nahoru

Laponci, poslední nomádi Evropy. Hrozí těmto kovbojům odlehlého severu zánik?

Michael Novotný9. března 2021 • 06:15
Laponci, poslední nomádi Evropy. Hrozí těmto kovbojům odlehlého severu zánik?
foto: Michael Novotný

Laponsko, drsný kraj severu Evropy, je domovem pastevců sobů, kteří se své tradice snaží udržet navzdory tlaku moderního života. Část jejich migrace se stádem zdokumentoval fotograf Michael Novotný.

Kam oko dohlédne, rozkládá se jen nekonečná bíla pustina pokrytá tlustou vrstvou sněhu. Z ní sporadicky trčí větrem ošlehané a námrazou pokryté stromky. Teplota vzduchu leží hluboko pod bodem mrazu – teploměr, jehož stupnice končí na minus 35 stupních, stěží vykazuje aktivitu a rtuť se jen líně povaluje na dně baňky. Slunce se za chvíli přehoupne přes horizont zbarvený do růžova jako cukrová vata. Zamrzají nám řasy a nosní dírky a s každým nádechem do plic proniká bodavě ledový vzduch. Je začátek března, stojím uprostřed divoké tundry daleko za polárním kruhem na samém severu Norska se svým laponským průvodcem a přítelem Nilsem – zavalitým, do kožešin zabaleným, hloubavým čtyřicátníkem. Jsme na misi hledání stáda sobů na zimních pastvinách, právě jej vyhlížíme dalekohledem.

Prastarý cyklus

Nils, stejně jako jeho předci, je pastevcem sobů, kteří k laponské kultuře neodmyslitelně patří. Pastevectví je celý jeho život. A stejně tak migrace – nomádství. Aby stádo mělo vždy ideální podmínky, přesun je nezbytností. Roční období a životy Laponců se neřídí jen počasím, ale právě potřebami jejich sobů.

Celý cyklus začíná na přelomu zimy a léta (nic jako jaro tu totiž prakticky neexistuje) v období, kdy na svět přicházejí mláďata. V tu dobu Nils zrovna dorazil na ostrov Soroya, ležící v Severním ledovém oceánu, asi hodinu jízdy trajektem z norské pevniny. Tento ostrov je pro něj jedním z domovů. Zrovna tu začínají panovat ideální podmínky – po dlouhé zimě obráží tráva a další nízký porost snadno dosažitelný pro právě narozené sobí potomky. Až na nebojácné orly tu není mnoho přirozených predátorů, klima se po drsné zimě uklidnilo a větrem bičované útesy a náhorní pláně teď bývají často zalité sluncem. Přestože léto netrvá dlouho, mají mladí sobi dostatek času dorůst v téměř dospělé jedince.

S blížící se zimou se rodiny pastevců scházejí na ostrově, aby si soby, kteří se do té doby volně pohybovali po celém území, rozdělili před migrací zpět na pevninu. Pro Laponce se jedná o událost velkého významu. Sobi jsou nejprve všichni nahnáni do velké ohrady, odkud pak po částech putují do menší, kde už dochází k rozdělení na základě symbolu vystřiženého v uchu. Celý proces může trvat až několik týdnů tvrdé dřiny od rána do noci, nezřídkakdy za mizerného počasí a podpory vodky.

Kovbojové severu

A právě zde, na tomto každoročním sobím shromaždišti, jsem se s Nilsem poprvé setkal. S ním, jeho ženou Oddbjorg a třemi dětmi. Na několik dní jsem se stal jedním z nich a byl právoplatným členem komunity. Pracovní pauzy jsme trávili v lavvu, laponské obdobě týpí, postavené z březových kmenů a pokryté sešitými sobími kůžemi. Uvnitř plápolá oheň, na něm se v mosazné konvičce vaří voda na čaj a v samotném vrcholu týpí se udí čerstvé sobí maso. Poté, co posvačíme, Nils se položí na zem a započne jojk – spirituální hrdelní zpěv věnovaný konkrétní osobě, místu nebo předkům. Zní skoro až meditativně a snadno se při něm zapomíná na nešvary počasí vně lavvu. Zpět v ohradě se člověk za větru a deště vyhýbá rozběhnutým mohutným parožím, a ne vždy se to podaří. Práce je to drsná stejně jako sami Laponci – kovbojové odlehlého severu.

Stádo na obzoru

Skrz binokulár jsme právě na obzoru objevili první známky pohybu třísethlavého sobího stáda, a tak startujeme sněžný skútr a vyrážíme. Pevninské pastviny v nekonečných zvlněných tundrách slouží jako útočiště během dlouhé a neúprosné zimy, kdy je na ostrovech a pobřeží moc větrno. Z ostrova se sobi na pevninu převezou na starých vojenských lodích a pak se několik týdnů migruje po staletí starých migračních trasách do zimní krajiny. Během tmavých a mrazivých dní se zvířata živí tak, že za pomoci parohů odhrabávají sníh a okusují řídkou vegetaci pod ním. Proto Nils na stádo dohlíží a v případě potřeby dokrmuje.

Večer si zatopíme v krbu v jeho skromném příbytku. Za okny na nebi tancuje polární záře, v rohu běží televize a my večeříme vařené sobí maso a popíjíme zásoby piva, jež jsme si sem předtím dovezli na skútrech z téměř sto kilometrů vzdálené civilizace. A později na řadu přichází i vodka, proviant, o který mě Nils poprosil, když jsem za ním do Norska letěl. „Tolik se toho za posledních 50 let změnilo,“ stěžuje si a pokračuje: „Ještě za časů mého dědečka se žilo tradičně, žádné vytopené chaty, žádné dieselové generátory, žádné sněžné skútry. Tenkrát se ještě bydlelo v lavvu a žilo jen z přírodních zdrojů.“ Nils vlastní několik domů, jeden v každém místě, kam migruje, několik aut a skútrů a lavvu používá jen příležitostně, například při migraci. „Společnost nás v podstatě donutila změnit životní styl. Samozřejmě, život je takhle snazší a pohodlnější, ale úplně tím ztrácíme spojení s přírodou, které měli naši předci. Pokud bych si mohl vybrat, neváhal bych se vrátit o pár dekád zpět,“ říká.

Zanikající tradice

V Norsku je v současné době kolem 2000 sobích pastevců a každoročně jich několik ubude. Jak je jednou přerušena rodová linie, rodina o právo na pozemky a stádo přichází. Tak zní nepsaný laponský zákon. Nils má tři děti – malou dcerku a dva syny. Mladší, jak už to v dnešní době bývá, tráví veškerý čas před obrazovkou svého laptopu. Starší s otcem rád tráví volný čas a už ve svých 11 letech o sobě hrdě prohlašuje, že je pastevcem sobů a ví, že stádo jednou převezme. Podle Nilse někteří ovšem takové štěstí nemají. Jejich děti o tradiční způsob života vůbec nejeví zájem, a budoucnost tisícileté tradice je tak hodně nejistá. Navíc těžařské společnosti usilují o laponské pozemky a klimatické změny se tu projevují mnohem rychleji než kde jinde. „Časy se mění, ale já bych svůj způsob života nikdy za nic nevyměnil. Jako pastevec sobů jsem nejšťastnější člověk na světě,“ dodává Nils na závěr po tom, co si mi celou cestu, kdy mě vezl na letiště, stěžoval.

Zima už brzy skončí a Nils se opět vydá na stovky kilometrů dlouhou cestu se svým stádem – na ostrov Soroya, kde se opět započne nový cyklus. Cyklus, který nikdy nekončí. Alespoň zatím ne a doufejme, že tomu tak ještě alespoň chvíli bude.

Michael Novotný




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země