Ulicemi Valencie se linou ohlušující rány, ve vzduchu voní střelný prach, paella a smažené koblížky. Degustují se španělská vína, zpívá se a tancuje v rytmu hudby vycházející z nástrojů kapel. Místní oblékají kroje šité z nejdražších materiálů, ve kterých se vystavují v průvodech. Na každém kroku stojí několikametrová socha, jejíž osud za pár dní zpečetí plameny. Během těchto dní se prostě nedá nudit, to jsou slavnosti las Fallas.
Las Fallas vhání radost do ulic Valencie každý rok od 15. do 19. března, ale přípravy trvají celý rok. Kromě umělců, kteří sochy vytváří, žijí touto slavností během roku i běžní obyvatelé. „Lidé si pronajímají přízemí bytovek jako klubovny a schází se tam. Stmeluje je to v kolektivy. Druží se celý rok, aby si poté ten jeden týden užili společně v co nejlepší náladě. Španělé se do toho umí zažrat a zainvestovat. Každý měsíc na to vynakládají nejenom čas, ale také hodně peněz,“ popisuje Ludmila Vyčítalová, která ve Valencii žila a las Fallas se zúčastnila dvanáctkrát. Po celoročním těšení si tak konečně užijí to, na co se celou dobu těšili.
Přípravy se nepodceňují
Pořádat tak velkou událost, kam běžně míří statisíce nadšených turistů denně není jen tak. Rozsáhlé přípravy se dotýkají celé Valencie. „Po celý rok se připravujeme na pět velmi intenzivních březnových dní, které vypadají tak, že se uzavřou ulice Valencie, chod města se zcela paralyzuje a všichni se dobře baví,“ popisuje místní umělec Sergio Amar Medina. Lidé šílí a na poslední chvíli přeparkovávají svá auta pryč z města, protože vědí, že pokud to teď neudělají, už svá auta nenajdou. „Všechno, co by stálo v cestě las Fallas, to jde pryč, to se převálcuje,“ vysvětluje Ludmila.
Na slavnosti se drtivá většina obyvatel Valencie těší, připravuje a nemluví v podstatě o ničem jiném. Jsou tu ale i bručouni, kterým neustálé veselí, vzruch, hluk a davy turistů vadí. „Někteří se na tento jeden týden v roce pravidelně odjíždějí. Navštěvují rodinu, nebo jedou na dovolenou, cokoliv jen aby se las Fallas vyhnuli,“ říká Ludmila.
Na plné město se připravují také restaurace. Turisté vždy vyhledávají dobré, ale levné jídlo. Venku se toho děje tolik, že na pojídání šneků nemá nikdo čas. Jídelníčky se slavnostem musí přizpůsobit, ostatně jako všechno. Se stolováním se tento týden také nikdo nepáře. „Pracovala jsem v krásné francouzské restauraci. Vše tam bylo nóbl, ale jakmile přišly las Fallas, všechny krásné ubrusy jsme schovali. Běžně restaurace nakupují role papírových ubrusů a utěrek, které poslouží na jedno použití,“ vzpomíná Ludmila. Místa k sezení venku jsou během slavností cennější než kdy jindy, každý chce mít výhled na sochy a veškeré dění, a tak občas nastane nelehký boj.
Místní umělci se celý rok nezastavili. A je to tady, jeřáby umisťují do ulic jejich veledíla. Pro jistotu při tomto procesu zvaném la plantà asistují, aby se osobně přesvědčili, že se jejich sochám nic nestane a vše klapne na jedničku. Na poslední chvíli ladí detaily před zraky zvídavých diváků. Sochy se mezi sebou utkávají v mnoha soutěžních kategoriích, a tak chce každý umělec mít tu nejlepší. Je to piplačka.
Budíček pro sraby
Všecko začíná prvního březnového dne hlasitým budíčkem v ulicích, a to před osmou hodinou ranní. Ti, co byli srabi a usnuli, se mají na co těšit. Probouzecí akce la despertà dostane každého. „Kdo nešel spát, vezme cokoliv hlučného, hrnce, vařečky a naplní si kapsy petardami. Jde se hlučná šňůra přes město, musí se to těm spáčům překazit,“ vysvětluje s úsměvem Ludmila. Když už jsou všichni vzhůru, zábava může začít. Tento proces opakují každé ráno, nechtějí totiž, aby lidé přišli o bohatý program co Las Fallas nabízí. Spáči se mají ráno na co těšit.
3,2,1...las Fallas
Blíží se druhá hodina odpolední a místní vychází ven z práce a v rukou drží připravené bagety, které si hodlají v následujících minutách vychutnat. „Jakmile se na tuto akci lidi sejdou, musíte prostě počkat, až to skončí. Není šance náměstím projít,“ připomíná Barbora Kachlířová, která dělala na las Fallas průvodkyni. Každý začíná odpočítávat.
Hlavní roli teď hraje zvolená královna ročníku. Za doprovodu svých princezen vykřikuje z balkónku radnice pokyn pyrotechnikům a začíná představení zvané la mascletà. Valencii v mžiku zalehne několik metrů tlustá deka z dýmu. Tato velká zvuková show, která se opakuje každý den, vytváří dokonalost rytmu. Občas ji na kráse přidávají barevné kouře, nejčastěji žluté a červené. „Když se řekne las Fallas, vybavím si vůni střelného prachu, která je ve vzduchu cítit neustále,“ líčí Ludmila.
Valencijské princezny las falleras
Následují průvody takzvaných las falleras. Ženy všech věkových kategorií oblékají tradiční kroje nejrůznějších barev, které zdobí valencijská výšivka a mnohdy i šerpa. Každý na ně upírá zrak a obdivuje je. Z pohledů některých turistek číší tichá závist. Která žena by nechtěla být princeznou? „Každá fallera miluje nadevše svoje šaty. Nechávají si je šít na míru a často si na ně musí vzít vysoké půjčky. Mají je vyšité stříbrem a dalšími drahými materiály. Navíc takových šatů chce mít každá několik. Nešetří ani na špercích,“ objasňuje Ludmila.
Princezny z nich nedělají jen šaty, všechny jsou profesionálně nalíčené těmi nejlepšími vizážistkami a učesané nejlepšími kadeřnicemi. „Jako malou mě rodiče oblékli do našeho valencijského kroje, byla jsem malá fallera. Moc ráda si prohlížím fotky a připomínám si tuto zkušenost, kdy jsem byla součástí něčeho tak velkého jako jsou las Fallas,“ popisuje místní obyvatelka Gabriela Must.
Žádné oko nezůstane suché při průvodu Ofrenda de las flores, ve kterém jsou hrdinkami právě krojované las falleras. „Jsou to emoce, emoce a zas emoce. Dojme to i tvrdý chlapy,“ zmiňuje Ludmila. Turisté vytahují ze svých baťůžků foťáky, každý chce ukořistit nějakou tu fotku princezen s kyticemi v náručí. Procházejí městem, od ucha k uchu se usmívají a mávají na davy návštěvníků.
Průvod končí na náměstí Panny Marie, kde každá žena předává svou kytici pomocníkům na žebříku. Ti květiny umisťují na několikametrovou konstrukci sochy Panny Marie. „Průvod trvá dva dny a je zajímavé vidět Marii na začátku prvního dne, kdy je holá a další den, kdy už má na sobě šaty z květin,“ popisuje průvodkyně Barbora.
Příchod k Panně Marii dojímá nejenom účastníky, ale také samotné las falleras. „Opravdu to prožívají, není to žádná donucená póza. Nejde o divadlo, ale o skutečné emoce z prožitku. Španělé do takových chvil dávají srdce, to je na tom to hezké,“ popisuje Ludmila.
Lidi, lidi, lidi
Dalších částí programu je spousta. V každé čtvrti Valencie se něco děje. Ale ať už jde člověk kamkoliv, všude natrefí na davy statisíců turistů. Je to tady hlava na hlavě. Španělské jsou ale za každé situace přívětiví a usměvaví, las Fallas jim nikdo nezkazí, ani tlačenice. „Ani nevím, s čím to porovnat. V českém měřítku to nejde. Jedině snad karneval v Cádizu byl podobně unikátní davový zážitek,“ vybavuje si průvodkyně Barbora.
Velké davy se schází například před corrridou, arénou býčích zápasů. „Před corridou byla tak velká tlačenice, která by mi byla za normální situace dost nepříjemná, někdo ale začal zpívat španělské písničky a dav se postupně přidával. Všichni jsme jeli na stejné vlně. Atmosféra na jedničku,“ popisuje průvodkyně Barbora.
Valencijská kuchyně
Když už se mačkat v davu, tak ale s dobrým španělským jídlem. Nebyla by to žádná španělská slavnost bez tradičních dobrot. Aby návštěvníci nemuseli zacházet do restaurací, na každém kroku narazí na stánek. „Na jejich kuchyni jsem si opravdu zvykla. Obzvlášť na las Fallas byly ty největší chuťovky. Když jdu na pouť v Česku, tak mi tam chybí ta španělská vůně,“ popisuje Ludmila. Nejde necítit vůni čerstvé paelly, smažených kalamárů, churros, bocadillos nebo smažených koblížků buñuelos. Ani na las Fallas nechybí tradiční salám chorizo. Každý si najde svoji chuť a pokud chce může se zapojit ve výzvě, například ve výrobě paelly.
Zase ta pyrotechnika
S večerem přichází další pyrotechnická show, tentokrát ohňostroje. „Na las Fallas nejvíce miluji ohňostroje, které hrají všemi barvami. Vždy mám pocit zrychlení srdce,“ popisuje místní Gabriela Must. Ohňostroje jsou jedním z hlavních lákadel davů turistů.
Po skončení ohňostrojů se jede dál. Někdo jeden nonstop a někdo si kvůli práci ještě nezačal užívat, tak to teď dohání. „Jakmile jsme zavřeli restauraci, třeba ve dvě ráno, všechen personál jsme vylítli do ulic a bavili se až do rána. Dvě hodiny jsme se vyspali a v jedenáct dopoledne jsme zase nastoupili na směnu. Ten týden je náročný, člověk na to hledá sílu, ale musí mít na paměti, že to je jen jeden týden v roce, a že ty emoce prožije zase až za rok. Adrenalin zafunguje a udrží každého v akci,“ říká Ludmila.
Valencie v plamenech
Poslední večer slavností jde hlavně o sochy. Všechny jsou unikátní a často vypráví příběh. Někdy ho člověk rozluští hned, jindy to chce hodně času. „Je to jako dobrý film, čím vícekrát se na něj člověk dívá, tím více nových niancí a detailů nachází. Užitečná je znalost sociálního a kulturního pozadí,“ vysvětluje Ludmila.
Turisté v sochách čtou skrytou kritiku na politiku, filmy nebo na veřejně známé osobnosti. „Zaujala mě jedna socha člena královské rodiny, která je ve Španělsku velmi považovaná. Tady člověk vidí, že ani členové královské rodiny las Fallas neutečou, pokud mají za sebou nějaký incident,“ líčí Ludmila.
Je to tady, na tento moment každý čekal, místní dokonce celý rok. Začíná la cremà, vrchol tohoto veselého svátku. Sochy za pár okamžiků lehnou popelem. Tento moment je vždy velmi emotivní hlavně pro místní umělce. „Z pouhé myšlenky, kterou nosím v hlavě, se zrodí patnáctimetrové dílo. To je nepopsatelný pocit. Návštěvníci vidí až výsledek, ale mně se socha mění spousty měsíců pod rukama. Roste a vyvíjí se jako dítě,“ vysvětluje místní umělec Vicente Martínez.
Lidé se už začínají scházet před sochami a diskutují o tom, jaké to asi letos bude. „Všichni to prožívají a vás to strhne s nimi, ať chcete nebo ne. Je to hrozně nakažlivé,“ dodává Ludmila.
Ze všech koutů vykukují hasiči, kteří situaci jistí stříkáním vody na zdi domů. Postupně hoří jedna socha za druhou. Jako poslední přichází na řadu ta největší socha. Teď přichází ten skutečný konec. Valencie je v plamenech. Všichni místní i návštěvníci žijí tímto okamžikem. „Spálení soch k las Fallas neodmyslitelně patří. Pro nás to znamená uzavřít jistý cyklus a začít znovu. Pálíme to špatné, abychom vstoupili do jara s čistým štítem,“ říká umělec Sergio Amar Medina. Oheň je tak vysoký, že nejde vidět na jeho nejvyšší bod. Spousta lidí se nevyhne slzám, pláče i královna ročníku, protože její roční vláda právě končí.
