Mezi vesnicemi Porto Formoso a Maia na severu azorského ostrova Sao Miguel se návštěvníkům otevírá netradiční obrázek: trávy málo, zato úhledné řady pečlivě sestříhaných keřů světlezelené barvy táhnoucí se po vrstevnicích údolím jako dlouhatánský had. Plantáže čajovníku. Jsme na jediném místě v Evropě, kde se pěstuje a zpracovává čaj.
Úzkou pěšinkou tak akorát pro dvě chodidla postupuji čajovníkovým sevřením vzhůru do kopce až k trojici mužů v dálce. Je červenec, čas letošní sklizně vkročil do poloviny. Dva mladíci nadnášejí obří „trháček“ široký asi jeden metr, aby zabral celou řadu, a k němu připevněný plátěný pytel se rychle plní utrženými lístky. Jsou to brigádníci z kontinentu (jeden přijel až z Ukrajiny). Na ostrov se vydávají za výdělkem v polovině dubna. Během září, kdy je „čajobraní“ u konce, jejich mise končí.
„Jde o nejsušší měsíce v roce, kdy má čajovník nejmenší a nejkvalitnější přírůstky,“ dostává se mi odpovědi na dotaz, proč se čerstvé přírůstky sklízejí koncem jara a v létě. Sběr přitom probíhá systematicky – může začít na těch řadách keřů, na jejichž větvičkách už vyrazily tři mladé, ještě nerozvinuté lístečky. Mají totiž nejlahodnější chuť a říká se jim tipsy, anglicky pekoe.
Každý list je různého stáří a tím pádem i chemického složení, což se projevuje v kvalitě čaje. Z nejmladšího lístku se připravuje jemný, velmi aromatický čaj zvaný Orange Pekoe. Druhý list slouží k přípravě méně aromatického čaje Pekoe. Nízkým obsahem taninu, málo výrazným aromatem a chutí se vyznačuje čaj Broken Leaf připravený z lístků utržených na nejnižším místě z čajové větvičky (tedy nejstarších).
Čaj místo pomerančů
Čaj se začal pěstovat na Azorech, zapomenutých portugalských ostrovech hluboko v Atlantiku, někdy kolem roku 1820. Může za to muž jménem Jacinto Leife, který sloužil v brazilské armádě a po skončení služby si domů, tedy na největší azorský ostrov São Miguel, přivezl sazenice čajovníku z Rio de Janeira. Bylo to v době, kdy na Azořany těžce dolehla pomerančová krize. Plantáže této výnosné plodiny zachvátila ničivá plíseň a azorští zemědělci přišli o svůj hlavní zdroj obživy. Hledali proto alternativu, kterou by mohli stejně úspěšně vyvážet. Vedle ananasu a maracuji tehdy vsadili také na čajovník.
V úrodné vulkanické půdě a stabilním klimatu s dostatkem vláhy a mírnou zimou se začalo plodině dařit. Dobové prameny zmiňují, že na první sklizeň a úpravu sesbíraných čajových listů přijeli osobně dohlédnout dva Číňané z Macaa. Celkem osm kilogramů černého čaje a deset kilo zeleného pak bylo zasláno do Lisabonu, Londýna a Paříže k odbornému posouzení. Vzorky dostaly vynikající hodnocení a azorskému čaji se tak otevřela cesta na evropské trhy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže na ostrově rozprostíraly na tři sta hektarech a zdejší manufaktury vyrobily 250 tun čaje.
Čajovou horečku na Azorech přetrhla až první světová válka a celní bariéry. Pak začal odbyt váznout. Do roku 1970 tak přežila z původních čtrnácti azorských výrobců jen pětice. Dnešních dnů se dočkal už pouze jeden: společnost Chá Gorreana. (Po delší odmlce obnovila pěstování a výrobu čaje na Azorech s přispěním EU také malá rodinná manufaktura Chá Porto Formoso. Fungovala v letech 1920–1980 a leží též na severu ostrova São Miguel.) Ze svých plantáží o rozloze 45 hektarů vyprodukuje ročně čtyřicet tun prvotřídního čaje.
Jsme tu pro všechny
Dlouhé bílé přízemní stavení uprostřed čajových plantáží ve vísce Maia nelze přehlédnout. Chá Gorreana, založená rodinou Gago da Cámary, tu sídlí už 125 let. Po prvních krocích továrničkou máme pocit, že jsme se skutečně vrátili o sto let nazpět. Míjíme soustavu hrčících strojů, v níž má pořád své místo i pár exemplářů, které si zakladatel Gorreany nechal koncem 19. století přivézt až z daleké Indie.
Naše kroky ale vedou pod střechu, kde proces výroby čaje začíná. Štíhlá černovláska tady rozhrnuje obří hromady čajových lístků, aby zavadly. Ztratí svou křehkost a zvláční tak, že se mohou rolovat, aniž se rozdrtí. Po deseti patnácti hodinách je totiž stejné ruce hrnou do dřevěného chřtánu stroje o patro níž, který rolováním rozdrtí buněčnou strukturu listu. V takto uvolněných šťávách se mísí různé chemické látky (enzymy), které ovlivní výsledné aroma čaje a umožní správnou oxidaci polyfenolů. Nevzhledná hmota spařených listů pak putuje po pásu až do umělohmotných džberů. Dva chlapíci je pak ručně přenášejí k sušičce. Horký vzduch tam citlivý chemický proces výroby čaje v tom správném okamžiku ukončí.
V Gorreaně vyrábějí nejen černý čaj, ale též čaj zelený, nefermentovaný, který má zhruba desetinásobný obsah vitaminů. Továrna pracuje celý rok. V zimě se ale hlavně balí a expeduje. Největší práce nastávají v době sklizně. Kromě sedmadvaceti zaměstnanců se tu proto činí i sezonní dělníci. Ve vestibulu manufaktury vyřizují objednávky od zákazníků z celého světa, větší kontrakty i docela mrňavé požadavky od jednotlivců. Na faxu z USA například stojí: „Vloni při návštěvě Gorreany jsem u vás koupil dva balíčky čaje. Už došly. Prosím zašlete poštou další…“
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
