Vodopády na řece Uně

Vodopády na řece Uně Zdroj: Jolana Sedláčková

Vodní mlýnky nedaleko města Jajce
Pohoří Zelengora ležící v národním parku Sutjeska
Kaňon řeky Pivy
Pivsko jezero
Djurdjevićův most přes řeku Taru
14
Fotogalerie

Roadtrip Balkánem: Cesta do jedné z posledních neturistických oblastí, kde vládne svobodný duch a příroda

Balkán, jedna z posledních divočin v Evropě, takový malý kousek Asie, který nám leží doslova pod nosem. Krajina s kouzlem Orientu a příslibem dobrodružství je pro nás na dosah ruky. Sedla jsem do auta a projela pár jejích zemí.

Ráno naskládáme věci do auta a zamíříme přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko přímo na jih. Od Bosny a Hercegoviny nás dělí deset hodin za volantem. Večer už sedíme u řeky Uny, jejíž tyrkysově modrá voda mě vždy přitahovala jako magnet. O Bosně a Hercegovině pokaždé vyprávím se zvláštní nostalgií. Poprvé jsem tady byla před více než deseti lety. Tehdy to pro mě byl úplně neskutečný svět, jakýsi magický Orient. Myslím si, že právě tady jsem v sobě objevila touhu po cestování, objevování a poznávání všeho nového.

Bosna a Hercegovina

V Bosně a Hercegovině jsem viděla poprvé mešity s elegantními minarety. Jako dnes si pamatuji tu nezaměnitelnou a náramně podmanivou atmosféru města Mostar. Přijeli jsme sem k večeru. Uličkami jsme se propletli až do starobylého centra, kde hrála východní hudba. Jako očarovaná jsem procházela mezi drobnými krámky. Živý ruch, barvy a všeobecná pestrost mi daly pocit, že už dávno nejsem v Evropě.

Největším pokladem Bosny pro mne ale zůstávají zdejší průzračně čisté, smaragdově modré řeky. Stejně jako ve většině sousedních zemí i tady řeky většinou vyvěrají jako velmi silné krasové prameny. Na mnohých z nich můžete spatřit působivé vodopády, ale také staré dřevěné mlýnky coby dílo člověka, které vzniklo v dokonalé harmonii se zdejší přírodou.

Zlatá Zelengora

Úzká šotolinová cesta nás zavedla do odlehlého a řídce osídleného pohoří Zelengora v jihovýchodní části země. Malebně zvlněná krajina dýchá klidem, na oblých hřebenech hor zarostlých trávou se pasou ovce. Sluncem zalité kopce mi připomínají středoasijské stepi a skvěle doplňují pestrou paletu bosenské přírody. Zlatavá barva všude kolem napovídá, že co nevidět přijde podzim. Ještě teď, v pozdním létě, jsou zdejší horská jezera příjemně vyhřátá. Kromě táboření ve volné přírodě si tak po ránu užíváme i plavání v jezeře.

Černá Hora

Po nezpevněné horské cestě jsme přijeli k malému hraničnímu přechodu Šćepan Polje. Řeka Tara tu tvoří hranici se sousední Černou Horou. Ačkoliv je Černá Hora rozlohou jen o trochu větší než Jihočeský kraj, má pět národních parků, chránících bohatství zdejší nádherné přírody. Vjíždíme do půvabné krajiny sevřené v kaňonu řeky Pivy. Z obou stran se nad námi tyčí skály vysoké až 1000 metrů. Mezi nimi si razí cestu průzračně čistá Piva, která se kousek dál po proudu rozšiřuje v tyrkysově modré Pivsko jezero.

Pruhovaná hora

Cesta se klikatí dál, mizí v neosvětlených tunelech a stoupá serpentinami vzhůru, aby nám o chvíli později nabídla pohled na mohutné údolí z výšky. Vlní se přes horské louky a vede až do srdce národního parku Durmitor, zapsaného na Seznam světového dědictví UNESCO. Z travnatých plání Durmitoru vystupují vápencové štíty hor, z nichž nejprapodivnější je skalní masiv Šareni pasovi s jedinečnou pruhovanou stěnou. V jeho blízkosti se pase stádo koní, další z divokých tváří balkánské přírody.

Nad kaňonem řeky Tary

Směrem na jihovýchod se horské louky proměňují v zářivě zelený kaňon řeky Tary, který se s 1300 metrů vysokými stěnami řadí mezi nejhlubší kaňony na Zemi. V jednom místě se přes něj klene unikátní, 370 metrů dlouhý Đurđevićův most. V roce 1942, kdy byl postaven, byl prý dokonce nejdelším mostem světa. Tvoří ho pět mohutných oblouků ojedinělé konstrukce. Procházíme se po mostě a opatrně nahlížíme do závratné hloubky na křišťálově čistou Taru, která se vine jako modrá stuha a skrz romantické zalesněné kopce míří přímo mezi kolmé vápencové zdi.

Největší jezero Balkánu

Zcela jiný svět zase představuje oblast okolo Skadarského jezera. Vládne zde vodní ptactvo, nepřístupné močály a tiše plynoucí řeka Crnojevića. Na její meandr ve tvaru podkovy se otevírá nádherný pohled nedaleko rybářské osady jménem Rijeka Crnojevića. Hladinu řeky při okrajích pokrývají koberce stulíků a leknínů a kdesi v dálce na obzoru Crnojevića ústí do Skadarského jezera. Vodními rostlinami pomalu zarůstá i Skadarské jezero, ale jeho voda zůstává díky podzemním pramenům velice čistá. Pohled na ni je doslova pastvou pro oko.

Divoká Albánie

Svébytná Albánie působí ze všech balkánských zemí nejdivočejším dojmem. Ale i tady se situace velice rychle mění. Putují sem investice ze západních zemí, stavějí se silnice a buduje infrastruktura ve velkém. Tam, kde ještě před dvěma lety byly nedotčené pláže, rostou nyní jako houby po dešti hotelové resorty.

Poprvé na vlastní kůži

Vybavuji si svoji první návštěvu Albánie. Můj prvotní dojem tehdy možná umocnila i skutečnost, že jsme do Albánie přijeli z Černé Hory, kde byla vidět snaha přiblížit se evropskému životnímu stylu. Do města Skadar (Shkodër), ležícího v jihovýchodním cípu Skadarského jezera, jsme dorazili vpodvečer. Ulice města překypovaly životem. Všechno důležité se odehrávalo právě zde: zábava, práce a rušná doprava. Prodavači na tržnici vedli plamenné debaty, místní mladíci na motorkách či korbách aut na sebe pokřikovali a lidé ve starých mercedesech se s naléhavým troubením snažili protlačit skrz přeplněné ulice. Odpadky se vršily v souvislých hromadách při okrajích silnice, mezi nimi hledali něco k snědku toulaví psi, ale občas i hladoví koně nebo pohublé krávy. Zaujal mě prodavač ryb, který si přímo na silnici, v tom všem prachu, rozložil igelit a zručně kuchal ryby a zval ostatní k nákupu. Největším rizikem ale je pro návštěvníka Albánie zdejší neorganizovaná doprava. Značkami si Albánci hlavu moc nelámou. Na silnicích se tak často pohybují neosvětlené vozy, domácí zvířata a lidé. Pasoucí zvířata můžete potkat občas i na dálnici stejně jako traktor nebo auto jedoucí v protisměru.

Moře a hory

Atmosféra této balkánské země nás do jisté míry strhne a nutí splynout nejen se zdejším provozem na silnicích, ale i se specifickým rytmem zdejšího života a uvolněného jižanského prostředí. Zapomínáme na prvotní kulturní šok a plnými doušky si užíváme nespoutanou krásu zapadlých horských vesniček v Albánských Alpách (Prokletije) a objevujeme jedinečné mořské pobřeží, kde pláže tvoří bílé oblázky a voda láká ke koupání. Usínáme jen ve spacáku přímo na břehu za zvuku mořských vln a s černou nocí plnou hvězd nad hlavou. Dokonalá romantika!

V zajetí turistů

Najít takovou báječnou pláž, kterou má člověk jen sám pro sebe, je ale rok od roku těžší. Místa, kde se dá volně kempovat, ubývají a střídají je nově vybudované hotely a pláže pokryté lesem lehátek a slunečníků. Za pověstnou divokostí Albánie se tak člověk musí vydávat hlouběji do vnitrozemí, ale i tady už řadu míst pohltil turistický ruch a proměnil je k nepoznání. Kolem krasového pramene Modré oko vyrostla během pár posledních let rekreační zóna plná restaurací a na tradiční skok do ledové, na povrch vyvěrající vody se stojí fronta. Čím dál více lidí míří také k fantastickým termálním pramenům v městě Përmet, zasazeným ve volné přírodě při březích řeky Lengarica.

Severní Makedonie

Severní Makedonie leží v samém středu Balkánského poloostrova. V malé hornaté zemi, s rozlohou třikrát menší než Česká republika, se setkávají dvě velká světová náboženství: pravoslavné křesťanství a islám. Kromě kostelů a starobylých klášterů, zvaných monastýry, tu najdete také mešity, včetně překrásné malované mešity ve městě Tetovo.

Makedonské moře

Severní Makedonie leží ve vnitrozemí, přesto má své moře. Bývá tak označováno obrovské, tři až čtyři miliony let staré Ochridské jezero, o které se země dělí se sousední Albánií. Ochridské jezero patří k největším krasovým jezerům na světě a k nejhlubším na Balkáně. Voda v jezeře vyniká průzračnou čistotou a viditelností až do 22 metrů. Žijí zde endemické druhy ryb. Legendy dokonce vypráví příběh o příšeře, která se ukrývá v hlubinách jezera.

Památky slovanské kultury a vzdělanosti

Téměř na hranici s Albánií, přímo na břehu Ochridského jezera, stojí mystický klášter svatého Nauma, žáka Cyrila a Metoděje. Jeho interiér zdobí skvostná fresková výzdoba a osvětlují dlouhé štíhlé svíce. Kadidlo omamně voní a duchovní atmosféra se zmocní každého příchozího. V krámcích kolem kláštera se prodávají ochridské „perly“ ze šupin zdejších vzácných pstruhů. Tajný návod na jejich výrobu si prý již po staletí předávají místní řemeslníci z generace na generaci. O kousek dál pramení řeka Černý Drin. Vyvěrá na několika místech a tvoří jezírko mrazivě ledové vody v pestrých odstínech modré a smaragdově zelené barvy.

Spojené podzemní řekou

Na východním břehu Ochridského jezera se zvedá mohutné pohoří Galičica. Skrz jeho krasové podloží přitéká do Ochridského jezera podzemní řeka. Vede ze sousedního, o 150 metrů výše položeného Prespanského jezera. Do pohoří Galičica stoupáme po horské silnici do stejnojmenného národního parku. Z průsmyku shlížíme na Prespanské jezero na straně jedné a na Ochridské jezero na straně druhé. Obě jezera se rozkládají v mezihorské tektonické propadlině, a Ochridské jezero bylo dokonce společně s okolní krajinou zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Rysi a medvědi

Z jihu země se přesouváme na sever do dalšího národního parku. Nese jméno Mavrovo stejně jako pohoří a jezero, které jsou jeho součástí. Na louce na břehu Mavrovského jezera zůstaneme přes noc. Jezero není dílem přírody, vzniklo v roce 1947 stavbou sypané hráze na Mavrovské řece. Zaplavením kotliny zmizelo pod hladinou jezera několik vesnic, včetně pravoslavného kostela svatého Mikuláše. Voda v posledních letech ustoupila a kostel se ocitl zpátky na souši. I tak ale zůstává jeho polorozpadlé torzo symbolem a tajemnou raritou tohoto místa.

V okolních lesích a horách se vyskytuje řada endemických a reliktních druhů rostlin. Žijí zde také rysi a medvědi. Nás si ale vyhlídla trojice toulavých psů. Z hrozivě vyhlížejících chlupatých obrů se během chvíle stanou věrní hlídači, kteří náš stan bedlivě střeží až do samého rána.

Kosovo

Ze Severní Makedonie překračujeme hranici do Kosova, sporného území a částečně uznaného státu jihovýchodní Evropy. Nárok na něj uplatňuje Srbsko, na kterém Kosovo vyhlásilo nezávislost v roce 2008. Návštěva jakýchkoliv sporných území s sebou přináší jistá specifika. Tady například neplatí naše česká zelená karta, a tak pojištění auta kupujeme na hraničním přechodu.

Oáza klidu

Projíždíme skrz národní park Šara na Šar planině, jediný národní park na území Kosova. Známý je především chovem psů plemene šarplaninec. Míjíme malé obyčejné vesničky, z nichž nejzajímavěji vyhlíží obec Štrbce. Na rozdíl od jiných míst v Kosovu tady stále žijí Srbové. Na jejich domech hrdě visí srbské vlajky a celá vesnice působí pokojným dojmem. Paradoxně zde relativní klid a mír vládly i v době nepokojů mezi kosovskými Albánci a Srby. K masivnímu odchodu srbského obyvatelstva tehdy nedocházelo a Štrbce byly místem, kam se uchýlili i někteří uprchlíci z okolí.

Pod vlivem Turecka

Mnohem komplikovanější situace panovala v nedalekém Prizrenu. Prý je nejkrásnějším městem Kosova. V minulosti toto historické město vynikalo značnou etnickou rozmanitostí, kterou však válka výrazně narušila. Vedle mešit a tradičních osmanských domů zde stávaly i pravoslavné kostely. Řada z nich byla však společně se srbskými domy zpustošena nebo vypálena kosovskými Albánci.

Nyní staré město Prizren znovu ožívá rušnou atmosférou a kolem ikonického kamenného mostu Ura e Gurit vyrostla spousta restaurací a krámků. Ve městě do dnešních dní přetrval velký vliv Turecka. Žije tu turecká menšina, a dokonce tady prý vycházejí i turecké noviny a vysílá turecké rádio.

Osmanská nadvláda

Z dob osmanské říše se dochoval i Terzijský most. Jeho kamenné oblouky se klenou nad řekou Erenik v blízkosti obce Bistražin. Kdysi přes něj procházela stará obchodní stezka mezi městy Prizren a Đakovica. Právě v Đakovici stojí údajně nejpůvabnější kosovská mešita jménem Hadum. Před mešitou se zouváme, bosí procházíme po tlustém koberci a s hlavou zakloněnou dozadu obdivujeme malované ornamenty na stropě a stěnách mešity.

Severní Kosovo

Jak pokračujeme na sever, pomalu se blížíme k hranici se Srbskem. Albánské vesnice pozvolna střídají vesnice srbské. Na domech se objevují srbské nápisy a v obchodech platíme namísto eury (oficiální měna Kosova) srbskými dináry.

Hranice mezi nepřáteli

Přímo na hranici mezi Kosovem a Srbskem nás čeká ještě komedie s pohraničníky. Na kosovské straně ukazujeme pas a obdržíme kosovské výstupní razítko. Kosovský pohraničník nám radí, ať na srbské straně místo pasu ukážeme občanský průkaz. Kosovská razítka jsou totiž důkazem, že jsme do Kosova vstoupili z Makedonie. Srbská vláda totiž všechny vstupy do Kosova přes jinou hranici než tu se Srbskem považuje za ilegální. Trik s občanským průkazem samozřejmě známe a celníka poslechneme, jenže srbská kontrola je jen pár metrů od té kosovské, a celníci si navzájem vidí skoro do talíře, a tak na nás působí celé divadlo trochu nesmyslně. Srbský celník zkontroluje naše občanské průkazy, a i když moc dobře ví, která bije, nemá na výběr a propouští nás na území Srbska.

Srbsko

Oproti ostatním balkánským zemím, kde se turistický ruch v posledních letech značně rozšiřuje, zůstává Srbsko pořád trochu stranou zájmu. Pro člověka hledajícího něco autentického a neokoukaného však může být cesta sem nezvyklým zážitkem. V pozoruhodné kombinaci se tu setkává a snoubí Západ s Východem, jejich vlivy se navzájem prolínají a ústí v kulturní rozmanitost celé země. Zdejší rozlehlé pastviny a lesy svým vzhledem už na mnoha místech připomínají ukrajinské poloniny, zato na jihu ještě panuje téměř středomořská nálada.

Meandrující řeka

Na jihozápadě Srbska v krajině pravoslavných klášterů a maličkých vesniček roztroušených v kopcích si cestu razí 119 kilometrů dlouhá řeka Uvac. Tento na první pohled zcela obyčejný tok vymodeloval mezi městy Sjenica a Nova Varoš naprosto fascinující kaňon. Uvac se kroutí, točí a klikatí mezi až 300 metrů vysokými skalními stěnami. Nad jeho fantastickými meandry krouží vzácní supi bělohlaví a další ohrožení ptáci. Není divu, že toto velkolepé údolí bylo vyhlášeno přírodní rezervací.

Na vodě

Úplně jiným způsobem malebné je zase nenápadné místo na řece Drině v městečku Bajina Bašta při hranici s Černou Horou. Jeho příběh se začal psát v roce 1968, kdy si skupinka místních kluků postavila na osamocené skalce v řece dřevěný přístřešek. I když jim ho zanedlouho voda odnesla pryč, nápad přetrval a hned další rok na stejném místě vyrostla první skalní chaloupka. Během let voda domeček zbořila a vzala hned několikrát. Přes poměrně složitý transport materiálu na kajacích ho ale místní lidé vždy postavili znovu a dnes maličký skalní ostrůvek zdobí již šestý domeček v řadě. Zvláštní stavby si všimli i v zahraničí. Časopis National Geographic zasvětil chaloupce na netradičním místě jedno své číslo, a webový portál Business Insider ji dokonce zařadil mezi 16 nejpodivnějších staveb na světě.

Mezi bílými útesy

Svoje balkánské putování uzavíráme v Lazarově kaňonu, který leží v pohoří Kučaj na východě Srbska. Jedná se o roklinu se strmými skalními bloky vysokými až půl kilometru. V nejužším místě je široký pouhých sedm metrů a mimo jiné ukrývá přes 70 jeskyní. Kaňon fascinuje svou nedotčeností. Je dokonce tak nedostupný, že dodnes nebyl zcela prozkoumán.


Dědictví války

I když se situace v tomto ohledu v posledních letech hodně zlepšila, pořád si s sebou Bosna a Hercegovina nese smutné dědictví války v Jugoslávii. Ještě dnes zahlédnete opuštěné, rozstřílené či vypálené domy. U silnice občas spatříte výstražnou cedulku varující před minovým nebezpečím. V této zemi se setkávají tři národy a také tři velká světová náboženství: Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní křesťané) a Chorvati (katolíci).

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: