Turistikou nepolíbené Moldavsko: Rurální idyla pro všechny, kteří hledají přírodu a klid

Turistikou nepolíbené Moldavsko: Rurální idyla pro všechny, kteří hledají přírodu a klid Zdroj: Jan Plešinger

Celé Moldavsko, neboli historicky Moldávie, je od severu k jihu zvlněné a rozdělené údolími vytvořenými přítoky Prutu a Dněstru.
Moldavané jsou v podstatě etničtí Rumuni, byť mají pár jazykových zvláštností.
Chlapci ve vesnici Buzdujeni musejí odmalička zvládat jízdu na koních.
Ve volební místnosti v Alexejevce - vesnici Ukrajinců v Moldavsku.
Křesťanská a komunistická symbolika v bizarní symbióze ve Viisoaře.
6
Fotogalerie

Turistikou nepolíbené Moldavsko: Rurální idyla pro všechny, kteří hledají přírodu a klid

Kdyby se někdo pokusil najít místo v Evropě, které je z turistického hlediska úplně nepolíbené, severozápadní Moldavsko by bylo žhavým kandidátem na prvenství. Žádná obvyklá lákadla na cizince se tu nenacházejí a turistický průmysl je na nule. Pokud ovšem máte romantickou duši a vaším nejoblíbenějším typem krajiny je mírně opuštěný zapadákov, pak je tahle část země pro vás jako dělaná.

Celé Moldavsko, neboli historicky Moldávie, je od severu k jihu zvlněné a rozdělené údolími vytvořenými přítoky Prutu a Dněstru. Krásná údolí prutských přítoků Racovăţ, Ciuhur a Draghişte (čti rakovec, čuhur, dragišť), která jsou zvláště u vesnic Gordineşti, Buzdujeni, Brînzeni, Druţa, Horodişte a Trinca (čti gordynešť, buzdužeň, brynzeň, druca, horodyšť, trinka) plná skal a jeskyní, skýtají příležitosti k pěším nebo cyklistickým výletům. Ciuhur navíc končí u přehrady na Prutu Stânca-Costeşti (čti stynka kostešť) a na rozdíl od samotného Prutu se v něm jako na jednom z mála míst v Moldavsku dá bez obav vykoupat.

Rušit vás při putování budou nanejvýš krávy a ovce, občas orel nebo zajíc. Vzhledem k tomu, že domácímu zvířectvu zde nehrozí predátoři medvěd a vlk, člověk se nemusí bát ani polodivokých salašnických psů.

Nevstupujte do Popelky

Největší jeskyně Emil Racoviţa (čti rakovica), místními přezdívaná Cenuşăreasă (čti čenušerease; Popelka), leží na samém severozápadním cípu Moldavska u obce Criva (čti kriva). Je to šestá největší vápencová jeskyně na světě a třetí v Evropě. Přístupná je však jen s doprovodem speleologů z Kišiněva (Chişinău). Nedoporučuje se do ní chodit individuálně, neboť 86 kilometrů jejích chodeb není zcela zmapovaných a vyskytly se tu případy otravy přírodním plynem.

Pokud se člověk nabaží přírody skutečné, může navštívit přírodu umělou – parky založené kdysi ruskou aristokracií v obcích Edineţ, Mîndîc a Ţaul (čti myndyk, caul), které jsou dnes mírně zanedbané, ale přesto stojí za vidění. Za sovětských časů byl dokonce park ve městě Edineţ, kdysi židovském centru severozápadu, vyhlášen druhým nejkrásnějším v SSSR, ale lepší časy už má evidentně za sebou.

Ve vsi Tîrnova (čti tyrnova) stojí starý dřevěný kostel. Poštěstilo se mi tam být den po tzv. hramu (čti chrámu), což není budova kostela, jak by název napovídal, ale náboženská slavnost, kterou slaví každá moldavská obec včetně měst, jako je třeba Kišiněv, v různém termínu. Lidé se scházejí na bohoslužbách, tancovačkách a v případě větších měst na náměstích. V Tîrnově hram doprovázela zajímavá zvyklost – vesničané nanosili do kostela trávu a poházeli ji po zemi. Druhý den to v dřevěném kostelíku vonělo jako v maštali a člověk se mohl v představách nechat unášet někam daleko do minulosti…

S kým máte tu čest

Moldavané jsou v podstatě etničtí Rumuni, byť mají pár jazykových zvláštností, ale to jsou spíš dialektické libůstky než samostatná řeč, kterou se pokoušeli z besarabské rumunštiny vytvořit sovětští lingvisté za Stalina. Proto je víc než zvláštní, že podél hranice s Rumunskem, již tvoří řeka Prut, stále stojí železná opona.

Nikoli ovšem na rumunské straně, jak by člověk očekával od fantasmagorické Ceauşescovy diktatury nebo v případě zvýšených bezpečnostních opatření po vstupu Rumunska do EU, ale na moldavské, zjevně už od sovětských dob. Vztah Moldavska a Rumunska, to je téma na knihu. Sahá od totální adorace po úplné odmítání, od sjednocovacích námluv po hořké výčitky.

Romové a Chochľové

Ale severozápad Moldavska není ani v nejmenším etnicky homogenní. Žijí zde silné populace Ukrajinců a Romů (kteří ve zbytku Moldavska téměř chybějí, což je zvláštní pro zemi, jež dala světu film a muzikál Cikáni jdou do nebe). Ukrajinské vesnice se poznají podle jmen jako Alexejevka nebo Konstantinovka. Obyvatelům se přezdívá Chochľi a mluví se dialektem ukrajinštiny s příměsí ruských a rumunských slov. Sami Ukrajinci o Chochľech tvrdí, že „kde je dobře, tam je Chochľ“. To ale platilo v dobách, kdy nejvýnosnější činností bylo obhospodařování půdy. Dnes chochľské vesnice vymírají a mladí odcházejí za prací do zahraničí ještě častěji než Moldavané.

Definice Chochľa je nejasná – třeba Rusové tak hanlivě označují všechny Ukrajince a vypravují si o nich stovky vtipů, ale ne každý Ukrajinec je ochoten označit se za Chochľa dobrovolně. Ovšem moldavští tak činí s gustem a sami se snaží se od ukrajinských Ukrajinců odlišit.

Romové jsou na severozápadě odlišitelní snadno – patří do olašské podskupiny a žijí v uzavřených klanových strukturách. Někteří jsou známí svým bohatsvím, které dávají ostentativně na odiv, zejména stavbou domů-paláců. Ve skutečnosti to ale nebude s tím bohatstvím tak slavné, protože často ve svých palácích nežijí, většinou totiž bydlí celá rodina v domku na zahradě. Klasické jsou historky o tom, jak lidé pozvaní do těchto paláců stojí v němém úžasu nad zařízením, které je buď nulové, nebo naprosto nefunkční, například zlatá vana bez přívodu vody nebo obrovský křišťálový lustr bez zavedené elektřiny. Odkud pochází ono bohatství se vlastně kvůli uzavřenosti Olahů neví. Hovoří se o obchodu s drogami a s pašovanými automobily, ale to mohou zrovna tak dobře být pomluvy závistivých sousedů.

Svéráznou menšinou jsou také Svědci Jehovovi. V některých vesnicích na severozápadě tvoří většinu obyvatel a svou existencí dokumentují duchovní prázdnotu a hlad po spiritualitě, který přinesl sovětský systém a vzápětí postkomunismus se svými zkratkovitými řešeními.

Opuštěná hlava

Severozápadní Moldavsko má v záloze i neobyčejné atrakce. Měl jsem jako pozorovatel místních voleb v Moldavsku možnost sjezdit křížem krážem jeden ze severozápadních rajónů, který se jmenuje Edineţ. Ve vesnici Brînzeni spal před volební místností v autě policajt, nikde nikdo, takže jsme s mým kolegou Fjodorem strávili čekání tím, že jsme se uchýlili do parku. Z něho stoupaly bílé schody na vrcholek kopce, na nějž nebylo kvůli listoví vidět. Ze zvědavosti jsme se po nich vypravili a nahoře na nás vykoukl – sovětský voják v helmě! Jenže z něj zbyla jenom hlava, zato nadlidská, obrovská, sedící na kusu betonu a hledící kdysi snad do dálek, ale teď už jen do křoví. Hlava v helmě tu tedy dřepěla vedle pylonu s nápisem 1941–1945 už odhadem od šedesátých let a od rozpadu SSSR o ni patrně nikdo nedbal. Snažil jsem se něco o pomníku zjistit na internetu, ale ani stopa. Evidentně jsme objevili něco, o čem kromě místních nemá nikdo ani tušení. Cestou jsme pak potkali ještě několik důstojných památníků sovětské doby včetně jednoho Lenina v Edinţi (čti edynci).

Nejbizarnější byl pomník v Trince – sovětský voják letící zřejmě vesmírem jako Superman a aby se poznalo, odkud je, třímá v jedné ruce hrozen vína.

Rurální idyla

Začátek června, kdy je po deštích, je na severozápadě Moldavska nádherný. Všechno je svěží a zelené. Děravé cesty lemují aleje obrovských topolů, ve kterých nacházejí útočiště vrány, a na loukách kolem se pasou stáda ovcí, koz a krav. Paradoxně rozpad SSSR a následný konec extenzivního hospodaření v kolchozech může za to, že se tento kraj opět navrací do časů rurální idyly jako vystřižené z devatenáctého století. To je sice příjemné pro turistu, ale nijak zvlášť pohodlné pro místní obyvatele.

Přesto setkání s nimi zanechává v člověku dojem nezdolné vitality a lásky k jejich zapadlému kraji, který při pohledu do průvodců jako by neexistoval.


Duch poddajnosti v uzavřené krajině

Moldavský historik a literární kritik Mihai Cimpoi s pořádnou dávkou východního patosu píše o moldavské krajině a jejích obyvatelích: „Tato země, jakoby odsouzena k věčné zkáze, vyvolává trvalý pocit postupného uzavírání: obzor obemykají, vymezují, ba přímo pohlcují kopce – hotová volská jha vydělaná větry a slaným potem dřiny – a hluboké hvozdy, kde v hájemství stínu a tajemství sídlí duch poddajnosti. Časté nerovnosti narušující rovný povrch planiny jsou zeměpisným vyjádřením macešsky zřetězeného osudu, jenž člověka předurčuje k tomu, aby podvědomě ustupoval. Stahovat se, uzavírat se do sebe, strategicky se stáčet jako ježek do klubka patří k nejpodstatnějším rysům besarabského ducha…“

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2008.