela i v letech 1800–1964, kdy byla země britskou kolonií. Hlavní město Valetta je každoročně zavaleno davy návštěvníků, kteří se posledních pět dnů před Popeleční středou přicházejí pobavit do ulic, než zahájí předvelikonoční půst. Karnevalové veselí probíhá i na mnoha dalších místech ostrova a mnohdy na sebe bere originální podobu.
Ulice hlavního města se během karnevalové soboty začínají zaplňovat již od časného jitra. Dopoledne patří dětem, takže potkáváte zejména rodiče s rozjařenými ratolestmi. Mají na sobě nejrůznější masky a převleky, od těch obyčejných až po poměrně nákladné modely z půjčoven. Zahlédnout můžete malé broučky, princezny, pážata, supermany i piráty z Karibiku. V davu se sem tam mihne partička rozjívených puberťáků, vystrojených do výstředních oděvů. Dva z nich se mi svěřují, že by je rádi nosili i po zbytek roku, ale konzervativní rodiče jim to nepovolí. Náctileté dívky s pestrobarevnými punkovými účesy si to evidentně užívají alespoň na těch pár hodin a jejich vrstevníci opačného pohlaví se zájmem pokukují po přiléhavých kožených sukýnkách končících vysoko nad koleny. Malta je katolický stát a podobné výstřelky by za normálních okolností nebyly tolerovány. Během karnevalu je však možné téměř vše.
Většina obchodů i restaurací v centru má otevřeno. Největší fronty se tvoří před krámky s maskami a před terminály s předprodeji vstupenek na hlavní odpolední a večerní show. Ta probíhá od pátku do neděle na náměstí Svobody. Klíčové prostranství před hlavní městskou branou je za tímto účelem dočasně ohrazené a vyrostly na něm terasovité tribuny se stovkami sedadel. Nejlepší místa jsou už dávno vyprodaná, ale lidé bojují alespoň o ta zbývající.
Neplatíš? Nevadí!
Odpoledne hemžení na hlavní pěší zóně graduje. Ačkoli vím, že maltská hustota obyvatelstva na kilometr čtvereční je podle oficiálních statistik zhruba desetkrát větší než v Čechách, skutečnost mi v daném okamžiku připadá mnohem horší. Tlaky jsou značné. Několika účastníkům chvílemi hrozí ušlapání, ale místní to berou sportovně. Ačkoliv jsou jižané, těší mě, že to s jejich horkokrevností není až tak zlé. Naopak. Kritické situace řeší s chladnou hlavou a slovníkem gentlemanů. Nešetří omluvami. Možná je to dědictví Britů, kteří ostrovanům vládli přes 160 let. Davy v ulicích zpočátku proudí oběma směry. Část směřuje k pevnosti u moře, odkud bude vycházet karnevalový průvod, a část k hlavní městské bráně, kde bude zábava gradovat.
S klesajícím sluncem se situace pozvolna mění a provoz se stává víc a víc jednosměrný. Tribuny na náměstí Svobody začínají praskat ve švech. Pro ty, kteří na ně nesehnali lístky, jsou zpřístupněné okolní terasy a balkony. Na pódium je z nich téměř stejně dobrý výhled jako z placených sedaček. Podívaná, která následuje, nemá být pouze pro vyvolené a organizátoři udělali vše pro to, aby se mohl bavit co největší počet lidí. Jakmile diváci obsazují poslední místa, na scénu nastupuje dvojice konferenciérů. Akce, na kterou se Malťané těšili po celý rok, začíná.
V útrobách krakatice
O přízeň diváků nejdříve bojují tanečníci v pestrobarevných maskách. Choreografie, které předvádějí, cvičili řadu měsíců a mnohé jsou vskutku povedené. Sladěné nejsou jenom jejich pohyby, ale zejména jednotné převleky, vyvedené v zářivých fluorescentních barvách. Různé soutěžní týmy, které si navzájem tvrdě konkurují, jsou z rozdílných částí ostrova. Zastoupení jsou v nich muži i ženy. Někteří soutěžící ještě ani nechodí do školy a jiní jsou již v důchodovém věku, elán však nechybí nikomu. Vyhrát není pouze otázkou prestiže, ale i nemalé finanční odměny.
Jakmile skončí taneční soutěž v maskách, na scénu nastupují alegorické vozy. V angličtině – což je druhý nejrozšířenější jazyk na Maltě – se jim říká floats. Jádrem gigantických zařízení je zpravidla skutečný valník a svými rozměry připomínají menší lodě. Konstrukce je někdy kovová, někdy dřevěná, ale nejčastěji kombinovaná. Použité jsou překližky, množství papíru, plastů, lepidel a barev, ale také recyklovaného materiálu z předchozího roku. Důležitou roli hraje i elektronika a spousta hydraulických hejblátek, ukrytých uvnitř stroje.
Přehnaná satira
První vůz – tzv. king float – zobrazuje obrovského krále coby dirigenta. V ruce má taktovku a pod sebou několik muzikantů. Všechny figury, které jsou několikanásobkem životní velikosti, mají velice věrnou podobu, a jak se záhy dovídám od svého souseda, představují skutečné ostrovní politiky. „Při jednom z předchozích ročníků,“ prozrazuje, „to páni umělci přehnali. Vrcholné představitele státu i církve karikovali tak trefným, ale zároveň nešetrným způsobem, že satira tohoto typu byla na několik let zakázána. Ledy však pomalu polevují…“
Alegorické vozy, které následují, jsou podobně jako king float vyvedené v zářivě jasných barvách. Nepředstavují konkrétní figury, nýbrž spíše fantaskní postavy či zvířata. Plují ulicemi, svítí, blikají a před hlavní tribunou zastaví. Během několika okamžiků začíná zdánlivě statický vůz ožívat. Pohyblivé součástky se dávají do pohybu. Například float, který symbolizuje více než desetimetrovou růžovou krakatici, se pozvolna otevírá a zvíře rozvlní svá obří chapadla. Zvedá je k nebi. Jakmile se zvedne i hlava, celý stroj se začne hýbat a otáčet, z reproduktorů se rozezní hudba a z útrob se vynoří skupina spoře oděných tanečnic, ohromujících svými zdařilými kousky. Dav šílí, tleská a skanduje. Jakmile skončí příslušné číslo, alegorický vůz opouští prostor před tribunou a na jeho místo nastupuje další.
Karneval místo drog
„Jak dlouho se na karneval připravujete?“ obrátil jsem se zvědavě na jednoho z choreografů a zároveň uměleckých šéfů skupiny. „Přípravy trvají skoro rok,“ přitakal s úsměvem. „Nejdříve popustíme uzdu fantazii. Vymyslíme téma, sjednotíme se na hrubých představách toho, jak by měla vypadat choreografie a jak alegorické vozidlo, a pak proměňujeme ideje ve skutečnost. Hodiny nikdo nepočítá, ale určitě to půjde do stovek. Měsíc dva před karnevalem tím žijeme od rána do večera. Pro teenagery je to smysluplný způsob trávení volného času. Nemají čas na lumpárny a drogy.“
Zatímco jsme si povídali, zpozoroval jsem dvojici tanečníků, která se k sobě tulila ve stínu za branou. Choreograf si všiml mého pobaveného úsměvu a pošeptal mi: „Ty hodiny příprav na karneval taky účinně působí proti samotě. Před dvaceti lety jsem se právě při této činnosti sblížil s jednou úžasnou dívkou. Nejdříve se stala mojí taneční partnerkou, později manželkou a nakonec i matkou mých tří dětí. Všechny jsou dnes nedílnou součástí přípravného týmu a jednou – až tu nebudu – to po mně převezmou. Tradice musí pokračovat!“
Potichu i nahlas
Ke specifickým patří masopustní oslavy v Naduru, městečku na druhém největším maltském ostrově – Gozu. Zatímco ve Valettě je vše důkladně organizované a přípravám je věnováno několik měsíců, Nadurští dávají přednost spontánnosti. Místní lidé si podomácku vyrábějí masky, ale nikomu předem neprozradí jaké. Cílem je vymyslet a vyrobit takový převlek, ve kterém vás nepoznají ani nejbližší. Když se objeví maškary v ulicích, tropí nejrůznější lumpárny. Celou dobu mlčí, aby nebyli identifikovatelní podle hlasu. Nadurským oslavám se proto někdy říká Tichý karneval. Ve Valettě zato občas bývá hluku až přespříliš. Hlasitá hudba hraje do pozdních nočních hodin, a i když ani zde nechybí masky, nikdo není inkognito. Převleky se vyrábějí společně, ale nikoli doma na koleně. Vznikají ve speciálních dílnách a nic není ponecháno náhodě. Živelnost, tak typická pro Nadur, zde chybí. Kostýmy i masky jsou mnohem propracovanější a preciznější. Vše je týmová práce. Zatímco v Naduru bojuje každý sám za sebe, v hlavním městě se o přízeň diváků ucházejí početné, dobře sehrané skupiny. Namísto škádlení, legrácek a spontánního veselí si návštěvník užívá profesionální show, která se rodila stovky hodin.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2009.
