nahoru

Koruna Evropy: Výstup na nejvyšší vrcholy všech evropských států, který skončil rekordem

Jaromír Zaoral 27. července 2020 • 08:45
Koruna Evropy: Výstup na nejvyšší vrcholy všech evropských států, který skončil rekordem
foto: Jaromír Zaoral

V horolezeckém světě se hodně mluví o projektech Koruna světa (výstup na nejvyšší vrchol všech kontinentů) či Koruna Himálaje (výstup na všechny osmitisícovky). Jak by vypadala Koruna Evropy? Jarda Zaoral se rozhodl zdolat nejvyšší vrchol každého státu Evropy v Guinnessově rekordu, který v té době činil 835 dní.

První část svého projektu jsem čtenářům Lidé a Země představil v minulém roce. Během 88 dní jsem vylezl na nejvyšší vrchol každého státu Evropské unie. Evropské hory mě během těchto tří nezapomenutelných měsíců tak chytly, že jsem se rozhodl ve zdolávání evropských vrcholů pokračovat, zvláště když už jsem byl tak blízko k pokoření rekordu. Můj původní plán byl zdolat zbytek hor následující léto. Během podzimu se mi však honba za rekordem zkomplikovala. Švédská horolezkyně v té době totiž dokončila stejný projekt. Korunu Evropy zvládla za 363 dní. Je tento termín překonatelný? Dívám se do kalendáře: jestli chci nový rekord pokořit, musím zbylé vrcholy zdolat do 15. června. Jedinou cestou tak bude pustit se do zimních výstupů, pro mě úplně nové horolezecké kapitoly.

Zmrzlý nos a spálená lýtka

Na rozehřátí jsem se vydal do Norska a Andorry. V březnu v obou zemích panovaly perfektní zimní podmínky s dostatkem sněhu, a tak jsem se rozhodl pro výstup na skialpech. Hory nám ale nedaly nic zadarmo. Galdhøpiggen v Norsku s výškou 2469 m pro mě a mé kamarády připravil tuhý mráz. Při teplotách pod -20 stupňů jsme si připadali jako na Antarktidě. Za nízké teploty doprovázené skandinávským větrem jsme málem zaplatili kamarádovým nosem, který několik hodin necítil. K životu ho probrala až horká čokoláda v chatě Spiterstulen po návratu.

Andorra se oproti Norsku chtěla ukázat v lepším světle, a tak nám připravila ty nejkrásnější podmínky pro skialpy, jaké si dokážete představit. Teploty těsně pod nulou, bezvětří a zářící slunce po celý den. Bylo tak nádherně, že jsem se rozhodl pro výstup v kraťasech. Na celodenní výšlap na horu Coma Pedrosa (2946 m) s perfektním sjezdem jen tak nezapomenu. Bohužel na něj nezapomenou ani moje lýtka, která ještě týden pálila tak, že jsem nemohl usnout.

Spící ledová královna

Po skialpové rozehřívačce mě čekala velká zkouška: vyhaslá sopka Hvannadalshnjúkur (2110 m), ukrytá pod největším evropským ledovcem Vatnajökull. Island je pověstný nepředvídatelným počasím, a tak jsem měl z hor velký respekt. Pro výstup jsem si raději rezervoval na Islandu devět dní. Snad jeden z těchto dní počasí vyjde. Po příletu to ale vypadalo kdovíjak. Jen během prvního dne mělo být vhodné počasí. Dále to vypadalo na silný vítr a sněžení.

Chtěl jsem se na vrchol dostat bezpečně, a tak jsem měl plán zdolat vrchol s místní horolezeckou firmou. Bohužel ten den ale žádná firma výstup neplánovala, a tak jsem se o výstup pokusil s kamarádem sám. Výstup na vrchol byl velmi dlouhý a celou cestu jsme se modlili, abychom neskončili v ledovcové trhlině. Jakákoliv chyba by mohla skončit tragédií. Díky pečlivému prozkoumání terénu, radám místních, a hlavně perfektnímu počasí jsme ale vrchol dokázali zdolat. Odměnou nám byl nádherný západ slunce s výhledem až na oceán a polární záře na cestě zpět do civilizace.

Pauza globálního oteplování

Během první poloviny mé expedice při výstupu na nejvyšší body států v EU jsem měl poměrně velké štěstí na počasí. Problémy jsem měl pouze na Slovensku, kde jsem musel čekat několik dní, než se počasí umoudří a umožní mi vystoupat na Gerlachovský štít (2655 m). Jinak jsem se na většině vrcholů opaloval.

To druhá část expedice pro mě připravila úplně opačný scénář. Zima jako by z Evropy na jaře 2019 nechtěla odejít. Na Balkáně mi místní říkali, že tak chladný květen nepamatují. V Severní Makedonii, Albánii a Kosovu mě v květnu čekal přes metr sněhu. V Bosně a Hercegovině jsem pak hodně litoval, že s sebou nemám cepín. Tamní via ferrata po cestě na horu Maglić (2386 m) byla ještě pod zmrzlým sněhem. A to většina článků na internetu říkala, že balkánské hory jsou na konci května už prakticky bez sněhu!

Medvěd

Kromě problémů s počasím mi Balkán přinesl i jedno zajímavé setkání. Tamní příroda mi nachystala velkou životní zkoušku, a sice, jak se vypořádat s medvědem. Po náročném výstupu v Černé Hoře na horu Zla Kolata (2534 m) jsem se s přítelkyní konečně vracel zpět do civilizace. Už jsme na lesní pěšince a těšíme se na večeři dole ve vesnici, když najednou uslyšíme hlasité bručení. Rozhlédneme se pořádně a před námi zničehonic stojí velký hnědý medvěd. Že by se těšil někdo jiný na večeři? Málem se mi zastaví srdce. Jeho zářivé oči mě děsí. Instinktivně zvednu ruce s hůlkami nad hlavu a klepu jimi o sebe: „Zvedni své hůlky taky a klepej jimi o sebe. Musíme ukázat, že jsme vysocí,“ volám na přítelkyni. To bylo všechno, co jsem si pamatoval z návštěvy medvědí rezervace několik let zpátky v Rumunsku. Dvě minuty klepání ale k ničemu nevedou. Medvěd na nás stále kouká. Nad čím asi přemýšlí? Co kdyby na nás zaútočil? Máme šanci se ubránit s hůlkami na chození?

Raději opouštím tuto myšlenku a přemýšlím, co dál. Co by jej ještě mohlo vyplašit? Medvěd stále stojí na místě a pozoruje naše marné pokusy o zastrašení. Přítelkyně najednou zavolá: „Tam jsou dva! Ještě jeden malej!“ Druhého medvěda nevidím, ale můj strach se násobí. V případě, že je s matkou mládě, je pravděpodobnost útoku mnohem vyšší. „Nepřestávej klepat hůlkama. Já najdu čelovku a třeba se lekne světla.“ Medvěd na nás stále kouká. Nemůžu najít čelovku. Je samozřejmě úplně na dně batohu. Ruce se mi třesou. Místo čelovek tak zapínám světlo na telefonu a zapínám hlasitě první dostupnou písničku na telefonu. Je to píseň Death od mé oblíbené kapely White Lies. Náhodný výběr iPhonu mě pobaví, ale zároveň vyděsí. Snad název písničky nepředznamená nejbližší a zároveň poslední minuty našeho života. Medvěd však na píseň reaguje! Vypadá to, že se lekl a odchází pryč směrem k řece.

Čekání je horší než nejnáročnější výstupy

Výstup na nejvyšší vrchol Evropy, horu Elbrus, není nic technicky náročného. Když si ale počasí usmyslí, že vás na horu nepustí, nic s tím nenaděláte. Musel jsem s kolegy čekat pět dní na vhodné počasí v improvizovaných přístřešcích, v nedostatku kyslíku, společně se sousedkami myšmi a jednotvárným sušeným jídlem. Navíc se ukoušete nudou, když si jako já zapomenete vzít s sebou knížku.

To vše bych ale zvládl. Nejhorší byl psychický boj s močovým měchýřem. Kvůli kombinaci nutnosti pít hodně tekutin ve vysoké nadmořské výšce a menší funkčností močového měchýře ze stejného důvodu musíte jít na záchod několikrát za noc. Běhání v několikastupňovém mrazu 100 metrů ve tmě k latríně není rozhodně něco, co mi po ukončení expedice chybí. Je to jako boj s větrnými mlýny. Počasí se za pět minut dvanáct umoudřilo. Až v poslední den našeho ruského víza jsme vrchol zdolali.

Smeták zachránce

Během expedice jsem také zjistil, že mít certifikát instruktora lyžování na sjezdovce vůbec nic neznamená, vydáte-li se na ostré vrcholy na skialpech. Dostat se na vrcholy hor ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku na lyžích je sice nádherný zážitek, ale ten počet neočekávaných pádů by mohl být nižší.

Nejhorší pád jsem zažil při aklimatizaci ve Švýcarsku, kdy jsem v hlubokém sněhu ztratil hůlku. Nadával jsem, protože jsme klasicky jeli zkratkou ve stylu – delší cesta, ale zato horší cesta. Na všem špatném je ovšem něco dobrého. Improvizoval jsem a vyrobil si hůlku na chatě Monte Rosa ze smetáku. Až mě překvapilo, jak skvěle má nová hůlka fungovala. A na kolik mě výroba vyšla! Že by nápad pro nový produkt?

Země bez větších hor překvapily

Jsem rád, že expedice po nejvyšších bodech evropských zemí mě nezavedla pouze do vysokých hor, ale také do zemí, kam bych se patrně jinak nepodíval. Perfektním příkladem je Moldavsko, nejchudší země Evropy a zároveň nejméně navštěvovaný stát našeho světadílu. V této zemi jsem objevil turistou dosud nenavštívená místa, potkal jsem velmi zajímavé vesničany, oslavil ortodoxní Velikonoce a navštívil největší vinařství na světě. Ano, čtete správně. V Moldavsku je překvapivě největší vinařství světa Cricova s obrovským podzemním městem plným sklepů a více než 100 km chodeb.

I když nejvyšší bod Moldavska Dealul Bălănești (430 m) není nijak těžké zdolat, měl jsem s výstupem problémy ze zcela jiného důvodu než na jiných horách. Náročný program během prodlouženého víkendu s partou kamarádů z gymnázia a skvělých místních lidí mě totiž tak společensky vyčerpal, že jsem až do odpoledne nebyl schopen řídit.

Malý kašpárek a velké divadlo

Vordergrauspitz, lichtenštejnská hora, která se objevila několikrát v mých nočních můrách, byla zdolána dne 13. června 2019, přesně 361 dní od výstupu na první bod mé expedice, malý, ale krásný kopec Suur Munamägi (318 m) v Estonsku. Očekával jsem během své cesty náročné výstupy. Obával jsem se zejména velehor, jako jsou Mont Blanc (4808 m, Francie / Itálie), Dufourspitze (4634 m, Švýcarsko) nebo Elbrus. Rozhodně jsem ale nečekal, že největší problémy mi způsobí tato jen 2599 m vysoká hora v Lichtenštejnsku. Během svého prvního výstupu jsem musel svůj pokus vzdát kvůli vysokému lavinovému nebezpečí. Tato potenciální lavina mě pak pronásledovala několik dní v mých snech.

Kdo by to byl čekal od hory ve čtvrté nejmenší zemi Evropy, a navíc v červnu? Měl jsem takový strach, že se mi na závěr expedice přihodí nehoda, že jsem se nakonec na závěr rozhodl zdolat tuto horu s horským vůdcem. A vyplatilo se. Počkali jsme na optimální počasí, kdy v noci mělo mrznout. Sněhová pokrývka přes noc ztvrdla a vytvořily se tak ideální podmínky k výstupu. První kilometry jsme šli v mlze a báli se, že se meteorologové zase spletli. Po hodině jsme ale vystoupali nad mraky a jen nadšeně hleděli na tu nádheru pod námi. Výstup nakonec nebyl vůbec tak náročný, jak mě děsily sny. Po pár hodinách jsem už otevíral poslední vrcholové pivo. Na ten pocit, když jsem po dlouhém roce cestování a dvou týdnech strachu konečně stál na vrcholu poslední hory své expedice, jen tak nezapomenu. Úspěšným výstupem na Vordergrauspitz jsem navíc překonal rekord a vylepšil jej na 361 dní.


Koruna Evropy - statistika

  • Počet států Evropy podle OSN: 44
  • Počet zdolaných vrcholů: 42 (Itálie a Francie sdílejí Mont Blanc; Severní Makedonie a Albánie sdílejí Velký Korab - 2764 m) + slezl jsem několik sporných vrcholů navíc: Kypr (není v Evropě, ale v EU, tak jsem jej zahrnul), Kosovo (bude pravděpodobně uznáno OSN v roce 2020), Turecko v evropské části; celkem jsem byl na 45 vrcholech
  • Celkové převýšení: 43 480 m
  • Nejvyšší vrchol: Elbrus, 5642 m, Rusko
  • Nejnižší vrchol: Vaticanus Mons, 75 m, Vatikán
  • Technicky nejnáročnější výstup: Dufourspitze, 4634 m, Švýcarsko
  • Doba od prvního po poslední výstup: 361 dní
  • Počet dní na cestě: 154

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Jaromír Zaoral




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země