Kde koupím nejlepší zmrzlinu a jaký suvenýr si mám z Toskánska přivézt? Právě tak se nejčastěji ptají Štěpánky Krausové její klienti, když jim ukazuje Toskánsko – zemi, která se stala jejím druhým domovem.
Jak dlouho v Toskánsku žijete a co vás tam přivedlo?
Do Itálie mě přivedla láska. Při studiu v Berlíně jsem se zamilovala a toto setkání změnilo celý můj život. Po promoci v 98. roce jsem se rozhodla odjet do Toskánska nastálo. Studentská láska ale nevydržela a já se musela brzy postavit na vlastní nohy. Nebylo to lehké. Drželo mě tu však něco jiného: láska k zemi.
Čím se tam zabýváte dnes?
Pracuji jako průvodkyně po Toskánsku a Ligurii. Bydlet na rozhraní dvou tak krásných regionů má své výhody. Toskánsko je líbivé, milé a pohodové, Ligurie hornatá, uzavřená a divoká. V každé oblasti se mluví jinak, vaří jinak a myslí jinak. A právě rozmanitost mě na Itálii baví. Je fajn dostat se zemi takzvaně pod kůži, poznat lidi, kteří tuhle krajinu tvoří, nahlédnout do řemeslných dílen, ochutnat domácí olej, přičichnout k právě utrženému citronu, sednout si do rybářského baru, kde slyšíte pouze italštinu, a objednat si jako místní horu pražených rybiček.
Italská kultura je široký pojem. Pyšně na vás hledí v gigantických galeriích, ohromuje v historických palácích, dojímá v koncertních sálech, najdete ji ale i v jednoduché kuchyni, olivovém háji, kaštanovém lese nebo ve frontě na ryby.
Čím se liší mentalita místních od té naší?
Lidé se hodně dotýkají, objímají, líbají, mluví víc nahlas, vůbec mluví mnohem víc, a hlavně úžasně gestikulují. Když tohle začnete vyprávět Toskánci, bude mít pocit, že nemluvíte o něm. Vy přece popisujete Neapolitána, vždyť tady se nekřičí a nehází rukama jako na jihu. Ale hází a já s nimi házím také.
Pohostinnost je nade vše. Když vtrhnete bez ohlášení do domu, kde právě večeří, nikdo se neurazí ani nelekne, jednoduše vám přistrčí židli a naloží do talíře.
Lidé jsou přístupnější. Je úplně běžné zastavit se na ulici a povídat si s cizí ženskou jen proto, že vám její miminko připadá roztomilé, nebo proto, že venčí úžasně chlupatého bobíka. Slova tu nemají takovou váhu jako v Česku. Když vám někdo řekne: Uvidíme se, nebo: Musíš k nám jednou přijet, tak to nutně neznamená, že to tak opravdu myslí.
Některá pravidla dobrého chování jsou považována za přežitky. Mě Italové například vnímají jako velmi zdvořilou, jelikož některé naše české zvyky, jako neustálé děkování, zdravení či pomáhání starším, se tady bohužel pomalu vytrácejí. Člověk se prostě musí trochu víc cpát, jinak se nikam nedostane.
Co vás nejvíc překvapilo?
Asi nejvíc mě šokovala moje úplně první italská večeře s přáteli. Bylo tam snad 20 lidí. Nikdy předtím jsem u tak dlouhého stolu neseděla. Jako správný introvert jsem byla zvyklá na intimní setkání ve dvou a dost.
Je něco, s čím jste se dodnes nesmířila?
Trápí mě byrokratická neprůhlednost. Musím říct, že vyřizování dokladů v Česku je proti Itálii hračka. Tady vám nikdo pořádně neřekne, co potřebujete nebo kde si to máte obstarat. Je to skutečná detektivní práce. Když už máte všechna lejstra pohromadě, zjistíte, že si úředník za přepážkou právě vymyslel něco nového, co samozřejmě nemáte a kvůli čemu se budete muset na úřad vrátit.
Co vám chybí z domoviny?
Lesy, sbírání hřibů, borůvek a chodské koláče.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Lidé tu tolik neřeší finance. I ten největší chudák se s vámi bude v kavárně hádat, aby mohl zaplatit celý účet, a když vyrazíte s přáteli do restaurace, rozdělí se útrata na stejné díly, i když toho někdo snědl o trochu víc.
Další velké téma je rodinné pouto. Omezení a povinnosti, které s sebou italská rodina přináší, jsou někdy pro nás Středoevropany nezvyklou zátěží, ale můžete si být jisti, že vás italská rodina nikdy nenechá na holičkách. Lidé se o své nemocné a stařečky pořád ještě starají doma. Samozřejmě i tady existují domovy důchodců a hospice, ale každý se snaží své blízké ponechávat co nejdéle v domácí péči.
Jak místní vnímají Česko?
Lidé znají Československo, Havla, Kunderu, Nedvěda a pivo. Hodně Italů bylo v Praze nebo Brně a celkově nemají problém s tím, že jsem cizinka z takzvaného východního bloku. Víc tápají v identifikaci našeho jazyka. V italštině existuje dokonce výraz českoslovenština, což celou věc ještě víc mate. Samozřejmě jsem se setkala i s exoty, kteří si pletou Česko s Maďarskem nebo Ruskem.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních?
Italové si rádi někam vyrazí, i když by to mělo být jen za humna a jen do restaurace. Kulinární turismus je tu opravdový fenomén. Itálie je bohatá a velmi různorodá, je to dané už jejím dlouhým (vzdušnou čarou 1300 km) a úzkým tvarem táhnoucím se ze severu na jih. Pláže na Sardinii jsou pohádkové, zalyžujete si jak v Alpách, tak i v Toskánských Apeninách, každý region má bohatou etnogastronomickou tradici a na území Itálie najdete 55 památek UNESCO. Je logické, že spousta rodin zvolí domácí dovolenou. Když už zamíří do zahraničí, jezdí hodně do evropských metropolí a v zimě za sluníčkem do Asie, Austrálie či Jižní Ameriky.
Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka?
Určitě bych ho vzala k nám do Luccy, kde je i v létě klid a chládek, na vinice do Cinque Terre, alespoň třikrát do Florencie, nejdřív na tu klasiku a pak na neturistické vychytávky, na divokou pláž Lecciona a na závěr do Michelangelova mramorového lomu, odkud je vidět celé pobřeží a někdy i ostrovy.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Létání v baloně nad toskánskými vinicemi a lesy mezi Sienou a San Gimignanem. Pomalu svítalo, pod námi se vlnily koruny stromů, ptáci velmi hlasitě zpívali a my se potichu vznášeli nad touto nekonečně krásnou krajinou.
Jaké je vaše nejoblíbenější místní jídlo?
Kdybych se měla rozhodnout dnes, zvolila bych spaghetti agli scampi.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis svého druhého domova?
Oslnivé světlo, modré nebe, radost ze života, víno, moře…
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
