Trujillo

Trujillo Zdroj: Profimedia.cz

Svátek osvobození od Maurů se spojil se svátkem Svatého Těla do velkolepé slavnosti. Město je vyzdobeno a lidé se radují.
Pastvina zvaná dehesa je unikátním typem krajiny
Ve vyšších polohách je chladněji, o trochu více srážek a v lesích převažují borovice a korkové duby. Sběr korkové kůry ve velkém se ale nevyplatí.
Zdejší krajina je chudá a nutila obyvatele vyplout za lepším životem jinam. Pochází odtud mnoho objevitelů vzdálených míst.
Socha Pizarra na náměstí ve měste Trujillo
7
Fotogalerie

Prostá i slavná Extremadura: Chudý španělský region býval kolébkou největších evropských dobyvatelů

„Neodcházejte, dnes má naše Peñalsordo důležitou fiestu. Slavíme osvobození od Maurů. Uvidíte lidskou pyramidu.“ Sympatický Španěl ve sváteční košili pomalu lovil anglická slova, zatímco jeho přítelkyně stála stranou a svou dokonalou angličtinu raději příliš neprosazovala. Byli jsme totiž v srdci tradičního španělského venkova nedaleko hranic Extremadury s Castillou-La Mancha.

I když Španělsko patří k zakládajícím členům Evropské unie, v místech, kde není mnoho pracovních příležitostí, se myšlení lidí ohledně tradičních vztahů muže a ženy příliš nemění. „Na co jsem si nejhůř zvykala, když jsem se sem před devatenácti lety přistěhovala?“ opakovala naši otázku Finka Anu pracující v turistické kanceláři v Méridě, hlavním městě Extremadury. „Asi na podřízené postavení ženy. Od nás jsem byla zvyklá na úplnou emancipaci, tady jsem musela alespoň navenek před tchyní a lidmi udržovat zdání nerovnoprávnosti. Ale teď už je to lepší.“ Ve městech určitě, i když svou emancipaci dokazují mladé španělské slečny často takovými banalitami, jako je třeba kouření. Na ulici je cigareta častější v ženských než mužských rukou.

Kostel je náš!

Ale tady v Peñalsordu během svátku osvobození nekouřila žádná. Ono se to ve městě vyzdobeném vyšívanými ubrusy a šátky visícími z balkonů jaksi nehodilo. Světský svátek se totiž spojil se svátkem Svatého Těla (Corpus Christi) a měl silný náboženský podtext. Lépe řečeno, byl to hlavně náboženský svátek. Nebyli jsme v Andalusii, a tak se netančilo, nehrálo na kytaru, nepředváděli se koně a flamenco, nepilo se sherry ani pivo.

Nejprve se nám zdálo, že jsme na hodně vlažném karnevalovém průvodu. Přeběhli dva papíroví býci a trkali do dětí, prošli dva osli ozdobení vánočními řetězy s nalepenými hvězdičkami na srsti. Mezi svátečním oblečením do kostela se objevili víc než podivně odění muži. Na sobě měli světlé květované obleky s nohavicemi pod kolena připomínající pyžamo, bílé podkolenky se vzorem, přes ramena velké ženské šátky s dlouhými třásněmi a na hlavě homole pošité umělými květinami.

Tradice? Snad se kdysi vojáci přestrojili za ženy, pronikli do města a překvapili Maury. Na to angličtina našeho průvodce nestačila. Ale nebyl to karnevalový průvod. Lidé zmizeli v kostele. Byl našlapaný do posledního místa. Čekali jsme venku na lidskou pyramidu. V kostele zapnuli reproduktory a kostelní zpěvy se rozezněly nad polední krajinou. Půl hodiny, hodina. Čekající se spolu s námi přesunuli na druhou stranu ulice do stínu. Hodina a půl. Konečně se opět otevřela kostelní vrata – vyšel ministrant s monstrancí. Pod baldachýnem nesli svého svatého, z balkonů začali lidé házet okvětní plátky červených růží.

Průvod se zastavil o pár ulic dál, u oltáře uprostřed ulice vystlané zelení. Byl červen, zeleň z přírody dávno zmizela, a proto na ulici položili tenké pružné větve místního druhu jalovce, které jsou samy o sobě i bez lístků zelené. Muži v pyžamech poklekli se zapálenými svícemi v rukou a přijímali požehnání. Emoce, city a víra houstly ve vzduchu tak, že se o ně dalo opřít.

Žádný karneval, žádné veselí. Na krátký okamžik se vrátil duch doby, kdy z katolického Španělska bylo třeba vyhnat arabský islám. Pak se duch vydal s procesím na zpáteční cestu ke kostelu.

Za zvuku bubnů si pyžama před vraty stoupla sobě na ramena a květovaná čepice ve třetím patře vítězně zamávala obří vlajkou: „Porazili jsme je, kostel je zase náš!“ Pyramida s ním vpochodovala dovnitř kostela, slavnostně se točila před oltářem a čepice pokračovala v mávání. Abychom alespoň trochu viděli, ochotné ruce nás dostrkaly k zábradlí kostelního chóru. Zpěvy a bohoslužba pokračovaly. Na závěr lidé sebe i kněze odměnili dlouhým potleskem, zvony naposledy zazněly a všichni se vrhli na náměstí, kde jednotlivé skupiny pyžam předváděly, jak umějí žonglovat s obří vlajkou. Představení ale netrvalo dlouho, bylo půl třetí, slunce už pořádně připalovalo a nastal čas oběda a siesty.

Mrtvá doba polední

Vyjeli jsme do rozpálené suché krajiny jihovýchodní Extremadury. Je nejteplejší částí Španělska, nikde jinde nedosahují průměrné maximální letní teploty 41°C. Pokud tenhle kraj nebyl dřív úplně nejchudší oblastí státu, byl určitě alespoň jednou z těch nejchudších. „Lidé byli ochotni jet kamkoli, jen aby měli na živobytí. Do Asie, na moře, na konec světa, do neznáma. Od nás bylo nejvíc konkvistadorů, nejvíc vojáků,“ vysvětlovali nám později opět v Méridě. Celkem jsme je chápali.

Měli jsme za sebou krajinu okolo přehrad nedaleko Peñalsorda, kam nás na závěr fiesty poslal náš náhodný známý: „Jsem z Cabezy, pojedete pořád rovně. Je to úžasné – desítky kilometrů nic. Jen tráva, pole a nad tím lítají, no, jak se to řekne, ti, co žerou mršiny.“ Na obzoru nebyl jediný strom, místo keřů zdobily krajinu skály vylézající ze země jako dračí zuby. Meseta. Dnes ji lidé zčásti přeměnili na pole. V červnu už bylo po sklizni a obilí leželo na hromadách. Ptáci se ho buď už přežrali, nebo nebyli zrnožraví. Nejnápadnějším zástupcem ptačí říše jsou totiž v Extremaduře čápi. Každoročně sem přes Gibraltarskou úžinu přilétá na dvacet tisíc párů čápa bílého. Jejich nejoblíbenějším cílem je právě Extremadura.

Naše představa, že čáp žije u rybníka a loví žáby, vzala zasvé. Čápi kralují nad suchou krajinou a kromě jiného schlamstnou do zobáků všechno, co lidé odhodí. Nový adept na hnízdo moc šance nemá. Od února je všechno obsazeno: sloupy elektrického vedení, kostelní věže, ruiny starých domů. Všude jsou hnízda. Na kostele jsme viděli sedm hnízd, v nichž klapalo zobákem patnáct čapích potomků. Dovolávají se tak krmení. Nemají pořádně vyvinuté hlasivky, a tak jim nic jiného nezbývá. Koncem léta doklapou, odletí zpět do Afriky a na věžích po nich zůstane jen hromada větví (její spodní část využívají k úkrytu a hnízdění třeba vrabci).

Španělské poledne je úžasné. Od dvou do pěti se neděje nic, přidá-li se k němu horko na rozpálené mesetě, je to dokonale mystické. Kvalitní rovné silnice, mírně zvlněné vedro do nedohledna a nic. Nikde nikdo. Pak se na obzoru objeví první eukalyptus. Druhý, třetí, celý hájek. To už stojíme na břehu jedné z velkých přehrad na jihovýchodě této autonomní oblasti. Přehrady Orellana, Zujar a Serena jsou v téhle suché krajině jako fata morgána. Jejich bizarnost umocňují poměrně holé břehy, které odkrývá každým dnem klesající voda. Přehradní jezera jsou obrovská – Serena je třetí nejrozlehlejší v Evropě – ale k rekreaci se využívají málo. Kdo se chce ve Španělsku koupat, jede k moři. Ovšem z Extremadury je to k moři přece jen trochu daleko, a tak na jednom z poloostrovů Zujaru vznikl rekreační komplex a u vesnice Orellana na stejnojmenné přehradě dvě umělé pláže. I na nich je mezi druhou a pátou pusto. U Sereny ještě nestihlo nic vyrůst, byla dokončena až v roce 1990. Bez přehrad by zdejší zemědělství nepřežilo. Zůstala by jen meseta a její dehesa.

Unikátní pastvina

Pastvina zvaná dehesa představuje v jižním vnitrozemí Španělska svérázný ekotyp. Je na současné zdevastované zemi zvláštním typem krajiny: využívaná lidmi, a přesto nezničená. Ovce nebo krávy se pasou na ohrazených původních loukách nebo na strništích, která zbyla po obilí. Před vysušením půdu alespoň zčásti chrání řídké porosty dubu křemeláku a dubu korkovníku. I ty se využívají: na korek pro zátky nebo na výrobu dřevěného uhlí. Kvůli němu se křemelákům a jiným stálozeleným dubům prořezávají jednou za několik let vnitřní větve koruny. Strom pak zhoustne a roztáhne větve více do šířky. Vznikají dokonalé stromové skulptury, s pokroucenými silnými kmeny a širokou korunou, dole zarovnanou jako podle pravítka. To mají na svědomí hlavně kozy a ovce, které umějí při okusování mladých větví obdivuhodně panáčkovat. Žaludy konzumují prasata, ze kterých se pak dělá jedna z laskomin španělské gastronomie – horská šunka. Žerou-li prasata pouze tyto žaludy, je prý jejich maso nejlepší.

Dehesu často křižují speciální cesty necesty. Zastavíme se, protože se nám na dehese a po ní rovnoměrně poházených stromech něco nezdá. Někde stromy chybějí a tato mezera vytváří jakousi širokou imaginární silnici táhnoucí se někam za obzor. Cañada real, na severu častěji nazývané via pecuaria, staré honácké stezky, široké až osmdesát metrů, po kterých snad už Vizigóti vodili svá ovčí stáda, na jaře na sever, na podzim ze severu na jih. Vzácně jsou u nich i informační tabule. Jedná se o tak zajímavý historický jev, že by bylo škoda nechat ho zaniknout, přestože se dnes ke svému původnímu účelu téměř nevyužívá. Pokud tyto stezky nespolkly moderní komunikace, jsou z nich polní pracovní cesty, turistické stezky nebo cyklotrasy.

Kolébka dobyvatelů

Tam, kde meseta leží příliš nízko nebo na ní nejsou stromy, zbylo mezi řídkou trávou jen kamení. Jak zbohatnout ze žulových balvanů, když neexistovaly cesty, po nichž by se tento jinde možná vzácný stavební materiál mohl odvézt a zpeněžit? Co dělat a odkud přivézt domů trochu peněz? To si říkali obyvatelé té nejchudší části Extremadury okolo městečka Trujillo. Svým způsobem měli štěstí, protože materiální zoufalství dohnalo ty nejodvážnější z nich k velmi adrenalinovému životu (budeme-li dobyvatele kolonií hodnotit z dnešního hlediska). Nicolás de Ovando z Cáceresu byl v roce 1501 jmenován guvernérem všech Indií, v roce 1504 vyplul do světa Hermán Cortéz z Medellínu východně od Méridy, aby později zlikvidoval mocnou říši Aztéků. Francisco Pizarro, další krvavý hrdina, který dobyl říši Inků, pocházel z extremadurského Trujilla. Jeho rodák Francisco de Orellana objevil pro změnu Amazonku.

Vzpomínky na neúrodnou rodnou zem se v jejich novém světě uchytily. V jižní Americe se několik městeček jmenuje Trujillo a sláva Panny Marie Guadalupské z nedalekého Guadalupe se s nimi rozletěla po světě. Dobyvatelé se vrátili domů, aby ukázali své bohatství a svou slávu. Jejich paláce dnes Trujillo intenzivně opravuje, z jednoho se dokonce stal čtyřhvězdičkový hotel. Ještě neupravené paláce s mírně oprýskanými erby dávných konkvistadorů jsou sice více romantické, ale pravidla turistického byznysu jsou nesmlouvavá. Zrenovovat a využít.

Maximálně se využívá i sláva Guadalupe. Soška Nuestra Señora de Guadalupe byla v 15. a 16. století tak populární, že se stala patronkou všech území, která Španělé v Americe dobyli. O významu místa svědčí i to, že ve fontáně před chrámem byli pokřtěni Kolumbovi indiánští sluhové. Fontána je dvoupatrová jako mnoho jiných starých kašen. Ze spodního bazénu pil dobytek, z horních kohoutků se nabírala voda pro lidi.

Už po ránu hlídkují na náměstí u kašny místní strážci pořádku a začínají směřovat na správná parkoviště první přijíždějící auta. Do kostela přinášejí ke křtu miminko. Věžičkovitý komplex kláštera připomíná na první pohled spíš francouzský gotický zámek. Gotické lomené oblouky, křížové klenby, muzea s poklady nevyčíslitelné ce­ny.

V dálce na rovině se zdvihá mračno prachu. Takové si kdysi v sousední La Manche spletl don Quijote s nepřátelským vojskem. I teď to jsou jen ovce. Pasák je v pohodě. Ovce se příznačně drží v houfu, dva ovčáčtí psi pobíhají okolo. Stačí, aby se pes po ovci zle podíval, a už maže zpátky do stáda. Když je natvrdlá, pes ji chytne za kůži na noze, a aniž ji poraní, pořádně s ní zatřepe. Bojí se ho všechny. Seběhnou do koryta řeky k vodě a poslušně pijí a pijí. Na jediné písknutí psi štěknou a ovce klušou do stínu. Pasák si posune klobouk do čela a podívá se po nás: „Tak a teď jdu na oběd.“ Pískne na psy a ti odběhnou s ním. Tady se lidé v průběhu tisíce let naučili žít z ničeho, psi se naučili poslouchat a ovce zůstat tři hodiny na jednom místě ve stínu. Žít se dá dost jednoduše.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: