Laurisilva: vavřínový prales

Laurisilva: vavřínový prales Zdroj: Jiří Páleníček

Z vyhlídky Mirador de Las Playas je to k moři tisíc metrů téměř kolmo dolů
Laurisilva – mlžný prales tvořený převážně stromovými vavříny roste okolo tisíce metrů nad mořem a získává vlhkost převážně z mraků a mlhy
Ostrov mimo jiné charakterizuje malá výstavba, minimum pláží, strmé svahy a horské hřebeny
Na fiestu Bajada se účastníci oblékají do bílého a na hlavy nasazují speciální „koruny“
Kostel Santa María de la Concepción v hlavním městě ostrova Valverde, které má 1800 obyvatel
14
Fotogalerie

El Hierro: Nejmenší ostrov kanárského souostroví se snaží jít příkladem v ochraně přírody

Z tenerifského přístavu Los Cristianos vyplouvají lodě na sousední ostrovy La Gomera, La Palma a El Hierro. O každodenním trajektu na Hierro se průvodce ale nezmiňuje. El Hierro, nejmenší ostrov kanárského souostroví, jako by neexistoval. A to bylo přesně to, co jsme hledali.

Ticho. Civilizací ani lidmi netknuté vysoké vavříny a vřesovce stromovité ke mně natahují své propletené větve obalené mechy a třásněmi zelenkavých lišejníků. Neprší, ale přesto na mou hlavu dopadají kapky vody ze zachycené mlhy. Na jemném hustém trávníku zůstávají otisky mých bot, které poničily prastarou rosu. Mystický klid a vlhko vládnou vysoko položeným mlžným pralesům laurisilva na ostrově El Hierro.

Krajina jako umělecké dílo

Jen o dvě stě metrů níž, okolo jedenácti set metrů, vládnou nad hladinou lesů koruny přerůstajících borovic kanárských, které žádný požár nezničí, protože jsou schopny obrazit, i když oheň sežehne všechno jejich jehličí a jejich kůra zčerná (dva největší požáry zachvátily jihozápadní část ostrova v letech 1996 a 2004/5, oba přirozeného původu díky nadměrným vedrům a suchu). V životě jsem neviděla mohutnější borovici než tu, která vévodí svahům pod nejvyšší horou ostrova Malpaso (1501 m). Poté, co se z jejího minimálně jeden a půl metru širokého kmene odštěpí dvě větve o síle kmene, další se na své cestě vzhůru splétají do ještě silnějšího kmene a mizí kdesi v mlze. Cabildo (Vláda) El Hierro volila dobře, když na své info tabule u vyhlídek a turistických cest dala slova Andyho Warhola „Land really is the best art“.

Tato slova potvrzuje i nedaleká vyhlídka La Llania (1361 m). Vlhkem zčernalý sopečný popel nesrovnaly hrábě zenových mistrů, za mnohá léta je do rovné plochy ušlapaly nohy návštěvníků. Z jen zdánlivě suché půdy, která ale vrstvou škváry skrývá z mraků absorbovanou vlhkost, vyrůstají solitéry vřesovců s kořeny začarovanými v zelenkavém kruhu nízkého mechu. Na jejich větvích ve větru povlává stříbřitý lišejník a na konci větví se s jarem objevují drobná narůžovělá poupata. Warhol měl pravdu, opravdu – „Země je nejlepším uměleckým dílem“. A herreños, obyvatelé ostrova, stejně jako UNESCO se snaží, aby to na ostrově platilo i dál.

Zachránit krajinu

V roce 2000 prohlásilo UNESCO celý ostrov Světovou biosférickou rezervací. Nedlouho poté místní vláda přijala program na zajištění veškeré energie z přírodních zdrojů a v roce 2014 ho uvedla do provozu. Pět větrných elektráren nedaleko hlavního města má kapacitu, která pokryje spotřebu celého ostrova, a mimo špičku se přebývající energie využívá k přečerpávání vody ze spodní nádrže v hloubce 50 m n. m. do horní, objemnější nádrže o několik set metrů výš, která je umístěna v bývalém kráteru, a tím umožňuje provoz hydroelektrárny.

Přebytečnou energii je možno využít pro tři odsolovací jednotky, které jsou na ostrově pro případ, že bude málo deště a přirozené prameny nebudou stačit. „Nechceme je používat, spotřebují příliš energie,“ vysvětloval pracovník Gorona del Viento El Hierro. „Bohužel však jsou suché roky a např. v roce 2018 jsme museli krýt spotřebu vody odsolováním z jedné třetiny. I proto zůstává diesel elektrárna stále provozuschopná. Když není vítr, musíme na ni přepnout.“

První turisté až v 70. letech

El Hierro dostalo od sudiček do vínku mnoho specifik, která lidé dokázali využít ku prospěchu svého malého ostrova o 269 km2 s pouhými jedenácti tisíci obyvatel. Malá výstavba, strmé svahy a horské hřebeny, které neumožňují okružní a na sebe navazující silnice. Minimum pláží, časté mraky a deště, vítr, první letadlo až v roce 1964, první turisté až od 70. let. Jediný semafor, hlavní město s 1800 obyvateli ve vnitrozemí v nadmořské výšce 600 metrů a jediný dům o více než dvou patrech. Zároveň úrodná zátoka El Golfo, umožňující vypěstovat vše, co ostrované potřebují. To všechno jsou pro zachování krás a identity ostrova plus, která jeho ostatní kanárští bratři postrádají.

Pro to vše jsme si El Hierro zamilovali už při naší první návštěvě. A většina poněkud alternativních nestandardních turistů, se kterými jsme na ostrově mluvili, nám náš dojem potvrdila. Klid, málo aut na silnicích, neobyčejně čisto, dokonale udržované piknik area (ve španělštině area recreativa), dostatek vody a různorodá krajina, to si všichni pochvalují. „Je to tady takové báječně odlehlé, něco jako australský outback,“ charakterizovala svůj ostrov německá keramička, žijící zde již sedm let. Myslím, že podstatnou část zde usazených cizinců jsme mohli pozorovat na největším mercadillo – místním trhu ve vesnici La Frontera.

Na trhu

Koná se pravidelně v neděli, a pokud to jde, prodává přednostně místní výpěstky. Citrony, každý báječně jiný. Pomeranče ne větší než tenisové míčky, ananasy na kusy od normální velikosti až po jen trochu větší ruční granát (vojáci by se určitě divili, jak může granát vonět). Kanárské drobné brambory papas arugatas, které se tradičně vaří v malém množství mořské vody, jež se má všechna odpařit a nechat na bramborách krystalky soli. Banány stejně aromatické jako ananasy a stejně levné (ananas kus za půl eura, banány kilo za euro). Cibule mnohem větší než tenisák, která je suchá, a přesto z ní po rozkrojení teče šťáva. Mnoho druhů pečiva, od zdravého zrníčkového chleba, jež za vyšší cenu nabízí německá pekařka, po drobenkový rybízový koláč jako od české babičky, který nabízí místní pekařský pár.

Před trhem stojí dodávka, z níž táhne nezaměnitelná vůně ryb – kupujeme kus čerstvého tuňáka, 210 korun za kilo. Je mnohem větší, než jsme chtěli, ale rybář odmítl krájet steaky. „Vezměte celý kus nebo nic, jinak neprodám.“ Měl právo si diktovat, za půl hodiny odjížděl s prázdnými bedničkami.

S koláčem si sedáme k nedalekému kiosku ke kávě a pozorujeme dva psy. Šedovlasému alternativci poněkud vyžilého vzhledu s delším copem patří drobný našedlý štíhlý „vlčák“, představující tradiční pastevecké plemeno psů z El Hierra, kterému místní říkají jednoduše lobo, vlk. Druhý je malý chlupatý podvraťák, jemuž jeho německá důchodkyně hází míček. Lobo chvíli přihlíží a pak se rozhodne, že míček patří jemu. Rozpačitému výrazu toho malého se smějeme všichni – turisté, herreños i zahraniční usedlíci.

A pro tu pohodu se na ostrově usadil i malíř Kitao a jeho manželka Aminata, vedoucí kurzy jógy. Kitao maluje miniaturní, do detailů provedené obrázky hlubokých lesů s pohádkovými bytostmi. Aby je člověk pochopil a zamiloval si je, musí je dlouho a trpělivě prohlížet. Stejně jako ostrov, na kterém Kitao už třicet let žije. Protože základním pravidlem pro El Hierro je nespěchat. Tím pravidlem jsme se řídili my i ostatní návštěvníci, včetně Švýcara Stephana, který hodlá na Hierru být tak dlouho, dokud nedopíše svou sedmou symfonii.


Co a proč nás nejvíc zaujalo

  • Mirador de la Peña – vyhlídka na zátoku El Golfo, vyvolávající závrať. Podobných je na ostrově několik, ale jen na téhle byla podle návrhu lanzarotského umělce Cesara Manriquea v roce 1989 postavena na okraji srázu prosklená restaurace představující ve svém oboru architektonickou špičku.
  • Poso de los Padrones – zdroj pramenité vody v El Golfu, přivedený zpod hor tisíc metrů dlouhým tunelem. Jako na mnohých jiných pramenech visí i zde tabulka „Voda není pitná“ a místní lidé z širokého okolí si ji sem už několik desetiletí jezdí nabírat.
  • V propojeném systému vodní a větrných elektráren je možno sjednat si návštěvu. Herreños chtějí ukázat ostatním, jak ekologicky se dá žít. Co se týče počtu kontejnerů na tříděný odpad, bude ostrov v jejich přepočtu na jednoho obyvatele určitě na prvním místě na světě. Na schopnost využívat přírodní zdroje ukazuje i podestýlka dobytka, na kterou se používá dlouhé měkké jehličí z borovic, které deště splachují do strží nebo do příkopů u silnic.
  • Area recreativa u moře – budují se postupně a představují složitý systém kamenných schodů, cestiček, dřevěných plošin na opalování a bazénů s mořskou vodou. Lidé dostavěli půlbazény vytvořené sopečnou činností tak, aby je moře za přílivu propláchlo a za odlivu v nich byla hladina vlnami neovlivněná. Je u nich i voda, WC, grily s přivezeným dřívím na oheň a samozřejmě kontejnery na odpad. První byla vybudována nedaleko letiště v La Caletě na severovýchodě.
  • Bajada (Dolů) neboli Fiestas de la Bajada de la Virgen de los Reyes (Panna Maria Tříkrálová), průvod nesoucí první sobotu v červenci patronku ostrova z jejího kostela na západě napříč celým ostrovem kolem nejvyššího vrcholu do hlavního města Valverde. Průvod doprovázejí tance, nosiči se střídají a se setměním ji uloží v kostele. Tam měsíc odpočívá a první sobotu v srpnu za fiesty La Subida (jít vzhůru) se vrací po stejné cestě zpět do své Ermity. Koná se jednou za čtyři roky, příští bude v roce 2021.

Kam bychom se s chutí znovu podívali

  • Podle Guinnessovy knihy rekordů nejmenší hotel na světě Puntagrande na severu El Golfa (má dva pokoje). Původně se zde skladovalo víno na export a byl celnicí. Okolní zátoky byly až do začátku 20. století přístavem pro El Golfo, vyložil se zde i na součástky rozebraný nákladní automobil.
  • El Lagartario – záchranářská stanice obřích ještěrek dorůstajících až 65 cm, které se řadily k vyhynulým druhům až do 2. poloviny 20. století, kdy byla objevena jejich poslední kolonie (Largo de Salmor-Galliota Simonyi). Stanice je propojena s Ecomuseem de Guinea v El Golfu nedaleko pramene Padrones.
  • Zvonice patřící ke kostelu N. S. Candelaria nad obcí La Frontera v El Golfu. Byla postavena v roce 1954 vysoko na zrzavém sopečném kuželu vedle kostela.
  • La Sabinas milenarias – poslední větrem zohýbané staleté jalovce Juniperus Phoenia, dosahující délky až několika metrů. Tříkilometrová prašná cesta k nim začíná u Ermity Virgen de los Reyes na západě ostrova nad vyprahlou sopečnou oblastí zvanou La Dehesa.
  • Maják Faro Orchilla z roku 1930 na nejzápadnějších nejodlehlejších útesech La Dehesy. Nedaleko je malý pomníček připomínající bod, kudy procházel až do roku 1883 nultý poledník (pak byl přesunut do Greenwiche). Dva kilometry pod majákem je u area recreativy molo, které bývalo místem, „odkud nebylo cesty zpět“. Odtud bylo totiž možné plout jen jedním směrem, tj. přes oceán do Ameriky, jak informuje ojedinělé návštěvníky info tabulka.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: